ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.48.2008:61
sp. zn. 2 Azs 48/2008 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: M. E., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, adresa pro doručování: Václavské nám. 21, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 6. 2007, č. j. OAM-1-424/VL-20-19-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2008, č. j. 29 Az 45/2007 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce jako stěžovatel brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 6. 2007. Tímto rozhodnutím mu nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Především má zato, že žalovaný porušil
při zjišťování stavu věci §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,
tj. povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť si pro objektivní
rozhodnutí neopatřil dostatečné množství podkladů. Domnívá se, že jako žadatel o mezinárodní
ochranu vyvinul maximální úsilí k tomu, aby svá tvrzení doložil. Vzhledem ke specifičnosti
azylového řízení nedopadá tíha důkazního břemene pouze na stěžovatele, ale měla by být
rovnoměrně rozdělena mezi stěžovatele a žalovaného, neboť žalovaný disponuje rozsáhlým
aparátem pro zjištění informací o zemi původu stěžovatele a má proto vůči němu silnější
postavení. Na straně žalovaného tak leží povinnost, aby si v pochybnostech obstaral takové
informace, které mu umožní rozhodnout, zda uváděné skutečnosti mohou či nemohou zakládat
důvodné obavy z pronásledování. V této souvislosti stěžovatel upozornil na příručku vydanou
Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992 (dále jen „Příručka“), kde se uvádí,
že důkazní břemeno sice spočívá na osobě vznášející nárok, avšak často se stává, že žadatel není
schopen podložit svá vyjádření dokumentárními či jinými důkazy a případy. V některých
případech tak může být na posuzovateli, aby použil veškeré prostředky k zajištění nezbytných
důkazů, o něž by se žádost opírala. Dále tato příručka v čl. 196 vysvětluje, že některá
svá prohlášení bude moci uprchlík sotva dokázat. Stěžovatel poukazuje na to, že v Arménské
republice jsou potlačována základní lidská práva a svobody a podotýká, že žalovaný ani krajský
soud nepřihlédli k informacím ohledně tamější situace, které jsou např. dostupné
na www.web.amnesty.org. V případě návratu se obává pronásledování ze strany státních orgánů
kvůli tomu, že požádal v České republice o mezinárodní ochranu. Stěžovatel dále namítá,
že se krajský soud (pozn. soudu: stěžovatel v kasační stížnosti sice hovoří o Městském soudu
v Praze, avšak je zřejmé, že má na mysli Krajský soud v Hradci Králové, proti jehož rozhodnutí
kasační stížnost směřuje) nedostatečně zabýval neudělením azylu z humanitárních důvodů.
V tomto kontextu odkazuje na konkrétní rozsudky správních soudů (mj. i Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 4 Azs 421/2004) z nichž, podle jeho názoru, vyplývá, že udělení azylu je sice
na volné úvaze správního orgánu, avšak vždy musí být zřejmé, o co se jeho úvahy opíraly,
z jakých podkladů vycházel a k jakým závěrům dospěl. Stěžovatel se dále domnívá, že minimálně
podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu
splňuje, neboť je pravděpodobné, že by po návratu do vlasti mohl být vystaven mučení,
nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání. Navrhuje proto, aby byl rozsudek krajského
soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že jak svoje rozhodnutí, tak rozsudek krajského
soudu, považuje za vydaný v souladu se zákonem. Odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, stejně jako na vydané
rozhodnutí. Poukázal také na to, že stěžovatel podal svoji žádost po téměř měsíčním pobytu
na území. Žalovaný neshledal, že by u stěžovatele byly důvody pro udělení mezinárodní ochrany,
ani pro udělení doplňkové ochrany, proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítl jako nepřijatelnou, eventuelně zamítl jako nedůvodnou.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval přípustností kasační stížnosti a shledal,
že některé námitky v ní obsažené stěžovatel neuplatnil v řízení o žalobě, ačkoli mu v tom nic
nebránilo. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. jsou takové námitky nepřípustné a soud se jimi zabývat
nemůže. V daném případě se jednalo o námitky v nichž stěžovatel vyslovuje svoji obavu
z návratu do Arménské republiky kvůli tomu, že požádal v České republice o azyl, a že se tam
obává mučení a nelidského zacházení a měla mu proto být udělena alespoň doplňková ochrana.
Předtím, než mohl Nejvyšší správní soud vážit důvodnost ostatních námitek uplatněných
v kasační stížnosti, musel se nejprve zabývat její přijatelností ve smyslu §104a s. ř. s.,
tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako
nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
zdejší soud pro stručnost odkazuje např. na svoje usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, www.nssoud.cz.
Obecné námitky týkající se nedostatečných skutkových zjištění byly již předmětem
množství rozhodnutí zdejšího soudu, z poslední doby lze namátkou uvést například rozsudek
ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 1 Azs 174/2004 - 103 (oba dostupné na www.nssoud.cz). Podle názoru vysloveného
v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, který byl publikován ve Sb. NSS pod č. 488/2005, nemůže být líčení
skutkových okolností toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž
při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy
od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným
popisem. K rozsahu zjišťování skutečností v řízení o udělení azylu se Nejvyšší správní soud
vyjadřoval již mnohokrát, např. v rozsudku ze dne 16. 8. 2005, č. j. 5 Azs 120/2005 - 60,
www.nssoud.cz, kde zdůraznil povinnost správního orgánu zjišťovat toliko „skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl“, nebo v rozsudku ze dne
13. 7. 2006, č. j. 2 Azs 207/2005 - 66, www.nssoud.cz, kde se také vyslovil k povinnosti
žalovaného provádět dokazování. Pokud jde o stěžovatelův odkaz na Příručku a její čl. 196,
tak tím se zdejší soud podrobně zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 12. 6. 2008,
č. j. 2 Azs 32/2008 - 52, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud rovněž připomíná svůj rozsudek ze dne 19. 2. 2004,
sp. zn. 7 Azs 38/2003, www.nssoud.cz, kde uvedl, že za pronásledování ve smyslu §12 zákona
o azylu je nutno považovat pouze takové ohrožení života či svobody, které je trpěné,
podporované či prováděné státní mocí, nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány cíleně
potírají a čelí jim. Potíže, které stěžovatel uvedl jako důvod svého odchodu ze země, nebyly státní
mocí aktivně prováděny, což stěžovatel ostatně ani netvrdí. Nejedná se ani o stav, kdy by bylo
stěžovatelovo „pronásledování“ těmito orgány trpěno pro některý z pětice důvodů uvedených
v §12 písm. b) zákona o azylu, tedy z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Nelze však ani tvrdit,
že by stát původu neměl schopnost stěžovatele před hrozícím jednáním ochránit. Tato kautela
dopadá typicky na případy takzvaných zhroucených států, kde veřejná moc není schopna
poskytovat ani základní standard ochrany lidských práv, za takový stát však podle informací
shromážděných žalovaným Arménskou republiku – aniž by zdejší soud tamní situaci ochrany
lidských práv jakkoli idealizoval - označit nelze.
Pokud stěžovatel namítá, že se krajský soud dostatečně nezabýval tím, zda mu měl být
udělen humanitární azyl, poukazuje Nejvyšší správní soud na §75 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
je krajský soud oprávněn přezkoumávat výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních
bodů. V daném případě stěžovatel v žalobě proti neudělení humanitárního azylu nebrojil a nelze
tak krajskému soudu vytýkat, že se nezabýval něčím, co po něm stěžovatel nepožadoval.
K charakteru humanitárního azylu a možnostem jeho přezkumu se Nejvyšší správní soud vyslovil
již opakovaně; viz např. rozsudky ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, nebo ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, všechny dostupné
na www.nssoud.cz a vždy dospěl k závěru, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle
§14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.) a toho,
zda se správní orgán nedopustil libovůle.
Nejvyšší správní soud rovněž k otázce legalizace pobytu poukazuje na svůj rozsudek
ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, publikovaný ve Sb. NSS pod č. 397/2004.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu