ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.20.2008:64
sp. zn. 5 Azs 20/2008 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: M. P. O., zastoupený Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 31. 10. 2007, č. j. 56 Az 89/2007 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) pr oti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, č. j. 56 Az 89/2007 - 40, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2007, č. j. OAM-810/LE-
VL02-VL02-2006. Tímto rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
Žalovaný dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro udělení kterékoli z forem
mezinárodní ochrany dle zákona o azylu.
V kasační stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), neboť tvrdil, že kraj ský soud nesprávně
posoudil právní otázku, zda stěžovatel splňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany dle §12 popř. §14a zákona o azylu; dále stěžovatel namítal vadu řízení před správním
orgánem spočívající v nedostatečném a selektivním zjištění skutkového stavu a v tom,
že skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, neměla oporu ve spisech - z těchto
důvodů měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit; konečně stěžovatel odkazoval na §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soud em, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, aniž by ovšem tento bod blíže konkretizoval.
Stěžovatel v kasační stížnosti v postupu žalovaného a následně i v odůvodnění rozsudku
krajského soudu spatřoval porušení zásady objektivní pravdy ve smyslu ustanovení §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Stěžovatel je přesvědčen, že žalovaný
v průběhu správního řízení nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Dále se domníval, že žalovaný porušil §50 odst. 2 a §68 odst. 3 správního řádu,
neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevypořádal se s námitkami uplatněnými
v řízení. Zároveň selektoval informace o zemi původu a stěžovateli nebyl poskytnut dostatečný
prostor pro vysvětlení situace, když byly některé jeho důkazy odmítnuty jako nadbytečné (§50
odst. 1 správního řádu).
Za vadu řízení dále stěžovatel považoval to, že správní orgán neshledal jako rizikovou
skutečnost, že stěžovatel je dle svého tvrzení členem umírněné fr akce skupiny Ijaw Youths
(která vznikla jako skupina mající za úkol chránit zájmy zemědělců, rybářů a dalších obyvatel
v oblasti Delty v Nigérii, jejíž životní prostředí je poškozováno činností ropných společností).
Radikálnější frakce této skupiny páchala činy (únosy a zabíjení zaměstnanců ropných společností -
cizinců), se kterými stěžovatel nesouhlasil a bojí se z toho důvodu odvety ze strany radikálů.
Odkázal přitom na §12 písm. b) zákona o azylu, dle něhož se azyl cizinci udělí, bud e-li v řízení
o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvo dněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Stěžovatel
se charakterizoval jako příslušník sociální skupiny umírněných členů Ijaw Youths.
Dále stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že pokud by mu nebyl azyl udělen, splňuje
podmínky minimálně pro udělení doplňkové ochrany dle §1 4a zákona o azylu, dle něhož
se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení
o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl
cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož
je státním občanem, nebo státu svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle
tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v sit uacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
Ochrany svého státu nemohl dle svého názoru vyjádřeného v kasační stížnosti využít,
neboť i umírněná frakce Ijaw Youths vystupovala proti vládě (byť nenásilně), všichni její
příslušníci by státní mocí byli považováni za jednu skupinu, a proto by se mu zřejmě nedostalo
pomoci. Radikální frakce se spojují proti umírněným, aby je donutily ke stejnému postoji. Chybný
a rozporný má být závěr žalovaného, že státní orgány jsou, byť s nižší efektivitou, schopny
proti radikálním frakcím zasáhnout. Nelze souhlasit s tvrzeními žalovaného, že nebezpečí
pro stěžovatele bylo jen teoretické, neboť ten má povědomost o únose ch, které provádějí
radikální frakce, přičemž státní orgány nejsou schopny zajistit bezpečnost. Rovněž nedostatek
individuálního prvku stěžovatel popírá – ten je dán tím, že byl členem umírněné frakce Ijaw
Youths a je takto snadno identifikovatelný.
I když stěžovatelův bratr začal bez jeho vědomí podnikat kroky k jeho možnému
vycestování již v únoru roku 2006 či dříve, byly bezprostředním impulsem k opuštění Nigérie
události z března 2006, kdy si uvědomil, že mu skutečně hrozí vážné nebezpečí. Věří, že se mu
tímto vysvětlením podaří osvědčit svou věrohodnost, kterou správní orgán zpochybňoval.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu zdejší soud pro stručnost odkazuje např. na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětnou kasační stížnost je třeba odmítnout
pro nepřijatelnost.
Namítá-li stěžovatel, že žalovaný, stejně jako soud, nesprávně označili jeho výpovědi
jako nevěrohodné, nelze s ním souhlasit. V daném případě žalovaný a následně i soud poukázali
jednak na velmi obecný charakter výpovědí stěžovatele, jednak na rozpory v těchto výpovědích
v rámci pohovorů ve správním řízení. Na jedné straně stěžovatel uváděl, že bezprostředním
impulsem k opuštění vlasti byly události v regionu Delta z března 2006, ovšem z údajů o pozvání
stěžovatele do ČR vyplývá, že bylo vydáno a ověřeno v ČR již 14. 2. 2006. Stěžovatel tedy
podnikl rozhodující kroky k získání víza již před událostmi z března 2006. Podle Informace MZV
ČR ze dne 27. 11. 2006, č. j. 306986/2006-KO/5, musí přitom každý žadatel o vízum osobně
absolvovat pohovor na zastupitelském úřadu v Abuji. Stěžovatel tvrdí, že se tohoto pohovoru
údajně nezúčastnil a vše zařizoval bratr stěžovatele (měl dle jeho t vrzení zřejmě lepší informace
o situaci v regionu), který možná pověřil někoho, kdo je stěžovateli podobný, aby absolvoval
pohovor na zastupitelském úřadě místo něj. On sám se rozhodl vycestovat až po incidentech
v březnu roku 2006. Nejvyšší správní soud neshledává toto tvrzení věrohodným; uvedené
okolnosti naopak nasvědčují tomu, že stěžovatel ze země vycestoval z důvodů, které nejsou
relevantní z hlediska udělení mezinárodní ochrany dle zákona o azylu. Jak přitom Nejvyšší správní
soud uvedl ve svém usnesení ze dne 18. 2. 2008, č. j. 8 Azs 2/2008 - 119, je „posouzení věrohodnosti
žadatele o udělení azylu přitom výsledkem celkového hodnotícího procesu a úvah správního orgánu o osobnosti
žadatele s přihlédnutím k míře reálnosti, resp. věrohodnosti jím tvrzených důvodů odchodu ze země původu
v konfrontaci s obecnými informacemi o situaci v zemi původu “.
Pokud stěžovatel opakovaně uvádí, že individuální prvek lze v jeho případě shledat v tom,
že je členem umírněné frakce Ijaw Youths, a proto je snadno identifikovatelný pro členy
radikálních frakcí, přičemž v průběhu správního řízení ani v řízení před krajským soudem kromě
obecných zmínek o provádění demonstrací konkrétním způsobem nepopsal, v čem spočívala
jeho politická či obdobná činnost, jak veřejně projevil své umírněné názory apod., odkazuje
Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, v němž uvedl,
že „předpokladem naplnění pojmu pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod je, aby žadatel
o azyl nějaký politický názor měl, dokázal jej adekvátním způsobem prezentova t, a věrohodně popsal příkoří,
kterého se mu právě z těchto důvodů dostalo“ . To se v posuzovaném případě nestalo.
Krajský soud poukázal na to, že je zřejmé, že v oblasti, kde stěžovatel žil, je složitá situace,
touto jsou však postiženi všichni lidé zde žijící podobným způsobem, nelze tedy shledat
u stěžovatele individuální prvek, pro který by ho bylo možno považovat za osobu postiženou
konkrétním pronásledováním. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pouhá nespokojenost
se stavem dodržování lidských práv v zemi původu není důvodem pro udělení azylu, jak Nejvyšší
správní soud již dovodil např. v rozsudku ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40,
www.nssoud.cz. Rovněž vlivem neutěšené bezpečnostní situace v zemi původu na udělení
doplňkové ochrany žadateli o azyl se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 7. 8. 2007,
č. j. 5 Azs 15/2007 - 79, www.nssoud.cz: pro udělení doplňkové ochrany se vždy posuzuje
konkrétní situace žadatele o azyl (kterou žalovaný v rozhodnutí rozsáhle hodnotil), nikoliv
obecně špatná situace v zemi původu. Stěžovatel neuvedl nic o tom, že by po něm konkrétní
osoba či skupina osob náležejících k radikální frakci požadovala, aby se připojil k násilným akcím
a pro případ, že tak neučiní, mu vyhrožovala násilím vůči jeho osobě či jinou formou nátlaku.
Stěžovatel vůbec jakoukoli agresi či pohrůžku agrese ze strany konkrétní osoby nezmínil.
Stěžovatel v řízení před krajským soudem navrhoval doplnit dokazování. Krajský soud
„po zhodnocení informací o zemi původu, které opatřil ž alovaný, však neshledal nutnost jakýmkoli způsobem
dokazování doplňovat. Informace shromážděné žalovaným soud s ohledem na tvrzení žalobce pokládá za zcela
dostatečné, důkazy předložené žalobcem v průběhu soudního řízení pokládá soud za zcela nadbytečné “. Nejvyšší
správní soud se s názorem krajského soudu ztotožňuje. Pokud se stěžovateli v dosavadním
průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany nepodařilo prezentovat věrohodná tvrzení
s uvedením konkrétních okolností, které by odůvodňovaly udělení mezinárod ní ochrany (i když
byl na možnost uvedení dalších okolností a skutečností v pohovorech ze dne 15. 8. 2006
a 13. 4. 2007 opakovaně upozorněn, přičemž svého práva navrhnout doplnění podkladů
pro rozhodnutí nevyužil), neměl krajský soud, i s ohledem na to, že svůj postup odůvodnil,
povinnost provádět nově navrhované důkazy.
Nejvyšší správní soud navíc dodává, že stěžovatelem předložená zpráva Human Rights
Watch z roku 2006 a Zpráva o zemi původu (Nigérie) Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne
1. 3. 2007 se buď vztahují k jinému státu nigerjské federace, než ve kterém stěžovatel žil, nebo
se násilí přímo ze strany skupin Ijaw Youths, kterému měl být vystaven dle svého tvrzení
stěžovatel, dotýkají jen okrajově. Ani z těchto zpráv nevyplývá, jaké konkrétní hrozby plynou
pro stěžovatele osobně. Zpráva Human Rights Watch popisuje odvetnou akci ze strany státních
orgánů, přičemž stěžovatel v rámci pohovoru dne 15. 8. 2006 naopak jednoznačně uvedl,
že nikdy neměl s nigerijskými státními orgány žádné problémy. Kra jský soud se přitom shodl
se závěry žalovaného, že stěžovateli v zemi nehrozilo žádné nebezpečí ze strany státu, na státní
orgány se neobrátil a neutrpěl ani žádnou újmu ze strany radikálů z Ijaw Youths. Přitom „pouhou
nedůvěru občana ve státní instituce, zdůvodňovanou tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním
živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu “,
jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že žalovaný v žádné fázi správního řízení neodmítl
doplnění dokazování (sám při dokazování vycházel z Informace MZV ČR ze dne 27. 11. 2006,
č. j. 306986/2006-KO/5, Databanky ČTK – Nigérie – aktuální verze, Informace MV Velké
Británie – Směrnice pro posuzování žádostí o azyl ze dne 2. 12. 2005, Informace MZV ČR ze dne
1. 12. 2005, č. j. 139113/2005-LP, Informace MZV ČR ze dne 12. 4. 2006, č. j. 112359/2006-LP,
Informace MZV ČR ze dne 30. 11. 2004, č. j. 141347/2004-LP, Zprávy MZV USA o dodržování
lidských práv za rok 2005 ze dne 8. 3. 2006). Doplnění dokazování považoval žalovaný
za nadbytečné pouze ve svém vyjádření k podané žalobě, přičemž poukázal na dostatečnou
možnost stěžovatele tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy v rámci správního řízení.
Krajský soud se s tímto stanoviskem ztotožnil, s čímž, jak již bylo uvedeno, Nejvyšší správní
soud souhlasí. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, správní orgán
není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o mezinárodní ochranu uvedl
jako důvody, pro které o ni žádá. Neučinil- li tak, nemůže účinně v řízení o kasační stížnosti
namítat, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav, když nezjišťoval důvody jiné,
žadatelem v řízení před správním orgánem neuváděné, či že se takovými důvody ve svém
rozhodnutí nezabýval.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla -li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. června 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu