ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.2.2007:285
sp. zn. 4 As 2/2007 - 285
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z př edsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
Siemens Engineering a. s., IČ: 45 27 33 24, se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4,
zast. JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem, se sídlem Šafaříkova 371/22, Praha 2,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1,
za účasti: 1) Kunratice project, s. r. o., IČ: 49 70 20 50, se sídlem Politických vězňů 1597/19,
Praha 1, zast. Mgr. Robertem Němcem, advokátem, se sídlem Jáchymova 2, Praha 1, a 2) Česká
republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem Rašínovo
nábřeží 390/42, Praha 2, o kasační stížnosti žalovaného a o kasační stížnosti společnosti
Kunratice project, s. r. o. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006,
č. j. 10 Ca 221/2005 - 182,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 4 As 2/2007
a 4 As 3/2007 se s p o j u j í ke společnému projednání a rozhodnutí. Věc bude
nadále vedena pod sp. zn. 4 As 2/2007.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši
2400 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Společnost Kunratice project, s. r. o. je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení částku ve výši 2400 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Žalovaný a osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2005, č. j. MHMP -91850/2005/OST/Ku/Lí, (ve znění
opravy ze dne 21. 6. 2005, č. j. MHMP-91850/2005/OST/Ku) žalovaný změnil rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 4 (dále jen „stavební úřad“) č. j. P4/9417/05/OST/KSOT/13933,
ze dne 4. 2. 2005, tak, že výrok rozhodnutí nahradil a vyslovil, že stavební úřad nařizuje žalobkyni
jako vlastníku do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí odstranit - při dodržení stanovených
podmínek - stavby zařízení staveniště, jimž uplynula lhůta pro užívání stanovená v rozhodnutí
odboru výstavby ONV v Praze 4 ze dne 2. 3. 1987, č. j. výst. 1589/85-MR, do 31. 12. 1990, a to:
• halu č. 3 o rozměrech 15,32 x 60,3 m na pozemcích parc. č. 2370/20, 2480/3 a 2371/3
v katastrálním území Kunratice,
• halu č. 4 o rozměrech 15,32 x 60,3 m na pozemcích parc. č. 2371/3 a 2481/7
v katastrálním území Kunratice, včetně přístavby přístřešků: přístřešek podél celé severní
strany haly, při jižní straně haly přístřešek o rozměrech 9,4 x 24 m, při východní straně
haly přístřešek o rozměrech 6,6 x 24,6 m, pod kterým jsou umístěny buňky , které slouží
jako kanceláře,
• halu č. 5 o rozměrech 15,32 x 60,3 m na pozemcích parc. č. 2371/3, 2481/7 a 2369/8
v katastrálním území Kunratice, včetně přístavby přístřešku při jižní straně haly
o rozměrech 8,5 x 52 m, pod kterým jsou umístěny buňky jako kanceláře a přístavba
vzorkovny o rozměrech 9 x 8,5 m,
• halu č. 6 o rozměrech 15,32 x 60,3 m na pozemcích parc. č. 2370/20, 2480/3, 2480/5,
2371/5 a 2371/3 v katastrálním území Kunratice,
• zpevněné plochy (manipulační plochy mezi halami vytvořené z panelů).
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala porušení svých práv
žalovaným, který nepřipustil dokazování ve prospěch žalobkyně, provedené důkazy nesprávně
vyložil, nedošetřil zásadní okolnosti rozhodující pro jeho uvážení a věc nesprávně právně
posoudil, zejména v otázce vlastnictví pozemků a staveb. Žalobkyně namítala, že sama iniciovala
proces legalizace staveb, v jehož důsledku bylo zjištěno, že spis na stavebním úřadu je neúplný
a stavby nejsou řádně zapsány na katastrálním úřadu. Snažila se uvést věci do řádného stavu
přes odpor údajného vlastníka pozemků, který byl podle žalobkyně skutečným důvodem,
proč nebylo vyhověno jejím žádostem o prodloužení dočasného užívání a o postup podle §104
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů. Žalovaný dostatečně nezohlednil skutečnost, že původně dočasné stavby
byly několika povoleními prodlužovány a v určité fázi změny na stavby trvalé byl kompletn í spis
stavebního úřadu ztracen; za takové situace nepovažovala žalobkyně za správné opírat stanovisko
stavebního úřadu o jedno dřívější rozhodnutí vytržené z kontextu celého spisu. Žalobkyně
konstatovala, že pozemky pod předmětnými stavbami podle zákona č. 172/1991 Sb. nepřešly
do vlastnictví obce, protože předmětem přechodu byly jen skutečně nezastavěné pozemky
(předmětné pozemky byly již v 70. letech rozhodně zastavěny). Žalovaný nesprávně vycházel
z toho, že vlastníkem pozemků pod stavbami je hlavní město Praha, čímž podle žalobkyně
porušil §11 zákona č. 265/1992 Sb. Žalobkyně dále uvedla, že se nedochovalo stavební povolení
na vznik hal a pro ztrátu v archivu nebylo dohledáno územní či jiné rozhodnutí, které stojí
na začátku existence hal. Pouze z rozsáhlého dokazování bylo zjištěno, ž e stavby byly postaveny
někdy v roce 1972 zcela jistě legálně, pravděpodobně v rámci rozsáhlé investiční výstavby Paláce
kultury nebo Národního divadla. Podle žalobkyně bylo prokázáno, že stavba je užívána k účelu,
pro který je svým stavebně technickým uspořádáním určena, a to ke skladovacím účelům.
Žalobkyně nesouhlasila se závěrem stavebního úřadu, že by dodatečné povolení stavby bylo
v rozporu s veřejným zájmem, když žádný dotčený správní orgán nemá proti fungování
skladových hal námitky. Žalobkyně zdůraznila, že stavby jsou užívány desítky let jako trvalé,
jak vyplývá z dokazování provedeného stavebním úřadem. Žalobkyně dále namítala, že není
formálním vlastníkem dotčených staveb, jelikož stavby nepostavila (nebyla stavebníkem) a stavby
nebyly zapsány v katastru nemovitostí. Podle žalob kyně tak nemohlo dojít k převodu vlastnictví
ve smyslu §133 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
a žalobkyni proto nemohlo být uloženo odstranění staveb podle §88 odst. 1 stavebního zákona.
Žalobkyně nikdy ani netvrdila, že je vlastníkem zpevněných ploch; jde o součást pozemku,
jehož vlastníkem je někdo jiný. Žalovaný podle žalobkyně nepostupoval při posuzování
závaznosti údajů z katastru nemovitostí jednotně, když při posuzování vlastnictví pozemků
vycházel z údajů zapsaných v katastru nemovitostí a při posuzování vlastnictví staveb z údajů
zapsaných v katastru nemovitostí nevycházel. Žalobkyně navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí
zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2006, č. j. 10 Ca 221/2005 - 182, napadené
rozhodnutí žalovaného ve znění provedené opravy v části týkající se žalobkyně zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Soud současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni
náklady řízení a rozhodl dále, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů
řízení. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že zjištění vlastnictví stavby určené
k odstranění je základní právní podmínkou pro vydání příslušného správního rozhodnutí (§88
odst. 1 stavebního zákona), kterou musí správní orgán řešit jako otázku předběžnou. Podle soudu
proto není podstatné, kdy (zda například až ve správní žalobě) osoba, jíž bylo odstranění stavby
nařízeno, své předpokládané vlastnictví zpochybní. Za současné právní úpravy naopak není
rozhodující určení vlastníka pozemku, na němž taková stavba stojí. Z napadených rozhodnutí
je zjevné, že správní orgány se prokazováním vlastnictví pře dmětných hal blíže nezabývaly
a žalobkyni považovaly jen za vlastníka pravděpodobného či bez bližšího ověření nesporného.
Pro posouzení vlastnictví předmětných hal je podle soudu nezbytné a prioritní, aby správní orgán
individuálně u každé z nich posoudil, zda jde o stavbu nemovitou, nebo movitou (odlišný režim
nabytí vlastnického práva); jde o otázku stavebně technickou, kterou při absenci stavební
dokumentace bude třeba postavit najisto cestou důkazního správního řízení. Soud konstatoval,
že tvrzení žalovaného, že dočasnost staveb lze vyvodit také z toho, že haly nejsou zapsány
v katastru nemovitostí, nemá oporu v platném právu, neboť právní režim, podle něhož stavby
dočasné nebyly věcmi nemovitými, přestal platit dnem účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.
(1. 4. 1964). Ověření dočasnosti a účelu staveb je podle soudu rovněž otázkou předběžnou a věcí
důkazního správního řízení. Závěr opírající se výlučně o jedno rozhodnutí (rozhodnutí ONV
ze dne 2. 3. 1987, které bylo dohledáno v archivu, přestože se ztratila celková dokumentace
spojená s výstavbou předmětných hal) označil soud za nepřesvědčivý. Za situace, kdy existují
indicie, čemu vystavěné haly měly sloužit (zřejmě jako zařízení staveniště pro výstavbu Paláce
kultury a dalších taxativně v tomto rozhodnutí vyjmenovaných investičních akcí), není
podle soudu z napadených rozhodnutí zřejmé, na základě jakých dalších skutečností se dočasnost
a účel hal dovozuje. Přestože původní účel hal jako staveb dočasných, určených jako zařízení
staveniště, se jeví pravděpodobným a pouhým uplynutím času nemůže dojít automaticky
k přeměně dočasného charakteru stavby na charakter trvalý, některé skutečnosti obsažené
v listinách tvořících správní spis tento předpoklad relativizují (přípis Úřadu městské části Praha
Kunratice ze dne 24. 2. 2003, zn. 450/2003, vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne
30. 7. 2003, zn. 3223/OIP/03). Soud uzavřel, že odstranění těchto pochybností doplněním
důkazního řízení a postavením této otázky najisto je opět věcí příslušného správního orgánu
v dalším řízení. Pokud jde o výrok, který směřuje k odstranění zpevněných (tzv. manipulačníc h)
ploch, soud v napadeném rozhodnutí žalovaného neshledal dostatek důvodů, proč bylo
jejich odstranění nařízeno právě žalobkyni a v jakém rozsahu (nedostatek určení rozsahu
těchto ploch a jejich právní povahy činí výrok již tak nesroz umitelným a nevykonatelným).
Je proto na správním orgánu, aby v dalším řízení zjistil a právně zhodnotil charakter zpevnění
pozemku, zda jde o součást staveb, nebo součást pozemků. Soud dále poukázal na princip
oprávněného očekávání spravedlivého procesu, tedy řešení skutkově stejných nebo podobných
případů obdobně, resp. podle týchž právních kritérií bez neodůvodněných rozdílů ve skutkovém
a právním posouzení. Z uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí žalovaného podle §76
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Namítal nezákonnost rozsudku, jenž nevycházel z relevantního ustanovení
§139b stavebního zákona, kde je uvedeno, že za stavbu se považují veškerá stavební díla
bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trván í, ale z §119 odst. 2
občanského zákoníku, které považuje stavby spojené se zemí pevným základem za nemovitosti.
Stavební zákon však za stavby považuje i stavby, které nejsou se zemí spojeny pevným základem.
Spojení předmětných staveb se zemí pevným základem dokládá šetření orgánu státního
stavebního dohledu ze dne 4. 3. 2003, podle kterého jsou haly postaveny na železobetonové
základové patky. Uvedená skutečnost je však podle názoru žalovaného relevantní
pouze pro řešení občanskoprávních otázek spojených s vlastnictvím stavby a jejím zápisem
do katastru nemovitostí. Žalovaný se proto nemusel zabývat zkoumáním, zda stavba má pevný
základ, kterým je spojena se zemí. Vycházel ze zjištění, že stavby nařízené k odstranění byly
jako stavby dočasné povoleny rozhodnutím odboru výstavby ONV Praha 4 ze dne 2. 3. 1987,
č. j. výst. 1589/85-MR, a za stavbu je považovala i žalobkyně. Soud podle žalovaného nesprávně
posoudil otázku vlastnictví staveb, když považoval vlastnictví za nedostatečně prokázané.
Žalovaný se opíral o přípis z ústního jednání ze dne 3. 12. 2003, nařízeného stavebním odborem
Úřadu městské části Praha 4, a zejména o jeho konstatování, že stavební úřad považuje žalobkyni
za vlastníka staveb na zákl adě notářského zápisu o prohlášení vlastníka stavby EZ Praha, a. s.
(právního předchůdce žalobkyně) ze dne 22. 1. 2003, č. j. N27/2003, NZ 23/2003.
V tomto notářském zápisu žalobkyně prohlašuje, že je výlučným vlastníkem hal č. 6, 5, 4, 3 a 2,
které postupně nabyla v letech 1988 až 1994 od předchozích vlastníků ČKD Praha, o. p.,
FINNUTRA s. r. o. a ČKD Diz. Žalovaný vycházel dále v otázce vlastnictví i ze skutečnosti,
že se žalobkyně jako vlastník chovala, nikdy nepopřela (s výjimkou zpevněných ploch),
že je vlastníkem staveb. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně namítala, že není formálním
vlastníkem staveb až v žalobě, a to účelově z důvodu nákladů na odstranění dočasné stavby. Soud
podle žalovaného nesprávně posoudil důkazy, když dočasnost staveb považoval za nedostatečně
prokázanou. Nepřihlédl ke skutečnosti, že podle §103 stavebního zákona je vlastník stavby
povinen dokumentaci skutečného provedení stavby uchovávat po celou dobu jejího užívání:
při změně vlastnictví stavby ji odevzdat novému nabyvateli a při odstranění st avby stavebnímu
úřadu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nemá v držení dokumentaci nebo jiný důkaz,
který by svědčil o tom, že vlastník stavby podal návrh na změnu doby trvání stavby
nebo jejího účelu užívání, a žalobkyně takový důkaz nepředložila, žalovaný považoval účel stavby
i dobu jejího trvání na základě výše uvedeného rozhodnutí ONV za spolehlivě prokázanou.
Žalobkyní předložená vyjádření Útvaru rozvoje hlavního města Prahy ze dne 17. 3. 1997,
č. j. ÚRM: 884/97 Dub., a ze dne 1. 7. 1997, č. j. ÚRM : 2512/97/Ja, nepovažoval žalovaný
za důkaz o vedení řízení ve věci prodloužení doby trvání stavby, a to i z toho důvodu, že uvedená
stanoviska byla vydána jiné osobě než žalobkyni. Ze stanovisek vyplývá pouze to, že stavby byly
v době vydaných stanovisek považovány za dočasné. Žalovaný dále namítal, že rozsudkem ze dne
21. 9. 2006, č. j. 11 Ca 205/2005 - 14, Městský soud v Praze shledal žalobu společnosti EMV
s. r. o. proti témuž rozhodnutí důvodnou pouze v otázce vlastnictví zpevněných ploch.
Podle obou rozsudků je žalovaný podle §78 odst. 5 s. ř. s. v dalším řízení vázán právním
názorem soudu, který je však v uvedených rozhodnutích rozdílný. Žalovaný se ztotožnil s tím,
že nedostatečně bylo prokázáno vlastnictví zpevněných ploch, ale nikoliv s tím, že je třeba
provést nové dokazování ve věci vlastnictví staveb (s výjimkou vlastnictví zpevněných ploch) ,
ve věci dočasnosti a účelu staveb. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného ztotožnila se závěry
Městského soudu v Praze, které podle ní žalovaný nepochopil. Žalobkyně zdůraznila, že v daném
případě jde nepochybně o stavby spojené se zemí pevným základem, tedy nemovitosti,
jejichž vlastnictví se řídí občanským zákoníkem. Žalovaný měl jako základní otázku zkoumat,
kdo je vlastníkem těchto nemovitostí. Postoj žalobkyně, která se cítí vlastníkem a podniká kroky
k legalizaci staveb a jejich zápisu do katastru nemovitostí, nezbavoval žalovaného
jeho odpovědnosti a povinnosti zjistit vlastnictví staveb, které nutí něko ho odstranit. Žalobkyně
přitom poskytla veškeré doklady a žádné neskrývala. Žalovaný najisto věděl, že žalobkyně koupila
stavby jako „movité“ věci, a nijak se tím nezabýval. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že žal ovaný
ve své stížnosti zakrývá, že důkazní nouze je způsobena především a jedině sk utečností,
že se ztratila dokumentace staveb na stavebním úřadu! Žalobkyně poukázala na skutečnost,
že se spis stavebního úřadu „ztratil“ a záhadně se objevilo pouze jediné rozhodnutí stavebního
úřadu o dočasnosti, které předložilo hlavní město Praha. Nedostatky v dokazování správního
orgánu jsou naprosto zřejmé a tvrzení žalovaného, který považuje účel staveb a dobu jejich trvání
za spolehlivě prokázané, je evidentně v rozporu s fakty. Žalobkyně podotkla, že žalovaný
rozhoduje v zájmu hlavního města Prahy a je možná jeho podjatost. Žalobkyně uzavřela,
že sám žalovaný potvrzuje, že byl dán důvod pro zrušení jeho rozhodnutí, proto kasační stížnost
směřuje pouze proti odůvodnění rozsudku a je podle žalobkyně nepřípustná.
Společnost Kunratice project, s. r. o. se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného
ztotožnila s jeho argumentací a odkázala na svou kasační stížnost.
Proti předmětnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006,
č. j. 10 Ca 221/2005 - 182, podala včas kasační stížnost rovněž osoba zúčastněná na řízení
společnost Kunratice project, s. r. o. (dále jen „stěžovatelka“), a to z důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Namítala, že otázka vlastnictví předmětných hal byla po právní stránce postavena
najisto, žalobkyně se ve svých podáních hlásila k postavení vlastníka (podle návrhu na odklad
vykonatelnosti je provozování hal klíčové pro podnikání žalobkyně) a předložila správnímu
orgánu i soudu nabývací tituly (notářský zápis a kupní smlouvy). Otázka zápisu hal do katastru
nemovitostí přitom nebyla podstatná, neboť se nejednalo o stavby, které by se zapisovaly
do katastru nemovitostí. Stěžovatelka poukázala na řízení, které proběhlo u téhož soudu
(sp. zn. 11 Ca 205/2005) ohledně skutkově téměř shodného stavu, ale ve vztahu ke společnosti
EMV s. r. o.; soud v tomto případě přes totožné námitky společnosti EMV s. r. o. dospěl
k závěru, že tato společnost je vlastníkem předmětných hal. Námitku žalobkyně, že nebylo najisto
postaveno vlastnictví hal, považovala stěžovatelka za účelovou snahu vyhnout se nákladům
na odstranění předmětných hal. Tato námitka byla vznesena až před soudem, jehož závěr
označila stěžovatelka za nesprávný, nezákonný a zmatečný. Pro stěžovatelku je nepřijatelné,
aby bylo takto hodnoceno taktizování vlastníka hal stojících na cizím pozemku. Stěžovatelka
podotkla, že žalobkyně nehradí žádnou úplatu za užívání pozemků, je pro ni tedy mimořádně
výhodné protahovat řízení účelovými námitkami. Podle stěžovatelky nemohou jít případné
právně teoretické otázky převodu vlastnictví hal k tíži vlastníka pozemků, kdy ž žalobkyně haly
plně ekonomicky využívá, k jejich vlastnictví se hlásí a jedná se přitom o stavby dočasné,
které měly již dávno být zbourány. Žalobkyně v rámci řízení nikterak nedoložila, že by došlo
ke změně charakteru staveb ze staveb dočasných na stavby trvalé. Doklady, zpracované v l etech
2003 - 2004 (po nabytí vlastnického práva žalobkyně), mohou dokládat pouze snahu žalobkyně
o změnu charakteru staveb, případně její snahu o zápis staveb do katastru nemovitostí;
nedokládají však, že došlo ke změně stavby dočasné na stavbu trvalou. Ani ze ztráty spisového
materiálu nelze dovodit, že předmětné haly jsou stavbami trvalými. Účel staveb
podle stěžovatelky zřetelně vyplývá z rozhodnutí ONV Praha 4 ze dne 2. 3. 1987 - šlo o zařízení
staveniště, ani eventuální zpochybnění účelu stavby nic nemění na dočasnosti staveb.
Stěžovatelka dále upozornila na to, že v roce 1997 byla žalobkyně vlastníkem předmětných hal
a rozhodnutí o změně charakteru hal na stavby trvalé by jí bylo doručeno. Ani faktickým
užíváním staveb po uplynutí stanovené lhůty ke změně charakteru staveb dojít nemůže.
Stěžovatelka doplnila, že právní režim haly č. 2 není možno brát v tomto řízení v potaz,
protože hala stojí na pozemku ve vlastnictví žalobkyně, takže otázka souhlasu se změnou režimu
stavby nebyla problematická; stěžovatelka jako vlastník pozemků však souhlas se změnou hal
na stavby trvalé neudělila. K otázce zpevněných ploch stěžovatelka namítala, že tyto byly sou částí
předmětných hal a jako takové by měly sdílet jejich osud , žalobkyně by je tedy měla odstranit
spolu s halami. Stěžovatelka shrnula, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť nemá oporu
v provedeném dokazování a v podkladech obsažených ve spisu, dále je toto rozhodnutí
zmatečné. Stěžovatelka podáním kasační stížnosti hájí své zájmy vlastníka pozemků
proti osobám, které užívají stavby postavené na cizím pozemku bez právního titulu,
aniž by za užívání platily. Přenesení rizika případných formálních nesprávností při převádění
vlastnického práva k halám na stěžovatelku by tato považovala za porušení svého ústavního
práva na ochranu vlastnictví pozemků. Stěžovatelka se v posouzení právních otázek shodla
se závěry soudu učiněnými v paralelním řízení (sp. zn. 11 Ca 205/2005) a konstatovala,
že rozhodovací praxi soudů ve skutkově zcela totožných případech je třeba sjednotit.
Podle názoru stěžovatelky mohl soud učinit vlastní závěr ohledně právních otázek a mohl žalobu
zamítnout. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti společnosti Kunratice project, s. r. o.
zdůraznila, že stěžovatelka naprosto v rozporu s rozsudkem konstruovala zavádějícím způsobem
výchozí situaci, když uvedla, že se jednalo o stavby zařízení staveniště; nedostatky v dokazování
žalovaného jsou zřejmé a tvrzení stěžovatelky, která považuje za „dané“ východisko,
že jde o dočasné stavby, je jednoznačně zavádějící. Podle žalobkyně existuje zásadní rozdíl
mezi tím, zda se „hlásí“ ke svému vlastnictví a tím, zda a kdy a jakým způsobem vlastnictví
získala. Stěžovatelka překrucuje skutečnost a uvádí v kasační stížnosti vědomě nepravdivé
skutečnosti (soud se v rozsudku sp. zn. 11 Ca 205/2005 otázkou vlastnictví nezabýval,
neboť žalobce v té věci důvodnost této námitky sám popřel). Žalobkyně zpochybnila závěry
soudu ve věci sp. zn. 11 Ca 205/2005 s tím, že jiný senát se věcí zabýval jen povrchně;
jeho formální přístup však vedl ke stejnému závěru, a to zrušení napadených rozhodnutí.
Podle žalobkyně je názor soudu v tomto řízení daleko podrobnější a vystihuje skutečnou
podstatu věci. Žalobkyně podotkla, že stěžovatelka nikdy nemohla nabýt pozemky
od nevlastníka, když hlavní město Praha na sebe dotčené pozemky pod halami jednostranně
převedlo v rozporu se zákonem. Tyto pozemky hodlalo prodat stěžovatelce za značné částky
a bránilo zápisu dotčených hal do katastru nemovitostí a jejich „legalizaci“ podle §104
stavebního zákona. V tomto sporu podle žalobkyně o nic jiného nejde, o čemž svědčí skutečnost,
že hala ve stejném právním režimu byla bez nejmenších potíží legalizována postupem podle §104
stavebního zákona a zapsána do katastru nemovitostí. Jediným rozdílem bylo vlastnictví pozemku
pod halou, který nepatřil hlavnímu městu Praze. Za zkreslené označila žalobkyně rovněž tvrzení
stěžovatelky, že žalobkyně nehradí žádnou úplatu za užívání pozemku. Hlavní město Praha
nevymáhá a nechalo si raději úmyslně promlčet nárok za užívání d otčených pozemků,
protože v takovém majetkovém sporu by soud musel jako předběžnou otázku vyřešit vlastnictví
pozemků. Žalobkyně se naopak obrátila na stát s nabídkou hradit za užívání pozemků
a není její vinou, že skutečný vlastník situaci prověřuje a zat ím úhradu nepožadoval. Žalobkyně
konstatovala, že podle stanoviska Nejvyššího soudu jsou zpevněné plochy součástí pozemku,
proto by zpevněné plochy eventuálně měl odstraňovat vlastník pozemku. Žalobkyně podotkla,
že pokud musí být odstraněna celá stavba, tak včetně zpevněných ploch, které jsou ve stejném
právním režimu. Není možné uložit jen odstranění hal a nechat zpevněné plochy , diskriminace
v takovém postupu by byla očividná. Žalobkyně uzavřela, že v současné době probíhá soudní
řízení týkající se vlastnictví pozemků. Kasační stížnost žalobkyně považuje za neopodstatněnou
a navrhuje napadený rozsudek potvrdit.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatelky - společnosti Kunratice project, s. r. o.
nevyjádřil.
Kasační stížnost žalovaného je u Nejvyššího správního soudu vedena pod spisovou
značkou 4 As 2/2007 a kasační stížnost stěžovatelky pod spisovou značkou 4 As 3/2007.
Vzhledem k tomu, že obě kasační stížnosti směřují proti stejnému rozsudku Městského soudu
v Praze a obsahují podobné námitky, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je účelné
a hospodárné tyto věci spojit ke společnému projednání a rozhodnout o nich jedním
rozhodnutím.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které žalovaný a stěžovatelka uplatnili ve svých kasačních stížnostech.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti se žalovaný dovolává důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., označený v kasační stížnosti žalovaného,
však nepřipadá v dané věci v úvahu. S těžovatelka ve své kasační stížnosti uvádí důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. k asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. k asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující informace podstatné
pro rozhodnutí o kasační stížnosti.
Podáním ze dne 21. 11. 2002 hlavní město Praha požádalo stavební úřad o zahájení řízení
o odstranění staveb umístěných na pozemcích parc. č. 2371/3, 2369/8 a 2481/7 v katastrálním
území Kunratice, neboť povolení k užívání těchto staveb vypršela dne 31. 12. 1990 a hlav ní
město Praha jako vlastník pozemků nesouhlasí s jejich dalším užíváním.
Oznámením ze dne 10. 2. 2003, č. j. ÚMČP4- 18726/03/OSD/KSOT-2553, stavební
úřad sdělil žalobkyni a dalším, že dne 4. 3. 2003 vykoná státní stavební dohled podle §§98 až 102
stavebního zákona na stavbě: skladovací haly na pozemcích parc. č. 2371/3, 2369/8 a 2481/7
v katastrálním území Kunratice za účelem zjištění, zda neuplynula stanovená doba užívání
dočasné stavby. Podle protokolu z výkonu státního stavebního dohledu konaného dne 4. 3. 2003
na pozemku parc. č. 2371/3 stojí 4 ocelové montované haly, na pozemcích parc. č. 2371/3,
2371/5, 2480/3 a 2370/20 stojí 2 haly a na pozemcích parc. č. 2370/20 a 2370/4 stojí 1 hala;
jedná se o haly typu RD Jeseník postavené na základových patkách (železobetonové základy),
všechny slouží ke skladovacím účelům. V protokolu se dále uvádí, že vlastníci (žalobkyně
a společnost EMV s. r. o.) podali ohlášení užívání těchto hal u stavebního úřadu a po seznámení
s rozhodnutím ze dne 2. 3. 1987, č. j. výst. 1589/85-MR, z opatrnosti požádali o prodloužení
užívání dočasných staveb o 12 let, tj. do roku 2015.
Zmíněným rozhodnutím odboru výstavby Obvodního národního výboru v Praze 4
ze dne 2. 3. 1987, č. j. výst. 1589/85- MR, povolil další užívání zařízení staveniště (8 typových
skladovacích hal RD Jeseník, vrátnice, zpevněné plochy a oplocení) na pozemcích
parc. č. 2371/3, 2481/1, 2369/8, 2369/9, části 2480/3, části 2480/1, 2370/4, 2478/5 a 2368/5
v katastrálním území Kunratice do 31. 12. 1990. V odůvodnění správní orgán uvedl, že investor
požádal o povolení dalšího užívání zařízení staveniště pro stavbu GO Tylova divadla, oprava
Veletržního paláce, oprava a modernizace Smetanova divadla a Federálního shromáždění.
Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2003, č. j. P4/57313/0 3/OSD/KSOT/2552, stavební úřad
vyzval žalobkyni a společnost EMV s. r. o. k doplnění žádosti o změnu užívání stavby: skladovací
haly na pozemcích parc. č. 2371/3, 2369/8, 2481/7, 2370/20 a 2370/4 v katastrálním území
Kunratice, a řízení přerušil.
Žalobkyně postupně předložila stavebnímu úřadu dokumenty o vlastnictví (kupní
smlouvy), výpisy z katastru nemovitostí, geometrické plány a pasport staveb. V podání ze dne
14. 7. 2003 stavebnímu úřadu sdělila, že nejsou zachovány doklady, z nichž by bylo možno zjistit
účel, pro který byla stavba povolena, proto požádala o ověření skutečného provedení stavby
podle §104 stavebního zákona. Žalobkyně dále doložila stanovisko odboru životního prostředí
Magistrátu hlavního města Prahy, stanovisko Ministerstva životního prostředí a stanovisko
Pozemkového fondu České republiky, podle kterého pozemky parc. č. 2371/3, 2369/8 a 2481/7
v katastrálním území Kunratice jsou u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu neoprávněně
zapsány pro hlavní město Prahu, neboť podle zákona č. 172/1991 Sb. nemohly přejít na hlavní
město Prahu a zůstaly ve vlastnictví České republiky. Podle stanoviska Úřadu městské části
Praha - Kunratice ze dne 24. 2. 2003, zn. 450/2003, jsou předmětné haly ve slušném stavebním
stavu a slouží trvale ke skladovacím účelům; platný územní plán umožňuje jejich zachování
i do budoucna.
Podle protokolu z ústního jednání konaného dne 3. 12. 2003 stavební úřad považuje
za vlastníka pozemků parc. č. 2371/3, 2369/8 a 2481/7 v katastrálním území Kunratice hlavní
město Prahu, a to na základě výpisu z katastru nemovitostí ze dne 18. 2. 2003, list vlastnictví
č. 1616. Přítomní byli seznámeni s rozhodnutím odboru výstavby Obvodního národního výboru
Praha 4 ze dne 2. 3. 1987, č. j. výst. 1589/85- MR. Bylo zjištěno, že společnost ČKD Praha DIZ
prodávala haly v roce 1988, kdy sloužily jako skladovací haly; právní předchůdce žalobkyně
má ve vlastnictví haly č. 3, 4, 5 a 6 od roku 1990, jedná se o stavby trvalého charakteru.
Při jednání byla předložena vyjádření Útvaru rozvoje hlavního města Prahy ze dne 17. 3. 1997,
č. j. ÚRM: 884/97/Dud, a ze dne 1. 7. 1997, č. j. ÚRM: 2512/97/JA, z nichž vyplynulo, že řízení
ve vztahu ke stavebnímu zákonu probíhalo, ale rozhodnutí se nedochovalo.
Podle zmíněných vyjádření Útvar rozvoje hlavního města Prahy nemá námitek
proti dočasnému využití skladových hal č. 4 a 5 na dobu pěti let a záměr rozšíření těchto staveb
o technické zařízení a vybavení sloužící k prová dění údržby a využití staveb není v rozporu
s konceptem nového územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy.
Hlavní město Praha v přípisu ze dne 6. 1. 2004 č. j. OSM/90362/G/2306/02, sdělilo,
že uvedené pozemky nabylo na základě zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, na pozemcích
byly povoleny dočasné stavby s dobou užívání, která skončila dne 31. 12. 1990, a před účinností
zmíněného zákona nedošlo k jejímu prodloužení.
Pozemkový fond České republiky v přípisu ze dne 15. 12. 2003, zn. 12939/20 03, uvedl,
že očekává osvědčení, že k datům 24. 5. 1991, 24. 6. 1991 a 1. 1. 1992 byly předmětné pozemky
zastavěny stavbami hal, a osvědčení o charakteru těchto staveb (dočasné, trvalé, „černé“
nebo bez právního důvodu). Toto osvědčení bude pozemkovému fondu sloužit jako podklad
pro jednání s hlavním městem Prahou o tom, zda mu vzniklo vlastnické právo, resp. pro podání
žaloby na určení vlastníka pozemků.
Podáním ze dne 13. 8. 2004 vzala žalobkyně zpět žádost o prodloužení užívání staveb
a požádala o ověření skutečného stavu provedení stavby podle §104 stavebního zákona s tím,
že se nedochovala stavební dokumentace, a proto se vychází ze skutečného užívání. Žalobkyně
zpochybnila vlastnictví pozemků a konstatovala, že hala č. 2 je na pozemku v jejím vlastnictví
a může být provedeno i dílčí ověření na tuto stavbu. Stavební úřad rozhodnutím ze dne
18. 10. 2004, č. j. P4/153857/02/OST/KSOT/2552, řízení zastavil.
Přípisem ze dne 19. 10. 2004, č. j. P4/153857/02/OST/KSOT/2552, stavební úřad
žalobkyni sdělil, že stavby nebude posuzovat podle §104 stavebního zákona, neboť na ně bylo
vydáno rozhodnutí a doba užívání byla časově omezena. S odkazem na rozhodnutí odboru
výstavby Obvodního národního výboru Praha 4 ze dne 2. 3. 1987, č. j. výst. 1589/85 -MR,
stavební úřad konstatoval, že po uplynutí lhůty k užívání mělo dojít k odstranění staveb,
a proto bude dále postupovat podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Oznámením ze dne 19. 11. 2004, č. j. P4/147696/04/OST/KSOT/13933, stavební úřad
zahájil řízení o odstranění stavby - zařízení staveniště - haly č. 2 až 8 na shora uvedených
pozemcích a nařídil ústní jednání spojené s místním šetřením na den 21. 12. 2004.
Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2005, č. j. P4/9417/05/OST/KSOT/13933, stavební úřad
nařídil žalobkyni a společnosti EMV s. r. o. odstranit stavbu - zařízení staveniště - hala č. 3 až 8
a zpevněné plochy, a to při dodržení stanovených podmínek. V odůvodnění uvedl, že hlavní
město Praha jako vlastník pozemků parc. č. 2371/3, 2369/8 a 2481/7 v katastrálním území
Kunratice nesouhlasí s dalším užíváním staveb. Dodatečné povolení stavby nelze v daném
případě vydat, rozhodnutím odboru výstavby Obvodního národního výboru Praha 4 ze dne
2. 3. 1987, č. j. výst. 1589/85- MR, bylo povoleno užívání do 31. 12. 1990 a jiné rozh odnutí,
které by změnilo lhůtu užívání nebo účel užívání na stavbu trvalou, nebylo dohledáno,
ani předloženo.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně a společnost EMV s. r. o. odvolání.
Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2005, č. j. MHMP -90850/2005/OST/Ku/Lí, žalovaný jako odvolací
orgán změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že výrok tohoto rozhodnutí nahradil výrokem
shora uvedeným. V odůvodnění žalovaný uvedl, že změnil výrok tak, že každému z odvolatelů
(žalobkyni a společnosti EMV s. r. o.) se nařizuje odstranění pouze těch hal, které vlastní,
a to včetně přístaveb, které nejsou samostatným předmětem vlastnického práva. Nepřesný popis
některých hal v napadeném rozhodnutí (půdorys uveden bez přístaveb) nemohl mít
podle žalovaného vliv na rozhodnutí, neboť právní posouzení věci je stejné bez ohledu
na půdorys odstraňovaných hal. Žalovaný při přezkoumání rozhodnutí a jemu předcházejícího
řízení neshledal porušení pravidel zakotvených v §3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), ve znění pozdějších předpisů. Účastníci řízení byli poučeni, kdy a kde lze
nahlédnout do podkladů pro rozhodnutí a byl jim poskytnut dostatečný prostor k vyjádření.
Chybné označení žalobkyně v napadeném rozhodnutí považoval žalovaný za formální pochybení,
se žalobkyní bylo jednáno jako s účastníkem řízení a všechny písemnosti jí byly řádně doručeny.
Žalovaný konstatoval, že stavební úřad byl ve věci dlouhou dobu nečinný, když stavba byla
od 1. 1. 1991 užívána protiprávně, povinnost stavebního úřadu zahájit řízení podle §88 odst. 1
písm. d) stavebního zákona však není časově omezena. Žalovaný poznamenal, že stavební zákon
nezná institut „ohlášení způsobu užívání stavebních objektů“ a k jinému účelu, než který je určen
v kolaudačním rozhodnutí nebo ve stavebním povolení, lze stavbu užívat jen na základě
rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby (§85 odst. 1 stavebního zákona),
které v řízení nebylo předloženo. Je pochybením, pokud stavební úřad na ohlášení způsobu
užívání stavebních objektů skladovacích hal podle §23 zákona č. 44/1988 Sb. ze dne 20. 2. 2003
vůbec nereagoval, nejedná se ovšem o vadu řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí
a postup stavebního úřadu v této věci není předmětem tohoto rozhodnutí. Tvrzení, že bylo
zjištěno, že stavby „jsou užívány jako trvalé“, není z hlediska předmětu řízení podstatné ; podstatné
je, zda byly stavby jako dočasné či jako trvalé povoleny. Stavbu dočasnou lze legálně užívat
jen po omezenou dobu, další užívání z ní nečiní stavbu trvalou. Doba užívání předmětných
staveb byla rozhodnutím ze dne 2. 3. 1987, č. j. výst. 1589/85-MR, omezena do 31. 12. 1990, účel
užívání vyplývá charakteru staveb, jedná se o „zařízení staveniště pro stavbu GO Tylova divadla, oprava
Veletržního paláce, oprava a modernizace Smetanova divadla a Federálního shromáždění“ . Dnes jsou haly
užívány k jiným účelům než jako zařízení staveniště k uvedeným stavbám. Žalovaný dále uvedl,
že uplatnění postupu podle §104 stavebního zákona není možné, protože účel, pro který byla
stavba povolena, je znám. Postup stavebního úřadu ve věci haly č. 2, kde stavební úřad
podle §104 stavebního zákona postupoval, není předmětem tohoto řízení. Zařízení staveniště
je z povahy věci stavba dočasná, nelze proto přisvědčit názoru odvolatelů, že „důvodem dočasnosti
staveb nebyl jejich stavebně - technický charakter ani účel“. Rozhodnutí ze dne 2. 3. 1987,
č. j. výst. 1589/85-MR, považují odvolatelé za pouze jedno z několika rozhodnutí, kterými „byly
původně dočasné stavby prodlužovány“. Žádné další takové rozhodnutí se však nedo chovalo,
a to nejen z důvodu, že spis stavebního úřadu byl ztracen, ale také proto, že odvolatelé
jako vlastníci stavby nesplnili povinnost uloženou jim v §103 stavebního zákona. Za této situace
jediný jednoznačný závěr, který lze z dostupných podkladů ur čit, je ten, že stavby byly povoleny
jako zařízení staveniště s omezenou dobou užívání, který byla prodloužena do 31. 12. 1990.
Pokud by bylo vydáno další rozhodnutí o prodloužení lhůty k užívání zařízení staveniště, muselo
by být logicky vydáno až po vydání rozhodnutí č. j. výst. 1589/85-MR, tedy relativně krátce
před prodejem hal odvolatelům a pro dřívější vlastníky by neměl být problém tato rozhodnutí
v souladu s §103 stavebního zákona předat novým vlastníkům. Podle žalovaného není pravdou,
že bylo v řízení zjištěno, že probíhala „následná řízení o změně na trvalé stavby“ , jak odvolatelé
vyvozují z vyjádření Útvaru rozvoje hlavního města Prahy ze dne 17. 3. 1997 a 1. 7. 1997;
vyjádření neprokazují, že u stavebního úřadu bylo vedeno řízení týkající se pře dmětných staveb,
naopak z nich vyplývá, že dvě z hal byly v roce 1997 stavbami dočasnými. Pokud by došlo
později k prodloužení doby užívání staveb nebo k jejich přem ěně na stavby trvalé
(což ovšem jedno z vyjádření vylučuje), stalo by se tak v době, kdy by ly haly již ve vlastnictví
současných vlastníků, kteří by takové rozhodnutí v řízení jistě předložili. Žalovaný doplnil,
že dočasnost staveb lze vyvodit také ze skutečnosti, že haly nejsou zapsány v katastru
nemovitostí. Žalovaný se neztotožnil s názorem odvolatelů, že stavební úřad je bez ohledu
na výpis z katastru nemovitostí „povinen si učinit úsudek o vlastnictví pozemků na základě prokázaných
skutečností sám“. Žalovaný neshledal v určení okruhu účastníků řízení pochybení a uzavřel,
že nařízení odstranění hal zařízení staveniště (včetně jejich přístaveb) je věcně správné a doba
jejich trvání marně plynula, odstranil shora uvedené pochybení stavebního úřadu, vycházeje
ze zásady hospodárnosti a zásady, že odvolací řízení tvoří s řízením v prvním stupni jed en celek.
Proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Přípisem ze dne 21. 6. 2005, č. j. MHMP -91850/2005/OST/Ku, žalovaný opravil
podle §47 odst. 6 správního řádu nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí, a to číslo
jednací tohoto rozhodnutí na MHMP-91850/2005/OST/Ku a označení prvoinstančního
rozhodnutí ve výroku na P4/9417/05/OST/KSOT/13933.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé
kasační námitky a dospěl k závěru, že kasační stížnost i nejsou důvodné.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
spočívající v tvrzené rozdílnosti závazného právního názoru vysloveného Městským soudem
v Praze v projednávané věci a závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku téhož soudu
ze dne 21. 9. 2006, č. j. 11 Ca 205/2005 - 154, vydaném ve skutkově a právně obdobné věci.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rozdílné rozhodování různých senátů
či samosoudců krajských soudů v obdobných věcech je potud n ežádoucí, pokud se ten senát či samosoudce krajského
soudu, který rozhoduje později, argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním názorem jiného senátu
nebo samosoudce, třebaže je mu takový názor znám či mu být znám měl a mohl (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č . j. 2 As 94/2006 - 51, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 1424/2008, www.nssoud.cz).
Žalovanému a stěžovatelce lze jednoznačně přisvědčit, že v rozhodnutích o obdobných
věcech by se neměly objevovat neodůvodněné rozdíly. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
však v projednávané věci nelze vzniklý rozdíl Městskému soudu v Praze vytýkat, neboť rozsudek
v této věci byl vydán dříve než rozsudek senátu 11 Ca, na který žalovaný a stěžova telka poukazují.
Nežádoucího odchýlení se od dříve vysloveného právního názoru jiného senátu se tak případně
mohl dopustit pouze senát 11 Ca, jehož rozhodnutí ovšem nebylo napadeno kasační stížností,
a Nejvyšší správní soud proto neměl možnost posoudit jeho správnost, když mu navíc ani není
znám obsah jednotlivých podání účastníků řízení v dané věci. Tato námitka tudíž není důvodná.
Nejvyšší správní soud dále zkoumal, zda Městský soud v Praze správně posoudil právní
otázky, na jejichž řešení napadený rozsudek stojí.
Podle §88 odst. 1 písm. d) stavebního zákona s tavební úřad nařídí vlastníku
stavby nebo zařízení odstranění dočasné stavby, u níž uplynula stanovená doba jejího trvání
nebo pominul účel, pro který byla zřízena.
Citované ustanovení určuje základní podmínky, které musí být naplněny, aby stavební
úřad mohl rozhodnout o odstranění stavby. Odstranění stavby může být nařízeno
pouze vlastníku stavby, proto musí stavební úřad především zjistit a prokázat, kdo je vlastníkem
předmětné stavby. Další podmínkou je dočasnost stavby, která rovněž musí být jednoznačně
prokázána. Stavební úřad tedy musí zkoumat, pro jaký účel byla stavba zřízena a zda tento účel
trvá, a dobu, na níž bylo trvání stavby omezeno.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze precizně,
srozumitelně a obsáhle vyjádřenými v napadeném rozsudku a má za to, že žalovaný svým shora
nastíněným povinnostem řádně nedostál.
Městský soud v Praze správně vyhodnotil, že je věcí správního orgánu (tj. v prvním stupni
stavebního úřadu), aby učinil všechna nezbytná zjištění pro učinění úsudku o vlastnictví staveb,
jejichž odstranění hodlá nařídit, resp. aby otázku jejich vlastnictví jako otázku předběžnou
postavil před takovým rozhodnutím najisto již v průběhu správního řízení. Vzhledem k tomu,
že posouzení otázky vlastnictví příslušným správním orgánem je pro nařízení o odstranění stavby
zcela primární jako podmínka sine qua non, není podstatné, kdy osoba, jíž bylo odstranění stavby
nařízeno, své předpokládané vlastnictví zpochybní. Vlastnictví odstraňovaných staveb totiž musí
být ve správním řízení prokázáno bez ohledu na to, zda je účastníci zpochybňují, či nikoliv.
Správní orgány se přitom otázkou vlastnictví předmětných hal prakticky vůbec nezabývaly
a žalobkyni považovaly za vlastníka pravděpodobného, resp. aniž to blíže ověřily, nesporného.
Prověření skutečnosti, komu svědčí vlastnické právo k předmětným halám, přitom závisí
na vyřešení právní otázky, zda se jedná o věci movité, či nemovité. Charakter věci totiž zásadn ím
způsobem ovlivňuje postup, jakým lze vlastnické právo k věci nabýt, a okamžik, kdy k nabytí
vlastnického práva dochází.
V tomto kontextu Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovaný nesprávně interpretuje
závěry vyjádřené v napadeném rozsudku. Posouzení charakteru staveb z hlediska §119
občanského zákoníku (zda jde o věci movité, či nikoliv) je jedním z nezbytných předpokladů
pro určení vlastníka stavby. Z tohoto hlediska pak není relevantní, že §139b stavebního zákona
považuje za stavbu veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stave bně technické provedení, účel
a dobu trvání, neboť skutečnost, že se jedná o stavbu ve smyslu stavebního zákona, nevypovídá
nic o tom, zda jde o nemovitost, či věc movitou.
Z uvedeného je zřejmé, že Městský soud v Praze při posuzování této právní otázky
nepochybil a žalovaný byl skutečně povinen zkoumat, zda jsou uvedené haly spojeny se zemí
pevným základem (§119 odst. 2 občanského zákoníku), aby mohl správně usuzovat
o vlastnickém právu k těmto stavbám.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje skutečnost, že se žalobkyně chovala jako vlastník
předmětných hal a předložila kupní smlouvy, které by mohly její vlastnické právo založit.
Je však nutné připustit možnost, že tyto stavby měly být předmětem zápisu v katastru
nemovitostí nebo dříve evidence nemovitostí, což by znamenalo, že ke změně jejich vlastníka
nepostačovalo uzavření kupní smlouvy, ale musely být splněny další povinnosti (registrace
smlouvy na státním notářství, vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, apod .).
Tato možnost vyvstala již v průběhu správního řízení, proto měly správní orgány otázku
vlastnictví hal podrobně zkoumat, podložit adekvátními důkazy a náležitě odůvodnit. Z obsahu
správního spisu je zřejmé, že tak neučinily, nebyla tedy splněna jedna z e zásadních podmínek
pro odstranění stavby, neboť ve správním řízení nebyl jednoznačně určen vlastník hal.
Žalovaný, který se popsaného pochybení dopustil, pak podle názoru Nejvyššího
správního soudu nemůže účinně namítat, že žalobkyně tvrzení o nedostate čném zjištění
vlastnictví hal uplatnila až v podané žalobě, a to účelově z důvodu nákladů na odstranění
předmětných hal. Zmíněné pochybnosti o vlastnickém právu k halám byly totiž implicitně
vyjádřeny již v jejích podáních ve správním řízení a povinnost řá dně zjistit vlastnictví staveb,
jež mají být odstraněny, navíc stíhá správní orgány bez ohledu na námitky či tvrzení účastníků
řízení. Žalobkyni přitom evidentně nejde o to, aby se vyhnula nákladům spojeným
s odstraňováním těchto staveb, ale o vyjasnění právních vztahů a o zachování hal. Tyto námitky
žalovaného a stěžovatelky tedy nejsou důvodné.
Správní orgány uspokojivým způsobem nezodpověděly ani právní otázku, zda se jedná
o stavby dočasné či nikoliv.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s postupem a závěry správních orgánů, které vycházely
z jediného dochovaného rozhodnutí, které dobu užívání předmětných hal řeší, a to z rozhodnutí
odboru výstavby Obvodního národního výboru Praha 4 č. j. výst. 1589/85- MR, ze dne
2. 3. 1987.
V situaci, kdy byla ztracena k ompletní spisová dokumentace, se jeví krajně
nespravedlivým vystavět celou argumentaci o dočasnosti předmětných hal na jediném více
než patnáct let starém rozhodnutí a současně prakticky bez dalšího odmítnout tvrzení žalobkyně,
že později bylo vedeno další řízení, které otázku doby užívání těchto staveb rovněž řešilo.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádření Útvaru rozvoje hlavního města Prahy
ze dne 17. 3. 1997 a 1. 7. 1997 skutečně nasvědčují tomu, že bylo vedeno řízení o prodloužení
doby užívání, a to minimálně ve vztahu k halám č. 4 a 5, neboť není pravděpodobné,
že by si kdokoliv opatřoval podobná vyjádření k jinému účelu. Není přitom rozhodující,
komu byla tato vyjádření adresována, ale spíše to, že hlavní město Praha s prodloužením doby
užívání staveb souhlasilo. Dotčené orgány veřejné správy vyslovily v roce 2003 souhlas
s prodloužením doby užívání hal, proto lze předpokládat, že jejich stanovisko bylo stejné i v roce
1997 a podmínky pro prodloužení doby užívání hal byly splněny. Není tedy vyloučeno,
že žalovaným tolik zdůrazňované rozhodnutí, které prodloužilo užívání staveb do 31. 12. 1990,
nebylo posledním rozhodnutím o této otázce a předmětné haly již ani nemusí být stavbami
dočasnými.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za korektní, že správní orgány poukazují na povinnost
vlastníka uchovávat dokumentaci skutečného provedení stavby po celou dobu jejího trvání (§103
stavebního zákona) v situaci, kdy samy dostatečně nezabezpečily vlastní spisovou dokumentaci
týkající se předmětných hal a dohledaly pouze jediné rozhodnutí. Za dané situace nemůže jít
chybějící dokumentace pouze k tíži žalobkyně, která narozdíl od správních orgánů nedisponuje
žádnými prostředky, jak tento problém řešit.
Nelze přisvědčit námitkám stěžovatelky, že žalobkyně nedoložila změnu charakteru
staveb a že případné rozhodnutí o prodloužení jejich užívání vydané v roce 1997 nebo později
by bylo žalobkyni doručeno a ta by je jistě předložila. Ztratil- li stavební úřad kompletní spisovou
dokumentaci týkající se předmětných hal, považuje Nejvyšší správní soud tento prohřešek
za mnohem závažnější než to, že žalobkyně rovněž prakticky žádné dokumenty nemá. Vzniklá
důkazní nouze nemůže být na újmu žalobkyně a vést k závěru, že tato nesplnila svou důkazní
povinnost.
Z jediného dochovaného rozhodnutí z roku 1987 pak rozhodně nelze dovozovat
nemožnost postupu podle §104 stavebního zákona. Toto rozhodnutí pravděpodobně nebylo
posledním týkajícím se doby užívání a účelu staveb, neboť účel vyslovený v tomto rozhodnutí
(GO Tylova divadla, oprava Veletržního paláce, oprava a modernizace Smetanova divadla
a Federálního shromáždění) pochopitelně v roce 1997 již netrval.
Rovněž argument žalovaného, že stavební úřad byl sice dlouho (od 1. 1. 1991) nečinný,
ale povinnost zahájit řízení o odstra nění stavby není časově omezena, se Nejvyššímu správnímu
soudu jeví být nevhodným. Není-li dostatečně prokázáno, že haly postavené kolem roku 1972
byly v roce 2005 stavbami dočasnými (to samo o sobě působí poněkud zvláštně), nelze zcela
pominout princip právní jistoty a případnou dobrou víru žalobkyně, která tyto haly již řadu let
užívá.
Městský soud v Praze správně poukázal také na princip legitimního očekávání,
který spočívá v povinnosti postupovat a rozhodovat ve skutkově stejných nebo podobných
případech obdobně. Pokud tedy stavební úřad ve věci haly č. 2 zvolil postup podle §104
stavebního zákona, nemůže v případě ostatních hal tento postup bez dalšího odmítnout
a příslušnou žádostí žalobkyně se dále nezabývat.
Správní orgán by nemohl zmíněnou žádost pominout ani v případě, že by předmětné
stavby vyhodnotil jako dočasné. Každé podání účastníka řízení totiž musí být vykládáno
podle jeho obsahu a za dané situace by mělo být podání žalobkyně považováno za žádost
o změnu užívání stavby.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v případě, že vlastník dočasné stavby
v průběhu řízení o jejím odstranění podle §88 odst. 1 písm. d) stavebního zákona z r. 1976 podá žádost
o změnu užívání této stavby nebo prodloužení doby jejího trvání, stavební úř ad řízení o odstranění stavby p řeruší
a vede řízení o podané žádosti. Pokud této žádosti stavební úřad vyhoví, řízení o odstranění zastaví; v opačném
případě v řízení o odstranění stavby pokračuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 3. 2007, č. j. 8 As 28/2005 - 120, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 1200/2007, www.nssoud.cz).
O takové žádosti musí správní orgán pochopitelně rozhodnout i tehdy, byla-li podána
před zahájením řízení o odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. d) stavebního zákona,
což nastalo v projednávané věci. Z citovaného judikátu je přitom zřejmé, že o odstranění stavby
může být rozhodnuto teprve poté, kdy správní orgán o žádosti o změnu užívání stavby rozhodne.
Nejvyšší správní soud tak potvrzuje rovněž závěry Městského soudu v Praze o nutnosti
doplnění důkazního řízení, aby byla najisto postavena otázka dočasnosti a účelu staveb, které mají
být odstraněny.
Pokud jde o zpevněné plochy mezi halami, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se názorem Městského soudu v Praze, který v rozhodnutí žalovaného neshledal dostatek důvodů
k tomu, aby bylo jejich odstranění nařízeno žalobkyni, a postrádal také určení rozsahu
těchto ploch; tyto nedostatky činí výrok nesrozumitelným a nevykonatelným. Soud správně uložil
žalovanému, aby v dalším řízení zjistil, zda jde o součást staveb, nebo zda zpevněná plocha tvoří
součást příslušných pozemků. Vzhledem k tomu, že se žalovaný touto otázkou vůbec nezabýval,
Nejvyšší správní soud nemohl posuzovat správnost tvrzení stěžovatelky o tom, že zpevněné
plochy byly součástí hal.
Námitka stěžovatelky, že žalobkyně nehradí žádnou úplatu za užívání pozemků, není
z hlediska řízení o odstranění staveb relevantní. Vlastník pozemků pochopitelně může úhradu
za jejich užívání po žalobkyni požadovat a případně i soudně vymáhat, což ovšem nemá žádný
vliv na posouzení správnosti a zákonnosti rozhodnutí o odstranění stavby. Nejvyšší správní soud
k tomu doplňuje, že otázka vlastnictví pozemků pod halami rovněž nebyla jednoznačně
zodpovězena (srov. tvrzení žalobkyně a přípisy Pozemkového fondu České republiky).
Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší, aby v tomto řízení zkoumal, zda mohlo
vlastnictví k pozemkům pod halami, jejichž odstranění bylo nařízeno, přejít na hlavní město
Prahu podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky
do vlastnictví obcí, neboť pro rozhodnutí o odstranění dočasné stavby není právně významné
určení vlastníka pozemku, na němž taková stavba stojí . Bude-li však správní orgán v určité fázi
řízení potřebovat vyjádření vlastníků pozemků, na nichž předmětné haly stojí, bude nutné,
aby inicioval řízení, v němž bude tato otázka s definitivní platností vyřešena.
Rozsudky předložené v průběhu řízení o kasačních stížnostech (rozsude k Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 2007, č. j. 19 C 405/2005 - 82, a rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 15. 5. 2008, č. j. 12 Co 434/2007 - 156) nepředstavují řešení otázky vlastnictví
pozemků, na nichž předmětné haly stojí, neboť žalobce neprokázal naléhavý právní zájem
na určení vlastnictví, a o určení vlastnictví tudíž nebylo věcně rozhodováno.
Stěžovatelka dále namítala, že přenesení rizika případných formálních nesprávností
při převádění vlastnického práva k halám na žalovaného či stěžovatelku by považovala
za porušení svého ústavního práva na ochranu vlastnictví pozemků, a to zejména v kontextu,
že se jednalo o stavby dočasné a stavby, k jejichž vlastnictví se žalob kyně plně hlásí a plně
je používá ke svým podnikatelským účelům. Tuto námitku považuje Nejvyšší správní soud
za nedůvodnou, neboť vlastnické právo k pozemkům stěžovatelka nepochybně nabyla v době,
kdy předmětné haly již stály, a s jejich existencí musela počítat.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že nezjistil namítanou nezákonnost napadeného rozsudku,
ani žádnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí. Kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. tedy nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti žalovaného a stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 8. 2006, č. j. 10 Ca 221/2005 - 182, jako nedůvodné zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Žalovaný a stěžovatelka s kasačními stížnostmi úspěch neměli,
a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, vůči neúspěšnému žalovanému a stěžovatelce
jí tedy náleží náhrada nákladů řízení, které důvodně vynaložila. Soud uložil žalovanému
a stěžovatelce shodně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2400 Kč do 15 dnů od právní
moci tohoto rozsudku. V obou případech je tato částka tvořena náklady právního zastoupení
žalobkyně, které Nejvyšší správní soud vyčíslil na základě skutečností zřejmých ze soudního
spisu. Náklady právního zastoupení žalobkyně představují jeden úkon právní služby ve výši
2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, a režijní paušál ve výši 300 Kč za tento úkon. Jedná se o vyjádření
žalobkyně ke kasační stížnosti žalovaného a ke kasační stížnosti stěžovatelky, tj. dvě písemná
podání soudu týkající se věci samé podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.
Osoba zúčastněná na řízení Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových nemá podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud
v tomto řízení neuložil žádnou povinnost a nejsou dány ani důvody zvláštního zřetele hodné
pro přiznání náhrady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu