ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.29.2007
sp. zn. 7 Azs 29/2007 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Bohuslava
Hnízdila a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci stěžovatelky N. S., zastoupené Mgr.
Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezská Ostrava, Jaklovecká 18, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2006, č. j. 59 Az 152/2005 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Petra Mikety se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 12. 2006, č. j. 59 Az 152/2005 – 23,
zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 28. 11. 2005, č. j. OAM-2114/VL-20-04-2005, kterým byla zamítnuta její žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Ve věcech azylu je však podle §104a s. ř. s. kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem jen přijatelných kasačních stížností se však ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání věci, již jednou rozhodnuté, ve všech st upních soudní soustavy vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti. Ne všechny věci jsou totiž stejně
problematické a ne všechny věci vyžadují stejnou pozornost. Projednávat každou
věc a věnovat jí stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít
samotnou spravedlnost systémem vytvářenou, kdy věci objektivně odlišné, s odlišným
významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není
ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním
soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který přinese
pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další
řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu. Další procesní postup v rámci správního soudnictví proto nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy,
a to zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení, ve smyslu jeho procesní bezvadnosti, ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak také opakovaně uvedl Ústavní soud (např. v nálezu
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též v nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 31, str. 149), „žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí,
budován ad infinitum. Každý právní řád přináší, a nutně musí přinášet, i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných, řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných“.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. V s. ř. s. je upraven na základě
zákona č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést jeho výklad
tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii se bude
Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře
může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především
procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází -li však stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné,
a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl
nepochybně stejný závěr. Je -li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud
posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž,
aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační
stížnost o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu a důvody pro udělení azylu podle §12
citovaného zákona, neboť i když jí v současné době nehrozí přímé nebezpečí ze strany
otčíma, je zřejmé, že se stala v Mongolsku obětí trestné činnosti a existuje reálné nebezpečí,
že bude vystavena ze strany většinové společnosti pronásledování ve formě psychického
nátlaku, aniž by měla možnost situaci řešit prostřednictv ím orgánů státní moci, které
by jí poskytly ochranu, odkazuje Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku
ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil,
že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům
možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení
o udělení azylu nebyly vyvráceny. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, za pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu
je nutno považovat pouze takové ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované
či prováděné státní mocí, nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány cíleně potírají
a čelí jim.
Pokud dále stěžovatelka namítala, že i když uváděla, že byla v zemi původu fyzicky
týrána a že jí hrozí psychická újma a ponížení z důvodu posměchu okolí, ministerstvo tyto
skutečnosti pominulo a nezabývalo se jimi, a rovněž se vůbec nezabývalo otázkou lidských
práv a postavením žen v Mongolsku a rozhodlo aniž by si vyžádalo zprávy, ať už státních
či nestátních institucí, odkazuje Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku
ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 181/2004. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl,
že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16
odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle §32
správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Rovněž tak v rozsudku ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 – 47, Nejvyšší
správní soud uvedl, že jestliže z žádosti o azyl, z protokolu o pohovoru ani z žádné jiné
písemnosti nevyplývá, že by žadatel tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu, ministerstvu
nevznikla povinnost provádět dokazování ohledně existence některého z azylových důvodů
taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu. V této souvislosti je nutno poukázat
i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47,
podle něhož správní orgán nemá povinnost sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné.
Pokud stěžovatelka namítala, že její žádost neměla být zamítnuta podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu a ministerstvo se mělo zabývat tím, zda zde existují důvody
pro udělení azylu podle §12 a 14 citovaného zákona, lze poukázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, podle něhož neuvádí-li žadatel
o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto
zákona. V rozsudku ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 – 71, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné znamená,
že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Protože neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle §14 citovaného
zákona, nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit, že se azyl podle §14 uděluje
či neuděluje. V této souvislosti je nutno zmínit i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 244/2004, v němž tento soud uvedl, že naplnění podmínek
pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 zákona o azylu
vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona, a dále i rozsudek ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 349/2004, podle něhož vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení
azylu v §12 zákona o azylu, stanoví tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění
žadateli azyl udělit nelze; tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a §16 tohoto zákona.
Jsou-li splněny podmínky vymezené v ustanovení §16 odst. 1 tohoto zákona, tj. podmínky
pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, není na místě zkoumat případnou existenci
důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného zákona, protože udělení azylu je za takové
situace vyloučeno.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelná, a proto
ji Nejvyšší správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť by to bylo nadbytečné, když
samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li
návrh odmítnut.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za dva úkony právní služby 2 x 2100 Kč (§11 odst. 1 písm. f) ve spojení
s odst. 3 a §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
náhrada hotových výdajů v částce 2 x 300 Kč, celkem tedy 4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu