ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.79.2008:59
sp. zn. 2 Azs 79/2008 - 59
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyň: a) E. T., b) nezl. K. A., zast. matkou ad a) jako
zákonnou zástupkyní, obě zast. Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně,
Joštova 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2007, č. j. OAM-1167/VL-20-ZA05-2006, v řízení o kasační
stížnosti obou žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008,
č. j. 56 Az 180/2007 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně jako stěžovatelky brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí
žalovaného, jímž bylo vysloveno, že se jim neuděluje mezinárodní ochrana podle ustanovení
§12, §13, §14, §14a, §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí
žalovaného vycházelo z toho, že obě stěžovatelky opustily svou vlast především kvůli tomu,
že následovaly svého manžela, resp. otce. Samy žádným závažným potížím nečelily,
určité problémy související s vyznáním stěžovatelky ad a) byly vyvolány ze strany soukromých
osob. Vzhledem k tomu, že manželovi stěžovatelky ad a) a otci stěžovatelky ad b) nebyla
mezinárodní ochrana rovněž udělena, nesplňovaly stěžovatelky ani podmínky pro udělení azylu
za účelem sloučení rodiny ve smyslu §13 zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu pak
vycházel z toho, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného
skutečného stavu věci, v souladu se zákonem a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti podle §104 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále též „s. ř. s.“), se Nejvyšší správní soud dále zabýval tím, je-li kasační stížnost
přijatelná (§104a s. ř. s.), tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelek. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle uvedeného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu
přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) zdejší soud pro stručnost
odkazuje např. na svoje usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikováno
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006.
V projednávané věci konstatuje Nejvyšší správní soud, že stěžovatelky argumentují
kasačními důvody zakotvenými v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.
Námitky stěžovatelek ve smyslu písm. a) citovaného ustanovení spočívají v tom, že jim
měl být udělen azyl podle §12, eventuálně doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu. Zemi
původu opustily kvůli náboženské diskriminaci, které byly vystaveny ze strany soukromých osob
i veřejných orgánů. Celá rodina (a zejm. manžel, resp. otec stěžovatelek) byla bezdůvodně
označována okolím za teroristy z toho důvodu, že vyznávala tzv. čistý islám. Celková atmosféra
v místě, kde rodina žila, byla štvavá a diskriminační.
V souladu s písm. d) výše citovaného ustanovení stěžovatelky poukazují na to,
že se krajský soud jejich námitkami obsaženými v žalobě nezabýval, když v odůvodnění
napadeného rozsudku toliko poukázal na letitou judikaturu vrchního soudu a citoval rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva. Přestože stěžovatelky poukazovaly na nedostatečně zjištěný
skutkový stav ze strany správního orgánu, krajský soud tento stav nijak dále nedoplnil a jejich
námitkou se nezabýval.
Z uvedených důvodů navrhují stěžovatelky napadený rozsudek zrušit a vrátit věc
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Na námitky obsažené v kasační stížnosti dává dostatečnou odpověď dosavadní judikatura
správních soudů. Pokud jde o tvrzení stěžovatelek, že ony samy byly vystaveny diskriminaci
ze strany veřejných orgánů, pak je třeba říci, že tuto okolnost tvrdí stěžovatelky prvně
až v kasační stížnosti (neuváděly ji ve správním řízení ani v žalobě), a tedy k tomuto nelze
přihlížet, neboť se jedná o skutkovou novotu ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. Pokud jde
o problémy se soukromými osobami [jak uváděla stěžovatelka ad a) ve správním řízení, jednalo
se o „drobné problémy náboženského charakteru, např. úsměšky lidí z okolí“], pak je třeba konstatovat, že
otázkou vyhrožování či potíží ze strany soukromých osob (a to i ve vztahu k tvrzené
nedostatečné ochraně ze strany státních orgánů, která v nyní posuzovaném případě
nebyla namítána) se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 4 Azs 25/2003 - 80, nebo v rozsudku
ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, všechny viz www.nssoud.cz. Stěžovatelky v této
souvislosti namítají rovněž to, že problémům čelil zejména otec jejich rodiny; jeho případ ovšem
byl řešen před správním orgánem samostatně (žalovaný i v jeho případě rozhodl stejně, tedy
mezinárodní ochranu neudělil). Ze spisu přitom nikterak nevyplynulo, že by potíže stěžovatelek
bezprostředně vyplývaly z obtíží jeho osoby (nedošlo např. k žádnému pronásledování
stěžovatelek pro příbuzenství s ním). Navíc s ohledem na to, že ani jemu nebyla mezinárodní
ochrana udělena, nelze pomýšlet o udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Udělení takovéhoto
druhu azylu je totiž možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu
osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl, jak uvedl Nejvyšší správní soud např.
ve svém rozsudku ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 - 81, publ. pod č. 388/2004 Sb. NSS.
Pokud jde o námitku směřující proti tomu, že se krajský soud nezabýval žalobním bodem
týkajícím se zjištěného skutkového stavu, upozorňuje Nejvyšší správní soud na nedostatečně
vymezené žalobní body. V žalobě totiž stěžovatelky v tomto směru pouze uvedly, že podle jejich
názoru byl porušen §3 správního řádu, neboť nebyl zjištěn skutečný stav věci takovým
způsobem, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Dále se podle žalobního tvrzení žalovaný
nevypořádal s obsahem listinných důkazů. K obecné námitce nedostatečných skutkových zjištění
bez upřesnění konkrétních pochybení správního orgánu Nejvyšší správní soud poukazuje
na mnoho svých rozhodnutí, např. rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61,
rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 - 103, eventuálně rozsudek ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 1 Azs 28/2004 - 41, všechny dostupné na www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelek. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 3,
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu