ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.31.2008:84
sp. zn. 3 Azs 31/2008 - 84
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: S. C., zastoupeného JUDr. Marií Brožovou,
advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2007, č.j. OAM-2560/VL-07-HA08-2004, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2008,
č. j. 28 Az 37/2007 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 4. 2007, č. j. OAM-2560/VL-07-HA08-
2004. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyla stěžovateli udělena mezinárodní
ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
„zákon o azylu“).
V odůvodnění svého rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 3. 4. 2007, č. j. OAM-2560/VL-07-HA08-2004, dospěl krajský soud k
závěru, že jakkoli nezpochybňuje dokládanou komplikovanou situaci Ahmadijů v Pakistánu, nelze
považovat žalobce za Ahmadije, neboť jeho projevy v zemi původu, způsob opuštění Pakistánu,
komplex znalostí o sektě (hnutí, větvi) Ahmadijů a postoj po příchodu do České republiky
neodpovídají znalostem a postoji vyznavače tohoto hnutí. Příběhu předneseným žalobcem, který
byl jediným důkazem, ve shodě s žalovaným krajský soud neuvěřil, neboť jím poskytované
informace v průběhu správního řízení se co do popisu konkrétních situací rozcházely a příběh
jako celek nepůsobil logicky a přesvědčivě. Na počátku řízení žalobce např. uvedl, že proti jeho
osobě není vedeno trestní stíhání, postupně však uváděl, že je hledán a na jeho osobu byl vydán
zatykač. Rovněž nepřesvědčivě působí informace popisující účast žalobce na demonstraci.
Krajský soud se dále shodl s hodnocením žalovaného ve smyslu obecných a nehlubokých znalostí
žalobce o Ahmadijích a rovněž žalobcův postoj při praktikování náboženství na území České
republiky nepodporuje jeho tvrzení o obavách z pronásledování z důvodu náboženského
přesvědčení, když v zemi původu mu bylo v projevování jeho víry bráněno. Žalobce požádal o
azyl až po třech měsících pobytu na území České republiky, krajský soud považoval přednesy
žalobce za účelové se snahou o legalizaci pobytu. Za zákonné označil krajský soud taktéž
neudělení mezinárodní ochrany podle §13 a §14 zákona o azylu. I pro výrok o neudělení
doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu nalezl krajský soud podporu ve
shromážděných důkazech, v Pakistánu nemůže být nikdo stíhán z důvodu podání žádosti o azyl
v zahraničí, pokud zemi opustil legálně, žalobce netvrdil a ani žalovanému a krajskému soudu
není známa informace, že by země původu žádala jeho vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti a dále nebylo zjištěno, že by v zemi původu probíhal válečný
konflikt.
Stěžovatel v obsáhlé kasační stížnosti argumentuje důvody obsaženými v ustanovení §
103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a uvádí, že krajský soud nezjistil řádně skutkový stav
a neprovedl všechny navrhované důkazy. Předně nebyl vyslechnut stěžovatel a nedošlo
tak k odstranění údajných nejasností ve výpovědi stěžovatele a dále nebylo přihlédnuto k obsahu
zpráv podávaných stěžovatelem, z nichž vyplývaly skutečnosti o diskriminaci náboženské skupiny
Ahmadijů. Krajský soud neuvedl, z jakých důvodů považoval za nevěrohodné tvrzení stěžovatele
o jeho pronásledování a nepřípustně požadoval důkaz, že stěžovatel je členem náboženské
skupiny Ahmadijů, respektive důkaz opravdovosti jeho víry.
Krajský soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, neboť se dne 16.1. 2008 radil
se žalovaným před i po skončení soudního jednání.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že odůvodněnost strachu z pronásledování za jeho
náboženské postoje je dána objektivně obecnou a nezpochybnitelnou situací v Pakistánu
ve vztahu k pronásledování Ahmadijů a poukazuje na své postoje, neboť je Ahmadijem
a současně jedním ze spoluzakladatelů organizace Ahmede Peace Movement, která protestovala
proti násilnostem ze strany většinových Sunnitů. Před odchodem ze země byl stěžovatel hledán
policií, obviňován z šíření poplašných zpráv a z držení zbraně.
Stěžovatel podal žádost o azyl až po 78 dnech pobytu na území České republiky,
protože ji nejprve nepovažoval za cílovou zemi a měl obtíže se zorientovat ve zdejších poměrech,
neznal český jazyk, neměl práci.
Krajský soud dále nedostatečně zvážil důvody udělení doplňkové ochrany ve smyslu
ust. §14a zákona o azylu, neboť pokud se stěžovatel vrátí do Pakistánu, v důsledku
jeho ilegálního opuštění může být stíhán, stejně tak jako pro jeho činnost v organizaci Ahmede
Peace Movement. Za součást kasační stížnosti považuje stěžovatel i žalobu ze dne 21. 5. 2007.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech udělení mezinárodní ochrany je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační
stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s.,
nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě
podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Klíčovou otázkou v projednávané věci, tedy posouzením nevěrohodnosti tvrzení
stěžovatele, zejména vzhledem k jeho rozporuplnosti, znemožňující správnímu orgánu shledat
u žadatele o azyl podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu se Nejvyšší
správní soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 -105,
www.nssoud.cz, dále např. v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004-40,
www.nssoud.cz. Taktéž s otázkou zásadních rozporů ve výpovědích vážících se k azylově
relevantním důvodům, způsobujících nevěrohodnost výpovědí a svědčících o účelovosti tvrzení
se zdejší soud vypořádal např. v rozsudku ze dne 19. 1. 2007, č. j. 4 Azs 66/2006 – 99,
www.nssoud.cz.
Zdejší soud se rovněž vyslovil k situaci při nedostatku jiných důkazních prostředků
k ověření žadatelova tvrzení o základních povědomostech o uváděné příslušnosti k určitému
náboženství (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004 - 36,
www.nssoud.cz) i k nedoloženému tvrzení o pronásledování pro příslušnost k určité náboženské
sektě (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005, č. j. 4 Azs 409/2004 - 69,
www.nssoud.cz).
K pojmu „odůvodněný strach z pronásledování“ , kdy soud přezkoumává, zda ve vztahu
k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy ukládající správnímu orgánu povinnost
zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, se zdejší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
29. 10. 2003, č. j. 4 Azs 4/2003 - 68, www.nssoud.cz.
Brojí-li stěžovatel proti tomu, že skutková podstata nemá oporu ve spisech a že soud
nevyhodnotil všechny důkazy, připomíná Nejvyšší správní soud, že se otázkou takto zdůvodněné
kasační stížnosti již dostatečně zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2005, sp. zn.
4 As 56/2003 (www.nssoud.cz), kde uvedl: „Pokud je z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč v souladu se správním spisem soud shledal zjištění skutkového
stavu žalovaným za úplné a spolehlivé, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, a z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatelky v žalobě, potom není důvodná námitka,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu.“ K otázce provedení důkazů, které účastník řízení navrhl viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108, www.nssoud.cz.
Podmínky přezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu stran jeho zdůvodnění
Nejvyšší správní soud hodnotil ve vícero rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 589/2005 Sb. NSS (tam viz i odkazy
na prejudikaturu), v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb.
K námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu možné podjatosti
soudkyně z důvodu jejího kontaktu se žalovaným při jednání dne 16. 1. 2008,
podávané stěžovatelem až v kasační stížnosti ze dne 12. 3. 2008, Nejvyšší správní soud odkazuje
např. na rozsudek ze dne 2. 4. 2008, č. j. 3 As 48/2007, www.nssoud.cz, kde naznal, že námitka
podjatosti musí být uplatněna do jednoho týdne ode dne, kdy se účastník řízení o podjatosti
dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později
uplatněným námitkám se nepřihlíží.
Otázka legalizace pobytu stěžovatele byla předmětem řady rozhodnutí zdejšího soudu,
lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j.
2 Azs 423/2004 -81, www.nssoud.cz, dle něhož je o azyl nutno žádat bezprostředně poté, co má
k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.
K námitce možného udělení tzv. doplňkové ochrany Nejvyšší správní soud poukazuje
na právní závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 - 79,
dostupném na www.nssoud.cz.
Přenesl – li stěžovatel obsah znění žaloby do podávané kasační stížnosti,
pak je postačující odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2005,
č. j. 4 As 49/2004, www.nssoud.cz, kde zdejší soud vyslovil, že nelze ztotožňovat žalobní body
s důvody kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti a nebyl shledán ani žádný
další důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud
proto konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji tudíž nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o ust. §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu