ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.12.2008:34
sp. zn. 4 Ads 12/2008 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: D. A., zast.
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, č. j. 41 Cad 121/2007 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně podáním ze dne 18. 7. 2007, nadepsaným „Věc: Žádost o přezkum rozhodnutí
ČSSZ o pobírání starobního důchodu“, doručeným žalované dne 19. 7. 2007, žádala o přezkum
rozhodnutí a následné dorovnání výše starobního důchodu, a to s odvoláním na nález Ústavního
soudu ze dne 20. 3. 2007 (sp. zn. Pl. ÚS 4/06; pozn. soudu). Žalovaná posoudila věc jako žalobu
proti svému rozhodnutí ze dne 22. 2. 2006, č. 455 110 441/428, kterým rozhodla k žádosti
žalované ze dne 15. 11. 2005 o přepočet starobního důchodu tak, že výše důchodu vypočtená
podle Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 (dále jen „nařízení“) se nemění. Starobní důchod byl
žalobkyni přiznán rozhodnutím žalované ze dne 25. 10. 2004. Podání žalobkyně ze dne
18. 7. 2007 žalovaná postoupila Krajskému soudu v Brně.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 10. 2007, č. j. 41 Cad 121/2007 - 12, odmítl
podání (žalobu) podle §46 odst. 1 písm.a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění usnesení soud uvedl, že o stejné věci již dříve rozhodl rozsudkem ze dne
28. 6. 2006, č. j. 41 Cad 78/2006 - 18, který nabyl právní moci dne 25. 7. 2006. Žalobkyně
proti tomuto rozsudku nepodala kasační stížnost. Projednání podání žalobkyně doručeného
žalované dne 19. 7. 2007 tedy bránila překážka věci rozhodnuté.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost: Namítala, že nesouhlasí s názorem o existenci překážky v řízení spočívající
v již rozsouzené věci, neboť žalovaná, ani krajský soud, neposoudily její žádost podle obsahu,
ale jen podle názvu podané žádosti. Stěžovatelka dále uvedla, že žalovaná nevydala rozhodnutí,
proti kterému by bylo možno podat žalobu, a krajský soud nepřihlédl k vyjádření stěžovatelky,
že žalovaná má postupovat podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995, o důchodovém
pojištění. Krajský soud tedy neměl zacházet s podáním stěžovatelky jako se žalobou,
ale jako s žádostí o vydání nového rozhodnutí, a proto měl podání stěžovatelky zaslat žalované
zpět. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně
pro zmatečnost řízení podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť neexistovalo správní rozhodnutí,
proti němuž by byla žaloba podána, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Dále stěžovatelka uvedla, že názor vyslovený v plenárním nálezu Ústavního soudu považuje
za dostatečný pro vydání nového rozhodnutí. Poukazovala na to, že krajský soud se vůbec
nezabýval důvody svědčícími pro nové posouzení věci a vydání nového rozhodnutí,
ani se nevypořádal s námitkami stěžovatelky vztahujícími se k soudem i žalovanou tvrzené
překážce věci rozsouzené.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje se závěry krajského
soudu a jeho rozhodnutí by mělo být potvrzeno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka ve své kasační stížnosti uplatnila.
Stěžovatelka uplatňovala v kasační stížnosti námitku zmatečnosti řízení před soudem
podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. spočívající v tom, že neexistovalo rozhodnutí správního
orgánu, o kterém by soud měl rozhodnout. Podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze kasační stížnost
podat z důvodu zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení,
ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo
rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti.
Dne 19. 7. 2007 bylo na adresu žalované doručeno podání nadepsané „Věc: Žádost
o přezkum rozhodnutí ČSSZ o pobírání starobního důchodu“, ve kterém stěžovatelka požádala
o přezkum rozhodnutí doručeného 1. 3. 2006, vydaného na základě Nařízení Rady (EHS)
č. 1408/71. Uvedla, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007 (sp. zn. Pl. ÚS 4/06;
pozn. soudu) toto nařízení nemá vliv na povinnosti vyplývající z mezinárodních úmluv
o sociálním zabezpečení uvedených v příloze II. tohoto nařízení, tedy na posouzení nároků
plynoucích ze sociálního zabezpečení občanů České republiky, jejichž zaměstnavatel měl před
31. 12. 1992 sídlo na Slovensku. Dále uvedla, že rovněž z principu rovnosti občanů nemůže být
podle pléna Ústavního soudu při splnění podmínky minimálního počtu let pojištění podle zákona
č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného státu, ani aplikací Smlouvy (Česko-slovenské
smlouvy o sociálním zabezpečení, publikované pod sdělením MZV č. 228/1993 Sb.;
pozn. soudu) „splnění této podmínky upíráno“. Stěžovatelka uvedla, že tuto podmínku splnila,
a proto opětovně žádá o přezkum rozhodnutí a následné dorovnání důchodu.
Žalovaná přípisem ze dne 22. 8. 2007 zaslala stěžovatelce vyjádření, že její „žalobu
proti svému rozhodnutí“ postoupila Krajskému soudu v Brně, který o ní rozhodne. Zároveň
požádala, aby stěžovatelka vzala tuto skutečnost laskavě na vědomí a neurgovala vyřízení žádosti.
Spolu s postoupeným podáním zaslala žalovaná krajskému soudu i „vyjádření k opravnému
prostředku“, o kterém v textu dále mluví jako o žalobě. V tomto vyjádření žalovaná upozornila,
že stěžovatelka již jednou proti rozhodnutí ze dne 22. 2. 2006 žalobu podala a domáhala
se jí totožných nároků. Její žaloba však byla zamítnuta, proti rozsudku o zamítnutí nebyla podána
kasační stížnost. Se zřetelem k tomu, že o nároku již bylo jednou pravomocně rozhodnuto,
navrhla žalovaná soudu tuto novou žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ve vyjádření ze dne 17. 8. 2007 stěžovatelka uvedla, že trvá na přezkumném řízení
rozhodnutí žalované o pobírání starobního důchodu a také nesouhlasí, aby soud rozhodl o žalobě
bez jednání. K vyjádření žalované stěžovatelka sdělila, že neobstojí její námitka věci rozsouzené,
neboť došlo k významné skutečnosti, která je pro nové posouzení věci důležitá, a tou je nález
Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06. Žalovaná měla tedy postupovat
podle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve smyslu nálezu porovnat fiktivní
výši důchodu podle českých předpisů se souhrnnou výší důchodu náležející stěžovatelce
podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení
a doplácet případný rozdíl. Stěžovatelka také uvedla, že vzhledem k neexistenci institutu obnovy
řízení jsou v právu sociálního zabezpečení práva občanů chráněna právě tímto ustanovením
zákona a přijetí stanoviska žalované by znamenalo, že při změně interpretace právního předpisu
se občan, o jehož nároku bylo v minulosti nesprávně rozhodnuto, svých práv již nikdy
nedomůže. Stěžovatelka popsala skutkové údaje dávající její případ do souvislosti s nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 4/06 s tím, že trvá „na přezkumném řízení rozhodnutí ČSSZ“.
Kasační stížnost není důvodná.
Řízení ve věcech důchodových je řízením jednoinstančním, proti rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ve věcech důchodového pojištění se podle §89 odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, řádné opravné prostředky
v řízení správním nepřipouštějí; je však možno se bránit žalobou u správního soudu ve lhůtě
stanovené příslušným procesním předpisem. Stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí ze dne
22. 2. 2006, č. 455 110 441/428, kterým žalovaná rozhodla, že výše jejího důchodu se nemění.
Tato žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne
28. 6. 2006, č. j. 41 Cad 78/2006 - 18, který nabyl právní moci dne 25. 7. 2006. Po vydání těchto
rozhodnutí byl dne 20. 3. 2007 k vydán plenární nález Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 4/06),
ve věci ústavní stížnosti paní A. W. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2005, sp. zn. 3 Ads 2/2003, který se týká aplikace Smlouvy mezi Českou republikou
a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení. Pro další rozhodovací praxi českého nositele
pojištění (Českou správu sociálního zabezpečení) lze tento nález považovat za „zásadní“.
S výslovným odkazem na tento nález se stěžovatelka dne 18. 7. 2007 obrátila na žalovanou
s podáním, v jehož záhlaví bylo uvedeno „Věc: Žádost o přezkum rozhodnutí ČSSZ o pobírání
starobního důchodu“ a v závěru: „proto opětovně žádám o přezkum rozhodnutí a následné dorovnání důchodu“.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě
podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Podle §46 odst. 1 s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže a) soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li
splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl
odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat, b) návrh byl podán předčasně nebo opožděně,
c) návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou, d) návrh je podle tohoto zákona
nepřípustný.
Podle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, zjistí-li se, že důchod byl
přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl
přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne,
od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění
nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty platí §55 odst. 2 věta
třetí obdobně.
Podle §37 odst. 1 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, se podání posuzuje
podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno.
Podle §81 odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení se řízení
o přiznání dávky důchodového pojištění zahajuje na základě písemné žádosti. Za den uplatnění
nároku na tuto dávku se považuje den, kdy se oprávněný poprvé obrátil na příslušnou organizaci
nebo na příslušný orgán se žádostí o její přiznání.
Podle §81 odst. 2 téhož zákona řízení o změně poskytování nebo výše již přiznané dávky
důchodového pojištění se zahajuje na základě písemné žádosti nebo z moci úřední orgánem,
který je příslušný k rozhodnutí o této změně, není-li stanoveno jinak.
Žalovaná podání stěžovatelky ze dne 19. 7. 2007 posoudila jako žalobu
proti svému rozhodnutí ze dne 22. 2. 2006. Nejvyšší správní soud má však za to, že se zřetelem
ke všem okolnostem případu mělo být uvedené podání posouzeno jako žádost o změnu výše
dávky ve smyslu §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. V obsahu žádosti
sice výslovně není uvedeno ustanovení §56 tohoto zákona, avšak v žádosti je poukazováno
na závěry učiněné Ústavním soudem, kdy stěžovatelka - zejména z principu rovnosti občanů
v nálezech Ústavního soudu uvedeného - dovozuje, že její nároky by měly být posouzeny
jako nároky občanů České republiky. Rovněž z formulace poslední věty žádosti,
v níž stěžovatelka uvádí, že žádá o přezkum rozhodnutí a následné dorovnání důchodu,
lze podle názoru Nejvyššího správního soudu dovodit, že jde o novou žádost o zvýšení dávky,
a to zvláště za situace, kdy ve věcech důchodového zabezpečení a pojištění není přípustná
obnova řízení.
Nejvyšší správní soud ve své konstantní judikatuře neupírá správnímu orgánu právo,
aby poté, co si učiní úsudek o obsahu nejasného podání podle §32 správního řádu, je postoupil
soudu jako žalobu, neuváží-li o něm jinak. Jak dále Nejvyšší správní soud judikoval, postoupí-li
správní orgán soudu podání, které podle obsahu považuje za žalobu proti svému rozhodnutí,
a soud dospěje k závěru, že úmysl podatele není dostatečně zřejmý, je třeba odstranit pochybnosti
o obsahu podání postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.; k tomu srov. rozsudek ze dne 23. 2. 2005,
č. j. 3 Ads 28/2004 - 20, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 655/2005, podle kterého postoupí-li správní orgán soudu podání, které podle obsahu považuje
za žalobu proti svému rozhodnutí, a soud dospěje k závěru, že úmysl podatele není jednoznačně zřejmý, nemůže
z tohoto důvodu zastavit řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. a vrátit věc správnímu orgánu
k dalšímu řízení. Pochybnosti o obsahu podání je třeba odstranit postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Krajský soud však tímto způsobem nepostupoval a ztotožnil se s právním posouzením
věci žalovanou. Tomuto přesvědčení soudu stěžovatelka pravděpodobně sama napomohla,
když ve svém vyjádření k poučení soudu uvedla, že nesouhlasí, aby „soud rozhodl o žalobě
bez nařízení jednání“, byť zřejmě - nezastoupena advokátem - pouze odpovídala na dotaz soudu.
Nicméně v témže vyjádření stěžovatelka rozvedla argumentaci, ve které explicitně odkazuje
na řízení podle §56 zákona o důchodovém pojištění, a nastínila i procesní situaci, ze které plyne,
že přijetím argumentace žalované o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí, by se s ohledem
na neexistenci obnovy řízení nemohla domoci svého nároku.
Podle čl. 90 věta první Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu,
aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Jednou z hlavních překážek toho, aby soudy své ústavně zakotvené roli dostály, je přílišný
procesní formalismus, neprojevující se pouze tím, že jsou z důvodů marginálních formálních
pochybení účastníků řízení odmítána podání, jež ve skutečnosti jsou plně způsobilá
k meritornímu projednání (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 699/02), nýbrž i na případy, kdy soudy rezignují na svou povinnost poskytovat
ochranu právům jednotlivce i proti státu a zájmům státu (k tomu viz např. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 34/06), jak tomu bylo i v tomto případě, kdy soud akceptoval právní posouzení
věci žalovanou bez zohlednění stěžovatelkou namítaných dalších okolností a konsekvencí.
Nejvyšší správní soud však, přes úplnou akceptaci argumentace stěžovatelky, považuje
výrok usnesení krajského soudu za správný, a to v tom směru, že řízení před soudem iniciované
žalovanou, mělo skončit odmítnutím podání podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., avšak nikoliv
z důvodu překážky věci rozhodnuté, ale z důvodu neodstranitelné podmínky řízení spočívající
v neexistenci žalobního návrhu. Podání stěžovatelky doručené žalované dne 19. 7. 2007
je totiž třeba považovat za žádost o změnu dávky podle §56 zákona o důchodovém pojištění,
o které dosud nebylo rozhodnuto a k tomuto rozhodnutí je povolána žalovaná. Z tohoto faktu
vyplývají i další důsledky stran určení počátku lhůty podle §56 odst. 1 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění a dále možnost domáhat se ochrany před nečinností žalované,
pokud by o žádosti stěžovatelky nerozhodla. V této souvislosti Nejvyšší správní soud dodává,
že ustanovení soudního řádu správního neumožňují soudům ve správním soudnictví postoupit
podání stěžovatelky přímo žalovanému správnímu orgánu. Ustanovení §46 odst. 5 s. ř. s,
ani ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. nelze na výše popsanou situaci použít.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že byť lze
s argumentací stěžovatelky souhlasit, nelze kasační stížnost považovat za důvodnou. Kasační
stížnost proto Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, neboť stěžovatelka nebyla
se svou kasační stížností úspěšná a žalované právo na náhradu nákladů řízení nenáleží (§60
odst. 1, 2 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu