ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.69.2008:46
sp. zn. 5 Azs 69/2008 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Dagmar Nygrínové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: I. K., zastoupená Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, 140 00, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha
7, o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 27. 3. 2008, č. j. 61 Az 135/2006 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna Mgr. Bohdany Novákové, advokátky se sídlem Pod Terebkou 12, 140 00,
Praha 4 se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
(dále jen krajský soud), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
1. 12. 2006, č. j. OAM-1315/VL-07-01-2006; tímto byla žádost stěžovatelky o udělení
mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (ustanovení §104a s. ř. s.)
je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní
nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost
ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní
jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků,
čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní
moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě došlo k porušení článku 1 Ústavy ČR
ve spojení s použitím §16 odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatelčina žádost o mezinárodní ochranu
byla zamítnuta výhradně z toho důvodu, že ji podala s několikaletou prodlevou až poté,
kdy jí bylo uděleno správní vyhoštění. Tento postup je však dle stěžovatelky principiálně
nepřijatelný. Cizinci totiž může v zemi původu hrozit i jistota zabití či mučení, a přesto
by mu ochrana nebyla poskytnuta s poukazem na prodlevu při podání či poukazem na správní
vyhoštění, které policie rozdává zcela automaticky každému cizinci bez víza či cestovního
dokladu. Dle názoru stěžovatelky je celá konstrukce §16 odst. 2 zákona o azylu nesmyslná.
Každému žadateli o mezinárodní ochranu hrozí vyhoštění ve smyslu nuceného vycestování,
protože není-li azyl nebo doplňková ochrana udělena, cizinec je povinen vycestovat –
je mu udělen výjezdní příkaz. Každá azylová žádost je proto podána s cílem dosáhnout azylu
nebo doplňkové ochrany – jinými slovy vyhnout se nucenému vycestování. Každá azylová žádost
může být podána dříve, s výjimkou žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří do ČR přiletěli. ČR
je obklopena bezpečnými zeměmi a každý „pozemní“ žadatel mohl požádat o azyl v zemi, skrze
níž do ČR přicestoval. Většina žadatelů o mezinárodní ochranu pak žádá v přijímacím středisku
ve Vyšních Lhotách, nicméně všichni mohli požádat dříve, když ne v jiném státě EU,
tak na státní hranici. Opět by tedy důsledná aplikace ů 16 odst. 2 zákona o azylu vedla k závěru,
že všechny žádosti musí být podle něj zamítnuty. Takovéto ustanovení zákona pak může být
velmi snadno zneužitelné. Stěžovatelka proto žádá Nejvyšší správní soud, aby se obrátil
na Ústavní soud s návrhem na zrušení §16 odst. 2 zákona o azylu. Aplikace tohoto ustanovení
totiž výrazně zasahuje do práva uprchlíků nebýt navrácen do země, kde jim hrozí pronásledování
(pravidlo non-refoulement). Nejvyšší správní soud totiž po takto provedeném řízení vůbec
nemůže ani odhadovat, natož postavit najisto, jestli příznivci Socialistické strany Ukrajiny,
ke kterým se stěžovatelka počítá, jsou na Ukrajině pronásledováni, či nikoli. Nechť také Nejvyšší
správní soud přesně stanoví lhůtu, kdy musí být azylová žádost podána, aby nebyla označena
za zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení ů 16 odst. 2 zákona o azylu.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Dle názoru žalovaného bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatelka podala
žádost o mezinárodní ochranu s cílem vyhnout se důsledkům správního vyhoštění, ačkoliv mohla
požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve.
Nejvyšší správní soud, z důvodů níže uvedených, odmítl kasační stížnost
pro nepřijatelnost.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (ustanovení
§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení
kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.).
Jak již Nejvyšší správní soud několikráte uvedl, v moderním právním státě je odmítána
možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci ustanovení §104a s. ř. s., je nezbytné ujasnit
si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý
právní pojem, zde představovaný „přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově
dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém
případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně
právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem
aplikace normy. Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří
do rozsahu neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi
případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit,
a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu
zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti
s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného
či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. S obdobným tvrzením jako v případě stěžovatelky
se Nejvyšší správní soud již několikráte zabýval, v poslední době např. v rozhodnutí ze dne
15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48 (přístupno na www.nssoud.cz). V něm se mimo jiné uvádí:
„Pokud tedy žadatel bez zjevného důvodu nepodal žádost dříve, i když k tomu měl příležitost, mohou
sice členské státy postupovat v řízení v souladu s čl. 23 odst. 4 písm. i) procedurální směrnice, tento postup však
bez dalšího nevede ve všech případech k nemožnosti udělení mezinárodní ochrany; nesplnění podmínky stanovené
písm. i) musí být bráno v potaz pouze jako jedno z kritérií, byť nepochybně významné, při celkovém posouzení
věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu. Jak uvádí manuál Mezinárodní asociace soudců uprchlického práva
(dále též „Manuál IARLJ“): „Dlouhé zpoždění v podání žádosti o azyl … je jednoznačně relevantním faktorem
a může samo o sobě vést k zamítnutí slabé a opožděné žádosti. Nicméně, nepodání žádosti na letišti hned
po příletu, kdy je žádost podána v průběhu následujícího dne či podobně… může mít malou váhu [při posouzení
žádosti], a to i v případě absence rozumného důvodu pro toto zpoždění” (IARLJ: Manual for Refugee Law
Judges Relating to European Council Qualification Directive 2004/83/EC and European Council Procedures
Directive 2005/85/EC, 2007, kap. 4, str. 49-50). Nejvyšší správní soud se s tímto výkladem ztotožňuje.
Pokud jde o čl. 23 odst. 4 písm. j) procedurální směrnice, Nejvyšší správní soud v prvé řadě upozorňuje
na to, že narozdíl od §16 odst. 2 zákona o azylu znění čl. 23 odst. 4 písm. j) směrnice obsahuje slovo „pouze“
a tudíž výslovně stanoví, že žádost je možné posoudit jako zjevně nedůvodnou, pokud „žadatel podává žádost
pouze proto, aby [se vyhnul vyhoštění]”.
Pokud tedy žadatel sice podal žádost o mezinárodní ochranu až poté, co mu hrozí vyhoštění, nicméně
splňuje podmínky pro udělení alespoň jedné z forem mezinárodní ochrany, nepodal svou žádost „pouze“ za účelem
vyhýbání se vyhoštění. Manuál IARLJ k tomu uvádí následující: „Ačkoliv žadatel může mít v takových
případech obtíže při prokázání věrohodnosti takto opožděné žádosti, těžko lze najít postup, jak by členský stát
mohl takovou žádost jednoduše zamítnout bez dalšího zkoumání…, aniž by porušil své závazky ze Ženevské
úmluvy.“ (kap. 4, str. 30 a 49). Jako exemplární případ problematičnosti restriktivního výkladu by bylo možné
zmínit např. žadatele, jenž by pobýval na území České republiky legálně na základě jednoho z pobytových režimů
a jenž by o mezinárodní ochraně vůbec neuvažoval, dokud by mu nehrozilo, že mu tento pobytový režim nebude
udělen a – byť vlastní vinou – by podal žádost o mezinárodní ochranu až poté, co mu legální pobyt skončil,
přičemž v mezidobí mu bylo uděleno správní vyhoštění. Stejně tak nelze automaticky zamítat jako zjevně
nedůvodné žádosti cizinců, kteří se dostali do České republiky nelegálně (např. v přepravním prostoru kamionu
apod.) a po jejich „vysazení“ jsou dříve, než se mohou zorientovat, zkontrolováni cizineckou policií a je jim
okamžitě uděleno správní vyhoštění.
Lze tedy uzavřít, že z čl. 13 a 18 kvalifikační směrnice ve spojení s čl. 23 odst. 4 písm. i) a j)
procedurální směrnice vyplývá, že žádost o mezinárodní ochranu lze posoudit jako zjevně nedůvodnou, pokud
žadatel podává žádost „pouze“ proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon dřívějšího anebo blížícího se rozhodnutí,
které by vedlo k jeho vyhoštění, přičemž podání žádosti po obdržení rozhodnutí o správním vyhoštění a priori
nevylučuje, že mu bude udělen azyl nebo doplňková ochrana, pokud mu hrozí pronásledování z azylově
relevantních důvodů, resp. skutečné nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že si je dobře vědom častých případů zneužívání
azylové procedury, na které §16 odst. 2 zákona o azylu a ostatně celý institut zjevně nedůvodných žádostí
dopadá. Z tohoto důvodu při posuzování třetího bodu testu (zda je z postupu žadatele patrné, že žádost
o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu
stíhání do ciziny) leží důkazní břemeno výhradně na žadateli. Jakýkoliv jiný závěr by učinil §16 odst. 2 zákona
o azylu (a ostatně celý institut zjevně nedůvodných žádostí) zbytečný, neboť by mezi posuzováním standardních
a zjevně nedůvodných žádostí o mezinárodní ochranu nebyl žádný rozdíl. Zásadním, nikoliv však výlučným
faktorem (viz např. institut uprchlíka sur place či beneficienta doplňkové ochrany sur place; srov. čl. 5 kvalifikační
směrnice), pro posouzení třetího bodu testu je mj. délka času, jež uplynula od chvíle, kdy žadatel začal pobývat
na území České republiky nelegálně, do udělení rozhodnutí o správním vyhoštění. Jak bylo uvedeno již výše,
existuje zásadní rozdíl mezi aplikací §16 odst. 2 zákona o azylu na žadatele, jenž pobýval na území České
republiky nelegálně po tři roky a bylo mu uděleno již druhé správní vyhoštění, a žadatelem, kterému bylo uděleno
správní vyhoštění ihned po jeho příletu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Praha-Ruzyně a jenž podal
žádost o mezinárodní ochranu den či dva poté. Mezi další faktory pak patří věrohodnost tvrzení žadatele
o mezinárodní ochranu. Nicméně je nutné mít stále na paměti, že žádost o mezinárodní ochranu je nutné
posuzovat jako celek a podání žádosti o mezinárodní ochranu až v případě hrozícího vyhoštění je pouze jedno
z kritérií, byť nepochybně významné, v celkovém posouzení věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu.
Ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu tudíž nelze vykládat jako další vylučující klauzuli; vylučující
klauzule jsou taxativně vymezeny v čl. 12 a 17 kvalifikační směrnice (v zákoně o azylu pak v §15 a §15a)
a rozšíření důvodů pro vyloučení z mezinárodní ochrany by bylo v rozporu s komunitárním právem. Vzhledem
ke skutečnosti, že Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (publ. pod č. 208/1993 Sb.)
až na vzácné výjimky neobsahuje procesní ustanovení, byla procesní úprava ponechána na smluvních stranách této
úmluvy. Po komunitarizaci evropského azylového acquis však tento soubor azylového práva obsahuje i procesní
úpravu (procedurální směrnici), která je pro členské státy Evropského společenství závazná a v jejímž světle
je nutné vnitrostátní úpravu vykládat.
Ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu vykládaný v souladu s čl. 13 a 18 kvalifikační směrnice
a s čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) procedurální směrnice vyžaduje pro svou aplikaci třístupňový test: (1) zda hrozí
stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; (2) zda mohl žadatel požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve; a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal
„pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny.
Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně; v případě nesplnění byť jedné z nich nelze §16 odst. 2 zákona
o azylu aplikovat.“
V projednávaném případě byly splněny všechny tři podmínky pro použití §16 odst. 2
zákona o azylu a krajský soud se se všemi dostatečně vypořádal a své rozhodnutí řádně
odůvodnil.
Nejvyšší správní soud neshledal, s přihlédnutím k výše uvedenému, relevantní důvody
pro předložení věci k Ústavnímu soudu, když stěžovatelka sama konkrétně neuvádí,
v čem spatřuje protiústavnost ustanovení §16 odst. 2 zákon o azylu ve vztahu k její osobě, krom
toho, že konstatuje, že uvedené ustanovení může být snadno zneužitelné.
Vzhledem ke skutečnosti, že se s obdobnými námitkami, které vznesla stěžovatelka
se Nejvyšší správní soud již vypořádal i v řadě jiných rozhodnutí (např. rozsudky NSS
č. j. 4 Azs 300/2004 - 36 ze dne 12 . 1. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68 ze dne 27 . 6. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 - 81 ze dne 20 . 10. 2005, č. j. 8 Azs 57/2005 - 65 ze dne 22. 8. 2005;
vše přístupno na www.nssoud.cz), nebyly shledány žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jednak jedná o věc,
která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 odst. 2 ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.
přednostně a jednak by to bylo nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti má podle
ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro toto řízení o kasační stížnosti ustanovena krajským soudem
advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35
odst. 8 s. ř. s., ustanovení §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2 x 2100 Kč
za dva úkony právní služby – převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti
a 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f),
ustanovením §7, ustanovením §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů; celkem tedy odměna advokáta činí 4800 Kč. Protože ustanovená
advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy
platném znění. Částka daně, vypočtená dle ustanovení §37 odst. 1 a ustanovení §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb., činí 912 Kč. Celkem se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši
5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu