ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.71.2008:51
sp. zn. 2 Azs 71/2008 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: Ž. M. zast. otcem: Z. Y., právně zastoupena
Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2008, č. j. 28 Az 81/2007 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatelů Mgr. Pavle Zámečníkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 4800 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2007, č. j. OAM-1-858/VL-01-K04-2007
(dále jen „napadené rozhodnutí“), žalované Ministerstvo vnitra neudělilo žalobkyni mezinárodní
ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Hradci Králové žalobou,
který ji rozsudkem ze dne 9. 4. 2008, č. j. 28 Az 81/2007 - 27, zamítl. V odůvodnění tohoto
rozsudku krajský soud uvedl, že výsledek správního řízení žalobkyně se musel odvíjet
od přednesů jejího zákonného zástupce a od konečného rozhodnutí soudu ohledně žalob jejich
rodičů; je totiž nepochybné, že žalobkyně vzhledem ke svému útlému věku nemohla mít žádné
zkušenosti v zemi původu, což ostatně její zákonný zástupce ani netvrdil. Podstata
pronásledování otce žalobkyně měla spočívat v tom, že měl být obtěžován policií a obviňován
z terorismu proto, že v roce 2003 přistoupil na tzv. „čistý islám“. V případě návratu hrozí otci
žalobkyně uvěznění, což pro žalobkyni představuje hrozbu bezprizornosti. Krajský soud
se nicméně ztotožnil s posouzením situace žalobkyně tak, jak je provedl žalovaný. Z jím
opatřených zpráv vyplývá, že komunity nezávislých muslimů mají možnost svou víru svobodně
praktikovat, pakliže se neprotiví zákonu o povinné registraci. Žalobkyně prostřednictvím svého
zákonného zástupce v zásadě vyjadřovala nespokojenost se stavem dodržování lidských práv
včetně náboženské svobody, aniž by sama vyvíjela jakoukoli činnost či takovou činnost vyvíjet
mohla. V tomto směru krajský soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního
soudu. Obavy z uvěznění rodičů soud neshledal jako pravděpodobné, oba vycestovali
na turistické vízum za účelem léčebného pobytu, zemi opustili s vlastními cestovními doklady,
vyjma tvrzené dlouhé letištní kontroly bez potíží. Ve smyslu §13 zákona o azylu pak nebyly
zjištěny informace, která by žalovaného zavazovaly k podrobnějším úvahám ve smyslu daného
ustanovení; obdobný závěr náleží i posouzení §14b zákona. Krajský soud dále konstatoval,
že rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správní uvážení (§14 zákona o azylu),
může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru,
zda správní orgán nepřekročil meze správním uvážením stanovené. O takový případ
se v projednávané věci nejednalo. Konečně ani v části rozhodnutí, kterou žalovaný nepřiznal
žalobkyni doplňkovou ochranu, soud neshledal nelogičnost nebo pochybení. Žalobkyně netvrdila
a ani žalovanému či krajskému soudu není (nebyla) známa informace, nasvědčující závěru,
že by její návrat představoval rozpor s mezinárodními závazky. Neudělení azylu či doplňkové
ochrany nelze posoudit jako postoj České republiky, který by byl v rozporu s veřejným zájmem.
Rozsudek napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnosti, v níž
nepřímo odkazuje na důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že o mezinárodní ochranu požádala její rodina z důvodu
pronásledování kvůli vyznávání tzv. „čistého islámu“; povinnost registrace vyznavačů této víry
však otec stěžovatelky vnímal jako omezení své svobody. Vzhledem k tomu, že otec byl
pronásledován státním orgánem, pouze logickým následkem jeho chování bylo, že pomoc
u orgánů státu nehledal. Navíc jeho policejní výslechy nesměřovaly k registraci vyznání,
nýbrž k udávání souvěrců. Z důvodu nízkého věku žalobkyně hraje tato okolnost v jejím životě
významnou roli, neboť pro svou nesamostatnost sdílí osud svých rodičů. Žalovaný se však
s relevantním důvodem (pronásledování z důvodu náboženství) nevypořádal a vycházel pouze
z obecných informací a nezvážil konkrétní situaci stěžovatelky. Takový postup odporuje
§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Dále podotýká, že kdyby žalovaný skutečně posuzoval žádosti celé rodiny společně,
pak by mu nemohlo ujít, že otec stěžovatelky doplnil svou žádost o další dokumenty prokazující
perzekuci muslimů, což žalovaný nevzal v úvahu, a tudíž zjišťování skutkové podstaty vedl
záměrně k neudělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelka taktéž napadá neudělení azylu
z humanitárních důvodů (§14 zákona o azylu) a odkazuje i na odůvodnění rozsudku,
v němž krajský soud připustil, že je v této části napadené rozhodnutí kusé, a tudíž
nepřezkoumatelné. Závěrem stěžovatelka poukazuje na porušení §2 odst. 4 správního řádu,
neboť žalovaný rozhodnutím ze dne „3. 4. 2009, č. j. OAM-6/VL-20-12-2006“ vyhověl žadateli,
jenž opustil Kazachstán taktéž kvůli pronásledování z důvodu náboženství. Oba případy jsou
skutkově téměř shodné, a proto zde vznikly neodůvodněné rozdíly při rozhodování.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu
ustanovení §104 a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelky a je podmíněn již zmíněným přesahem jejich vlastních zájmů.
Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonný pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý
právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb., s účinností
ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán např. v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.“
K otázce legitimity požadavku na registraci náboženských skupin se Nejvyšší správní
soud opakovaně vyjádřil například v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98;
konkrétně postavením vyznavačů tzv. „čistého islámu“ v Kazachstánu se zabýval
např. v rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68, či v usnesení ze dne 2. 10. 2008,
č. j. 3 Azs 57/2008 - 53 (všechny dostupné z http://www.nssoud.cz). Na základě nich
lze shrnout, že požadavek na registraci náboženských skupin, upravený příslušnými zákony,
není do té míry diskriminační, aby ho bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. Stát má možnost svobodu projevu náboženského vyznání omezit, jsou-li taková omezení
předepsaná zákonem a jsou-li nutná k udržení veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví, morálky
nebo ochraně základních práv a svobod jiných osob. V dané věci je podstatné, že otec
stěžovatelky byl nečinný a nevyužil žádných dostupných prostředků pro svou ochranu
(např. z informace UNHCR z 18. 5. 2006 vyplývá, že proběhl soudní proces se sufijskou
komunitou, která patří mezi tzv. „pravé muslimy“, ale soud rozhodl ve prospěch této komunity).
Jestliže tedy stěžovatelka, resp. její otec jednání policie s jinými kazašskými státními orgány vůbec
neřešili, nelze ani predikovat, že by jim případná pomoc byla odepřena (obdobně viz rozsudek
ze dne 25. 8. 2006, č. j. 8 Azs 170/2005 - 90, dostupný z http://www.nssoud.cz). K samotným
postupům policejních orgánu v Kazachstánu, stejně jako k údajné korupci panující v jejich
kruzích, se Nejvyšší správní soud již taktéž v minulosti obecně vyjádřil, a to např. ve svém
rozsudku ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75 (dostupný z http://www.nssoud.cz),
a i v této souvislosti dovodil, že stěžovatelé především musí vyčerpat možnosti ochrany
dostupnými vnitrostátními prostředky a teprve selžou-li tyto, lze dále uvažovat o možném
naplnění azylových důvodů ve smyslu §12 zákona o azylu.
S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že závěr krajského soudu, dle kterého
stěžovatelka (resp. její otec) v průběhu správního řízení neuvedli žádné skutečnosti,
které by byť jen naznačovaly, že by jejich rodina byla ve vlasti vystavena pronásledování
z důvodů pro azylové řízení významných (§12 zákona o azylu) je zcela v souladu s ustálenou
judikaturou zdejšího soudu.
Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, názor
krajského soudu dle kterého ve správním řízení leželo břemeno tvrzení azylově
relevantních důvodů především na stěžovatelce, resp. jejím otci, odpovídá judikatuře Nejvyššího
správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 16. 9. 2005, č. j. 6 Azs 224/2004 - 37, dostupný
z http://www.nssoud.cz). Za situace, kdy stěžovatelka (její otec) fakticky žádné azylově relevantní
důvody neuváděli, tedy neupřesnili o jaké konkrétní excesy ze strany veřejné moci mělo z důvodu
náboženského vyznání rodiny ve vztahu k jejím členům docházet, nelze hovořit ani o důkazní
nouzi, potřebě blíže objasnit stěžovatelkou (jejím otcem) uváděné skutečnosti, či přechodu
důkazního břemene na správní orgán.
K námitce, že krajský soud a žalovaný vycházeli pouze z obecných informací,
aniž by zohlednili konkrétní situaci stěžovatelky a její rodiny, lze odkázat například na závěry
uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79
(dostupný z http://www.nssoud.cz), dle kterého „absence tvrzení azylově relevantních skutečností
ze strany žadatele o azyl může být jen stěží nahrazována zjištěními správním orgánem jinak získanými
(...)Pokud však žadatel o azyl žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven
není (resp. nemůže mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti
ani netvrdí, pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je (...) problematická, nesplňuje podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona o azylu.
K neudělení azylu z humanitárních důvodů Nejvyšší správní soud (např. ve svém
rozsudku ze dne 21. 5. 2005, č. j. 7 Azs 116/2005 - 47, na http://www.nssoud.cz) opakovaně
vyslovil, že smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v možnosti správního orgánu azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádný z důvodů taxativně stanovených
v §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout.
Správní orgán tak může reagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona
o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (například udělování azylu osobám
zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí
postižených významnou humanitární katastrofou) ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné
nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány
veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených principů demokratického a právního státu.
Pokud se týká aplikace doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu (dříve překážky
vycestování), Nejvyšší správní soud konstatuje že tu je možné přiznat žadateli o azyl i v případě,
kdy nesplňuje důvody pro udělení azylu, avšak pokud existuje důvodná obava, že by mu
po navrácení do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu
smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo
lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu nebo pokud by vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky). Nejvyšší správní soud se již dříve v případech týkající se vyznavačů
tzv. „čistého islámu“ vyjádřil i k otázkám nutnosti udělení tzv. doplňkové ochrany. Ve svém
rozsudku ze dne 21. 5. 2005, č. j. 3 Azs 24/2008 - 73 (dostupný z http://www.nssoud.cz), dospěl
k závěru že např. podle informací Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (kterého jistě nelze
podezírat ze zaujatosti) z května 2006 nejsou nezávislí muslimové k Kazachstánu vystaveni žádné
perzekuci ani nátlaku a neexistují ani žádné informace o tom, že by byli vystavování pravidelným
domovním prohlídkám, s výjimkou osob podezřelých ze členství v Hizb-ut-Tahrir. Navíc to,
zda se stěžovatelčin otec dostane do konfliktu s místními zákony, je ve velké míře závislé na jeho
dalším jednání, neboť, jak bylo výše uvedeno, povinná registrace náboženských skupin
nevybočuje z mezí stanovených mezinárodními úmluvami. Osoba, která se tomuto požadavku
nepodřídí, je pak vystavena oprávněné pozornosti státních orgánů (shodně viz usnesení ze dne
2. 10. 2008, č. j. 3 Azs 57/2008 - 69, dostupné z http://www.nssoud.cz).
K odkazu stěžovatelky neodůvodněné rozdíly při rozhodování žalovaného je především
nutno uvést, že jde o argumentaci zcela neurčitou. Nelze tak ani posoudit, zda existence
rozhodnutí, které kasační stížnost označuje za případ jiného právního hodnocení skutkově
obdobné věci, byla stěžovatelce (jejímu otci) známa již v době před vydáním napadeného
rozsudku či nikoliv. Pokud by tomu tak bylo, meritornímu projednání této námitky by bránilo
ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., dle kterého je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak
učinit mohl. V opačném případě by tato nově uplatněná argumentace mohla být za určitých
okolností Nejvyšším správním soudem přijata (srov. jeho rozsudek ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, dostupný na www.nssoud.cz); podmínkou takového postupu by však
byla dostatečná míra její konkrétnosti. Vzhledem k tomu že stěžovatelka přesně nespecifikovala
správní rozhodnutí na něž odkazuje (uváděné datum vydání rozhodnutí „3. 4. 2009“ je evidentně
nonsens), nerozvedla, v čem konkrétně se má právní názor v něm vyjádřený odlišovat
od právního názoru vyplývajícího z rozhodnutí žalovaného v této věci, a ani toto rozhodnutí
(alespoň ve fotokopii) nepředložila, Nejvyšší správní soud tuto stížní námitku posoudil jako
nekonkrétní a proto meritorně neprojednatelnou. V rovině obecné pak sluší opětovně poukázat
na závěry shora citovaných rozhodnutí, v nichž Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě
s žalovaným k závěru, dle kterého vyznavači tzv. „čistého islámu“ nejsou v Kazašské republice
pronásledováni, diskriminování ani nepřiměřeně trestáni. Z toho je zřejmé, že tendence
rozhodování zjevně směřuje k neudělování mezinárodní ochrany z důvodů vyznávání
tzv. „čistého islámu“; rozhodl-li přesto žalovaný jinak v jednom případě lze oprávněně mít zato,
že takové rozhodnutí bylo odůvodněno specifickými okolnostmi dotčeného žadatele.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka (resp. její zákonný zástupce) sama žádné důvody
přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje její vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky náleží v souladu s §11 písm. b), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí
a přípravu zastoupení a doplnění kasační stížnosti, ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky
(tj. 600 Kč), celkem tedy 4800 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu