ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.235.2006
sp. zn. 6 Azs 235/2006 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: nezl. M. K . ,
narozena, zastoupena matkou A. K. jako zákonnou zástupkyní, právně zastoupena
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 106/VL - 01 - ZA09 - 2006 ze dne 27. 1. 2006, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 34/2006 - 17 ze dne 27. 7. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného, jímž byla zamítnuta její žádost o azyl podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí
krajského soudu je nezákonné ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), namítá, že řízení před správním
orgánem bylo zatíženo vadou, která spočívá v tom, že byl porušen zákon v řízení
před správním orgánem (odkazuje přitom na ustanovení §103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.)
a konečně tvrdí, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Konkrétně
stěžovatelka namítá, že v žalobě poukazovala na to, že se domnívá, že správní orgán rozhodl
v rozporu s ustanovením §12, popř. §14 a §91 zákona o azylu. Poukázala
na to, že zástupkyně stěžovatelky v žalobě uvedla, že je islámského vyznání, přičemž chce
svou dceru (stěžovatelku) spolu se svým přítelem a otcem stěžovatelky v této víře
vychovávat. Příslušníci islámu ovšem podle stěžovatelky čelí na Ukrajině diskriminaci,
která je podporována státními orgány, a to tím, že stát odmítá registrovat islámské komunity,
a upírá tak muslimům možnost svobodně praktikovat své náboženství. Dále stěžovatelka
poukázala na to, že správní rozhodnutí, které jí bylo doručeno, obsahuje pouze razítko
Ministerstvo vnitra, ale postrádá podpis oprávněné osoby. Konečně pak stěžovatelka brojí
proti tomu, že nedostává rozhodnutí soudu ve své mateřštině, a je jí tak upíráno právo
na spravedlivý proces.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka v ní uplatňuje přípustné důvody ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžejní stěžovatelčina argumentace se opírá o kasační
důvody ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., přičemž namítá, že rozsudek
krajského soudu je nesprávný z toho důvodu, že nepostihl vadu řízení a následnou nesprávnou
právní kvalifikaci stěžovatelkou uváděných motivů opuštění země původu spočívající
v tom, že se správní orgán a posléze soud při svém rozhodnutí nezabývaly
tím, že stěžovatelka může být v zemi původu diskriminována pro své náboženské vyznání.
K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelka první zmínku o možné diskriminaci
z důvodů náboženských učinila až v žalobě, v řízení před správním orgánem uváděla důvody
zcela jiné. V tomto smyslu lze pak tedy odkázat plně na konstantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu týkající se otázky dokazování a rozsahu zjišťování skutkového stavu
v azylovém řízení. Především na tomto místě musí Nejvyšší správní soud odkázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41 (www.nssoud.cz),
v němž bylo jasně konstatováno, že správní orgán v řízení o udělení azylu není povinen sám,
aniž účastník řízení něco tvrdí, vyhledávat v jeho případě možné znaky pronásledování
z azylově relevantních důvodů.
Pokud pak jde o argumentaci absencí podpisu oprávněné osoby na rozhodnutí
žalovaného, nezbývá než odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 1. 2004, č. j. 2 Azs 64/2003 - 54 (www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud vyslovil
závěr, že absence vlastnoručního podpisu oprávněné na vyhotoveních správních rozhodnutí,
je-li však zároveň podpisem opatřeno rozhodnutí založené ve správním spisu, je sice vadou
rozhodnutí, ale vadou, která nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí. Jde o nezákonnost, u níž je
třeba k žalobní námitce zkoumat, zda měla vliv na zákonnost končeného rozhodnutí ve věci.
Taková žalobní námitka však v případě stěžovatele vznesena nebyla, a činí-li
se tak až v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud musí tuto námitku hodnotit
jako opožděnou.
Co se týče námitky doručování soudních rozhodnutí v cizím jazyce, Nejvyšší správní
soud se již touto otázkou rovněž obsažně zabýval, přičemž je možné plně odkázat
na jeho závěry učiněné např. v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, č. j. 6 Azs 412/2005 - 65.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima
facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu