ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.51.2008:40
sp. zn. 2 Azs 51/2008 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: T. U., zastoupeného advokátem Mgr. Antonínem
Novákem, se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2008, č. j. 61 Az 14/2007 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 2. 2007, č. j. OAM-1-100/VL-07-04-2007, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) zamítlo jako zjevně nedůvodnou žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“)
o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu).
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
rozsudkem ze dne 21. 4. 2008.
Rozsudek stěžovatel napadá kasační stížností z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm.
a) s. ř. s., čímž namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatel brojí proti tomu, jak žalovaný a poté krajský soud zvážili v jeho případě
důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. Neshledání těchto
důvodů označuje za rozporné se skutkovým stavem, když jeho manželka žije v ČR již deset let,
obě jejich děti se zde narodily a žijí zde i další jejich příbuzní, naopak v Mongolsku již nemají ani
ekonomické ani sociální zázemí, takže je pro něj nepředstavitelné, že by s ním jeho rodina mohla
odcestovat do Mongolska. V takovém případě by tak došlo k porušení jeho práva na respektování
soukromého a rodinného života, jak je garantováno i článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, v čemž je třeba vidět okolnosti relevantní ve smyslu §14a zákona o azylu.
Tuto argumentaci doplnil jeho právní zástupce, poté co mu stěžovatel udělil plnou moc
pro zastupování v řízení o kasační stížnosti, o poukaz na ustálenou judikaturu Evropského soudu
pro lidská práva v této věci, zejména na rozhodnutí Moustaquim proti Belgii a Beldjoudi proti Francii.
Znovu také zdůraznil, že krajský soud nevěnoval při rozhodování o stěžovatelově žalobě žádnou
pozornost tomu, že stěžovatel vede v České republice skutečný rodinný život, naopak se státem
původu jej kromě státoobčanského svazku již nic nespojuje.
Stěžovatel proto navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu vrácena
k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Stěžovatelova kasační stížnost je opřena o námitku, že zamítnutí stěžovatelovy žádosti
o mezinárodní ochranu je v rozporu s §14a zákona o azylu, když je tak porušováno jeho právo
na rodinný život garantované článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
neboť by v ČR musel zanechat svou rodinu.
Otázka toho, jaké situace mohou vytvářet rozpor s mezinárodními závazky ČR ve smyslu
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, však již byla dostatečně vyřešena v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 2 Azs 30/2007 (publ. na www.nssoud.cz), kde bylo
ve vazbě na starší judikaturu, zabývající se právě namítaným porušením článku 8 Úmluva
o ochraně lidských práv a základních svobod a posuzující je pohledem dřívějšího znění
§91 zákona o azylu, konstatováno: „Jakkoli ovšem nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého
§91 a nynějšího §14a zákona o azylu, jak bylo zmíněno výše, v otázce, která je řešena v nyní posuzovaném
případě tuto shodu shledat lze, neboť jak §91 dřívějšího znění, tak §14a nynějšího znění zákona o azylu
označoval rozpor s mezinárodními závazky ČR za jednu z alternativ vedoucí k udělení jimi upravovaného režimu
ochrany. Ve znění zákona o azylu před účinností novely č. 165/2006 Sb. by tak rozpor vycestování cizince
s mezinárodními závazky vedl ke shledání překážky vycestování podle §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu,
nyní by tato skutečnost byla považována za vážnou újmu ve smyslu jeho §14a odst. 2 písm. d). Z toho důvodu
lze na tuto situaci aplikovat právní názory vyslovené tímto soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému ustanovení
§91 zákona o azylu. Ten přitom k výkladu toho, co je možno chápat za rozpor s mezinárodními závazky ČR
podle tohoto ustanovení, uvedl ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 2 Azs 177/2005
(publ. na www.nssoud.cz), v reakci na argumentaci údajným porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Evropská úmluva“) rozdělením stěžovatelovy rodiny
v případě jeho vycestování toto: „Není ani namístě zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky
vycestování poukazem na ustanovení §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor vydání žadatele o azyl
s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní závazky totiž nemohou být jakékoliv povahy, ale musejí
se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement, tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných skutečností,
a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení, jak navrhuje stěžovatel. Jistě by nebylo dostatečným
důvodem pro shledání překážky vycestování například ani to, pokud by se žadatel o azyl během svého pobytu
v ČR zabýval dovozem zboží z jiné členské země Evropské unie, takže jeho vypovězení do země původu by mohlo
uškodit volnému pohybu zboží jako jednomu ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích z jejího
členství v Evropské unii. Tímto pohledem je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný čl. 8 Evropské úmluvy.“
Do tohoto názoru nevnáší nic argumentačně nového ani stěžovatelův poukaz
na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Moustaquim proti Belgii ze dne 18. 2. 1991,
stížnost č. 12313/86, a Beldjoudi proti Francii ze dne 26. 3. 1992, stížnost č. 12083/86,
neboť v obou těchto rozhodnutích byla řešena skutková situace značně odlišná od té, kterou
stěžovatel zmiňuje v kasační stížnosti, když v prvém případě bylo porušení článku 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod spatřeno ve vyhoštění mladíka majícího sice
marocké občanství, ale žijícího od svých dvou let celý život v Belgii; ve druhém případě
ve vyhoštění muže s alžírským občanstvím, který ve Francii prožil čtyřicet let, tedy celý život, měl
za manželku Francouzku a neměl k Alžírsku vůbec žádný vztah. V obou případech se navíc
jednalo o vyhoštění jako následek trestního odsouzení a zejména šlo v obou případech o muže,
kteří neměli k zemi svého občanství žádný vztah, neboť v ní nikdy nepobývali. Tato dvě
rozhodnutí tedy nemají takovou vazbu ke skutkovému stavu, který stěžovatel ve své kasační
stížnosti zmiňuje, že by mohla zpochybnit aplikaci výše citované judikatury i na právní problém,
jenž stěžovatel nyní nastoluje v kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu