ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.42.2008:61
sp. zn. 3 Azs 42/2008 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: J. K., zastoupený JUDr. Janem Matějíčkem,
advokátem se sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 7. 9. 2007, č. j. OAM-10-384/LE-C09-C09-2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007, č. j. 47 Az 29/2007 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna soudem ustanoveného advokáta JUDr. Jana Matějíčka se u r č u j e
částkou 4800,- Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 7. 9. 2007, č. j. OAM-10-384/LE-C09-C09-2007. Rozhodnutím žalovaného
správního orgánu byla zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). [Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen
pojmem „mezinárodní ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle §91 zákona o azylu
nahrazen tzv. „doplňkovou ochranou“ podle §14a zákona o azylu.]
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud dospěl k závěru, že žalobce ve své žádosti
o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádný relevantní důvod, pro který mu bylo možno
mezinárodní ochranu udělit. Žádost o udělení mezinárodní ochrany žalobce podal až v době
svého zajištění, poté co mu bylo uloženo správní vyhoštění z České republiky pro nelegální pobyt
na území ČR, podání žádosti tak dle soudu směřovalo pouze k vyhnutí se hrozícímu vyhoštění.
Podle krajského soudu měl žalobce během správního řízení dostatečnou možnost se k celé věci
vyjádřit, pohovoru byl přítomen tlumočník a žalobce tak nebyl žádným způsobem zkrácen
na svých právech. Krajský soud je toho názoru, že žalobce návratem do země původu nebude
nijak ohrožen na svém životě, svobodě či důstojnosti ve smyslu ust. §14a zákona o azylu.
Žalobci rovněž nehrozí pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod
nebo diskriminace z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názoru dle §12 zákona o azylu. Krajský soud má
za to, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí postupoval správně, opatřil si všechny
pro rozhodnutí relevantní důkazy, tyto bez důvodných pochybností správně vyhodnotil
a na základě takto zjištěného skutkového stavu ve věci správně rozhodl v souladu s ust. §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Napadené rozhodnutí odpovídá požadavkům na ně kladeným správním řádem (§67 až §69
správního řádu) a rovněž vychází z okolností daného případu, které jsou v rozhodnutí dostatečně
podrobně zdůvodněny a lze proto na jeho obsah plně odkázat.
Rozsudek Krajského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné
lhůtě kasační stížností, v níž argumentoval důvody obsaženými v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele krajský soud po právní stránce nesprávně posoudil důvody
mezinárodně-právní ochrany podle §12 zákona o azylu, kterou požadoval. Stěžovatel je
přesvědčen, že u něho existují důvody mezinárodně-právní ochrany vyjádřené v ust. §12
písm. b), konkrétně se stěžovatel obává ohrožení na životě, na osobní svobodě a důstojnosti
od vyděračů, kteří jej vydírali před jeho odchodem z vlasti. Stěžovateli sice není známo,
z jakých přesných azylově relevantních důvodů vůči němu vyděrači postupují, avšak je
přesvědčen, že jeho nevědomost v tomto směru není pro rozhodnutí věci důležitá, podstatná je
sama existence stěžovatelem tvrzeného vydírání. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud zjistil
skutkový stav věci toliko pouze formálně, neboť ani blíže nezjišťoval, zda stěžovatelova tvrzení
o vydírání jsou pravdivá. Dále stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
krajského soudu spočívající podle něho v nedostatku důvodů rozhodnutí s tím, že tato mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje –
v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Předně Nejvyšší správní soud upozorňuje na tu okolnost, že pokud je žádost
o mezinárodní ochranu klasifikována jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, je tím vyloučeno udělení azylu podle §12 zákona o azylu a do důvodů obsažených
v tomto ustanovení nemohou v řadě případů účinně směřovat ani jednotlivé body následně
podané žaloby či kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, publikovaný pod č. 349/2004 Sb. NSS). Otázkou zjišťování
skutkového stavu správním orgánem v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu se Nejvyšší správní soud již dostatečně zabýval
v řadě svých rozhodnutích, viz rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59,
publikovaný pod. č. 181/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 –
48, www.nssoud.cz. V rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 59, publikovaným
pod. č. 181/2004 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud judikoval: „Povinností správního orgánu je zjišťovat
skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení
alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené.Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný
stav věci dle ustanovení §32 správního řádu (pozn. soudu – míněn zákon č. 71/1976, správní řád, ve znění
pozdějších předpisů), má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“
Namítá-li i přesto stěžovatel obavy z vydírání ze strany soukromých osob v zemi původu, pak je
zapotřebí poukázat na to, že tato tvrzení byla již předmětem množství rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, namátkou lze uvést například rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 -
48, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, www.nssoud.cz.,
zdejší soud v nich zaujal jednoznačné stanovisko ohledně irelevance vydírání ze strany
soukromých osob jako důvodu pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu,
navíc za situace, kdy stěžovatel nevyužil ani možnosti obrátit se s žádostí o pomoc na státní
orgány ve vlasti.
Námitka stěžovatele ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí je pak uvedena natolik nekonkrétně, že se jí nemohl Nejvyšší správní soud
zabývat. Kdy je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud judikoval např. v rozsudku ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS.; dále lze k této
problematice odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2006,
č. j. 3 Azs 23/2006 – 40, www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ust. §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ust.
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla
kasační stížnost odmítnuta. Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem
zástupce advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokátovi částkou
4200 Kč dle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění od 1. 9. 2006,
za dva úkony právní služby – první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a doplnění kasační stížnosti ze dne 27. 5. 2008. Soud advokátovi dále přiznal částku 600 Kč
jako paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupci stěžovatele
se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4800 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu