ECLI:CZ:NSS:2008:6.ANS.6.2008:85
sp. zn. 6 Ans 6/2008 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. M., zastoupeného
JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou, se sídlem nám. Míru 4, 5, Bruntál, proti žalované:
Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 22 Ca 55/2007 - 7,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřizn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce JUDr. Miroslavě Hustákové,
se nepřiznáv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedené usnesení Krajského
soudu v Ostravě, jímž byl postoupen jeho návrh ze dne 27. 9. 2007 Městskému soudu v Praze.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce se v daném případě domáhá ochrany proti nečinnosti
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VZP ČR“), která má sídlo v Praze.
Podle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
je tak místně příslušným k vyřízení žaloby Městský soud v Praze.
Usnesení o postoupení věci napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností téměř
nečitelného obsahu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. Dále uvádí,
že žalovaný mu již poskytl požadovaný výpis o zdravotní péči za rok 2006 a že byla podána
ke Krajskému soudu v Ostravě samostatná žaloba na ochranu osobnosti proti témuž
žalovanému, a proto stěžovatel žádá, aby krajský soud obě žaloby spojil. Současně požádal,
aby mu byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k meritornímu posouzení věci, zkoumal,
zda je kasační stížnost přípustná, jinými slovy zda usnesení, kterým se postupuje věc místně
příslušnému soudu, není usnesením „jímž se pouze upravuje vedení řízení“ ve smyslu §104 odst. 3
písm. b) s. ř. s., proti němuž není kasační stížnost přípustná. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že napadené usnesení za takové rozhodnutí nelze považovat.
Při posuzování uvedené otázky je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutno
za rozhodující vzít vždy to, zda a nakolik předmětné usnesení zasahuje do práv účastníků řízení,
a zda je tudíž i na místě možnost jejich dalšího přezkoumání soudy vyššího stupně.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo odňat svému zákonnému
soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Smyslem citovaného ustanovení je jednak
zamezit tomu, aby rozhodnutí určité věci bylo svěřeno věcně, funkčně či místně nepříslušnému
soudu (tj. garance příslušnosti soudu), a dále pak akcentovat požadavek, aby soudci nebyly věci
přidělovány ad hoc, ale podle jasných a určitých pravidel obsažených v rozvrhu práce příslušného
soudu (tj. garance transparentnosti obsazení soudu). Jak vyplývá z výše uvedeného, je ustanovení
§7 s. ř. s. o místní příslušnosti jednou z forem realizace cit. ústavního článku.
Z hlediska intenzity zásahu do práv účastníka řízení, se tedy v případě postoupení věci
nejedná o rozhodnutí, jímž by se pouze upravovalo vedení řízení (§104 odst. 3 písm. b/ s. ř. s.),
ale o rozhodnutí, které řeší otázku podmínek řízení, a které má ve svém důsledku dopad
i na uplatnění zásady zákonného soudce. S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, je na místě
uzavřít, že proti usnesení o postoupení věci podle §7 odst. 7 s. ř. s. je kasační stížnost přípustná.
(K uvedenému blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 6 Ads 31/2004 - 35, www.nssoud.cz; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2007, č. j. Nad 22/2007 - 101; podpůrně pak usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 4. 2006, č. j. 8 As 21/2005 - 101, publ. pod č. 1006/2007 Sb. NSS.)
Jelikož shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přípustnou, přezkoumal napadené
usnesení v rozsahu uplatněných stížních bodů, po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Podle §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle §7
odst. 7 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí
jej k vyřízení soudu příslušnému.
O věci uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Názor stěžovatele, podle něhož je v souzené věci správním orgánem ve smyslu §7 odst. 2
s. ř. s. Územní pracoviště VZP ČR v Olomouci, by mohl podle Nejvyššího správního soudu
obstát pouze v případě, kdyby právní předpis svěřoval této organizační složce žalované určité
samostatné rozhodovací pravomoci. Tak je tomu např. u okresních správ sociálního zabezpečení
jako vnitřních organizačních jednotek České správy sociálního zabezpečení (srov. §6 odst. 4
písm. a/ zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
podle kterého okresní správy sociálního zabezpečení „rozhodují“ ve zde taxativně vypočtených
případech). U veřejného zdravotního pojištění je však situace jiná. Jak již Nejvyšší správní soud
dříve judikoval, má zdravotní pojišťovna postavení správního orgánu zejména tehdy,
jestliže rozhoduje ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše
pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku
na pojistném a snížení záloh na pojistné (srov. rozsudek ze dne 15. 12. 2004,
sp. zn. 7 As 37/2003, www.nssoud.cz). Tyto pravomoci zdravotních pojišťoven jsou upraveny
v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, konkrétně v ustanoveních §44 a §45 (pokuty a přirážky k pojistnému). Zde
zákon operuje pouze s pojmem „příslušná zdravotní pojišťovna“, o jednotlivých organizačních
složkách se neuvádí ničeho.
Ust. §12 a násl. zákona č. 551/1991 Sb. pak sice upravují organizační strukturu VZP ČR,
ani ony však nesvěřují jednotlivým organizačním složkám žádné samostatné rozhodovací
pravomoci. Jedná se o normu organizační, upravující postavení správního orgánu, resp. jeho součástí,
nikoli však o normu kompetenční, která by upravovala jejich pravomoc a působnost. §12 odst. 1
citovaného zákona pak svým zněním pouze potvrzuje závěr krajského soudu, uvádí-li se v něm
výslovně, že krajské pobočky a územní pracoviště „jednají a vykonávají činnost jménem Pojišťovny“.
Pro stanovisko stěžovatele tak podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze v platné právní
úpravě nalézt jakoukoli oporu.
Tvrzením stěžovatele, že již byl uspokojen poskytnutím požadovaného výpisu o zdravotní
péči ze strany žalovaného, se bude zabývat soud věcně a místně příslušný k projednání žaloby.
K požadovanému spojení správní žaloby a žaloby na ochranu osobnosti Nejvyšší správní soud
toliko konstatuje, že nelze spojit věc, která se projednává v režimu správního soudnictví a v řízení
občansko - právním.
Z výše popsaného vyplývá, že v řízení o žalobách vedených před správními soudy
vystupuje jako žalovaný správní orgán VZP ČR se sídlem v Praze, a Krajský soud v Ostravě
tak správně postoupil věc k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze jako soudu
místně příslušnému. Usnesení Krajského soudu v Ostravě tedy netrpí vadou podle §103 odst. 1
písm. a), b), c) a d) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalované žádné náklady v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud jí proto náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Stěžovateli byla usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 55/2007 - 38 ze dne
7. 2. 2008 pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Protože v dané věci nebyly
provedeny ustanovenou advokátkou žádné úkony, jak vyplývá z obsahu soudního spisu, a nebyly
tak naplněny zákonné předpoklady pro přiznání odměny ve smyslu platné právní úpravy dané
vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), bylo rozhodnuto, že ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce
JUDr. Miroslavě Hustákové, se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti,
jak uvedeno v bodě III. výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu