ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.24.2008:63
sp. zn. 5 Afs 24/2008 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
SEP Moravia, a. s., se sídlem Výstavní 3201, Ostrava, zastoupený JUDr. Pavlem Kortou,
advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ostravě,
se sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 20. 9. 2007, č. j. 22 Ca 291/2006 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen z a p l a t i t žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 5712 Kč, a to do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám JUDr. Pavla Korty, advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 6. 2006, č. j. 16354/140/2005, žalovaný změnil k odvolání
žalobce dodatečný platební výměr Finančního úřadu Ostrava I ze dne 17 . 8. 2005,
č. j. 133964/05/388961/4529, tak, že mu za rok 2002 dodatečně vyměřil daň z nemovitostí
v částce 16 087 Kč (celková daňová povinnost po dodatečném vyměření byla určena
na 25 553 Kč); rozhodnutím ze dne 20. 6. 2006, č. j. 16650/140/2005, žalovaný změnil
k odvolání žalobce dodatečný platební výměr správce daně ze dne 17 . 8. 2005,
č. j. 133967/05/388961/4529, tak, že mu za rok 2003 dodatečně vyměřil daň z nemovitostí
v částce 16 087 Kč (celková daňová povinnost po dodatečném vyměření byl určena na
25 553 Kč); rozhodnutím ze dne 20. 6. 2006, č. j. 16652/140/2005, žalovaný změnil k odvolání
žalobce dodatečný platební výměr správce daně ze dne 17 . 8. 2005, č. j.
133970/05/388961/4529, tak, že mu za rok 2004 dodatečně vyměřil daň z nemovitostí v částce
16 087 Kč (celková daňová povinnost po dodatečném vyměření byl určena na 25 553 Kč).
Žalobce napadl dne 21. 8. 2006 výše specifikovaná rozhodnutí žalovaného původně
samostatnými žalobami, které Krajský soud v Ostravě spojil ke společnému projednání
a rozhodnutí a posléze rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, č. j. 22 Ca 291/2006-31, napadená
rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž svůj rozsudek odůvodnil
následujícím způsobem:
Krajský soud se ztotožnil s názorem žalobce, že předmětem daně z nemovitostí (staveb)
dle zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném v rozhodné době (dále
jen „zákon o dani z nemovitostí“), není zpevněná betonová plocha nacházející se na pozemku
parcelní č. 2942/21 – ostatní plocha – jiná plocha v katastrálním území Moravská Ostrava.
Krajský soud přitom konstatoval, že vlastníkem předmět ného pozemku se žalobce stal
na základě kupní smlouvy s prodávajícím PROSPER TRADING, a. s. ze dne 28. 2. 2001, právní
účinky vkladu vlastnického práva nastaly ke dni 28. 2. 2001. V rámci daňové kontroly bylo
provedeno dne 9. 11. 2004 u žalobce místní šetření, při kterém byla na předmětném pozemku
zjištěna zpevněná betonová plocha. Dodatečnými platebními výměry správce daně za shora
uvedená zdaňovací období vyměřil daň z této zpevněné plochy jakožto ze stavby. Žalovaný tato
rozhodnutí v této části shledal v souladu se zákonem (za stavbu však již narozdíl od správce daně
nepovažoval asfaltovou plochu na pozemku parc. č. 2942/24 v k. ú. Moravská Ostrava). Žalobce
však namítal, že zpevněná betonová plocha dani z nemovitostí (staveb) nepodléhá, neboť není
samostatnou věcí a může být stavbou jen z pohledu stavebně právních předpisů. S odvoláním
na dosavadní judikaturu upozornil na to, že se jedná o obdobný případ jako parkoviště
představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování
automobilů, a zpevněná betonová plocha tudíž představuje určitou kvalitu pozemku rozhodnou
pro jeho využití – zpracování povrchu pozemku.
Žalovaný byl přesvědčen, že předmětnou betonovou plochu lze považovat za stavbu
spojenou se zemí pevným základem; podle jeho názoru jde o nemovitost – zpevněnou plochu,
která je užívána k uskladnění materiálu a parkování vozidel. Věc posuzoval nejen z hlediska
veřejnoprávních předpisů, ale také z hlediska ustanovení občanského zákoníku a dospěl k závěru,
že se jedná o stavbu podléhající dani z nemovitostí dle §7 odst. 1 a §10 odst. 1 zákona o dani
z nemovitostí. Za rozhodné nepovažoval ani tvrzení žalobce, že zpevněná betonová plocha
nebyla nikdy zkolaudována – stavbu bylo totiž dle jeho mínění možné posoudit i s ohledem
na §54, §55 a §76 zákona č . 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen
„stavební zákon“) jako stavbu kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívanou, tudíž stavbu
podléhající předmětné dani. Nepřijal ani námitku, že žalobce není vlastníkem zpevněné betonové
plochy, a dovodil, že ji bez ohledu na znění kupní smlouvy nabyl do vlastnictví .
Krajský soud při posuzování žaloby považoval za zásadní otázku, zda předmětná
zpevněná betonová plocha je stavbou spojenou se zemí pevným základem ve smyslu příslušných
ustanovení občanského zákoníku, zda tedy jde o takový výsledek stavební činnosti,
který je vymezitelnou částí vnějšího světa způsobilou být předmětem občanskoprávních vztahů,
a zda je tak tato plocha nemovitou věcí v právním smyslu a tudíž i předmětem daně ze staveb
dle §7 odst . 1 zákona o dani z nemovitostí (viz nález Ústavního soudu ze dne 19 . 6. 2007,
sp. zn. II. ÚS 529/05).
Krajský soud odkázal na členění pozemků dle §2 odst . 3 zákona č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky (dále jen „katastrální zákon“). Ve znění účinném
od 1. 1. 2001 se pozemky podle druhů člení na ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné
sady, trvalé travní porosty, lesní pozemky, vodní plochy, zastavěné plochy a nádvoří a ostatní
plochy. Podle charakteristiky druhu pozemků pro účely katastru nemovitostí – příloha 1
k vyhlášce č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, v znění platném a účinném
v době vydání napadených správních rozhodnutí, byly „ostatní plochy“ vymezeny jako pozemky
neuvedené v rámci předchozích druhů pozemků. Za „jinou plochu“ se považoval pozemek
nevyužívaný žádným z ostatních vyjmenovaných způsobů včetně pozemku, na kterém
je postavena stavba, která se v katastru neeviduje. Uvedené pojmy tak představují určitou kvalitu
pozemku a určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu . Nemohou být současně pozemkem
a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít
rozdílný právní režim či osud, nelze je od pozemku oddělovat . Není ani dobře představitelné,
že by někdo mohl převést na jiného parkoviště, chodník, ale i jinou zpevněnou betonovou plochu
bez současného převodu pozemku, na němž se tato „zařízení“ bezprostředně nacházejí.
Předmětná zpevněná betonová plocha tak představuje pozemek – ostatní, jinou plochu ve smyslu
uvedeného právního předpisu, jehož povrch byl zpracován a slouží k parkování automobilů
a k uskladnění materiálu a který tedy z výše uvedených důvodů není stavbou ve smyslu
občanskoprávním. Krajský soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97.
S ohledem na shora uvedené považoval krajský soud za bezpředmětné posouzení otázky,
zda daná zpevněná plocha podléhá či nepodléhá kolaudačnímu rozhodnutí,
protože předpokladem, aby stavba byla předmětem daně podle §7 odst . 1 zákona o dani
z nemovitostí není jen to, že podléhá kolaudaci, ale také musí být nemovitou st avbou, přičemž
tyto požadavky musí být splněny kumulativně.
Krajský soud se však neztotožnil s námitkou žalobce, podle níž se žalovaný nedostatečně
vypořádal s tvrzením žalobce, že nenabyl vlastnictví k předmětné zpevněné betonové ploše.
Žalovaný se touto otázkou ve svých rozhodnutích zabýval, byť dospěl k závěru,
se kterým krajský soud nesouhlasí.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (stěžovatel) dne 5 . 11. 2007 kasační stížností,
kterou doplnil dne 12. 12. 2007. Ačkoli v ní chybí výslovný odkaz na některý z konkrétních
důvodů dle §103 odst. 1 s. ř. s., lze podle obsahu kasační stížnosti dovozovat, že stěžovatel
uplatňuje stížní důvod dle §103 odst . 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Z formulace, že „krajský soud nevzal v úvahu důvody a okolnosti, za kterých správce daně (…)
předmětné zpevněné plochy (…) posoudil jako nemovité stavby “ a z poukazu na „nedostatečné odůvodnění
rozsudku zejména s ohledem na právní názory obsažené ve stanovisku stěžovatele k žalobě“, lze usuzovat,
že stěžovatel uplatňuje rovněž stížní důvody dle §103 odst . 1 písm. d) s. ř. s., tedy
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Blíže však tuto svoji námitku
nijak nerozvedl.
Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6 . 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05,
dle kterého zákon o dani z nemovitostí užívá pojem stavba ve smyslu občanskoprávním.
Které věci jsou věci nemovité, vymezuje občanský zákoník, přičemž dle jeho §11 9 odst. 2
občanského zákoníku je nemovitostí také stavba spojená se zemí pevným základem . Zda se jedná
o stavbu spojenou se zemí pevným základem, nebo nikoli, je nutno posuzovat dle povahy
a okolností konkrétního případu, přičemž tuto otázku posuzuje primárně správce daně,
který o dani rozhoduje.
V daném případě bylo při daňové kontrole zjištěno, že se na pozemcích parcelních čísel
2942/21 a 2942/24 v katastrálním území Moravská Ostrava nac hází zpevněná betonová plocha
o výměře 1367 m2 a zpevn ěná asfaltov á plocha o výměře 111 m 2, p řičemž obě plochy správce
daně posoudil jako stavby podléhající dani ze staveb. Tento svůj závěr správce daně podpořil
vyjádřením odborného správního orgánu (stavebního úřadu). Rovněž stěžovatel si v rámci
odvolacího řízení vyžádal od Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, odboru
správních činností, jakožto příslušného stavebního úřadu, vyjádření, zda lze betonovou plochu
na pozemku parc. č. 2942/21 a asfaltovou plochu na pozemku 2942/24 považovat za stavby
spojené se zemí pevným základem. Na základě tohoto vyjádření stěžovatel změnil rozhodnutí
správce daně a za stavbu považoval již jen betonovou plochu . Vytvořenou betonovou plochu
nelze jednoduše rozebrat, není volně položena na zemském povrch u, proto lze konstatovat,
že se jedná o stavbu. Tato plocha je ve smyslu §119 odst. 2 občanského zákoníku věcí,
která je způsobilá být předmětem občanskoprávních vztahů a je samostatně převoditelná.
Lze ji přirovnat k nemovitým stavbám dle §2 a §17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). (Nejvyšší správní soud
poznamenává, že v kasační stížnosti stěžovatel označuje betonovou i asfaltovou plochu za stavby,
kdežto v napadených rozhodnutích se výslovně uvádí, že se na pozemku parc. č. 2942/24 žádná
stavba spojená se zemí pevným základem nenachází). Zároveň stěžovatel uvedl, že ačkoli krajský
soud své úvahy opíral také o údaje o druhu pozemku dle §2 odst . 3 katastrálního zákona, není
tento údaj dle §20 katastrálního zákona závazným údajem, proto z něho nemohl krajský soud
dovozovat své závěry. Navrhl proto napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považ uje rozsudek krajského soudu
za zákonný a přezkoumatelný. Odkázal na již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007,
sp. zn. I. ÚS 531/05, který vymezuje stavby podléhající dani ze staveb . S odkazem na tento nález
žalobce považuje za irelevantní vyjádření osloveného stavebního úřadu, neboť o povaze stavby
pro daňové účely má rozhodovat správní orgán, který rozhoduje o dani samotné. Dále souhlasí
se závěrem krajského soudu, že zpevněná betonová plocha představuje pozemek, jehož povrch
byl zpracován, a nemůže se jednat o věc se samostatný m právním osudem. Nelogický je
proto postup stěžovatele, který posoudil asfaltovou plochu jinak než plochu betonovou . Navíc,
kdyby byla betonová plocha samostatnou věcí (s čímž žalobce nesouhlasí), nenabyl
by ji vzhledem ke znění kupní smlouvy vůbec do svého vlastnictví. S ohledem na výše uvedené
proto žalobce navrhl kasační stížnost zamítnout.
Kasační stížnost není důvodná.
O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem a důvody kasační
stížnosti,
takto:
Nejvyšší správní soud především neshledal, že by přezkoumávané rozhodnutí krajského
soudu trpělo nedostatkem důvodů a bylo tedy nepřezkoumatelné. Ačkoli je argumentace
krajského soudu poměrně stručná, jsou v jeho rozsudku, jak vyplývá z výše uvedeného, obsaženy
důvody, proč nepovažoval právní názor stěžovatele, podle něhož je zpevněnou betonovou
plochu třeba posoudit jako stavbu podléhající dani z nemovitostí, za správný. Právě tato otázka
přitom byla jádrem rozhodnutí krajského soudu. Jelikož tedy Nejvyšší správní soud předmětné
výtce nepřisvědčil, mohl zkoumat další stížní body .
Za klíčovou otázku, o které je třeba rozhodnout, proto Nejvyšší správní soud, stejně jako
krajský soud, považuje určení toho, zda zpevněná betonová plocha nacházející se na pozemku
parcelní číslo 2942/21 v katastrálním území Moravská Ostrava představuje stavbu ve smyslu
občanského zákoníku a zda je tudíž předmětem daně dle §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí.
Ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí stanovilo, že „předmětem daně ze staveb
jsou stavby na území České republiky, na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo kolaudačnímu
rozhodnutí podléhající a užívané a nebo podle dříve vydaných obecně závazných právních předpisů dokončené, byty
včetně podílu na společných částech stavby, které jsou evidovány v katastru nemovitostí nebo nebytové prostory
včetně podílu na společných částech stavby, které jsou evidovány v katastru nemovitostí“ .
Východiskem pro úvahy Nejvyššího správního soudu o tom, jaké „stavby“ jsou
předmětem daně ze staveb dle shora citovaného ustanovení, může být názor vyslovený
Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 529/2005, podle něhož „pojmem
stavba ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, se rozumí stavba jako nemovitá věc
ve smyslu občanského zákoníku. Sama skutečnost, že bylo na stavbu vydáno kolaudační rozhodnutí, nedostačuje
k závěru, že se jedná o stavbu, která je předmětem daně ze staveb . Vždy je zapotřebí zkoumat, zda se jedná
o nemovitou stavbu ve smyslu občanskoprávním“. Jak již bylo řečeno, je třeba určit, zda předmětná
zpevněná betonová plocha spadá do takto definované množiny, zda-li je tedy stavbou jakožto
nemovitou věcí ve významu, jak ji definuje občanský zákoník. Je tomu tak proto, že vymezení
pojmu stavba není v zákoně o dani z nemovitostí specifikováno, a proto je třeba vyjít z obecné
soukromoprávní definice nemovité stavby dle §119 odst. 2 občanského zákoníku.
V souvislosti s tím Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho níže uvedené úvahy jsou do
značné míry vedeny doktrinálními závěry i závěry soudů na poli občanského práva . Tento
postup je v tomto případě plně namístě – jak Nejvyšší správní soud vyjádřil např . ve svém
rozsudku ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2005 - 53, publikovaném pod č. 1034/2007 Sb. NSS,
či v rozsudku ze dne 1. 3. 2007, č. j. 2 Afs 125/2005 - 40, www.nssoud.cz, veřejné a soukromé
právo je třeba považovat za „ dvě sféry jednoho ve své podstatě jednotného a uceleného právního řádu “,
v daném případě je tedy třeba pro účely zákona o dani z nemovitostí posuzovat povahu stavby
dle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Na tom se kon eckonců stěžovatel s žalobcem
i krajským soudem shodují, liší se však v závěrech o výsledku takového posouzení. Se závěry
krajského soudu přitom Nejvyšší správní soud souhlasí, neboť vycházejí z dosavadní judikatury
zejména civilních soudů, která se týká nejen obecného vymezení pojmu stavby pro účely §7
odst. 1 zákona o dani z nemovitostí (viz výše), ale blíže se vyjadřuje přímo k obdobným typům
ploch, jako je zpevněná betonová plocha posuzovaná v tomto případě. Zdejší soud ovšem
dodává, že ačkoli považuje závěry krajského soudu za správné, shledává jeho argumentaci
poměrně kusou, a proto považuje za vhodné ji dále rozvést.
Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 1. 3. 2007, č. j. 2 Afs 125/2005 - 40,
www.nssoud.cz, akceptoval závěr Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 6. 2. 2007,
sp. zn. I. ÚS 531/05. Podstata právního názoru Ústavního soudu spočívala v tom, že zákon
o dani z nemovitostí užívá pojem „stavba“ ve smyslu občanskoprávním a tento pojem je spjat
s pojmem nemovitosti. Stavba jako nemovitost tedy musí splňovat znaky přirozeného pojmu
věci s tím rozdílem, že nemusí být oddělena od pozemku, na kterém je postavena. Má-li být
proto poplatníkem daně ze stavby její vlastník, musí být stavba způsobilým předmětem
vlastnického práva a je tedy nezbytné, aby byla věcí v právním smyslu. Nesplňuje-li výsledek
stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je jedinou nemovitostí,
která by mohla být předmětem daně z nemovitostí, právě jen pozemek, na kterém byla daná
stavební činnost uskutečňována.
Relevantní ustanovení občanského zákoníku se přitom k dané otázce vyslovují
následujícím způsobem:
§118
(1) Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné
majetkové hodnoty.
(2) Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory .
§119
(1) Věci jsou movité nebo nemovité .
(2) Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.
§120
(1) Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila.
(2) Stavba není součástí pozemku.
Aby zde posuzovaná zpevněná plocha představovala věc nemovitou, ko nkrétně stavbu
spojenou se zemí pevným základem (a byla tedy i předmětem daně ze staveb), je v prvé řadě
třeba, aby byla schopna být vůbec věcí ve smyslu §118 odst . 1 občanského zákoníku, tedy,
jak se vyjádřil Ústavní soud, musí být „vymezitelným kusem vn ějšího světa“, který tvoří
samostatnou věc, nikoli součást věci jiné, v daném případě pozemku. O takový vymezitelný kus
vnějšího světa nemůže jít dle konstantní judikatury tam, kde povrch pozemku byl zpracován
navrstvením přírodních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici, kde končí
pozemek a začíná stavba (např. u tenisového dvorce - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, obdobně dosavadní judikatura posoudila i jiné případy
zpevnění povrchu pozemku vrstvením různých přírodních materiálů - typicky se jednalo
u parkovišť a kurtů o různé štěrky, makadam, živce, antuku apod .).
Nejvyšší soud i Ústavní soud přitom donedávna vycházely z toho, že pro posouzení
povahy zpracování povrchu pozemku z toho hlediska, zda toto zpracování je, či není
samostatnou věcí ve smyslu §119 občanského zákoníku, není podstatné, zda daný pozemek
slouží jako pozemní komunikace, či nikoliv. V rozsudku ze dne 26. 10. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 1414/97, Nejvyšší soud výslovně uvádí, že „parkoviště představované pozemkem, jehož
povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního
stavbou“, byť je toto parkoviště v katastru nemovitostí vedeno jako jiná ostatní (tj . účelová
nebo místní) komunikace. V tomto rozsudku Nejvyšší soud také konstatoval, že „ není ani dobře
představitelné, že by někdo mohl převést na jiného parkoviště, chodník nebo tenisový kurt bez současného převodu
pozemku, na němž se tato ‚zařízení‘ či ‚konstrukce‘ bezprostředně nac házejí“. Tyto povrchové úpravy
tedy nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním
jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemku
oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět. Obdobně se Nejvyšší soud
vyslovil v otázce pozemních komunikací např. také v rozsudcích ze dne 31. 1. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 52/2002, a ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1324/2003). Rovněž Ústavní soud
v nálezu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, výslovně uvedl (v souvislosti s vydáním
pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku), že „parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním
povrchu za účelem parkování automobilů, není (…) z hlediska občanskoprávního stavbou a samotná skutečnost
zpracování povrchu pozemku několika vrstvami stavebního materiálu tak nebrání, aby byl takový pozemek
vydán“.
Určitý obrat v posuzování povahy pozemních komunikací ovšem učinil Nejvyšší soud
ve svém rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, který vycházel z právního
závěru velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, neboť rozhodující senát
se hodlal odchýlit od právního názoru představovaného výše citovanou dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nyní dospěl k závěru, že místní komunikace (a tím spíše silnice
či dálnice) mohou být za určitých okolností samostatnou věcí, tj. stavbou ve smyslu §119
občanského zákoníku. Nejvyšší soud přitom vycházel z toho, že zákon o pozemních
komunikacích přijal koncepci rozlišující vlastníka pozemku na straně jedné a vlastníka místní
komunikace, silnice či dálnice na straně druhé, přičemž podle §17 odst . 3 (nyní §17 odst. 2)
zákona o pozemních komunikacích je v případě místní komunikace, silnice či dálnice na cizím
pozemku možno zřídit k pozemku věcné břemeno nezbytné pro výkon vlastnického práva ke
stavbě, tj. k příslušné komunikaci. V praxi je tedy nutno posuzovat případy místních komunikací
či silnic individuálně a zjišťovat, zda splňují požadavky §119 odst . 2 občanského zákoníku a jsou
tedy samostatnými nemovitostmi, či nikoliv.
V daném případě ovšem ani stěžovatel, byť se příkladu pozemních komunikací
dovolával, netvrdil, že by sporná betonová plocha sloužila jako pozemní komunikace, naopak
mezi stranami nebylo sporné, že slouží jako prostor pro skladování materiálu a parkování
automobilů, ovšem pouze pro potřeby žalobce a jeho provozu, nejedná se tedy ani o veřejné
parkoviště.
Na druhou stranu je pravdou, že v dosavadní judikatuře byly většinou posuzovány
povrchy pozemků, které byly upraveny vrstvením různých materiálů, nikoliv však případ
betonové plochy, kterou lze od samotného pozemku zřetelně odlišit a která je zároveň se zemí,
na rozdíl od situace, kdy dojde k pouhému položení betonových panelů (viz rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 28 . 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93, Právní rozhledy č . 5/1994,
str. 173), pevně spojena. Na tomto místě Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí,
že to, zda jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem či n ikoli, tedy samotné „spojení
se zemí pevným základem“, je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003,
sp. zn. I. ÚS 483/01, „možno stručně charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo
k porušení věci. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům
přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci . Z hlediska stavebního je pevný základ
základovou prostorovou konstrukcí geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou,
a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách .
Je zřejmé, že posouzení existence pevného základu konkrétní stavby je otázk ou odbornou, k níž soud zpravidla
nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování prov ést důkaz znaleckým posudkem
či odborným vyjádřením.“ Nejvyšší správní soud přitom bere v potaz „odborné vyjádření“
jmenovaného stavebního úřadu ze dne 20. 4. 2006, dle kterého lze předmětnou betonovou
plochu považovat za spojenou se zemí pevným základem, byť tento závěr nebyl stavebním
úřadem žádným způsobem zdůvodněn. Žalobci lze dát navíc za pravdu v tom, že stavebnímu
úřadu z hlediska jako odbornosti nepřísluší v konečném ohledu posuzovat, zda jde o stavbu
ve smyslu §119 odst. 2 občanského zákoníku, ale pouze to, zda je daná stavební konstrukce
spojena se zemí pevným základem, či nikoliv.
Ani samotné zjištění pevného spojení dané stavební konstr ukce se zemí ovšem ještě
nemůže vést bez dalšího k závěru, že se jedná o nemovitou stavbu, toto zjištění pouze vylučuje,
že by se v daném případě jednalo o stavbu movitou (jak by tomu mohlo v určitých případech být
při pouhém položení panelů na zemský povrch), pořád však ještě nebyla zodpovězena otázka,
zda se nejedná toliko o součást daného pozemku. I součást věci totiž občanský zákoník definuje
v §120 odst. 1 jako „vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila“, i zde se tedy předpokládá pevné spojení, ovšem nikoliv s jinou věcí, ale s věcí
hlavní, které je posuzovaný „kus vnějšího světa“ součástí. I zde tedy judikatura a doktrína
vychází z toho, že součást věci nemůže být oddělena, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila.
Podle §120 občanského zákoníku je kladen důraz na znehodnocení hlavní věci, nikoli
na znehodnocení její oddělené části. Neoddělitelnost přitom není jen fyzická či technická,
ale i funkční. Znehodnocením věci je třeba rozumět funkční újmu, kd y hlavní věc již nemůže
sloužit původnímu účelu, přičemž v důsledku této újmy již není věc hlavní schopna sloužit
svému původnímu účelu buď vůbec, anebo z velké části kvalitně (srov. Švestka J. a kol.
Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 599 - 600).
Opět lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu; dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy, č . 3/2003),
„znehodnocením věci ve smyslu §120 občanského zákoníku nemus í být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní, nýbrž
může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné . Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní
věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původn ímu účelu méně kvalitně nebo
mu nemůže sloužit vůbec“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 2 Afs 42/2007 - 39, www.nssoud.cz). Ze starší judikatury lze uvést rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 3 Cz 39/1991 (viz Švestka J . a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha:
C. H. Beck, 2008, s. 604), dle kterého „ustanovení §120 občanského zákoníku vymezuje pojem součásti
věci tak, že součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se věc
znehodnotila; znehodnocení nelze chápat jen v užším slova smyslu, tedy pouze jako úplné zničení či ale spoň
jako podstatné poškození hlavní věci. Znehodnocení naopak lze chápat též ve smyslu snížení hodnoty
a tím zpravidla též ceny věci, může znamenat také to, že věc bude do bu doucna plnit svůj účel na nižší úrovni
(takzvané znehodnocení funkční), popřípadě lze uvažovat též o znehodnocení estetickém (…) “.
Rozhodující pro určení, zda se jedná o stavbu spojeno u se zemí pevným základem,
či o součást pozemku, tedy nemůže být pouze hledisko, zda lze danou stavební konstrukci
oddělit od země, ale především, zda je naplněna první část hypotézy §120 odst . 1 občanského
zákoníku, tedy, zda jde o součást pozemku, která k pozemku (jakožto věci hlavní) podle jeho
povahy náleží, či nikoliv. Toto konstatování nezpochybňuje ani dikce §120 odst. 2 občanského
zákoníku, podle něhož stavba není součástí pozemku. Dané ustanovení, které bylo
do občanského zákoníku vloženo novelou č. 509/1991 Sb., pouze potvrzuje koncepci, na níž byl
stávající občanský zákoník založen i před účinností této novely a která vychází z popření zásady
superficies solo cedit. Ani toto ustanovení však nemá na mysli jakékoli stavební dílo ve smyslu
stavebně právním, ale právě takovou stavbu, kterou lze považovat z hlediska její funkce a vztahu
k pozemku, na němž se nachází, za samostatnou věc, přičemž takovému případnému závěru
nebrání samotná skutečnost, že je daná stavba s pozemkem pevně spojena. Obdobně vykládá
citované ustanovení také Ústavní soud v nálezu ze dne 24 . 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93,
dle něhož „ustanovení §120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého stavba není součástí pozemku, nutno
interpretovat v návaznosti na odstavec 1, tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu,
která je věcí nemovitou nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, a která není funkčně nebo fyzicky spojena
s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku “.
Konstantní judikatura tudíž nevylučuje, aby za součást pozemků byly považován y nejen
např. trvalé porosty (které samozřejmě nevznikly stavební činnosti), ale za určitých okolností
i některé drobné stavby (ve smyslu stavebně právním) . Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém
rozsudku ze dne 28. 1. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy
č. 8/1998), „ve všech případech (např. u drobných staveb) však nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení,
kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku . Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být
samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci“ .
Jako rozhodující se v daném případě tedy jeví posouzení prvního ze dvou kritérií,
která stanoví §120 odst . 1 občanského zákoníku pro to, aby mohlo být zpracování povrchu
pozemku považováno za součást pozemku, na němž se nachází. Je proto třeba posoudit,
zda předmětná betonová plocha k danému pozemku dle jeho povahy náleží. Nejvyšší soud
k této otázce ve svém rozsudku ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003, konstatoval,
že „první kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle je jí povahy náleží‘, se určuje
do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra
sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující
a tedy, ve vztahu více věcí, za věc tzv . hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor
k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet ú vahy, zda jiná
relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou“ .
V takto vymezeném rámci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětná
betonová plocha je součástí pozemku parc. č. 2942/21, na němž se nachází. Je totiž třeba vzít
v úvahu, že předmětný pozemek žalobce užívá pro svou potřebu ke skladování zboží
a parkování automobilů (tedy jako jakousi odkládací plochu) . Jak již bylo řečeno, zpevněnou
betonovou plochu naopak není možné posoudit ani jako účelovou komunikaci dle §2 odst. 2
písm. d) a §7 zákona o pozemních komunikacích. U všech druhů komunikací je totiž
rozhodující funkce „spojovací“, dopravní. Předmětný pozemek však neslouží k dopravě
či přepravě, nemá funkci spojnice mezi různými místy. Jeho základní účel spočívá v tom, aby byl
využíván jako odkládací plocha. Přitom zpevnění předmětnou betonovou vrstvou napomáhá
tuto jeho funkci optimalizovat. Mohl by ji plnit i bez této úpravy, avšak na nižší úrovni, méně
kvalitně. Pozemní komunikace má obvykle dominantní význam sama o sobě, neboť plní funkci
dopravní cesty a při jejím založení (nejde -li pouze o zpevnění povrchu pozemků, které byly
jako veřejná cesta užívány od nepaměti) jsou teprve pro její trasu formou územního plánování
a následně územním rozhodnutím určovány vhodné pozemky. V daném případě je naopak třeba
za hlavní věc sloužící danému účelu (tedy jako odkládací plocha) považovat samotný pozemek,
přičemž jeho vybetonování je pouhou úpravou jeho povrchu, která plnění této dominantní
funkce pozemku podporuje a vylepšuje. Jedná se tedy o součást daného pozemku ve smyslu
§120 odst. 1 občanského zákoníku, nikoliv o samostatnou stavbu spojenou se zemí pevným
základem, tedy o nemovitost dle §119 odst . 2 občanského zákoníku, z níž by bylo možné
vyměřit daň ze staveb podle zákona o dani z nemovitostí.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud akceptuje závěry krajského
soudu, podle nichž předmětná betonová plocha nepodléhá dani ze staveb, neboť představuje
zpracování povrchu pozemku sloužícího k parkování automobilů a uskladnění materiálu, a není
tedy z výše uvedených důvodů stavbou ve smyslu občanskoprávním. Tato plošná stavba
(ve smyslu stavebně právním) je součástí pozemku, jenž je předmětem daně z pozemků.
Nejvyšší správní soud jen pro úplnost dodává, že označení druhu pozemku v katastru
nemovitostí skutečně nepředstavuje údaj dle zákona o katastru nemovitostí závazný či určující,
na druhou stranu však při absenci skutkových zjištění, jež by svědčila o jeho nesprávnosti, může
vypovídat o charakteru daného pozemku, příp. o zpracování jeho povrchu, a lze k němu
tudíž přihlédnout v rámci úvah o tom, zda se v konkrétním případě jedná, či nejedná o stavbu
podléhající dani z nemovitostí dle příslušného zákona.
Vzhledem k tomu, že výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu vylučují
možnost, aby byla daná betonová plocha považována za samostatný předmět občanskoprávních
vztahů, nemá smysl se zabývat otázkou, kdo je jejím vlastníkem, přičemž jak již bylo řečeno,
žalobce jako vlastník pozemku, na němž se tato betonová plocha nachází, je povinen platit
z tohoto titulu toliko daň z pozemků.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalobce byl naopak v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, má tedy právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení vynaložil . Výše náhrady
se sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby (převzetí věci a vyjádření ke kasační
stížnosti, tj. 2 x 2100 Kč), ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 2 x 300 Kč
(§7, §9 odst. 3 písm. f/, §11 odst. 1 písm. a/ a d/ a §13 odst . 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.)
a z částky odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 912 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu