ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.150.2007:46
sp. zn. 9 Azs 150/2007 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatelky S. O., zastoupené Mgr. Markem Janstou,
advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Palackého 267, za účasti Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2007, č. j. 63 Az
14/2006 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného
rozsudku, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán“), ze dne 31. 1. 2006, č. j. OAM-
78/VL-20-08-2006, jímž byla zamítnuta její žádost o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm.
g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatelka namítá, že krajský soud v rámci provádění dokazování
věnoval pouze minimální pozornost vlastnímu obsahu žaloby, zejména zcela pominul
prověření a posouzení skutečností, které se týkaly jejího pronásledování na území Ukrajiny,
a omezil se jen na konstatování skutečností, které nemají konkrétní vztah k její osobě.
Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud při hodnocení důkazů zcela pominul faktický stav
ochrany lidských práv a dodržování zákonnosti na Ukrajině. Krajský soud bez předchozího
prověření skutečného stavu věci pominul výpověď stěžovatelky i jejího manžela,
kteří ve vzájemné shodě od samého počátku jejich azylového řízení uvedli, že byli
před svým nuceným odchodem z Ukrajiny vystaveni opakovanému nátlaku policejních
složek, kdy jim bylo vyhrožováno fyzickou likvidací v případě, že nebudou odvádět
ze svého zisku, který získali z podnikatelské činnosti, „výpalné“ ve prospěch policie.
Za dané situace nebylo možné se obrátit za účelem ochrany jejich práv na státní orgány,
neboť ty vystupovaly v dané věci zcela účelově a to proti zájmům stěžovatelky. Krajský soud
pouze obecně odkázal na ustanovení zákona o azylu, aniž by konkrétně uvedl důvody,
pro které se žalobě stěžovatelky nevyhovělo. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost,
že krajský soud zcela ignoroval obsah ustálené judikatury v oblasti lidských práv, zejména
rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991 a ve věci
Vilvarajah z roku 1991. Stěžovatelka se též domnívá, že v jejím případě jsou splněny zákonné
předpoklady pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu.
S těmito námitkami stěžovatelky se Nejvyšší správní soud neztotožňuje a naopak
je považuje za nepřípadné, neboť, jak vyplývá z judikatury tohoto soudu (např. z rozsudku
ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz, či rozsudku ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 7 Azs 52/2003 - 44, www.nssoud.cz), zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu znamená, že neproběhlo
dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle ust. §12, resp. §14
citovaného zákona. Krajský soud posoudí toliko, zda si správní orgán opatřil dostatek důkazů,
na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, a zda je vyhodnotil v kontextu
platné právní úpravy, a to ve vztahu k ust. §16 odst. 1 písm. g) citovaného zákona. Z výše
citovaného proto vyplývá, že vzhledem ke skutečnosti, že všechny výše uvedené námitky
stěžovatelky se týkaly azylových důvodů uvedených v ust. §12, resp. §14 citovaného
zákona a s tím souvisejícího neprovedeného dokazování ve vztahu k těmto skutečnostem,
jsou bezpředmětné. I přesto Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne
15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz., kde se zabýval vztahem rozhodování
dle ust. §16 zákona o azylu a dle ust. §12, 13 a 14 cit. zákona, a dále na rozsudek ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, www.nssoud.cz, v němž byla řešena otázka
pronásledování soukromými osobami. Výše uváděná judikatura Evropského soudu pro lidská
práva pak na danou věc vůbec nedopadá, neboť se týká porušení čl. 3 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod v souvislosti s vyhoštěním žadatele o azyl.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Stěžovatelka podala návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany je vybavena odkladným účinkem ex lege (ust. §32 odst. 5
zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu