ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.38.2007:122
sp. zn. 4 As 38/2007 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: CET 21
spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007,
č. j. 10 Ca 326/2006 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně (dále též „účastník řízení“
či „stěžovatelka“) proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městského soudu“
či „soudu“) ze dne 18. 1. 2007, č. j. 10 Ca 326/2006 – 61 (dále jen „napadený rozsudek“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2005,
sp. zn. Rpo/148/05, č. j. jfu/5879/06, kterým bylo ve výroku č. 1 vysloveno: „Účastník řízení dne
3. října 2005 odvysílal na programu Nova v rámci sérii pořadů s názvem Big Brother od 17:15 do 18:10 hod.
díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace (vulgarita, hrubost), pro děti nevhodná prezentace
sexuální tématiky (zejména odosobněná komunikace a manipulace) a častá prezentace kouření a konzumace
alkoholu některých soutěžících. Žalovaná doplnila, že konkrétní formy prezentace jsou obsaženy
v odůvodnění. Ve výroku č. 2 rozhodnutí žalované bylo vysloveno, že: „Tímto jednáním došlo
k porušení povinnosti stanovené §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání
povinen nezařazovat do vysílání v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.“ Výrok č. 3 tohoto rozhodnutí pak obsahoval uložení
sankce za uvedený správní delikt: „Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem
se účastníkovi řízení podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši
1.000.000 Kč“.
Proti tomuto správnímu rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu z důvodů sdružených
do sedmi žalobních bodů, jejichž podstata spočívá podle Nejvyššího správního soudu
v následujících tvrzeních. Pod bodem 1) stěžovatelka namítla, že žalovaná nevyložila pojmy
uvedené v ustanovení §60 odst. 3 písm. d), resp. ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“), přičemž jejich výklad je podle přesvědčení
stěžovatelky nutnou součástí odůvodnění rozhodnutí žalované. V bodě 2) žalované vytkla,
že z jejího správního rozhodnutí není patrné, zda stěžovatelka svým jednáním naplnila skutkovou
podstatu správního deliktu a dále že správní rozhodnutí vychází z nespolehlivě zjištěného stavu
věci. Ohradila se také proti tomu, že rozhodnutí žalované je poskládáno z několika částí,
které jsou pojmově nejednotné, a proto je její rozhodnutí nesrozumitelné a nepřezkoumatelné.
V bodě 3) stěžovatelka uvedla, že před vydáním správního rozhodnutí žalované neměla možnost
se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. V bodě 4) žalované vytkla, že nevzala při posuzování věci
v úvahu novou právní úpravu (novelizaci zákona č. 231/2001 Sb. s účinností od 31. 5. 2006).
V bodě 5) namítla, že žalovaná postupovala při ukládání pokuty nezákonně, neboť porušila §61
odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., který stanovuje meze správního uvážení (kritéria uložení a výše
pokuty). Pod bodem 6) žaloby se stěžovatelka ohradila proti tomu, že žalovaná ji před vydáním
rozhodnutí neupozornila na porušení zákona a neposkytla jí možnost napravit jednání
ve stanovené lhůtě; přitom odkázala na §59 odst. 1, 2 zákona č. 231/2001 Sb. V posledním bodě
č. 7) žaloby stěžovatelka namítla, že uložená pokuta je nepřiměřená a neadekvátní, a odkázala
na dosavadní praxi žalované při ukládání pokut. Jednotlivé body žaloby stěžovatelka podrobně
rozvedla. S odkazem na výše uvedené uvedla, že správní rozhodnutí žalované trpí především
vadami řízení uvedenými v ustanovení §76 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla jeho zrušení.
Pro případ, že by soud důvody pro zrušení rozhodnutí neshledal, navrhla, aby městský soud
podle §78 odst. 2 s. ř. s. od pokuty upustil nebo ji jako zjevně nepřiměřenou výrazně snížil.
O žalobě rozhodl městský soud napadeným rozsudkem ze dne 18. 1. 2007,
č. j. 10 Ca 326/2006 – 61, tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů
řízení.
Městský soud ve svém odůvodnění rozsudku odkázal ohledně žalobního bodu č. 1)
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 – 73, a uvedl,
že při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní
skutkovou podstatou i všemi ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově
obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z hlediska, zda posuzovanou věc lze
do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit. Zákonodárce užitím neurčitých
pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří
do rozsahu neurčitého pojmu či nikoliv. Současně však dbá na to, aby v zákoně byly uvedeny
alespoň některé charakteristické znaky, popř. umožňuje tak učinit prováděcím předpisem.
Z napadeného rozhodnutí podle soudu vyplynulo, že žalovaná se zabývala definováním
jednotlivých neurčitých pojmů, jichž zákon č. 231/2001 Sb. ve vztahu ke správnímu řízení užívá.
Podle soudu definovala pojmy dítě, mladistvý, dále se zabývala obsahem pojmů fyzický,
tělesný a psychický (neboli duševní) vývoj a shledala tyto pojmy obecně známými. Stejně
tak se podle soudu zabývala pojmy „morální“ a „dobré mravy“, které vyložila jako měřítko
hodnocení konkrétních situací odpovídající obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu
s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti a rovněž „možným ohrožením“‚
které představuje případnou, možnou odchylku od normálního (obvyklého, běžného,
průměrného) vývoje jedince v důsledku shlédnutí pořadu či upoutávky v televizním vysílání,
k níž ale fakticky nemusí dojít (může jí být včasným zásahem zabráněno). Za ohrožení zdravého
mravního vývoje shledala žalovaná vše, co jednak podlamuje vůbec schopnost mravního
rozhodování (ignorováním morální dimenze a lidského jednání), jednak brání vývoji mravního
života dosáhnout zralé fáze autonomní mravnosti založené na funkci citlivého svědomí s tím,
že žalovaná poukázala na skutečnost, že existuje souhlas společnosti obecně morálních vlastností,
které by bylo třeba u dětí především pěstovat (slušnost, ohleduplnost, pracovitost, samostatnost,
odpovědnost, nesobeckost a zásadovost). Prezentace, které svým celkovým vyzněním působí
tedy proti výše uvedeným žádoucím mravním orientacím, ohrožují zdravý mravní vývoj dětí
a mladistvých. Žalovaná podle soudu navíc poukázala na skutečnost, že pro celkové vyznění
pořadu hraje mimořádně důležitou roli jak kontext vysílání (např. zda chybí v rámci daného
pořadu taková morální korekce, která umožní dítěti se správně orientovat), tak i širší kontext
celospolečenský (jde např. o vysílání, jehož působení se stane významnou součástí širšího
společenského života alespoň po určitou dobu). Po posouzení výše uvedených skutečností dospěl
soud k závěru, že stěžovatelka v daném případě dostála své interpretační povinnosti ve vztahu
k neurčitým právním pojmům, které jsou obsaženy v ustanovení §60 odst. 3 písm. d),
resp. ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., a této námitce nepřisvědčil.
K žalobnímu bodu č. 2) soud předně uvedl, že správní rozhodnutí vychází ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Po shrnutí rozdílů mezi soudním a správním řízením doplnil, že ve věci
je podstatná skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo rozhodováno o předmětné
pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil seznat obsah předmětného pořadu,
resp. poskytl žalované možnost porovnat a zhodnotit, zda obsahuje prvky, které by mohly
ohrozit psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých. Soud po provedení důkazu obrazově-
zvukovým záznamem předmětného pořadu dospěl k závěru, že správní spis (jehož součástí je i
CD disk s předmětným pořadem) byl dostatečným podkladem umožňujícím žalované zjistit
skutečný stav věci. Soud doplnil, že nadto provedl důkaz promítnutím CD disku, z něhož
dovodil, že záznam předmětného pořadu neobsahuje rozpor mezi jeho obsahem a výrokem
(včetně odůvodnění) napadeného rozhodnutí. Podle názoru soudu nebylo rozhodné, zda vulgární
slova užívala jedna či více osob a zda byli soutěžící upozorněni na jejich nevhodnost, ale byla
rozhodné, že jsou v pořadu používána, byť byla částečně „vypípána“. Rovněž sama skutečnost,
že alkohol byl v pořadu opakovaně prezentován, nemůže být ve vztahu ke skupině zákonem
chráněných osob pojímána jako žádoucí a přehlédnutelná, stejně tak jako předvádění sexuality
k pobavení diváků. Užila-li podle soudu žalovaná k popisu skutkového stavu různých slovních
obratů, je soud toho názoru, že tím žalovaná nezpůsobila nesrozumitelnost napadeného
rozhodnutí, když každý slovní obrat je užit v kontextu, který tvrzenou nesrozumitelnost vyvrací.
Podle soudu je zřejmé, že napadené rozhodnutí je správním rozhodnutím, nikoliv odborným
textem psaným pro odbornou psychologickou veřejnost, a takto je třeba k němu i přistupovat.
Slovní obraty užité žalovanou jsou různým vyjádřením týchž skutečností, které jsou následně
v rozhodnutí podrobně popsány. Obdobné je to u popisu nežádoucího chování,
kterým je kouření a konzumace či prezentace (předvádění) alkoholu. Z těchto důvodů
nezpůsobuje skutečnost, že žalovaná k opakovanému popisu skutku na různých stranách
rozhodnutí použila různých slovních obratů, napadené rozhodnutí nesrozumitelné,
neboť tyto si vzájemně neodporují, protože popis stejného skutku je možné vyjádřit různými
slovy.
Soud dále uvedl, že v souladu s judikaturou není povinností žalované opatřovat
si vždy znalecký posudek k prokázání toho, že daný pořad by mohl ohrozit, fyzický, psychický
či mravní vývoj dětí a mladistvých. Uvedený postup, tj. přizvání znalce za účelem odborného
posouzení věci, je dle názoru soudu na místě jen tehdy, pokud by na základě vysílaného pořadu
ve vazbě na požadavky zákona nebylo možné učinit logické správní uvážení o takovém vlivu
pořadu a šlo by o hraniční případ složitého správního úsudku. Soud dále doplnil,
že pokud v daném případě pořad hrubými verbálními scénami a nevhodnou prezentací různých
forem jednání, které jsou v rozporu s všeobecnou morálkou, založil pochybnosti žalované
o vhodnosti vysílání tohoto pořadu před 22:00 hod. z důvodů stanovených zákonem,
lze usuzovat na to, že je zde dána možnost (zákon výslovně používá slovní spojení „by mohly
ohrozit“) takovým pořadem ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Tato úvaha podle názoru soudu platí i přesto, že subjektivní vnímání tohoto pořadu různými
dětmi a různými mladistvými může být odlišné a nemusí být nutně u všech s ohledem
na jejich vývoj či rodinné prostředí negativní. Taková možnost není u všech dětí vyloučená,
a proto úvaha o možném uložení sankce za porušení ochrany dané v ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. byla podle soudu v souzené věci legitimní. Soud doplnil,
že při ústním jednání provedl důkaz znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví klinické
psychologie a sexuologie, které byly vypracovány znalcem PhDr. S. H. a jejichž předmětem jsou
pořady reality show Big Brother odvysílané ve dnech 28. 8. 2005 až 26. 9. 2005, a dovodil z nich,
že podstatou hodnocení daného pořadu ve vztahu k porušení povinnosti stěžovatelky stanovené
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. není, zda pořad zobrazuje realitu či
nikoliv ani zda v jiných pořadech dochází rovněž k porušení povinností stanovených
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., stejným či jiným provozovatelem
vysílání, nýbrž pouze a jedině to, zda v tomto konkrétním pořadu vysílaném dne 30. 9. 2005
došlo k naplnění znaků skutkové podstaty ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. a to ve vztahu k zákonem chráněné skupině diváků (děti a nezletilí), což se podle něj i stalo.
S ohledem na uvedené soud uzavřel, že stěžovatelka porušila v daném případě povinnosti
stanovené v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť dne 30. 9. 2005
odvysílala na programu Nova v rámci sérií pořadů s názvem Big Brother v době od 17:15
do 18:10 hodin díl, v němž byly zjištěny nevhodné formy komunikace, konkrétně hrubost
a vulgarita v podobě zvýšené intenzity vulgárních výrazů představujících nástroj k sebeprosazení,
nevhodná prezentace sexuální tématiky (jako prostředek k pobavení diváků) a prezentace kouření
a alkoholu, když kouření i alkohol je představován jako součást pobytu soutěžících ve vile,
zejména záběrů ve vířivce; takovýto pořad může ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj
dětí a mladistvých. Míra ohrožení u věkově mladších dětí (děti předškolního věku) může být vyšší
než u nezletilých, kteří jsou starší 15 let, neboť tito již jsou schopni alespoň částečně vnímat
vnější podněty adekvátně své věkové skupině. Tvrzení, že předmětný pořad pouze představuje
hru či zrcadlení reality, není podle soudu rozhodné pro posouzení, zda by takový pořad mohl
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Ochrana poskytovaná
ustanovením §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. [potažmo §60 odst. 3 písm. d)
téhož zákona] je zaměřena na ochranu vymezené skupiny diváků - dětí a mladistvých - především
s ohledem na jejich nízký věk, který nedává vždy záruku, že se dítě či mladistvý s obsahem
pořadu vždy vypořádá shodně jako když je tento pořad vnímán dospělým divákem. U vysílaného
pořadu se může ocitnout dítě i velmi nízkého věku, které není samo s to rozeznat podstatu
pořadu, navíc zcela náhodně, například jen v okamžiku vysílání určité sekvence či vyobrazení.
Mladší děti stěží porozumí souvislostem mezi vizuálně vnímanými scénami pořadu
a jejich slovním doprovodem, a nadto nemusí takový pořad vnímat jako celek. Podle soudu
je třeba vzít na zřetel i to, že televize se v dnešní době stala jedním z nejdůležitějších zdrojů
informací, což má za následek, že způsoby a modely chování v ní prezentované jsou diváky
(i dětskými) často přebírány a posléze bez hlubšího uvažování používány. Námitkám vztahujících
se k žalobnímu bodu 2) žaloby tak soud nepřisvědčil.
K žalobnímu bodu č. 3) soud konstatoval, že smyslem ustanovení §33 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správního řádu“)
je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko
k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení. Materiálním
předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny
zásadní důkazy, o nichž stěžovatelka neví. V daném případě byla stěžovatelka v oznámení
o zahájení řízení upozorněna na skutečnost, že v daném řízení žalovaná přihlédne k odborným
vyjádřením a posudkům, které má již stěžovatelka k dispozici (neboť tomuto řízení předcházela
již řízení o dřívějších pořadech ze série Big Brother). Stěžovatelka zaslala žalované vyjádření,
v němž oponovala jak vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR, tak stanovisku žalované
a navrhla důkazy k prokázání odlišného hodnocení předmětného pořadu. Správní orgán
poté již správní spis žádným způsobem (mimo interních přípisů Úřadu žalované) nedoplňoval,
což se odráží i v napadeném rozhodnutí. V daném případě tak nedošlo k porušení ustanovení
§32 odst. 2 správního řádu, neboť vyzvání účastníka řízení podle citovaného ustanovení by bylo
v daném případě čistě formálním úkonem.
K žalobnímu bodu č. 4) soud uvedl, že žalovaná jako orgán veřejné správy mohla
rozhodovat pouze podle zákonů účinných a platných v této době; v žádném případě
však nemohla rozhodovat podle právní úpravy změněné zákonem č. 235/2006, jenž nabyl
účinnosti dne 31. 5. 2006 (v žalobě nesprávně uvedeno dne 1. 7. 2006). Na uvedeném nemohla
podle soudu změnit nic ani skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno až dne
22. 8. 2006. Doba od rozhodnutí do jeho zaslání je sice podle soudu nezvykle dlouhou dobou,
to však nemění podle něj nic na tom, že žalovaná v době rozhodování mohla vydat napadené
rozhodnutí toliko v souladu s tehdy platnou právní úpravou a nikoliv s právní úpravou,
která nabyla účinnosti v době pozdější. Úspěšnou z pohledu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listiny“) by mohla být takováto námitka podle soudu pouze za situace,
kdyby žalovaná v době rozhodování nerespektovala platnou a účinnou právní úpravu
pro stěžovatelku příznivější, o takovýto případ zde však nejde. Soud odkázal i na ustálenou
judikaturu (např. č. 91/2004 Sb. NSS a č. 461/2005 Sb. NSS), z níž vyplývá, že správní orgán
musí při trestání správních deliktů respektovat princip uvedený v čl. 40 odst. 6 Listiny, který platí
i v řízení o sankci za správní delikty. Vyvození odpovědnosti a uložení postihu je proto nutno
posoudit podle právní úpravy účinné v době, kdy k jednání došlo, není-li úprava účinná v době
rozhodování pro delikventa příznivější. Ani v této námitce tak soud žalobci nepřisvědčil.
Ani námitky sdružené pod žalobním bodem č. 5) neshledal soud důvodnými. Konkrétně
uvedl, že žalovaná se při stanovení výše pokuty zabývala mírou zavinění, rozsahem a dosahem
vysílání, finančním prospěchem účastníka řízení, závažností věci a povahou vysílaného pořadu.
Při hodnocení závažnosti věci zohlednila, že se jedná o prezentaci několika závadných prvků,
tj. vulgarity, nevhodnou prezentaci sexuálních námětů a prezentaci zdraví škodlivého jednání -
požívání alkoholu a kouření, a to ve střední intenzitě. Při posouzení míry zavinění byla žalovaná
vedena tím, že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu je v plné míře
kontrolováno provozovatelem; v tomto pořadu byl prezentován sestřih z dílů pořadu vysílaných
v minulých dnech. Bylo tedy zcela na rozhodnutí samotného provozovatele, jaké úseky
z nahraného materiálu do vysílání zařadí. Navíc se podle soudu nejednalo o první pořad ze série
a stěžovatelka již věděla, že žalovaná považuje některé typy chování účastníků za nevhodné,
a mohla je eliminovat, což ovšem neučinila. Při posouzení rozsahu vysílání má žalovaná
za prokázaný značný územní rozsah vysílání co do velikosti území, tak i dosah vysílání
co do počtu diváků s tím, že žalobkyně je provozovatelem televizního vysílání s celoplošnou
působností (tj. více než 70 % obyvatel ČR). Ohledně povahy vysílaného pořadu uvedla žalovaná,
že jde o tzv. reality show, nový typ pořadu, který je možno označit spíše za zábavný,
což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje dětí a mládeže obsahem tohoto pořadu.
Na základě výše uvedených úvah stanovila žalovaná výši pokuty ve výši 1 000 000 Kč. Soud
sice shledal, že žalovaná se nezabývala typem vysílaného pořadu, neboť v rozhodnutí je uvedeno,
že je posuzována povaha vysílaného pořadu, následuje však text „jde o nový typ pořadu
tzv. reality show“ a tento typ je následně hodnocen. Tento nedostatek v hodnocení zákonných
kritérií však nepovažoval za významný. Nedůvodným shledal soud i namítané nesprávné
posouzení míry zavinění, neboť z hodnocení žalovanou jednoznačně vyplývá, že vědomost
a úmysl stěžovatelky shledala žalovaná ve skutečnosti, že stěžovatelka rozhodla, které úseky
z již nahraného materiálu do vysílání zařadí a rovněž ovlivňovala obsah a průběh pořadu
(i tím, jaké úkoly Velký Bratr zadával k plnění a jak účastníky za jejich plnění odměňoval).
Ve vztahu k nesprávnému hodnocení závažnosti věci žalovanou soud konstatoval, že prezentací
závadných prvků rozuměla žalovaná vulgaritu, nevhodnou prezentaci sexuálních námětů
a požívání alkoholu a kouření, a to ve střední intenzitě. Podle soudu obstojí i takové hodnocení
závažnosti věci, byť bylo provedeno velmi stručným a ne zcela vyčerpávajícím způsobem, a není
namístě napadené rozhodnutí pro ne zcela pregnantní odůvodnění závažnosti věci rušit,
a to již vzhledem ke skutečnosti, že i když žalovaná posoudila závažnost věci ve střední intenzitě,
byla žalovanou uložena pokuta ve výši pouze 10% maximální možné částky, tj. při dolní hranici
zákonem stanoveného rozpětí pokuty, přičemž žalovaná ani nezkoumala finanční prospěch
účastníka řízení daného pořadu, což de facto znamená, že finanční prospěch účastníka řízení
při stanovení výše pokuty nehodnotila vůbec, tedy ani v jeho neprospěch. Námitka, že vulgární
slova byla „vypípána“ byla vyvrácena promítnutím předmětného pořadu, z něhož vyplývá,
že tak bylo učiněno pouze částečně a nedostatečně. Není ani rozhodné, zda vulgární slova užívá
jeden či více jedinců a zda provozovatel soutěžící upozornil na jejich nevhodnost, ale rozhodné
je, že jsou vůbec v pořadu používána (i když jsou částečně „vypípána“).
K žalobnímu bodu 6) soud připomněl, že z obsahu správního spisu vyplývá,
že stěžovatelka byla již v minulosti opakovaně upozorněna na porušování zákona,
k němuž docházelo tím, že do vysílání zařazovala v době od 6:00 do 22:00 hod. pořady,
které by mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých. Za uvedené protiprávní
jednání byla stěžovatelka také v minulosti žalovanou sankcionována. Ve shodě se svou dosavadní
judikaturou (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. 28 Ca 81/2001 -
28), má soud za to, že podmínka předchozího upozornění, zakotvená v ustanovení §59 odst. 1 a
3 zákona č. 231/2001 Sb., je splněna i tehdy, byl-li provozovatel vysílání žalovanou upozorněn na
porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to, kdy k porušení této povinnosti
došlo. Rozhodující tedy je, že stěžovatelka byla na porušení totožné povinnosti stanovené
zákonem již v minulosti upozorněna (což stěžovatelka nepopřela, pouze poukazovala na to, že se
tak stalo v souvislosti se zcela jiným typem odvysílaného pořadu), a byla jí uložena povinnost s
okamžitou platností pro futuro zabezpečit, aby takové pořady v době, kdy je to zákonem
zakázáno, do vysílání zařazovány nebyly. Na věci nic nemění, že pořad ze série reality show Big
Brother je zcela odlišným typem pořadu ve srovnání s tím, k němuž se předchozí upozornění
žalované vztahovalo. Ze znění §59 odst. 1, 3 zákona č. 231/2001 Sb. podle soudu rozhodně
nevyplývá povinnost žalované opakovaně upozorňovat provozovatele vysílání na porušování
týchž zákonných povinností a stanovovat mu lhůtu k nápravě vždy ve vztahu k jednotlivému
pořadu, jehož odvysíláním nově došlo k porušení zákazu zakotveného v §32 odst. 1 písm. g)
téhož zákona. Pokud by před uložením pokuty musela žalovaná upozornit provozovatele vysílání
na to, že již odvysílaným pořadem porušil zákon a stanovit mu lhůtu k nápravě, znamenalo
by to podle soudu, že za již odvysílaný pořad by nebylo možno pokutu uložit, respektive by bylo
možno ji uložit jen v případě, že by došlo k opakovanému vysílání téhož pořadu.
Tím by oprávnění žalované ukládat pokutu za porušení zákona zcela postrádalo smysl. K tvrzení
stěžovatelky, že postup žalované ve vztahu k druhé sérii reality show VyVyvolení byl odlišný
od postupu v daném případě, neboť provozovatel vysílání reality show VyVyvolení byl za typově
a druhově stejné porušení zákona několikrát upozorněn, k čemuž stěžovatelka předložila
tiskovou zprávu z 15. zasedání žalované pro rozhlasové a televizní vysílání, soud uvádí, že
označená tisková zpráva se vztahuje k jejímu zasedání, které se konalo ve dnech 29. - 31. srpna
2006, tedy k období následujícího roku, kdy byl odvysílán předmětný pořad a může vypovídat jen
o postupu žalované v období, které se již k předmětnému rozhodnutí nevztahuje.
K poslednímu bodu (7) žaloby soud uvedl, že z ustanovení §61 odst. 3 písm. d) zákona
č. 231/2001 Sb. vyplývá, že rozpětí, v němž žalovaná mohla uložit stěžovatelce pokutu
za předmětný správní delikt, činí 20 000 Kč až 10 000 000 Kč; výši pokuty žalovaná stanovila
částkou 1 000 000 Kč, tj. ve výši 10 % maximální možné částky (pozn. NSS - v rozsudku je chybou
v psaní nesprávně uvedena výše pokuty 500 000 Kč) a soud má za to, že s ohledem na posouzení
jednotlivých zákonných kritérií stanovila žalovaná pokutu tak, že ji soud shledává zcela
odpovídající jednotlivým posuzovaným kritériím. K námitce, že výše pokuty je zjevně
nepřiměřená a neadekvátní i vzhledem k dosavadní rozhodovací praxi žalované o správních
deliktech, soud uvedl, že z jím předložených rozhodnutí žalované tuto skutečnost neshledal;
předložená rozhodnutí žalované vypovídají o uložení pokut žalovanou za stejný správní delikt
stěžovatelce, což soud s ohledem na jednotlivá kritéria, která je nutno vždy konkrétně posuzovat
a která mohou být naplněna v různé intenzitě, shledal jako zcela adekvátní. Ze své judikatury
pro doplnění uvedl, že z rozsudku městského soudu ze dne 23. 6. 2006, č. j. 5 Ca 1/2006,
vyplývá, že žalobci byla za porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série Big Brother
ve dnech 28. 8. do 1. 9. 2005 rozhodnutím žalované ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. Rpo /110/05,
uložena pokuta ve výši 4 000 000 Kč, dále z rozsudku městského soudu ze dne 3. 5. 2006,
sp. zn. 9 Ca 26/2006, vyplývá, že účastníku řízení, kterým byl jiný provozovatel vysílání,
za porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 16. 9. 2005 byla
rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. Rpo /121/05, uložena pokuta ve výši
3 000 000 Kč, z rozsudku téhož soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 9 Ca 28/2006, vyplývá,
že účastníku řízení, kterým byl jiný provozovatel vysílání, za porušení téhož ustanovení
za odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 17. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne
23. 11. 2005, sp. zn. Rpo /121/05, uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč, z rozsudku téhož soudu
ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 Ca 42/2006, vyplývá, že žalobci za porušení téhož ustanovení
za odvysílání pořadu ze série Big Brother dne 18. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne
14. 12. 2005, sp. zn. Rpo /128/05, uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč. Soud odmítl provést
doplnění důkazního řízení záznamem pořadu Vyvolení - II. série či Snowborďáci,
neboť je považoval za nadbytečné. Správní orgán je podle soudu povinen posoudit zákonem
daná kritéria, která zákonodárce stanovil právě proto, aby zabránil možné libovůli ze strany
správních orgánů. V daném případě však soud konstatoval, že žalovaná své povinnosti posouzení
jednotlivých zákonných kriterií dostála, a i když posouzení jednotlivých kriterií není zcela
pregnantní, je v něm obsažena úvaha správního orgánu způsobem, který umožňuje soudní
přezkum.
K návrhu stěžovatelky na moderaci pokuty soud zejména uvedl, že uložená pokuta není
pokutou zjevně nepřiměřenou, nýbrž pokutou, která odpovídá danému porušení zákona
i zákonnému rozpětí stanovenému v ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.
Podle názoru městského soudu byla pokuta uložena při dolní hranici zákonné sazby,
když důvody její výše již vyložil v předcházejícím bodě. Dále zdůraznil, že výše sankce
za protiprávní jednání musí mít i preventivní charakter, a to jak ve vztahu k žalobkyni,
tak i ke všem ostatním subjektům pohybujícím se na daném trhu a musí tak s sebou nést
přiměřeně citelný zásah do jejich majetkových sfér, aby byli vedeni k důslednějšímu dodržování
všech zákonných norem, kterými jsou vázáni, a to zejména ve vztahu k zákonu č. 231/2001 Sb.
V žádném žalobním bodu tak soud žalobci nepřisvědčil a dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná, a proto ji dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou rozčlenila do sedmi
základních stížnostních bodů.
V bodě 1) kasační stížnosti stěžovatelka soudu vytkla, že se při výkladu neurčitých pojmů
uvedených v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona
č. 231/2001 Sb. dostatečně nevypořádal se stavem společnosti, v jakém děti a mladiství žijí.
Zároveň namítla, že žalovaná měla z důvodu právní jistoty vyložit tyto neurčité pojmy předem,
a nikoliv ex post a odkázala přitom na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu.
Pod bodem 2) kasační stížnosti se stěžovatelka ohradila proti tomu, že nebyla
před uložením pokuty žalovanou předem upozorněna na porušení §59 zákona č. 231/2001 Sb.,
a nebyla jí stanovena lhůta k nápravě, když podle ní nemůže být upozornění obecného
charakteru. Odmítla tvrzení žalované, že byla na obdobné chování v minulosti upozorněna tím,
že byla sankcionována, např. prostřednictvím rozhodnutí žalované sp. zn. Rpo 118/05, o uložení
pokuty ve výši 1 000 000 Kč. Doplnila, že nebyla předem upozorněna ani na výklad označených
neurčitých pojmů a v souladu se zásadou právní jistoty po ní nelze žádat, aby k výkladu
zaujímanému žalovanou dospěla sama. Podotkla, že navrhla provedení důkazu tiskovou zprávou
z 15. zasedání žalované, protože z ní vyplývá, že žalovaná porušuje povinnosti správního řádu,
když v obdobných případech postupuje odlišně.
V bodě 3) kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že došlo k vadě řízení před žalovanou,
která spočívá v tom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, jenž mohl mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. Konkrétně stěžovatelka upozornila na skutečnost,
že žalovaná jako kolegiální orgán neprovedla důkaz zvukově-obrazovým záznamem,
což podle názoru stěžovatelky znemožňuje vydání kvalifikovaného rozhodnutí a zároveň
to zakládá neúplnost podkladů správního rozhodnutí. Stěžovatelka dále uvedla, že chování
spočívající v nevhodných formách komunikace, vulgaritě, hrubosti, včetně fyzického násilí,
pro děti nevhodné prezentace sexuální tématiky (zejména odosobněná komunikace a manipulace)
a časté konzumace alkoholu a kouření některých soutěžících, nebylo v pořadu vůbec odvysíláno.
Namítla, že soud sice doplnil dokazování o zvukově-obrazový záznam, ovšem vyhodnotil
jej jinak než žalovaná. Podle názoru stěžovatelky soud nezhodnotil řádně všechny provedené
důkazy a zjištěný skutkový stav tak nelze považovat za prokázaný. Podle ní mohl být pořad
shledán částí veřejnosti jako nevkusný, ovšem to samo o sobě neznamená, že došlo k porušení
ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Napadla i postup soudu při hodnocení
důkazu provedeného znaleckým posudkem znalce PhDr. S. H., z něhož údajně soud vytrhoval
věty ze souvislostí. Dále namítla, že je možné dle zákona č. 40/1995 Sb., vysílat reklamu na
alkohol v televizním vysílání při každém sportovním přenosu i v dopoledních hodinách, resp., že
reklama na alkoholické nápoje je nedílnou součástí významných sportovních událostí, které jsou
vysílány i v době, kdy děti sledují televizní vysílání.
V bodě 4) kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že rozsudek soudu trpí vadami řízení,
které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto pohledu napadá
především závěr soudu, že postupem žalované nebylo porušeno právo stěžovatelky seznámit
se s podklady rozhodnutí žalované. Brojila i proti způsobu, jakým žalovaná vedla ve věci správní
spis, neboť neobsahoval spisový přehled a jednotlivé listy spisu nebyly číslovány. Nebylo
tak zřejmé, zda spisová dokumentace obsahovala všechny podklady k rozhodnutí,
když v něm nebyly založeny interními přípisy Úřadu sloužící žalované jako podklad rozhodnutí,
k nimž měla stěžovatelka údajně právo se vyjádřit.
V bodě 5) kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že při právním posouzení věci nebylo
přihlédnuto k nové hmotněprávní úpravě, zákonu č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tento zákon novelizoval zákon
č. 231/2001 Sb. tak, že stanovil novou povinnost provozovateli televizního vysílání,
a to nezařazovat do programu pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky. Povinnost
použít novou právní úpravu stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že k datu její účinnosti
(31. 5. 2006) nebylo rozhodnutí žalované doposud předáno k poštovní přepravě,
byť již v té době bylo vydáno. Protože žalovaná měla k datu účinnosti příznivější právní úpravy
své rozhodnutí v plné dispozici, měla zohlednit novou právní úpravu podle ústavního principu
zakotveného v čl. 40 odst. 6 Listiny. Žalovaná podle názoru stěžovatelky vyčkávala s expedicí
rozhodnutí do konce srpna 2006, a to z důvodu, že čekala na výsledek soudních řízení
v obdobných případech týkajících se předmětné reality show. Není proto spravedlivé,
že stěžovatelka byla trestána podle „staré“ právní úpravy, když lze předpokládat, že v době,
kdy žalovaná schvalovala odůvodnění rozhodnutí, už platila nová, příznivější úprava.
V bodě 6) kasační stížnosti stěžovatelka soudu vytkla, že se nevypořádal s námitkou,
že žalovaná postupovala při ukládání pokuty nezákonně, neboť neodůvodnila všechna kritéria
vymezená v ustanovení §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., z nichž vycházela při stanovení
pokuty. Namítla, že žalovaná tato kritéria chybně či nesrozumitelně, příp. vůbec nevyložila
a nepodřadila pod ně konkrétní jednání. Z uvedeného stěžovatelka dovodila nezákonné uložení
pokuty, resp. libovůli žalované, a vyslovila nesouhlas se závěry soudu, který její rozhodnutí
potvrdil.
Pod bodem 7) vyslovila nesouhlas s výší pokuty, přičemž konkrétně uvedla, že pokuta
byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a soud ji měl na základě její žádosti snížit,
a to i s ohledem na námitky popsané v bodě 6) kasační stížnosti. Ohradila se také proti tomu,
že žalovaná neprovedla důkaz záznamem pořadu VyVolení či Snowborďáci, za které uložila
provozovatelům televizního vysílání pokutu v jiné výši. Stěžovatelka také zdůraznila,
že rozhodnutí žalované v obdobných věcech, na něž v tomto ohledu poukázal soud, byla zrušena
a vrácena zpět žalované. Rovněž dodala, že není pravdou, že žalovaná vydala dne 23. 11. 2005
dvě rozhodnutí, která se týkala pokuty za pořad VyVolení.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla
vrácena k dalšímu řízení, a aby jí žalovaná uhradila náklady řízení ve výši soudního poplatku.
Žalovaná v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský soud v průběhu
soudního řízení postupoval zcela v souladu se zákonem (soudním řádem správním),
když přezkoumával správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů na základě správního spisu
předloženého žalovanou, přičemž doplnil důkazní řízení o znalecký posudek PhDr. S. H. a
zopakoval důkaz zvukově-obrazovým záznamem. Konkrétně ke kasačním námitkám žalovaná
uvedla následující. (Nejvyšší správní soud jednotlivá tvrzení žalované pro přehlednost seřadil v pořadí podle
kasačních námitek, k nimž se vztahují).
K námitce č. 1) žalovaná uvedla, že neurčité pojmy obsažené v ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. alespoň rámcově vyložila. Jelikož vycházela z obecně známých
pojmů, nepovažovala za nutné seznámit stěžovatelku předem s jejich výkladem. K námitce č. 2)
uvedla, že stěžovatelka byla v minulosti na porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. upozorněna, jakož i za jeho porušení opakovaně sankcionována.
K tomu podotkla, že podle ustálené judikatury městského soudu ke splnění podmínky
předchozího upozornění postačí, pokud byla stěžovatelka upozorněna na porušení
téže povinnosti stanovené zákonem. Žalovaná odmítla takový výklad, podle něhož by bylo
možno pokutu uložit pouze v případě opakovaného vysílání téhož pořadu. K výtce č. 3) žalovaná
uvedla, že se tvrzení stěžovatelky zakládá na pouhé hypotéze, neboť zvukově-obrazový záznam
byl žalované v průběhu správního řízení po celou dobu k dispozici. Jelikož je jednání
žalované neveřejné, nelze provedení takového důkazu prokázat, jedině výpovědí členů
žalované. K nedostatečnosti odborných posudků a absenci znaleckého posudku podotkla,
že podle jejího názoru si nechala vyhotovit k danému typu pořadů dostatečné množství
odborných stanovisek a čerpala z dostupné literatury, z níž některé pasáže ocitovala
i ve svém vyjádření. Podle jejího názoru tento důkazní materiál dostačoval k odůvodnění závěru,
že předmětný pořad naplnil skutkovou podstatu ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., která nepracuje s faktickým ohrožením, nýbrž s pouhou možností ohrožení
zákonem chráněných skupin osob. Ke kasační námitce č. 4) žalovaná uvedla, že stěžovatelkou
namítané podklady pro rozhodnutí byly součástí správního spisu od začátku, přičemž na ně byla
stěžovatelka upozorněna v oznámení o zahájení správního řízení, avšak nevyužila svého práva
nahlížet do správního spisu. Do spisu přibylo od oznámení o zahájení řízení do okamžiku
rozhodování pouze vyjádření účastníka řízení. Ohledně námitky č. 5) žalovaná uvedla, že v době
jejího rozhodování ještě zákon předmětné jednání stěžovatelky sankcionoval. Podle jejího názoru
nelze směšovat datum rozhodnutí a den jeho podpisu, byť zpracování jejího rozhodnutí trvalo
v tomto případě neobvykle dlouhou dobu. K výtkám stěžovatelky týkajících se výše pokuty pod
body 6) a 7) žalovaná uvedla, že výši pokuty dostatečně odůvodnila. Doplnila, že správní
rozhodnutí je třeba hodnotit v souvislostech, a má za to, že odůvodnění správního rozhodnutí je
zřetelné a stanovení výše pokuty jasně zdůvodněné. S odkazem na výše uvedené skutečnosti
žalovaná navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že ve správním spise je založen soupis
obsahu spisu, v němž jsou uvedena i čísla listu jednotlivých ve spisu založených písemností. Čísla
listu na jednotlivých písemnostech však uvedena nejsou. Správní spis obsahuje nedatovaný
materiál s názvem „Analýza záznamu pořadů Big Brother, které byly vysílány televizí Nova
od 30. září 2005 do 12. října 2005“, která byla provedena na základě stížností diváků na pořad Big
Brother. Předmětem analýzy bylo prověřit, zda tyto pořady obsahují nemorálnost, vulgární
výrazy, požívání alkoholických nápojů, které dostávají soutěžící jako odměnu za splnění úkolů,
propagaci kouření a sexuální scény. V rámci této analýzy byl vyhodnocen i předmětný díl pořadu
Big Brother odvysílaný stěžovatelkou dne 3. 10. 2005 od 17:15 do 18:10 hod. Po stručném popisu
skutkového děje obsahuje analytický materiál konstatování, že pořad porušuje §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. s odůvodněním, že se jedná o pořad s prvky ohrožující
psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých, která je nevhodný pro dětské diváky,
protože v odpoledních hodinách jsou zařazeny erotické scény přímo vyjadřující sexuální styk.
Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. Rpo/145/05-V,
č. j. 3302, (které bylo účastníku řízení doručeno dne 16. 11. 2005) bylo účastníku řízení oznámeno
zahájení správního řízení ve věci porušení povinností provozovatele vysílání obsažených
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Současně byl účastník řízení vyzván
k vyjádření podle ustanovení §33 správního řádu. Toto oznámení zároveň obsahovalo poučení
o možnosti nahlédnout do správního spisu a pořídit si z něho výpisy dle ustanovení §23
správního řádu. Dne 7. 12. 2005 bylo žalované doručeno požadované vyjádření. Ve spisu
je založen protokol o nahlížení pověřené pracovnice stěžovatelky ze dne 13. 10. 2006,
tj. až po vydání předmětného rozhodnutí, z čehož je patrné, že stěžovatelka nevyužila svého
práva nahlížet do spisu před vydáním rozhodnutí ve věci a do spisu nahlížela až dne 13. 10. 2006,
když z něj pořídila kopie v něm uvedených listin.
Ve spise je založen návrh na usnesení žalované zpracovaný Analytickým odborem Úřadu,
z něhož je patrný odhad závažnosti porušení zákona u jednotlivých pořadů. U předmětného dílu
pořadu odvysílaného dne 3. 10. 2005 od 17:15 do 18:10 hod. shledala žalovaná vulgaritu,
agresivitu a opilost porušující zákon v 15% míře.
Dále je v spise založena kopie posudku PhDr. Mgr. J. K., Ph.D. „Posouzení
nebezpečnosti reality show (VV, BB) pro děti do 15 let – stručné vyjádření“, které je rozdělen
do několika částí a dodatků. Celý tento posudek vyznívá v tom směru, že se nejedná o pořady
vhodné pro dospívající mládež. V závěru první části posudku znalec uvádí, že pořad je určený
pro adolescenci a mladší dospělost. Kdyby ve zobrazovaném prostředí pobývaly děti do patnácti
let, vážně by to ohrozilo jejich psychický, fyzický a morální vývoj. Pokud jsou děti účastníky
takového prostředí prostřednictvím televize, nemůže to na ně mít dobrý vliv. Naopak, dle názoru
znalce se jedná o zcela nevhodný pořad pro tuto skupinu diváků a může je vážně poškodit
na psychickém i morálním vývoji. Proto by neměl být vysílán v době od 6:00 do 22:00 hod.
Podle vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR ze dne 24. 9. 2005 pořady typu
„reality show“ navozují v divákovi pocit, že jsou mu předkládány obrazy z reálného života,
avšak ve skutečnosti podávají nereálný a pokřivený obraz o skutečnosti. Zobrazují jednání
spočívající v časté konzumaci alkoholu, dovolené agrese a hrubosti, hovory o sexu s rysy
obscénnosti. Takové pořady se přitom mohou stát normou vedoucí k napodobování,
protože vzbuzují v divácích proces přivykání si na prezentované formy jednání.
Znalec PhDr. J. R., Ph.D. v posudku ze dne 20. 9. 2005 rozebírá hlavní důvody, proč
nejsou pořady typu reality show vhodné pro děti a v čem jim mohou být zejména škodlivé.
Znalec mezi ně zařadil především dlouhodobý vliv pořadu na psychiku diváka, napodobování
chování protagonistů, kteří nejsou reprezentativním vzorkem mladé populace a absentuje
u nich jakákoliv hodnotová orientace.
Dne 7. 12. 2005 bylo žalované doručeno vyjádření stěžovatelky k oznámení o zahájení
správního řízení. V tomto vyjádření se stěžovatelka zejména vyjádřila k prezentovaným závadným
formám jednání, které dle žalované naplnily skutkovou podstatu správního deliktu. Předložila
posudek znalce PhDr. S. H. a odkázala na jeho závěry. Navrhla, aby byl posudek proveden jako
důkaz a aby byl znalec PhDr. S. H. vyslechnut. Kromě toho navrhovala také provést důkaz
zvukově-obrazovým záznamem pořadu. Písemné vyhotovení znaleckého posudku PhDr. S. H.
však stěžovatelka nedoložila. Žalovaná návrhu na provedení výslechu znalce nevyhověla.
Rozhodnutím žalované ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. Rpo 148/05, č. j. jfu/5879/06, bylo
ve výrokové části vysloveno, že žalovaná dne 21. prosince 2005 rozhodla na základě ustanovení
§5 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb. v souladu s §32 odst. 1 písm. g) a §60 odst. 3 písm. d)
téhož zákona a podle ustanovení §46 správního řádu tak, že:
1. Účastník řízení dne 3. října 2005 odvysílal na programu Nova v rámci sérii pořadů
s názvem Big Brother od 17:15 do 18:10 hod. díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy
komunikace (vulgarita, hrubost), pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky (zejména
odosobněná komunikace a manipulace) a častá prezentace kouření a konzumace alkoholu (včetně
opilosti) některých soutěžících. Konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění.
2. Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené 32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době
od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých.
3. Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení
podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši
1 000 000 Kč.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná zejména uvedla, že dne 9. listopadu 2005
provedla vyhodnocení vysílání další série Big Brother od 30. září do 12. října 2005 s tím,
že analýza vysílání ze dne 3. října 2005 od 17:15 do 18:10 hod. diagnostikovala následující možná
provinění vůči §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.:
a) nevhodné formy komunikace jako normalita- agresivita, vulgarita;
b) pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky –odosobněná komunikace, manipulace;
c) prezentace kouření a konzumace alkoholu jako běžné formy jednání mladých lidí.
Po zhodnocení vyjádření účastníka řízení žalovaná výslovně uvedla, že ve správním řízení
hodnotila, zda pořad Big Brother vysílaný dne 3. 10. 2005 od 17:15 do 18:10 hod. na programu
Nova mohl ohrozit psychický, fyzický nebo mravní vývoj dětí či mladistvých. Podle žalované
pořad divákům předváděl závadné formy komunikace (vulgaritu a agresivitu), nevhodnou formou
sexuální tématiku a časté kouření a konzumaci alkoholu některých soutěžících. Zdůraznila,
že nehodnotila chování účastníků, ale pořad, který stěžovatelka vysílala, a který měla pod přímým
dohledem, a ovlivňovala jejich chování doplňováním zásob cigaret a alkoholu a zadáváním úkolů,
za jejichž splnění je posléze odměňovala (i alkoholem).
Bod a) je podle žalované naplněn tím, že se v pořadu vyskytovaly vulgarity, které žalovaná
citovala; dále agresivní rozhovor mezi M., který vytýkal T., jak se projevuje; a chlubení F. před M.,
že využil lehké opilosti L. a E. a vyprovokoval je k lesbickému show, čímž M. zraňuje, a jedná tak
jako bezcitný manipulátor. Žalovaná v této souvislosti odkázala na stanovisko Pedagogické sekce
Etického fóra ČR, podle kterého „Před děti a mládež, hledající reálné vzory skutečného života, předkládají
vzory, které nejsou svázány žádnými „zbytečnými“ pravidly. Hrubost a agrese jsou povoleny, stejně jako nadměrná
konzumace alkoholu, časté hovory o sexu, narážky téměř s rysy obscénnosti. Sobecké, bezohledné jednání zraňující
druhého, jednání „neznající bratra“ se stává normou vedoucí k napodobování.“
Pod bodem b) byla pro děti nevhodně prezentovaná sexuální tématika jednak tím,
že vztah mezi S. a K. byl prezentován jako sázkově zajímavá podívaná, kde jde jen o to, zda S. K.
dostane či ne. Jejich vztah, stejně jako vztah F. a L., je podle žalované otřesně manipulován
dramaturgií, prostředím, charakterem pořadu i samotnými aktéry, že má na dětské chápání
jednoznačně negativní dopad, když sexualita je tu pojímána zcela manipulativně jako prostředek
k pobavení diváků. Vlastní aktéři jsou totiž degradováni na „pokusné objekty“, na jejichž
skutečném vnitřním životě nezáleží, když jde jen o to, aby svými city pobavili diváky. Podle
názoru Rady je prezentace takového jednání nepřiměřená vývojovému stupni devíti či
jedenáctiletých dětí nebo dětí dokonce mladších, které je podle §32 odst. 1 písm. g) zákona č.
231/2001 Sb. povinna chránit před všemi škodlivými vlivy.
Bod c) byl podle žalované naplněn jednak tím, že někteří soutěžící (tentokrát L., E., M.
a Š.) často v záběrech kouří. Alkohol byl opět použit jako odměna (speciální večeře L. a F.) a je
přítomen celé poslední třetině vysílání, zejména ve vířivce. Žalovaná upozornila na to, že děti si
vnější svět osvojují zejména nápodobou. Pořad však v žádné ze svých částí nevysvětluje, že
chování soutěžících není normální právě pro dětské diváky. Děti tak mohou považovat chování
soutěžících za běžnou normu chování, přičemž (zejména děti mladšího školního věku) nejsou
schopny rozlišit, že se jedná o chování pod vlivem alkoholu nebo chování podle návodu
účastníka řízení. Pokud tedy se některý dětský divák rozhodl napodobit některého soutěžícího, a
to kouřením, konzumací alkoholu, nebo promiskuitním chováním, je zde dána možnost jeho
ohrožení, a to v případě kouření a konzumace alkoholu zcela jistě přinejmenším fyzickým
poškozením. Alkohol a cigarety jsou v některých domácnostech dětem přístupné, a je tedy v
možnostech přinejmenším jednoho dětského diváka vykouřit cigaretu nebo vypít alkohol jako
důsledek nápodoby soutěžících v pořadu. Důsledkem tohoto chování pak může být v nejlepším
případě chvilková nevolnost, v horším např. návyk kouření, příp. otrava alkoholem. Je třeba
vnímat, že děti především s ohledem na svůj věk (zejména děti velmi nízkého věku), ale i na řadu
dalších okolností se nemusí s obsahem pořadu vypořádat ve vztahu k jeho celku.
V odůvodnění svého rozhodnutí se žalovaná zabývala výkladem jednotlivých neurčitých
pojmů tvořících skutkovou podstatu předmětného správního deliktu. Odkázala na čl. 1 Úmluvy
o právech dítěte (dále také jen „ÚPD“ či „Úmluva“) a uvedla, že dítětem se rozumí každá lidská
bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti
dosaženo dříve. Dle čl. 3 ÚPD musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti
týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy
nebo správními orgány nebo zákonodárnými orgány. Čl. 17 ÚPD pak upravuje důležitou funkci
hromadných sdělovacích prostředků tak, že za tímto účelem státy, které jsou smluvní stranou
Úmluvy, povzbuzují [čl. 17 písm. e) Úmluvy] tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před
informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho majíce na mysli ustanovení čl. 13 a 18
Úmluvy. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině pak rozlišuje dítě zletilé a nezletilé. Dle §8 odst. 2
občanského zákoníku se zletilosti nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením
tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí
ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné. Za mladistvého se dle §74
trestního zákona považuje osoba, která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok
a nepřekročila osmnáctý rok svého věku. Žalovaná tedy má za to, že v souladu s její povinností
dohlížet na dodržování zákonů v oblasti vysílání je také dohlížet v oblasti vysílání na zájmy
a blaho dětí tak, jak vychází především z Úmluvy. Další, v právním řádu užívaný, pojem dětí
a mladistvých je pak již podskupinou této definice a nepřekračuje její věkové hranice. Žalovaná
tedy tvrdí, že §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. rozumí pod pojmem děti a mladiství
všechny osoby ve věku do osmnácti let bez dalšího přesnějšího vymezení. Žalovaná
se dále zabývala pojmy ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje. Čl. 7 odst. 2
Evropské úmluvy o přeshraniční televizi uvádí: „Všechny části programů, které by mohly poškozovat
fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nesmějí být zařazovány do vysílání v čase,
kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat.“ Tato podmínka je dle žalované přímo
aplikovaná právě v §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
Žalovaná se domnívá, že není nutné polemizovat nad obsahem slova vývoj, jakož i pojmu
fyzický, neboli tělesný, a pojmu psychický, neboli duševní, neboť se dle jejího názoru jedná
o pojmy obecně známé. V případě pojmu morální vychází žalovaná z morálky, tedy sféry lidského
jednání a chování pozorovatelné z hlediska etických hodnot; morální pak chápe jako soubor
pravidel morálky, jimiž se řídí jednání lidí v určité společnosti. V této souvislosti považuje
žalovaná za vhodné zmínit také pojem dobré mravy - měřítko hodnocení konkrétních situací,
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti. Možné ohrožení pak žalovaná vykládá jako možnou odchylku
z normálního (obvyklého, běžného, průměrného) vývoje jedince v důsledku shlédnutí pořadu
nebo upoutávky v televizním vysílání, ke které ale fakticky nemusí dojít (může jí být včasným
zásahem, např. dalších osob, zabráněno). Žalovaná se zabývala definováním možného ohrožení
mravního vývoje dětí a mládeže. Předně jde o zjištění vývojové psychologie týkající se utváření
mravního uvažování jako universální regulační kompetence, která je nezbytná pro chápání norem,
interpretaci jejich významu a formování následného jednání. Z tohoto hlediska je ohrožením
zdravého mravního vývoje vše, co jednak podlamuje vůbec schopnost mravního rozhodování
(například ignorováním morální dimenze lidského jednání), jednak brání vývoji mravního života
dosáhnout zralé fáze autonomní mravnosti založené na funkci citlivého svědomí. Konečně
zde existuje souhlas společnosti ohledně morálních vlastností, které by bylo potřeba u dětí
především pěstovat, jako např. slušnost, ohleduplnost, pracovitost, samostatnost, odpovědnost,
nesobeckost, zásadovost atd. Souhrnně je tedy možno podle žalované konstatovat, že prezentace,
které svým celkovým vyzněním působí proti výše uvedeným žádoucím mravním orientacím,
ohrožují zdravý mravní vývoj dětí a mladistvých. Pro ono celkové vyznění přitom hraje
mimořádně důležitou roli jak kontext vysílání (například zde chybí či nechybí v rámci daného
pořadu taková morální korekce, která umožní dítěti či mladistvému se správně orientovat),
tak i širší kontext celospolečenský (jde-li např. o vysílání, jehož působení se stane významnou
součástí širšího společenského života alespoň po určitou dobu). Žalovaná má za to,
že je její povinností dohlížet, aby konkrétním pořadem nebo upoutávkou nemohla být způsobená
odchylka od jedinečného vývoje osobnosti dítěte, a to jednotlivě nebo současně
ve všech součástech jeho vývoje, tedy tělesné či duševní, která by se odrazila v jeho normách
chování. Žalovaná také pro úplnost uvádí v odůvodnění definici pojmu „pořad“, jak je uvedena
v §2 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb., dle níž považuje za pořad každý díl Big Brothera
jednotlivě. Pořadem se podle jejího názoru rozumí obsahově souvislá, celistvá a časově
ohraničená část rozhlasového a televizního vysílání.
Žalovaná na základě výše uvedeného hodnocení uzavřela, že pořad Big Brother vysílaný
dne 3. 10. 2005 od 17:15 do 18:10 hod. naplňuje znaky porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., přičemž pro naplnění skutkové podstaty porušení zákona jsou dle názoru
žalované nezbytné tyto atributy: a) pořad byl zařazen do vysílání mezi 6:00 a 22:00 hod.;
b) postačuje pouhá možnost ohrožení vývoje dětí a mladistvých, není třeba ohrožení
faktické; c) pořad dle názoru žalované může ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj,
k čemuž stačí ohrožení byť jen jedné z těchto komponent vývoje dítěte (fyzického,
psychického nebo morálního vývoje); d) pořad může ohrozit vývoj dětí a mladistvých,
přičemž do této skupiny dle výkladu žalované náleží jak adolescenti, tak i děti předškolního
a mladšího školního věku. Pro děti mladší 15 let považuje žalovaná pořad za zvláště nebezpečný.
Žalovaná má za to, že v odůvodnění zřetelně vysvětlila všechny úvahy, kterými při posuzování
pořadu byla vedena. Své rozhodnutí hodnotí jako zcela souladné s platnou právní úpravou
a uvádí, že k hodnocení možného ohrožení dětí přistoupila z pohledu rodičů a veřejnosti.
Domnívá se, že v daném případě se jedná o možné ohrožení, které je s to prokázat na základě
obecně známých skutečností, jakož i životních a rodičovských zkušeností jednotlivých členů
žalované. Žalovaná konstatuje, že účastník řízení porušil ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., tedy povinnost nezařazovat v době od 6:00 do 22:00 hodin do vysílání pořady
a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých
tím, že dne 3. 10. 2005 od 17:15 do 18:10 hod. na programu Nova odvysílal pořad Big Brother.
Žalovaná zdůraznila, že stěžovatelka byla v minulosti upozorněna na porušení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., k němuž docházelo tím, že do vysílání zařadila v době od 6:00
do 22:00 hod. pořady, které mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých,
a byla jí za takové porušení udělena pokuta - např. rozhodnutím sp. zn. Rpo/57/05, za odvysílání
reportáže „Psí zápasy‘.
Žalovaná k výši pokuty uvedla, že jsou dány všechny zákonné podmínky pro uplatnění
sankce v mezích zákona č. 231/2001 Sb., a proto podle §60 odst. 3 písm. d) zákona
č. 231/2001 Sb. uložila stěžovatelce pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Připomněla, že byla omezena
dolní a horní hranicí stanovenou zákonem a při stanovení výše pokuty byla vedena následujícími
úvahami. K míře zavinění podotkla, že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu
je v plné míře kontrolováno provozovatelem. Vhodně zvoleným komentářem mohl korigovat
možné ohrožení dětského diváka. Nejedná se o první pořad ze série a provozovatel již věděl,
že žalovaná považuje některé typy chování účastníků za nevhodné a mohl je eliminovat,
což neučinil. Účastník řízení tudíž zařadil pořad v této podobě do vysílání vědomě a úmyslně.
K rozsahu a dosahu vysílání uvedla, že účastník řízení je provozovatelem televizního vysílání
s celoplošnou působností, (tj. více než 70% obyvatel ČR.) Žalovaná má za prokázaný značný
územní rozsah vysílání co do velikosti území, jakož i dosah vysílání co do počtu diváků.
Podle žalované přinesla stěžovatelce zvýšená sledovanost finanční prospěch, jehož konkrétní výši
však nemohla žalované prokázat, a proto tato skutečnost neměla na stanovení výše pokuty vliv.
K závažnosti věci zdůraznila, že se jedná o prezentaci několika závadných prvků, konkrétně
vulgarity, nevhodné prezentace sexuálních námětů a zdraví škodlivého jednání, tj. požívání
alkoholu a kouření, a to ve střední intenzitě. K povaze vysílaného pořadu uvedla, že jde
o tzv. reality show, nový typ pořadu, který je možno označit spíše za zábavný,
což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje dětí a mládeže obsahem tohoto pořadu. Žalovaná
z těchto skutečností dospěla k závěru, že stěžovatelka výše uvedeným jednáním porušila
svou povinnost podle ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., čímž se dopustila
správního deliktu podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.,
za který lze uložit pokutu ve výši od 20 000 Kč do 10 000 000,- Kč, a uložila mu pokutu ve výši
1 000 000 Kč.
Ze správního spisu dále vyplývá, že označené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne
21. 8. 2006. Stejně tak ze spisu vyplývá, že proti označenému správnímu rozhodnutí podala
stěžovatelka v zákonné dvouměsíční lhůtě žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 18. 1. 2007, č. j. 10 Ca 326/2006 – 61, zamítnuta jako nedůvodná s výše
uvedeným odůvodněním.
Z protokolu o jednání ze dne 18. 1. 2007 založeného v soudním spise Nejvyšší správní
soud zjistil, že městský soud se rozhodl z navrhovaných důkazů provést důkaz znaleckým
posudkem PhDr. S. H. a dále rozhodnutími žalované vyjmenovanými pod body 11 a 13 - 17
v podání na č. l. 49 soudního spisu a zvukově-obrazovým záznamem předmětného dílu pořadu
Big Brother. Další navržené důkazy městský soud neprovedl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud před samotným posouzením kasačních námitek stěžovatelky
považuje za vhodné vymezit obecná východiska a roviny, v nichž podrobil posuzovanou věc
přezkumu, a zároveň definovat obecné právní úvahy, které považuje za jádro řešení posuzované
věci.
V nejobecnější rovině se v posuzované věci jedná o střet dvou právem chráněných
hodnot a legitimních zájmů. V prvé řadě se jedná o svobodu slova a šíření myšlenek či informací,
která je základním lidským právem. Naproti tomu je zde právem chráněný zájem a blaho dítěte,
reprezentovaný fyzickým, psychickým a mravním vývojem jeho osobnosti, který nesmí
být výkonem svobody slova a šíření informací v rozsahu určitého právem vymezeného prostoru
narušen. V prvé řadě je zapotřebí nastínit právní úpravu střetu těchto dvou právem chráněných
zájmů v rovině mezinárodního i vnitrostátního práva.
V rovině mezinárodněprávních norem dopadajících na tuto problematiku je třeba vyjít
z obecného rámce práva na svobodu projevu a rozšiřování myšlenek a informací v zásadě
bez zásahů státních orgánů (čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
vyhl. pod č. 209/1992 Sb.). Podle ustanovení čl. 10 odst. 2 této Úmluvy dále platí, že „výkon
těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám,
omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví
nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority
a nestrannosti soudní moci.“ Z dalších mezinárodněprávních pramenů práva, které upravují práva
provozovatelů televizního vysílání a možnost státní ingerence do tohoto dovoleného jednání,
je třeba jmenovat Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi, ve znění Protokolu pozměňujícího
tuto Úmluvu (vyhl. pod č. 57/2004 Sb.m.s.), která v čl. 7 odst. 2 stanovuje, že všechny části
programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících,
nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly
sledovat.
Úmluva o právech dítěte (vyhlášena jako sdělení č. 104/1991 Sb.) obsahuje k předmětné
problematice úpravu několika povinností státu vzhledem k regulaci ochrany dětí před škodlivým
vlivem masmédií. Především se jedná o pozitivní povinnost povzbuzovat hromadné sdělovací
prostředky k šíření informací a materiálů, které jsou pro dítě sociálně a kulturně prospěšné [čl. 17
písm. a) ÚPD], a zejména povinnost zajistit tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte
před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho, majíce na mysli ustanovení článků 13
a 18 ÚPD. Čl. 13 Úmluvy upravuje právo dítěte na svobodu projevu, které zahrnuje i oprávnění
získávat informace šířené hromadnými sdělovacími prostředky. Podle odst. 2 písm. b)
tohoto článku může výkon tohoto práva podléhat určitým omezením. Tato omezení však musí
být stanovena zákonem a být nutná k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku,
veřejného zdraví nebo morálky. Smyslem tohoto ustanovení Úmluvy je vymezit právo dítěte
seznamovat se s určitými druhy informací, které mohou narušovat jeho zájmy, pouze v rámci
vymezeném veřejnoprávní regulací smluvní strany ÚPD. Veřejnoprávní povinnosti státu
regulovat předmětnou problematiku tedy odpovídá i příslušné omezení práva dítěte
na takové informace.
Vnitrostátní česká právní úprava této problematiky vychází z mezinárodněprávního
normativního rámce a stanovuje provozovatelům televizního vysílání určité povinnosti a omezení
v duchu čl. 10 odst. 2 Úmluvy sloužící k ochraně veřejného pořádku a hodnot, které je společnost
povinna v duchu principů právního státu chránit. Dále vnitrostátní právní úprava také určuje
příslušné orgány, které mají zákonem stanovenou pravomoc a působnost k dozoru a kontrole
činnosti provozovatelů vysílání. Tak podle §5 zákona č. 231/2001 Sb., který upravuje působnost
žalované, je žalovaná mj. oprávněna dohlížet na dodržování právních předpisů v oblasti
rozhlasového a televizního vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence
či v rozhodnutí o registraci, resp. ukládat sankce podle tohoto zákona.
Provozovatel vysílání je z hlediska obsahu vysílaných pořadů vázán zákonným rámcem
povinností, které je povinen při své činnosti respektovat. Mezi ně náleží i povinnost upravená
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. ve znění účinném do 30. 5. 2006,
které stanoví, že jednou ze základních povinností provozovatele vysílání je nezařazovat
do vysílání v době od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Tato kogentní právní norma
má svou sankční část upravenou v ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.
ve znění účinném do 30. 5. 2006, kde je vymezen diskreční prostor pro určení výše pokuty
za porušení výše citovaného ustanovení §32 odst. 1 písm. g): „Pokutu od 20 000 Kč
do 10 000 000 Kč uloží Rada provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud d) zařazuje
do vysílání od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.“
Pro posouzení vymezení významu skutkové podstaty tohoto ustanovení zákona
je zapotřebí zdůraznit, že pro její naplnění dostačuje pouhá schopnost předmětných pořadů
a upoutávek (které jsou potenciálním nosičem prezentace závadného chování) ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Skutková podstata deliktu tedy může
být naplněna bez ohledu na to, zda došlo byť u jediného dítěte či mladistvého ke skutečnému
ohrožení jeho fyzického, psychického nebo mravního vývoje. Skutková podstata deliktu
tedy v tomto případě postihuje potencialitu, nikoliv reálný dopad odvysílaného pořadu
či upoutávky na chráněnou skupinu dětí a mladistvých. Tuto skutkovou podstatu tedy nelze
chápat jinak než jako zákonnou realizaci povinnosti státu ochránit děti (v terminologii ÚPD)
před potenciálními škodlivými a rušivými vlivy masmediální komunikace, což je forma státní
ingerence do základních práv, která je v souladu se zájmem společnosti jako celku a nezasahuje
přitom nepřiměřeně do práv provozovatele vysílání. Správní orgán kompetentní k výkonu
kontroly nad provozovaným vysíláním tedy není povinen prokazovat reálné ohrožení fyzického,
psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých, nýbrž pouze přesvědčivě, racionálně
a řádně odůvodnit, z jakého důvodu považuje určité prezentované jednání za podřaditelné
pod skutkovou podstatu deliktu.
Obě citovaná zákonná ustanovení pracují s neurčitými pojmy, a je na správním orgánu,
aby konkrétní jednání delikventa pod rozsah těchto pojmů podřadil a zdůvodnil,
proč podle jeho názoru takové jednání naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu.
Na samotné oprávnění správního orgánu vykládat tyto pojmy je třeba nahlížet jako na souladné
se základními ústavními mezemi výkonu státní moci obsaženými v čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to z důvodu, že zákonodárce správní orgán
k takovému postupu sám zmocnil a poskytl mu tak pravomoc dotvořit právní normu
dle podmínek konkrétního případu a konkrétního jednání účastníka řízení. Při výkonu
této pravomoci však správní úřad nesmí meze tohoto zmocnění překročit. Nejvyšší správní soud
považuje za nutné vymezit problém interpretace neurčitých pojmů podrobněji.
Výklad neurčitých pojmů je tedy klíčový pro podřazení skutkového stavu pod skutkovou
podstatu příslušného deliktu. Při stanovení výše sankce se dále přihlíží k intenzitě, kterou jednání
stěžovatelky zvyšovalo pravděpodobnost ohrožení chráněné kategorie osob, tedy dětí
a mladistvých a jejich fyzického, psychického a mravního vývoje. Při výkladu neurčitých pojmů
je rozhodujícím kritériem posouzení správnosti této úvahy skutečnost, zda správní orgán
definoval jednotlivé pojmové znaky neurčitých pojmů a konkretizoval, ve kterých skutkových
okolnostech případu spatřuje jejich naplnění v konkrétním případu. V tomto ohledu lze poukázat
na bohatou judikaturu k tomuto problému, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2005, sp. zn. 5 Afs 151/2004, viz www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že při interpretaci
neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními
okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit.
Z rozsudku téhož soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 – 62, pro neurčitý pojem plyne,
že „..takový pojem zahrnuje jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah
a rozsah se může měnit, např. v závislosti na čase a místě aplikace právního předpisu. Zákonodárce tak vytváří
správnímu orgánu prostor, aby zhodnotil, zda konkrétní případ lze podřadit pod neurčitý právní pojem či nikoliv.
Při interpretaci neurčitého právního pojmu se pak uvážení správního orgánu, na rozdíl od realizace diskreční
pravomoci, zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení, tzn., že je nutno nejprve objasnit
neurčitý právní pojem a jeho rozsah, a poté hodnotit, zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit do rámce
vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu.“ V intencích judikatury Ústavního soudu
je třeba rovněž podotknout, že při výkladu neurčitých pojmů je třeba vyhnout se libovůli
či svévolné aplikaci práva, tj. situaci, kdy dojde k extrémnímu nesouladu právních závěrů
s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu interpretace, jež je v extrémním
rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace
a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně
akceptovaném významu, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud
dosavadní výkladovou praxi odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií
či alespoň zásad odvozených z právní normy (viz blíže zejména nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, nález ze dne 14. 3. 2002,
sp. zn. III. ÚS 346/01, všechny přístupné na http:\\nalus.usoud.cz).
Žalovaná tedy byla povinna podřadit konkrétní jednání účastníka řízení pod rozsah
neurčitých pojmů v souladu s jejich v současné době všeobecně akceptovaném významu
v souladu s principy spravedlnosti a zákazu svévolné aplikace práva. V případě, že shledala,
že jednání stěžovatelky naplňuje zákonné znaky, byla oprávněna uložit za toto jednání sankci.
Správní rozhodnutí o vině a trestu za správní delikt by mělo být dostatečně odůvodněné, úplné,
přesvědčivé a konzistentní, aby naplnilo požadavky na právní rozhodování v podmínkách
materiálního právního státu. Při rozhodování o výši sankce je pak třeba kromě těchto obecných
kritérií zohlednit především specifická kritéria stanovená pro tuto konkrétní formu správního
trestání, která jsou obsažena v ustanovení §61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., které stanoví,
že „Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu
závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu.“ V posouzení hodnocení těchto kritérií
ve vztahu k sankcionovanému jednání stěžovatelky žalovanou a posléze rovněž soudem
je třeba hledat odpověď na otázku, zda byla sankce uložená za správní delikt přiměřená,
či nikoliv. Nejvyšší správní soud se přitom přidržel své ustálené judikatury, podle níž správní orgán
je povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně
a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko
na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem,
nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem
individuálního případu (viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 31. května 2007,
č. j. 4 As 64/2005 – 59, dále také obdobně rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6. 2005,
č. j. 8 As 5/2005 - 53, oba přístupné na www.nssoud.cz).
Otázka soudního přezkumu správního uvážení co do samotného naplnění neurčitého
pojmu jednáním účastníka řízení a co do výše pokuty je řešena rovněž ustálenou judikaturou.
Při interpretaci neurčitého pojmu a podřazení jednání delikventa pod jeho rozsah se jedná
o výlučnou pravomoc příslušného správního orgánu dotvářet právo, kterou zákonodárce svěřuje
pouze jemu, nikoliv však soudu. Přezkoumává-li k námitce účastníka řízení soud interpretaci
neurčitého pojmu správním orgánem, je jeho úkolem kontrola zákonnosti aplikace neurčitých
pojmů a zejména přezkum odůvodnění v intencích zásad uvedených výše. Soudu však nepřísluší,
aby správní orgán nahradil, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání
naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl
do činnosti správního orgánu (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 – 62). Naproti tomu uvážení správního orgánu co do výše sankce
za správní delikt je soudně přezkoumatelné v tzv. v plné jurisdikci, neboť soud je oprávněn
v souladu s ustanovením §78 odst. 2 s. ř. s. od pokuty upustit či její výši tzv. moderovat,
tedy snížit v případě, že shledá výši pokuty uloženou správním orgánem jako zjevně
nepřiměřenou okolnostem spáchání deliktu (viz k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 6 As 39/2006 - 139, rozsudek téhož soudu ze dne
31. 1. 2007, č. j. 8 As 13/2006 - 115).
Nejvyšší správní soud proto na základě a v rozsahu námitek vznesených stěžovatelkou
vážil, zda žalovaná v souzené věci postupovala v souladu se zákonem a principy právního
státu a zda se soud k námitce stěžovatelky zabýval tím, zda žalovaná při interpretaci
neurčitých pojmů postupovala zákonně a nepřekročila meze svého uvážení. Dále zaměřil
svou pozornost na přiměřenost výše pokuty k jednání stěžovatelky, a to i s ohledem na možné
využití moderačního oprávnění soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované.
Kromě těchto nosných stížnostních bodů posuzované věci Nejvyšší správní soud přezkoumal
i důvodnost ostatních námitek stěžovatelky, které míří zejména k procesním nedostatkům řízení
před žalovanou, které mohly podle jejího názoru mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé, a také k namítaným nedostatkům v řízení před městským soudem. Nejvyšší správní soud
nahlížel na posuzovaný případ optikou založenou na výše definovaných obecných výkladových
východiscích a specifikách věci. Po přezkoumání dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná. Odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud pro přehlednost rozdělil dle jednotlivých
stížnostních bodů uvedených v kasační stížnosti.
V bodě č. 1) kasační stížnosti zejména stěžovatelka namítla, že se soud dostatečně
nevypořádal s její námitkou o tom, že žalovaná řádně nevyložila pojmy uvedené v ustanovení
§32 odst. 1 písm. g) a §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud uvádí,
že z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že soud tyto pojmy řádně vyložil
a že se zabýval všemi neurčitými pojmy vymezenými v ustanovení §32 odst. 1 písm. g)
a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud je přitom
toho názoru, že výklad neurčitých pojmů nelze nikdy označit za komplexní či úplný,
neboť tyto pojmy mění svůj obsah a rozsah v závislosti na konkrétních skutkových rysech
případu, z čehož konec konců vyšel i městský soud při svém hodnocení věci. Interpretace
provedená žalovanou i soudem je podle Nejvyššího správního soudu plně v souladu se zásadami
výkladu neurčitých pojmů vymezenými výše, a to z následujících důvodů.
Stěžovatelka v kasační stížnosti relativizovala dopad označených neurčitých pojmů
na posuzovanou věc, resp. obsáhle vyslovovala nesouhlas se závěry žalované a soudu ohledně
podřazení svého jednání pod rozsah těchto pojmů. S těmito námitkami stěžovatelky se Nejvyšší
správní soud rovněž neztotožňuje, jelikož – jak již výše uvedl – neurčité právní pojmy žádný
obecně daný ustálený význam nemají a je třeba je vykládat v souladu s uvedenými principy
právního státu tak, jak vyžadují okolnosti případu. Posuzovanému jednání stěžovatelky
podle názoru Nejvyššího správního soudu však lze v dané době a v daném situačním kontextu
připsat všeobecně akceptovatelný právní význam a podřadit jej pod rozsah vykládaných
neurčitých pojmů. Určení jejich významu (a tedy i smyslu v konkrétním posuzovaném případu)
správním orgánem však nesmí přesáhnout tzv. meze správního uvážení dané základními
ústavněprávními kautelami a principy právního státu. Nejvyšší správní soud neshledal v této věci
takové překročení mezí správního uvážení. K výkladu pojmu „mravní vývoj“ dětí a mladistvých
Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovaná nemá žádná svá vlastní kritéria mravnosti, jak tvrdila
stěžovatelka, neboť se jedná o státní orgán, jehož činností není stanovovat taková kritéria.
Zároveň je ovšem v souladu se zákonem pro účely řízení o uložení sankce za správní delikt
podle zákona č. 231/2001 Sb. povolána k tomu, aby si na základě interpretační úvahy učinila
o obsahu a rozsahu těchto kritérií úsudek a aplikovala ho na skutkový stav případu.
Přitom je zřejmé, že žalovaná vychází z obecného pojímání mravnosti tak, jak ho většinově
vnímá současná společnost. Je třeba dále poukázat na to, že z žádného zákonného ustanovení
nevyplývá povinnost žalované vykládat neurčité právní pojmy předem (tj. před zahájením řízení
či před vydáním správního rozhodnutí) a taková povinnost zjevně nevyplývá ani z principu
právní jistoty subjektů.
Naopak, smyslem §32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. je postihnout jím vymezené
jednání ex post na základě hodnocení tohoto jednání žalovanou. Informaci o výkladu neurčitých
pojmů žalovanou mohla stěžovatelka získat z předchozí rozhodovací praxe žalované
v obdobných případech, avšak ani taková informace by stěžovatelce nemohla zaručit „absolutní“
právní jistotu v tom směru, jak budou tyto neurčité pojmy žalovanou vyloženy za jiných
skutkových okolností. Takovým postupem nedochází k porušení principu předvídatelnosti
právního rozhodování, což stěžovatelka namítala s poukazem na judikaturu Ústavního soudu
a Nejvyššího správního soudu, protože předvídatelností nelze rozumět neměnnost výkladu
neurčitých pojmů, které ze své podstaty rozšiřují významové pole právních norem a na určení
jejich rozsahu v konkrétním případu závisí dopad zákonem stanovené sankce, která je sama
o sobě co do svého zákonného rozsahu předvídatelná. Podle Nejvyššího správního soudu musí
být výklad neurčitých pojmů předvídatelný do té míry, že v obdobných případech jsou tyto pojmy
vykládány obdobně, aby tak nedocházelo k libovůli při aplikaci práva a vytváření nedůvodného
rozdílného zacházení s provozovateli vysílání. Z tohoto pohledu vyhlíží úvaha žalované, že není
pochyb o tom, že vulgarismy či jiné formy nevhodné komunikace, byť jsou součástí sociální
reality, nelze pokládat za vhodné podněty ovlivňující mravní vývoj dětí a mladistvých
v pozitivním slova smyslu, jako přezkoumatelná i zákonná interpretace aplikovaných neurčitých
pojmů „mravní vývoj dětí a mladistvých“. Jednání stěžovatelky představující skutkovou podstatu
správního deliktu, které spočívalo v odvysílání těchto nevhodných forem komunikace v době,
kdy u televizních přijímačů bylo možno důvodně předpokládat přítomnost nezletilých diváků,
tedy v souladu s touto přezkoumatelnou správní úvahou, naplnilo skutkovou podstatu správního
deliktu uvedeného v §32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Lze tak souhlasit rovněž s argumentací
městského soudu, který uvedl: „Správní orgán v daném případě dostál své interpretační povinnosti ve vztahu
k neurčitým právním pojmům, jež jsou obsaženy v ustanovení §60 odst. 3 písm. d) resp. ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť žalovaná se dostatečným způsobem zabývala interpretací neurčitých
právních pojmů s ohledem na konkrétní skutkovou podstatu, a to i s přihlédnutím ke všem významným aspektům
v dané věci.“ Městský soud podle názoru Nejvyššího správního soudu dostál své povinnosti
přezkoumat interpretaci neurčitých pojmů žalovanou v rozměru přezkoumatelnosti a zákonnosti
této výkladové úvahy a posoudil tak předmětnou žalobní námitku stěžovatelky správně.
Z toho důvodu Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky uvedeným v bodě č. 1
kasační stížnosti a plně se ztotožnil se závěry městského soudu.
V stížnostním bodě č. 2 stěžovatelka zejména namítla, že žalovanou nebyla předem
upozorněna na porušení zákona a nebyla jí tak dána příležitost napravit své jednaní. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že §59 zákona č. 231/2001 Sb. upravuje institut tzv. opatření k nápravě,
který předchází udělení sankce za porušení povinností stanovených tímto zákonem.
Toto ustanovení výslovně uvádí, že „...jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání
porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení
tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě.“ V odst. 2 a 3 téhož ustanovení je pak uvedeno, že „délka
lhůty k nápravě podle předchozího odstavce musí být přiměřená charakteru porušené povinnosti, přičemž dojde-li
k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží.“ Smyslem a účelem tohoto institutu je nepochybně
zajistit, aby provozovatel vysílání nebyl potrestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom,
tj. z procesního hlediska vzato, aby prvním úkonem vůči provozovateli nebylo oznámení
o zahájení řízení o uložení pokuty za správní delikt. Tímto institutem se tak z obecného pohledu
realizuje preventivní funkce správního trestání. Zákonodárce i na tomto místě dává prostor
k dobrovolné nápravě závadného jednání provozovatele. Zákon nijak blíže nespecifikuje
charakter „upozornění“ a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v takovém případě je třeba vnímat „upozornění“
v materiálním smyslu, tedy předáním informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti
stanovené zákonem a že mu hrozí sankce. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla
o takové skutečnosti žalovanou opakovaně informována, byť v souvislosti s jiným typem pořadu.
Nejvyšší správní soud má za to, že v souladu s účelem a smyslem citovaných ustanovení zákona
č. 231/2001 Sb. ve znění s účinností do 30. 5. 2006 nelze dovozovat, že by takové upozornění
musela žalovaná činit u každé jednotlivé skutkové podstaty porušení téže zákonné povinnosti
shledané u téhož provozovatele, nota bene u pořadu typu série, v nichž se závadné vzorce
chování opakují a provozovatel si musí být vědom charakteru a dopadu v nich prezentovaného
jednání. V souladu s tímto názorem Nejvyššího správního soudu vyznívá i judikatura městského
soudu citovaná v odůvodnění napadeného rozsudku, z níž vyplývá, že podmínka předchozího
upozornění, zakotvená v ustanovení §59 odst. 1 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., je splněna tehdy,
byl-li provozovatel vysílání žalovanou upozorněn na porušení téže povinnosti stanovené
zákonem bez ohledu na to, kdy k porušení této povinnosti došlo. V souladu s touto judikaturou
je tedy rozhodující, že stěžovatelka byla na porušení totožné povinnosti stanovené zákonem
již v minulosti upozorněna, přičemž v posuzované věci tomu tak bylo. K tomu Nejvyšší správní
soud pouze dodává, že povinnost žalované upravená v ustanovení §59 odst. 1 zákona
č. 231/2001 Sb. není vázána na konkrétní skutkové jednání provozovatele, nýbrž pouze na to,
zda naplňuje příslušnou skutkovou podstatu, tedy v tomto případě porušení povinnosti
nezařazovat v době od 6:00 do 22:00 hod. typy pořadů, které by mohly ohrozit fyzický, psychický
či mravní vývoj dětí a mladistvých. V posuzované věci nemá Nejvyšší správní soud pochyb
o tom, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že jednání soutěžících prezentované v pořadu Big
Brother bude žalovanou takto hodnoceno, a proto tyto námitky neshledal důvodnými.
V bodě č. 3 kasační stížnosti stěžovatelka brojila proti nedostatečně zjištěnému
skutkovému stavu věci, a to jak ze strany žalované, tak ze strany soudu, protože žalovaná
neprovedla důkaz zvukově-obrazovým záznamem předmětného dílu pořadu Big Brother,
který sice provedl městský soud, ale nesprávně jej vyhodnotil, stejně jako nesprávně hodnotil
znalecké posudky a odborná vyjádření obsažená ve spise žalované. Dále stěžovatelka uvedla,
že chování spočívající v nevhodných formách komunikace, vulgaritě, hrubosti, včetně
fyzického násilí, pro děti nevhodné prezentace sexuální tématiky (zejména odosobněná
komunikace a manipulace) a časté konzumace alkoholu a kouření některých soutěžících
se v pořadu vůbec nevyskytlo. Poukázala také na skutečnost, že se při vysílání sportovních
přenosů běžně objevuje reklama na alkoholické nápoje, což je podle jejího názoru v rozporu
s ustanovením §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud podřadil
tyto výhrady pod kasační důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s.
K námitce spočívající ve srovnání pořadu Big Brother s reklamou na alkohol Nejvyšší správní
soud uvádí, že se jedná o užití argumentu analogií, který směřuje k prokázání rozporné aplikační
praxe stěžovatelky, která by porušovala zásadu předvídatelnosti a spravedlivého procesu
(v obdobných případech obdobně). Přestože se tato námitka nevztahuje přímo k posuzované
věci, Nejvyšší správní soud ji rovněž posoudil.
K vadě vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení v řízení
před správním orgánem, Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná za prvé o situaci, v níž došlo
k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným
skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu
ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Za druhé dopadá tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a soud tak měl pro vytýkanou vadu napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci
Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem musí
být v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá
citovaným §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba
posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud uvádí, že nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti rozhodnutí spočívá buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové
a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými
podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné
či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené
věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí je dána tím, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět
k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení
se zněním konkrétního rozhodnutí. Další alternativa nepřezkoumatelnosti, spočívající v jiné vadě
řízení před soudem, je důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze
za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal v řízení před žalovanou či v řízení
před soudem ani jednu z výše uvedených vad. Ze správního spisu je zřejmé, že součástí podkladů
pro rozhodnutí žalované byl i zvukově-obrazový záznam předmětného dílu pořadu Big Brother.
Z vyjádření stěžovatelky k oznámení o zahájení správního řízení ze dne 6. 12. 2005 vyplývá,
že stěžovatelka navrhla provedení důkazu zvukově-obrazovým záznamem tohoto pořadu.
Ve správním spisu není založen žádný písemný doklad o tom, že tento důkaz byl ve správním
řízení žalovanou skutečně proveden. To nelze přímo zjistit ani z rekapitulační části odůvodnění
rozhodnutí žalované. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že celé rozhodnutí žalované
je postaveno na zjištěních, které mohla žalovaná získat pouze detailním studiem předloženého
zvukově-obrazového záznamu. Z toho dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá,
že rozhodnutí je postaveno na skutkových zjištěních majících původ ve zvukově-obrazovém
záznamu předmětného pořadu, který je jeho formou existence sui generis. Podstatným
pro posouzení dané otázky je proto skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo
rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil zjistit obsah
předmětného pořadu, resp. zda měla možnost porovnat a zhodnotit, zda předmětný pořad
obsahuje prvky, které by mohly ohrozit psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých.
Přitom pro posouzení této otázky není významné, zda analýzu zvukově-obrazového záznamu
pořadu provedla přímo žalovaná, anebo Úřad žalované jako její organizační složka,
a zda se žalovaná jako kolegiální orgán seznámila s obsahem posuzovaného pořadu odvysílaného
stěžovatelkou bezprostředně shlédnutím projekce audiovizuálního díla, anebo prostřednictvím
analýzy pořadu provedené Úřadem žalované.
Jelikož tuto námitku stěžovatelka uplatnila v žalobě, městský soud provedl důkaz
zvukově-obrazovým záznamem předmětného pořadu sám při jednání dne 18. 1. 2007,
přičemž uvedl, že správní spis (jehož součástí je i CD disk s předmětným pořadem)
byl dostatečným podkladem umožňujícím žalované zjistit skutečný stav věci. Nejvyšší správní
soud souhlasí s výkladem městského soudu jak ohledně vyhodnocení postupu žalované
při dokazování, tak i se samotným hodnocením věci na základě provedeného důkazu
zvukově-obrazovým záznamem v řízení před soudem. Protože Nejvyšší správní soud hodnotil
dokazování týkající se obsahu předmětného dílu pořadu Big Brother jako řádné a dostatečné,
nepovažoval za nutné v souladu §109 odst. 1 s. ř. s. nařizovat ve věci jednání a provést
tento důkaz znovu.
K výtce stěžovatelky, že v pořadu nebylo vůbec vysíláno chování spočívající
ve fyzickém násilí, Nejvyšší správní soud považuje za nutné podotknout, že takové jednání
se v pořadu skutečně nevyskytlo, avšak ani žalovaná ani soud nic takového netvrdil a takové
jednání nebylo ani předmětem skutkového děje, pro který bylo se stěžovatelkou zahájeno správní
řízení a za které ji byla posléze udělena pokuta. Ostatní jednání, tj. nevhodné formy komunikace
(vulgarita, hrubost), pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky (zejména odosobněná
komunikace a manipulace) a častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých
soutěžících, se v pořadu vyskytovaly, což bylo dokazováním dostatečně prokázáno.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatelky týkající
se hodnocení dalších podkladů rozhodnutí žalované, a to jak žalovanou, tak i soudem.
Ve správním spise se nalézá kopie posudku PhDr. Mgr. J. K., kopie rámcového posudku PhDr. J.
R. ze dne 20. 9. 2005 a kopie odborného vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR k
„VyVolení“, „Big Brother“ reality show ze dne 24. 9. 2005, „Analýza pořadů ze série Big
Brother“ vyhotovená analytickým odborem žalované představující písemně zpracovaný popis
jednotlivých pořadů s poukazem na problematická místa. Žalovaná do svého hodnocení zahrnula
uvedené podklady, přičemž se vypořádala i s tvrzeními obsaženými v posudku znalce PhDr. S.
H., kterými argumentovala stěžovatelka. Její námitku ohledně nesprávného vyhodnocení tohoto
znaleckého posudku městským soudem nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou, neboť
z textu napadeného rozsudku zřetelně vyplývá, že městský soud se tímto posudkem zabýval, ale
s jeho závěry se neztotožnil, což plně odpovídá principu volného hodnocení důkazů (§77 odst. 2
s. ř. s.). Žalovaná není povinna si vždy opatřit ve všech správních řízeních vedených s
provozovateli televizního vysílání ohledně uložení pokuty za porušení zákazu stanoveného §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. znalecký posudek k prokázání toho, že daný pořad by
mohl ohrozit, fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých, resp. že přizvání znalce za
účelem odborného posouzení věci, je dle názoru soudu na místě jen tehdy, pokud by na základě
vysílaného pořadu ve vazbě na požadavky zákona nebylo možné učinit logické správní uvážení o
takovém vlivu pořadu a šlo by o hraniční případ složitého správního úsudku. Nejvyšší správní
soud podpůrně odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 396/05,
přístupné na http:\\nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že pro naplnění skutkové podstaty uvedeného
správního deliktu postačí, když je ohrožen pouze morální vývoj dětí (tedy s ohledem na existenci určitých obecně
uznávaných morálních pravidel ve společnosti), o čemž je beze zbytku oprávněn rozhodnout správní orgán a soud,
aniž by bylo namístě zjišťovat jakákoliv odborná vyjádření či znalecké posudky. Podobně vyznívá i
judikatura Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech, zejména představovaná rozsudky
tohoto soudu ze dne 26. 2. 2007, č. j. 8 As 62/2005 - 66, dále rozsudek dne 27. září 2007, č. j. 8
As 17/2006 – 78, a také rozsudek ze dne 23. března 2005, č. j. 6 As 16/2004 - 90, všechny
přístupné na www.nssoud.cz), v níž Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že hodnocení
otázek týkajících se dopadu pořadu na vývoj dětí a mladistvých nemusí být hodnocením
odborníků. Žalovaná je regulačním orgánem, který nastavuje standardy týkající se vysílání, jako
kolektivní orgán rozhoduje hlasováním a konečné rozhodnutí proto není subjektivním názorem
jedince, ale názorem skupiny vycházejí z průměrného vnímání společnosti. Z těchto důvodů
Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem městského soudu, že znalecký posudek jako důkazní
prostředek má v řízení před žalovanou místo zejména v hraničních případech, kdy by úvaha
žalované nedostačovala k dostatečnému posouzení vlivu odvysílaného pořadu na psychický a
mravní vývoj dětí a mladistvých. Tak tomu ovšem v této věci nebylo, neboť jednání tvořící
skutkovou podstatu správního deliktu, za nějž žalovaná uložila stěžovatelce pokutu, bylo možno
dostatečně vyložit za pomocí hledisek laického vnímání a porozumění skutkovým okolnostem
případu. S přihlédnutím ke všem podkladům i bez nařízení znaleckého posudku dospěla podle
Nejvyššího správního soudu žalovaná v souladu se zákonem k závěru, že byl porušen §32 odst.
1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., a proto ani další výtky stěžovatelky o pouhé „nevkusnosti“
pořadu nemají na posouzení věci žádný vliv.
K námitce o nutnosti porovnání prezentace pití alkoholu v pořadu Big Brother
s reklamou na alkohol během sportovních přenosů Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelkou
citovaný zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 40/1995 Sb.“) upravuje vysílání reklamy, přičemž k reklamě na alkoholické nápoje stanovuje
vysílateli určité povinnosti. Ustanovení §4 tohoto zákona vymezuje reklamu po stránce
jejího dovoleného obsahu a contrario následovně: „Reklama na alkoholické nápoje nesmí
a) nabádat k nestřídmému užívání alkoholických nápojů anebo záporně či ironicky hodnotit abstinenci
nebo zdrženlivost,
b) být zaměřena na osoby mladší 18 let, zejména nesmí tyto osoby ani osoby, které jako mladší 18 let vyhlížejí,
zobrazovat při spotřebě alkoholických nápojů nebo nesmí využívat prvky, prostředky nebo akce, které osoby
mladší 18 let oslovují,
c) spojovat spotřebu alkoholu se zvýšenými výkony nebo být užita v souvislosti s řízením vozidla,
d) vytvářet dojem, že spotřeba alkoholu přispívá ke společenskému nebo sexuálnímu úspěchu,
e) tvrdit, že alkohol v nápoji má léčebné vlastnosti nebo povzbuzující nebo uklidňující účinek
anebo že je prostředkem řešení osobních problémů,
f) zdůrazňovat obsah alkoholu jako kladnou vlastnost nápoje.
Naopak, §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. ve znění účinném do 30. 5. 2006
pouze obecně stanovoval, že jednou ze základních povinností provozovatele vysílání
je nezařazovat do vysílání době od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky,
které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Televizní reklama je zvláštním druhem pořadu či audiovizuálního díla, jehož mediální
prezentace je regulována v obecné rovině zákonem č. 40/1995 Sb. a dále rovněž zákonem
č. 231/2001 Sb. Vztah obou právních předpisů je vymezen v ustanovení §66a zákona
č. 231/2001 Sb. „Nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při regulaci reklamy podle zákona
č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů.“ Z citovaného ustanovení
vyplývá, že obecným předpisem (lex generalis) je zákon č. 40/1995 Sb. a plní tak funkci
subsidiárního předpisu vůči zákonu č. 231/2001 Sb., který je v souladu s výše uvedeným
pravidlem v pozici předpisu zvláštního (lex specialis). Stěžovatelka namítala, že reklamu
na alkoholické nápoje je zákonem dovoleno vysílat v době od 6:00 do 22:00 hod. v přestávce
sportovních přenosů. Tuto skutečnost stěžovatelka považuje za rozpornou s rozhodnutím
žalované, která označila prezentaci požívání alkoholických nápojů v rámci pořadu Big Brother
za způsobilou narušit fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. S touto argumentací
Nejvyšší správní soud nesouhlasí, a to z následujících důvodů.
Zákon č. 40/1995 Sb. dříve obsahoval velmi podobnou úpravu ochrany dětí
před reklamou ohrožující jejich fyzický, psychický a mravní vývoj, když uváděl v ustanovení §2
odst. 3 (ve znění účinném do 31. 5. 2002), že „reklamy určené osobám do 15 let, nebo v nichž vystupují
osoby mladší 15 let, pokud podporují chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj, se zakazují.“
S účinností od 1. 6. 2002 však byla tato zákonná dikce nahrazena novým zněním §2 odst. 3
zákona č. 40/1995 Sb., která již nepostihuje pouze okruh osob mladších 15 let: „Reklama nesmí
být v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoliv diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví
nebo národnosti nebo napadat náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat obecně nepřijatelným způsobem
mravnost, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motivu strachu.
Reklama nesmí napadat politické přesvědčení.“ Zákon č. 40/1995 Sb. tedy umožňuje vysílat reklamu
na alkohol, ta však musí být v souladu s obecnými požadavky na soulad se základními hodnotami
uznávanými právním společenstvím vymezenými v §2 tohoto zákona (mravnost, lidská
důstojnost, zákaz diskriminace apod.) a dále specifické požadavky vymezené v citovaném
ustanovení §4 téhož zákona. V případě, že by v souladu s těmito požadavky nebyla, dopustil
by se provozovatel vysílání porušení zákona a tím i správního deliktu. Zákonná ochrana dětí
a mladistvých je při vysílání reklamy na alkoholické nápoje regulována svébytným způsobem,
než je tomu u jiných druhů pořadů. Zákon č. 231/2001 Sb. obsahuje ustanovení o ochraně dětí
a mladistvých jednak v rovině základních povinností provozovatelů vysílání při vysílání reklamy
a teleshoppingu, když v §48 odst. 1 písm. b) tohoto zákona upravuje povinnost nezařazovat
do vysílání „reklamy a teleshopping určené dětem nebo v nichž vystupují děti, pokud podporují chování ohrožující
jejich fyzický, psychický nebo mravní vývoj.“ Dále tento zákon konstruuje obsahové parametry reklamy
na alkoholické nápoje v §52 tohoto zákona, když stanovuje následující omezení v snaze ochránit
před negativním vlivem této reklamy mladistvé: „Reklama a teleshopping na alkoholické nápoje nesmějí
být zaměřeny speciálně na mladistvé nebo zobrazovat mladistvé konzumující alkoholické nápoje.“
Rovněž v této námitce shledal Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatelky jako nedůvodná,
neboť reklama na alkohol je regulována odlišnými právními normami obou citovaných zákonů,
než je tomu u ostatních pořadů a upoutávek, a má tak speciální právní režim, který je založen
na zásadě, že reklama na alkohol nesmí být zaměřena na děti nebo mladistvé a tyto osoby
v ní nesmí účinkovat nebo být jinak zobrazováni. Proto ji nelze bez dalšího srovnávat s pořadem
typu reality show, v níž je alkohol a jeho požívání prezentován jako každodenní součást
života soutěžících, kteří se jeho požívání poměrně často oddávají a jsou jím odměňováni
za plnění některých úkolů. Nejvyšší správní soud tedy nemohl stěžovatelce přisvědčit
ani v těchto námitkách
Pod stížnostním bodem č. 4) stěžovatelka namítla, že bylo porušeno její právo seznámit
se s podklady rozhodnutí dle ustanovení §33 odst. 2 správního řádu. Rovněž žalované vytkla,
že nevedla řádně správní spis (chybí číslování listů, soupis obsahu, atp.), což je podle jejího
názoru taková vada řízení vedeného před žalovanou, která mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí žalované ve věci samé. Nejvyšší správní soud podřadil tuto námitku pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jehož obecný dosah byl rozveden výše. Ze správního spisu
vyplynulo, že žalovaná oznámila stěžovatelce zahájení správního řízení v předmětné věci
oznámením o zahájení správního řízení, sp. zn. Rpo/148/05-V, č. j. 3301, ze dne 15. 11. 2005,
a současně jí zaslala výzvu, aby se k věci vyjádřila. Z oznámení mimo jiné vyplývá, že žalovaná
stěžovatelku před vydáním rozhodnutí vyzvala, aby se v souladu s §33 správního řádu k věci
vyjádřila, případně přednesla návrhy na doplnění řízení, a to písemně ve lhůtě 15 dnů ode dne
doručení této výzvy. Současně stěžovatelku upozornila na možnost nahlédnout do spisu a pořídit
si z něj výpisy (§23 správního řádu). Ze spisu současně vyplynulo, že stěžovatelka doručila
žalované na základě uvedeného oznámení své vyjádření k věci dne 7. 12. 2005. Dále je ze spisu
zřejmé, že dne 21. 12. 2005 vydala žalovaná rozhodnutí ve věci, v němž se vypořádala
i s námitkami stěžovatelky obsaženými ve vyjádření k zahájení řízení.
Z těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že postup žalované netrpěl
vadou způsobující nezákonnost rozhodnutí z důvodu, že by se stěžovatelka nemohla seznámit
s podklady rozhodnutí. Oznámením o zahájení správního řízení byla totiž stěžovatelka v souladu
se zákonem seznámena s tím, že správní řízení bylo zahájeno, navíc byla v souladu s §33 odst. 2
správního řádu vyrozuměna o možnosti se k věci vyjádřit, resp. přednést návrhy na doplnění
dokazování, čehož ostatně využila, když žalované zaslala vyjádření k zahájení řízení.
Nelze proto hovořit o porušení práva vymezeného v §33 odst. 2 správního řádu. To platí
i o právu účastníka správního řízení být seznámen s podklady rozhodnutí v průběhu správního
řízení před vydáním rozhodnutí, nikoliv až v rozhodnutí samotném, ovšem vždy za situace,
že se materiálně ve správním spisu nalézaly podklady, o nichž účastník neměl povědomost
a neměl možnost se k těmto podkladům vyjádřit (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5 A 152/2002 - 41, dále rozsudek téhož soudu ze dne 12. 6. 2003,
č. j. 7 A 130/2002 - 28, oba přístupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto zcela
souhlasí se závěry městského soudu, který uvedl, že smyslem §33 odst. 2 správního řádu
je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko
k důkaznímu materiálu, který správní orgán shromáždil ve správním řízení. Materiálním
předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly objeveny
zásadní důkazy, o nichž by stěžovatelka nevěděla. V daném případě však stěžovatelka po výzvě
o oznámení zahájení řízení, v níž byla upozorněna na skutečnost, že v daném řízení správní orgán
přihlédne k odborným vyjádřením a posudkům, které již měla k dispozici (neboť tomuto řízení
předcházela již řízení za dřívější pořady ze série Big Brother), zaslala žalované vyjádření,
v němž oponovala vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR a stanovisku žalované,
a navrhla důkazy k prokázání odlišného hodnocení předmětného pořadu. Správní orgán
poté již správní spis žádným způsobem (mimo interních přípisů) nedoplňoval, což se odráží
i v napadeném rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o tom, že neměla jistotu, zda jsou ve spisové
dokumentaci obsaženy všechny podklady k rozhodnutí, resp. tvrzení, že spis byl doplněn
interními přípisy žalované, by mohla být relevantní pouze za situace, kdyby žalovaná do spisu
doplnila podklady, na základě kterých by pak i rozhodla. Nejvyšší správní soud podotýká,
že je třeba vycházet z právní úpravy postavení žalované jako správního úřadu. Dle ustanovení
§11 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. je Úřad orgánem žalované, jehož úkolem je řešit úkoly
spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti žalované. Interní přípisy
Úřadu žalované mají charakter pouhého písemného zachycení vnitřní výměny informací v rámci
žalované jako správního úřadu a jeho organizační složky. Nejedná se tedy o podklad rozhodnutí
ve smyslu §33 odst. 2 správního řádu, nýbrž již o písemné zachycení části aplikačních úvah
žalované. Tyto listiny v žádném případě nemají povahu důkazního prostředku,
kterým by žalovaná v řízení prováděla důkaz a hodnotila jejich prostřednictvím skutkový stav
věci. Nelze je tedy srovnávat s ostatními listinami, které správní orgán v rámci správního řízení
ve správním spisu shromažďuje a které pak mají schopnost být podkladem pro jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani výtce stěžovatelky, že nezákonnost správního
rozhodnutí způsobují vady při vedení spisu, konkrétně nečíslování listů ve správním spisu
či absence spisového přehledu, protože správní řád účinný v době rozhodování správního orgánu
nestanovoval povinnost číslovat listy ve spisu ani vést obsah spisu. Zákonná povinnost vedení
obsahu spisu byla zakotvena až novou právní úpravou (zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád,
účinný od 1. 1. 2006), konkrétně jeho §17 odst. 1 in fine, který však v době rozhodování
správního orgánu nebyl účinný; povinnost číslovat listy ve spisu není stanovena ani v současné
době, vyplývá pouze z nutnosti přehlednosti správního spisu. K tomu je třeba podotknout,
že správní spis žalované je v současné době obsahem spisu vybaven, z čehož samozřejmě
nelze dovodit, že tomu tak bylo i v době, kdy stěžovatelka prostřednictvím své pověřené
zaměstnankyně do něj nahlédla. Na jednotlivých založených písemnostech nejsou uvedena čísla
listů, přesto je však podle Nejvyššího správního soudu spis přehledný.
V bodě č. 5 kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že v době, kdy jí bylo zasláno
rozhodnutí žalované, již byla účinná novela zákona č. 231/2001 Sb., která údajně zmírňovala
zákaz uvedený v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) tohoto zákona. Podle stěžovatelky tak v souladu
s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny neměla být použita stará právní úprava, nýbrž právní úprava
nová, která byla v její prospěch. Zodpovězení těchto námitek se neobejde bez krátké skutkové
rekapitulace. Ze spisu vyplynulo, že předmětný pořad byl vysílán dne 3. října 2005. Žalovaná
zahájila správní řízení s účastníkem řízení (stěžovatelkou) dne 16. 11. 2005. Stejně tak ze spisu
vyplývá, že žalovaná vydala dne 21. 12. 2005 rozhodnutí ve věci, které bylo stěžovatelce doručeno
dne 21. 8. 2006. Zákon č. 231/2001 Sb. byl novelizován zákonem č. 235/2006 Sb.,
kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání
a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to s účinností
od 31. 5. 2006. Stěžovatelka nesprávně v kasační stížnosti uvedla chybně datum účinnosti
této novely 1. 7. 2006. Tento zákon mj. doplnil výčet povinností provozovatelů televizního
vysílání uvedený v ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., a to konkrétně o písmena i)
a j):
„i) nezařazovat do programů pořady, které mohou utvrzovat stereotypní předsudky týkající se etnických,
náboženských nebo rasových menšin,
„j) nezařazovat do programů pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky, kromě uměleckých děl,
v nichž je to z hlediska líčeného kontextu nutné; taková díla je však možné vysílat pouze v době od 22:00 hodin
do 06:00 hodin druhého dne.
Tyto nové skutkové podstaty postihují konkrétní zakázané projevy jednání, které není
možné prezentovat ve vysílání mimo časový interval uvedený v písm. j) citovaného ustanovení.
Tato výjimka, kterou pravděpodobně stěžovatelka považovala za onu „příznivější“ právní úpravu,
však dopadá pouze na umělecká díla vysílaná v době od 22:00 do 6:00 hod., což předmětný pořad
ze série Big Brother nesplňoval. Navíc je sporné, zda by i při případném naplnění této časové
podmínky vysílání byla splněna podmínka nutnosti prezentace vulgarismů a nadávek v pořadu
Big Brother. Z výše uvedeného rozboru právní úpravy Nejvyšší správní soud dovodil,
že stěžovatelkou namítaná „příznivější nová právní úprava“ se na posuzovaný případ vůbec
nevztahovala a nebylo tak možné ji použít. Nelze proto hovořit o tom, že by stěžovatelka byla
trestána podle „staré“ právní úpravy, která by navíc pro něj byla nepříznivá, neboť z důvodu
odlišnosti skutkových podstat obou právních norem nelze užít ústavní příkaz retroaktivity
ve prospěch upravený pro oblast trestního práva v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny.
Proto ani nebylo třeba přezkoumávat, ke kterému datu bylo rozhodnutí vyhotoveno (tj. včetně
odůvodnění). Z toho současně vyplývá, že jsou irelevantní i navazující námitky stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud však i přesto nepovažuje za vhodné a souladné s principy dobré správy,
že žalovaná rozhodnutí oznámila účastníkovi řízení po více než půl roce od data vydání
rozhodnutí. Takový postup nebyl v souladu se zásadou efektivnosti správního procesu, která byla
výslovně vyjádřena v ustanovení §3 odst. 3 správního řádu. Bylo by možno jej postihnout
v rámci ochrany účastníků před nečinností správního orgánu, což však v tomto řízení nebylo
předmětem soudního přezkumu, přičemž navíc v tomto případě – jak bylo výše ukázáno – neměl
takový postup žalované vliv na práva a povinnosti stěžovatelky. Nejvyšší správní soud
přes tyto výhrady k postupu žalované při oznamování rozhodnutí stěžovatelce nepřisvědčil,
neboť podle jeho názoru tímto způsobem nedošlo k nezákonnému k zásahu do jejích práv.
Stěžovatelka v bodě č. 6 vytkla soudu, že se nesprávně vypořádal s její námitkou,
že žalovaná postupovala při ukládání pokuty nezákonně, neboť nerespektovala všechna kritéria
vymezená v ustanovení §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., resp. že se těmito kritérii
podrobně nezabývala. Pokuta tak byla uložena nezákonně, resp. libovůlí žalované.
Pro přezkoumání této námitky je třeba vyjít z toho, jakým způsobem se s ní vypořádal
městský soud. Ten k uložené sankci v rozsudku zejména uvedl, že „žalovaná se při stanovení výše
pokuty zabývala mírou zavinění, rozsahem a dosahem vysílání, finančním prospěchem
účastníka řízení, závažností věci a povahou vysílaného pořadu. Při hodnocení závažnosti věci
zohlednila, že se jedná o prezentaci několika závadných prvků tj. vulgarity, nevhodné prezentace sexuálních
námětů a zdraví škodlivého jednání, tj. požívání alkoholu a kouření, to vše ve střední intenzitě. Při posouzení
míry zavinění byla žalovaná vedena tím, že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu je v plné míře
kontrolováno provozovatelem; v tomto pořadu byl prezentován sestřih z dílů pořadu vysílaných v minulých dnech.
Bylo tedy zcela na rozhodnutí samotného provozovatele, jaké úseky z nahraného materiálu do vysílání zařadí.
Navíc se podle soudu nejednalo o první pořad ze série a stěžovatelka již věděla, že žalovaná považuje některé typy
chování účastníků za nevhodné, a mohla je eliminovat, což ovšem neučinila. Při posouzení rozsahu vysílání
má žalovaná za prokázaný značný územní rozsah vysílání co do velikosti území a to i dosah vysílání co do počtu
diváků s tím, že účastník řízení je provozovatelem televizního vysílání s celoplošnou působností (tj. více než 70 %
obyvatel ČR). Ohledně povahy vysílaného pořadu uvedla žalovaná, že jde o tzv. reality show, nový typ pořadu,
který je možno označit spíše za zábavný, což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje dětí a mládeže obsahem
tohoto pořadu. Na základě výše uvedených úvah stanovila žalovaná výši pokuty ve výši 1 000 000 Kč. Soud
shledal, že se žalovaná zabývala typem vysílaného pořadu, byť v rozhodnutí je uvedeno, že je posuzována povaha
vysílaného pořadu, následuje však text „jde o nový typ pořadu tzv. reality show“ a tento typ je následně hodnocen.
Nedůvodným shledal soud i namítané nesprávné posouzení míry zavinění, neboť z hodnocení žalované
jednoznačně vyplývá, že shledala vědomost a úmysl stěžovatelky ve skutečnosti, že stěžovatelka rozhodla,
které úseky z již nahraného materiálu zařadí do vysílání a rovněž ovlivňovala obsah a průběh pořadu.
K hodnocení závažnosti věci soud uvedl, že mezi prezentaci závadných prvků zařadila žalovaná vulgaritu,
nevhodnou prezentaci sexuálních námětů a požívání alkoholu a kouření, to vše ve střední intenzitě. Soud uvedl,
že i takové hodnocení závažnosti věci, byť bylo provedeno stručným a ne zcela vyčerpávajícím způsobem, obstojí
a není namístě napadené rozhodnutí pro ne zcela pregnantní odůvodnění závažnosti věci rušit, a to již vzhledem
ke skutečnosti, že i když žalovaná posoudila závažnost věci ve střední intenzitě, uložila stěžovatelce pokutu ve výši
pouze 10% maximální možné částky, tj. při dolní hranici zákonem stanoveného rozpětí pokuty,
přičemž ani nezkoumala finanční prospěch účastníka řízení daného pořadu, což de facto znamená, že finanční
prospěch účastníka řízení při stanovení výše pokuty nehodnotila vůbec, tedy ani v jeho neprospěch.
Soud se tedy dostatečně vypořádal s námitkou, že žalovaná údajně postupovala
při ukládání pokuty nezákonně. Je pravdou, že zákonná kritéria jsou velmi neurčitá a vzájemně
mnohdy úzce propojená. Ne všechna ovšem musí být nutně pro konkrétní posuzovanou věc
stejně důležitá či určující. Při vypořádávání se s nimi musí správní orgán uvést, které kritérium
bylo pro jeho posouzení klíčové a v čem spatřuje jeho relevanci pro uložení pokuty a stanovení
její výše v konkrétním případě. Tato argumentace dotváří smysl a význam výroku správního
rozhodnutí o uložení pokuty ve stanovené výši. Z předchozí judikatury Nejvyššího správního
soudu v případech odůvodňování výše sankce při správním trestání vyplývá závěr, že správní
orgán se při ukládání trestu (tj. v tomto případě pokuty) musí výslovně zabývat všemi kritérii,
která zákon stanovuje. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení
věci relevantní, má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat
a odůvodnit jeho nepodstatnost (viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. září 2007, č. j. 8 As 17/2006 – 78, přístupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že žalovaná se samostatně nezabývala
všemi kritérii vymezenými v §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., konkrétně kritériem „typu
závadného vysílání“, když jej bez dalšího přiřazen k výkladu pojmu „povaha pořadu.“
Toto kritérium je ovšem dle dikce ustanovení §61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. velmi blízké
kritériu „povahy vysílaného programu“, které žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí
hodnotila. Nejvyšší správní soud proto vážil, zda absence výslovného hodnocení tohoto kritéria
„typu závadného vysílání“ mohla v posuzované věci změnit stanovení její výše a shledal,
že argumentace žalované sice nesplňuje požadavek explicitního hodnocení úplně všech
uvedených kritérií, avšak na druhé straně uvádí, které kritérium bylo pro žalovanou
při rozhodování o uložení pokuty a stanovení její výše nejvíce relevantní. Přitom si položil
otázku, jakým způsobem je možno od sebe významově odlišit pojmy „typ závadného vysílání“
a „povaha vysílaného programu.“ Dospěl k závěru, že jelikož v zákoně č. 231/2001 Sb. nejsou
tato kritéria nijak explicitně legálně definována, lze vycházet z jejich významu daného obecným
českým jazykem, který je natolik příbuzný, že nelze dovodit zásadní pojmové znaky,
které by sémanticky odlišovaly předmětná kritéria. Obdobně ani absence explicitního výkladu
kritéria finančního prospěchu stěžovatelky nepůsobí nepřezkoumatelnost správní úvahy,
k čemuž Nejvyšší správní soud na margo věci dodává, že v předmětné věci by jeho hodnocení
postrádalo jakýkoliv smysl vzhledem ke skutkové podstatě posuzovaného deliktního jednání
spočívajícího v rovině narušení nehmotných hodnot a statků souvisejících s lidskou osobností
nezletilého.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že byť kritéria „typu vysílání“ a „finančního
prospěchu“ chybí v odůvodnění správní úvahy žalované o výši pokuty, nejde o natolik významný
nedostatek odůvodnění, který by mohl způsobit nepřezkoumatelnost správní úvahy jako celku.
Rekonstrukce této správní úvahy, kterou v odůvodnění napadeného rozsudku podal městský
soud, vede podle názoru Nejvyššího správního soudu ke správnému nazírání na rozhodnutí
žalované a je v souladu i s účelem a smyslem soudního přezkumu správních aktů. Žalovaná
sice nevyhodnotila explicitně a detailně všechna kritéria stanovená zákonem, avšak v rovině
přezkoumatelnosti dostála hodnocení kritéria závažnosti věci, míry zavinění, dosahu vysílání
i povahy pořadu, které měly klíčový význam při posuzování odůvodněnosti uložení pokuty
a její výše. Z odůvodnění správního rozhodnutí, resp. povahy závadného jednání, je zřejmé,
že žalovaná dostatečně odůvodnila výši uložené pokuty, když se zabývala zákonnými kritérii
způsobem, který umožňuje její rozhodnutí přezkoumat a dovodit z něj, jakou úvahou byla
žalovaná vedena při svém rozhodování o uložení pokuty a její výši. Městský soud tak správně
uvedl, že žalovaná dostála své povinnosti posoudit jednotlivá zákonná kriteria a i když posouzení jednotlivých
kriterií není zcela pregnantní, úvaha správního orgánu je v němž obsažena seznatelným a přezkum rozhodnutí
soudem umožňujícím způsobem. Proto nejsou ani tyto stěžovatelčiny námitky důvodné.
V stížnostním bodě č. 7) se stěžovatelka ohradila proti výši pokuty, konkrétně uvedla,
že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a soud ji měl na základě její žádosti snížit.
Soudu vytkla, že neprovedl důkaz záznamem pořadu VyVolení či Snowborďáci, za něž byla
uložena provozovatelům televizního vysílání pokuta v jiné výši, z čehož dovozuje nepřiměřenost
pokuty za pořad Big Brother.
K námitce stěžovatelky, že soud nevyužil své moderační právo, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že se městský soud zabýval moderačním návrhem, avšak zjistil, že pokuta byla uložena
ve výši 10 % maximální možné částky, a tedy při dolní hranici zákonné sazby. Proto dospěl
k závěru, že uložená pokuta není pokutou zjevně nepřiměřenou, nýbrž pokutou, která odpovídá
danému porušení zákona i zákonnému rozpětí. Soud zdůraznil, že výše sankce za protiprávní
jednání musí mít i preventivní charakter, a to předně ve vztahu k žalované a musí tak s sebou nést
přiměřeně citelný zásah do její majetkové sféry, aby byla vedena k důslednějšímu dodržování
všech zákonných norem, kterými je vázaná a to zejména zákonem č. 231/2001 Sb. Preventivní
úlohu musí uložená sankce pak mít rovněž ve vztahu i ke všem ostatním subjektům pohybujícím
se daném tržním prostředí.
S ohledem na tyto závěry městského soudu nebyl ani podle Nejvyššího správního soudu
důvod pro využití moderačního práva v souzené věci a městský soud nepochybil,
pokud moderačního práva nevyužil. Pokuta byla uložena v blízkosti spodní hranice zákonného
rozmezí, což samo o sobě napovídá tomu, že se nejednalo o nepřiměřenou pokutu (k tomu blíže
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, přístupné
na www.nssoud.cz). Stěžovatelka dále dovozovala nepřiměřenost pokuty z praxe žalované,
která údajně uložila pokuty za pořady VyVolení či Snowborďáci v jiné výši. K tomu je třeba
uvést, že správní orgán je při ukládání pokuty vázán základními principy správního rozhodování,
včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem (podrobněji
viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2005, č. j. 8 As 5/2005 - 53, přístupný
na www.nssoud.cz). To však v žádném případě neznamená, že za porušení identického
ustanovení musí být pokuty zcela identické; výše pokut se totiž odvíjí od toho, zda a v jaké míře
(intenzitě) došlo k naplnění zákonných kritérií, které zákon stanoví pro uložení sankce
(v předmětné věci viz §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb.), nikoliv z toho, že došlo
k porušení toho stejného ustanovení zákona. Městský soud ze své rozhodovací činnosti zjistil,
že za porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., za odvysílání pořadu
ze série VyVolení dne 16. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2005,
sp. zn. Rpo/121/05, uložena pokuta ve výši 3 000 000 Kč, resp. zjistil, že za porušení
téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 17. 9. 2005 byla rozhodnutím
žalované ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. Rpo/121/05, uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč.
Stěžovatelka proti této argumentaci žalované namítala, že tato rozhodnutí žalované byla
městským soudem v jiných řízeních zrušena, a proto údaje o výši pokut v těchto případech
nevypovídají o správné praxi. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že jakkoliv mohla
být tato rozhodnutí z různých důvodů zrušena, nejsou to rozhodnutí městského soudu,
nýbrž samotná aplikační praxe žalované, která tvoří referenční rámec případného srovnávání výše
uložené pokuty v obdobných případech. Navíc, jak již Nejvyšší správní soud několikrát výše
podotkl, hlavním kritériem při určování přiměřené výše pokuty není primárně skutková podstata
deliktu, nýbrž intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných
hodnot a zájmů v konkrétním případě, tj. odvysíláním předmětného dílu pořadu Big Brother.
Teprve poté je zapotřebí vzít v úvahu spravedlnostní korektiv rozhodovat v obdobných
případech obdobně, aby nedocházelo k nedůvodným rozdílům. Městský soud v Praze
tedy nepochybil, když nedoplnil dokazování záznamem pořadu VyVolení či Snowborďáci.
Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodnými ani tyto výtky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly, žalovanému správnímu orgánu,
který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře
přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu