ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.37.2006:122
sp. zn. 6 As 37/2006 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Ateliér
pro životní prostředí, občanské sdružení, se sídlem Ve Svahu 1, Praha 4, zastoupen
JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem, se sídlem Za Zelenou liškou 967, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské nám. 6, Praha 1,
zastoupen prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, se sídlem Dlouhá 13, Praha 1,
za účasti: CS Centrum Praha, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, zastoupen
JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph.D., advokátem, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2003, č. j. 16552/2003 - 63/O - 1497/03,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 5 Ca 29/2004 - 56,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 Ca 29/2004 - 56,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) je občanským sdružením, jehož cílem je podle jeho stanov
založených v soudním spise městského soudu sp. zn. 5 Ca 29/2004 (čl. 3 písm. f/) „účinně se
účastnit „…v rozhodovacích procesech, v nichž mohou být dotčeny ochrana životního prostředí,
přírody, krajiny, veřejného zdraví a památek.“ V tomto postavení se stěžovatel účastnil řízení
o umístění stavby polyfunkční budovy „ČS centrum - IT Building“ (tři podzemní, osm
nadzemních podlaží, od šestého nadzemního podlaží půdorysně ustoupených, s kapacitou
5200 m2 administrativních ploch, 2800 m2 sálů informační technologie, 2850 m2 nerušících
služeb, 189 stání v hromadných garážích) při ulici Antala Staška v Praze 4, a to k návrhu osoby
na řízení zúčastněné (původně BIODEG s. r. o. se sídlem Praha 1, Revoluční 1/655,
o procesním nástupnictví Nejvyšší správní soud rozhodl pod č. j. 6 As 37/2006 - 106 ze dne
21. 2. 2007).
Stěžovatel v řízení správním podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně (Magistrát
hlavního města Prahy rozhodl dne 25. 4. 2003) odvolání, v němž mj. namítl, že u umisťované
stavby nebyl zkoumán ani odsouhlasen zásah do krajinného rázu, ač jde o mimořádně pohledově
exponovaný objekt na hřebeni nad příkrým svahem, který ohraničuje plochou výšinu (terasu)
horní Krče. Ve smyslu §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, bylo
podle stěžovatele nutno vydat podkladové rozhodnutí o souhlasu se zásahem do krajinného rázu.
Pokud takové rozhodnutí nebylo vydáno (o souhlasu nebo nesouhlasu), popř. nebyla vyjádřena
nepotřebnost vydání rozhodnutí, nebylo možno vydat rozhodnutí o umístění stavby. Současně
stěžovatel uvedl, že stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy (odboru životního prostředí)
ze dne 11. 11. 2002 obsahuje jen některá nesmyslná tvrzení, a ani ve stanovisku Úřadu městské
části Praha 4 ze dne 10. 10. 2002 není krajinný ráz a zásah do něj zmíněn. Přesvědčivé
konstatování, že k zásahu do krajinného rázu nemůže dojít, není ve stanovisku obsaženo.
Stěžovatel rovněž v odvolání argumentoval k otázce, zda v prokazatelně již urbanizované či právě
zastavované krajině může být krajinný ráz chráněn, a odpověděl na tuto otázku,
především s ohledem na definici krajiny v §3 písm. k) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny, kladně.
Žalovaný v rozhodnutí o odvolání k této námitce uvedl, že pokud dotčený orgán ochrany
přírody ve svém stanovisku uvedl, že se zamýšlenou stavbou souhlasí bez námitek, nutno
tento souhlas vztáhnout na celý předmět ochrany podle zákona č. 114/1992 Sb., včetně ochrany
krajinného rázu. V případech, kdy stavba nemůže snížit nebo měnit krajinný ráz, není důvodu
vydávat o tom rozhodnutí nebo to výslovně uvádět, stejně jako není stanoveno, že by musel
orgán ochrany přírody výslovně vyjmenovávat předměty ochrany, kterých se stavba nedotkne.
Žalovaný pak podal svůj výklad aplikace zákona č. 114/1992 Sb., v případě urbanizované krajiny.
Jestliže je v citovaném zákoně (§3 písm. k/) krajina definována jako „část zemského povrchu
s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními
prvky“, lze si těžko podle žalovaného představit, že „civilizačním prvkem“ mělo být zastavěné
území zejména velkých měst. Ustanovení §12 odst. 1 cit. zákona požaduje, aby zásahy
do krajinného rázu byly prováděny s ohledem na zachování významných krajinných prvků,
zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.
Žalovanému nebylo jasné, který z těchto aspektů by mohl být dotčen stavbou uvnitř zastavěného
území, na pozemcích zastavěných stávajícími stavbami, mezi stávajícími vícepodlažními
budovami. Odvolání stěžovatele bylo (mj. i z dalších důvodů) zamítnuto.
Stěžovatel pak v žalobě podané u městského soudu mimo jiné namítal (jako žalobní bod
č. 5) identicky jako v odvolacím správním řízení, že pro rozhodnutí o umístění stavby mělo být
vydáno jako rozhodnutí podkladové rozhodnutí o souhlase se zásahem do krajinného rázu
podle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.; pokud se tak nestalo, byl porušen §126 odst. 1
stavebního zákona, neboť orgán ochrany přírody neřešil předepsaným způsobem otázku zásahu
do krajinného rázu a stavební úřad tento nedostatek přehlédl a vydal územní rozhodnutí.
Případné neformální konstatování, že nemůže dojít ke snížení či změněn krajinného rázu musí
být přezkoumatelné a odůvodněné. Těmto nárokům stanovisko odboru životního prostředí
Magistrátu hlavního města Prahy neodpovídá. K tomu v žalobě dodává, že žalovaný
„si dovoluje“ vykládat a posuzovat problematiku, k níž není věcně příslušný, jeho názory
na aplikaci zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, vyjádřené v napadeném
rozhodnutí orgánu II. stupně, jsou podle stěžovatele právně nerozhodné. Pokud se řízení
o zásahu do krajinného rázu nevedlo, byl stěžovatel zasažen na svých právech v oblasti,
která je pro něj prioritní.
Městský soud v napadeném rozsudku (na str. 16) k této námitce uvedl, že byla
v odvolacím řízení uplatněna opožděně, a to s ohledem na §36 odst. 1 stavebního zákona
(č. 50/1976 Sb.), který umožňuje námitky účinně uplatnit pouze ve lhůtě stanovené pro ústní
jednání, v posuzované věci do 8. 4. 2003. Podle obsahu správního spisu tak stěžovatel neučinil,
žalovaný se proto podle názoru městského soudu neměl touto námitkou v odvolacím řízení
zaobírat, neboť v řízení odvolacím již nemohla být účinně vznesena, a pokud šlo o námitku,
která nemohla být vznesena v odvolání, pak nemůže být úspěšně uplatněna ani v žalobě podané
proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně a soud se jí zabývat nemůže. Žaloba byla městským
soudem zamítnuta (po posouzení řady dalších námitek).
Proti tomuto závěru městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností. Namítá,
že zásada koncentrace řízení existuje ve stavebním řízení pro to, aby před orgánem I. stupně bylo
možno shrnout veškeré podklady a stanoviska dotčených orgánů státní správy a vydat
rozhodnutí. Do odvolacího řízení tato zásada nemůže dosáhnout, neboť odvolání míří
proti správnímu rozhodnutí orgánu I. stupně, a to za situace, kdy §59 odst. 1 správního řádu
(zákon č. 71/1967 Sb.) předepisuje úplný přezkum rozhodnutí – tento přezkum tedy nelze
omezit na odvolací důvody. Městský soud se podle názoru stěžovatele pokusil „smést žalobu“
na základě nového správního řádu (zákon č. 500/2006 Sb.). Žalobní bod týkající se zásahu
do krajinného rázu uplatnil stěžovatel v řízení odvolacím řádně a v intencích rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu publikovaného pod č. 499/2005 Sb. NSS. Stěžovatel pak požadoval
zrušení rozsudku městského soudu pro nezákonnost (§103 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) a upozornil, že další důvody a podrobnosti
uvede později, ve lhůtě předvídané §106 odst. 3 s. ř. s. K datu rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu stěžovatel další důvody a podrobnosti své kasační stížnosti nesdělil. K výslovné žádosti byl
stěžovatel městským soudem osvobozen od placení soudního poplatku za kasační stížnost.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle §36 odst. 1 stavebního zákona
musí účastníci uplatnit své námitky a připomínky nejpozději při ústním jednání, jinak
k nim nebude přihlédnuto. Výjimkou by byl případ, kdy k jejich uplatnění byla účastníku odňata
možnost nesprávným postupem stavebního úřadu – taková situace však nenastala. Právo
na odvolání je ve stavebním řízení limitováno zásadou koncentrace, neboť odvolací řízení
tvoří s řízením před orgánem I. stupně jeden celek a tato řízení nelze nijak oddělovat.
Z toho plyne, že námitky, které nebyly uplatněny v řízení před správním orgánem v prvém
stupni, nemohou být uplatněny v odvolání, resp. k takovým námitkám již nelze v odvolacím
řízení přihlížet. Tento závěr plyne podle žalovaného nejen z právní úpravy, ale byl respektován
i v řadě rozhodnutí správních soudů (Vrchní soud v Praze pod č. j. 5 A 156/2000 - 25 ze dne
2. 7. 2002, Krajský soud v Hradci Králové pod č. j. 52 Ca 1/2003 - 77 ze dne 18. 11. 2003,
Nejvyšší správní soud pod č. j. 5 As 44/2003 - 119 ze dne 1. 4. 2005). Žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
Osoba na řízení zúčastněná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že pokud
by názor stěžovatele na uplatnění koncentrační zásady měl být po právu, pak by se tato zásada
v územním řízení takřka nepoužila. Námitky, které nebyly uplatněny při nařízeném ústním
jednání, nemohly být účinně uplatněny v odvolání. Stěžovatelův výklad zákona považuje
za zjevně účelový a odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2002,
č. j. 5 A 156/2000 - 25. Poukaz na rozhodnutí Nejvyššího právního soudu publikované
pod č. 499/2005 Sb. NSS považuje za nepřípadný. Navrhla proto, aby byla kasační stížnost
zamítnuta.
Kasační stížnost je přípustná (byla podána oprávněnou osobou a včas), důvodem,
který je uplatňován, je nesprávný výklad ustanovení stavebního zákona a správního řádu
ve vztahu k námitce uplatněné v odvolacím řízení správním, jakož i nesprávný postup soudu,
pokud se odmítl žalobní námitkou zaobírat (§103 odst. 1 písm. a/ a d/ s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Podstatou jediné námitky uplatněné v kasační stížnosti je otázka, zda lze v žalobě podané
proti rozhodnutí orgánu II. stupně účinně namítat nezákonnost (v posuzované věci absenci
rozhodnutí o zásahu do krajinného rázu podle §12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny), pokud lze dovodit, že taková námitka neměla být předmětem přezkumu v řízení
o odvolání. Jde tedy o výklad procesních ustanovení zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon,
zákona č. 71/1976 Sb. (správní řád) a soudního řádu správního.
Podle §36 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad oznámí zahájení územního řízení
dotčeným orgánům státní správy a všem známým účastníkům řízení a nařídí ústní jednání spojené
zpravidla s místním šetřením. Současně upozorní účastníky, že své námitky a připomínky mohou
uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto. Podle §140 stavebního
zákona, není-li výslovně stanoveno jinak, vztahují se na řízení podle tohoto zákona obecné
předpisy o správním řízení.
Podle §59 odst. 1 správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb.) odvolací orgán přezkoumá
napadené rozhodnutí v celém rozsahu.
Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné. Žalobní legitimace stěžovatele pak je založena §65 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož účastník řízení je oprávněn podat žalobu i tehdy, pokud tvrdí, že postupem
správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo
mít za následek nezákonné rozhodnutí. Podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud zruší pro vady
řízení bez jednání rozhodnutí pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Poněvadž se účastníci řízení dovolávají v řadě ohledů judikatury soudů ve správním
soudnictví, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné tuto judikaturu přehledně uvést:
Nejdříve však předesílá, že koncentrační zásada, jež se uplatňuje v řízení stavebním,
předpokládá, že účastníci své námitky proti projektu musejí přednést v určitém procesním stadiu,
a to jak pokud jde o námitky skutkové (faktické), tak právní. Judikatura soudů ve správním
soudnictví dovodila, že tento princip zůstává v řízení o umístění stavby a v řízení o stavební
povolení aplikovatelný i v řízení odvolacím; tak Vrchní soud v Praze dne 2. 7. 2002
pod č. j. 5 A 156/2000 - 25 rozhodl, že „právo na odvolání, zaručené účastníku řízení v §53 správního
řádu, je v územním řízení omezeno zásadou koncentrace řízení. Proto námitky k umístění navržené stavby
neuplatněné včas, není možno účinně uplatnit v odvolání. To však neplatí, byla-li nesprávným postupem stavebního
úřadu omezena práva účastníka.“ V judikatorní praxi Nejvyššího správního soudu byl tento názor
stvrzen v rozsudku ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 - 83 (na č. l. 89 tohoto rozsudku lze
nalézt jednoznačné vyjádření o mezích odvolacího řízení, jež jsou dány mezemi zásady
koncentrace řízení; to znamená, že v odvolání nelze vznášet námitky nové, v prvostupňovém
řízení neuplatněné, leda by se jednalo o důsledek znemožnění řádného vznesení námitek
postupem stavebního úřadu). Tato judikatura tedy připouští uplatnění novot i v řízení odvolacím,
pokud by se jednalo o následek procesních pochybení správních orgánů (neoznámení zahájení
řízení, neupozornění na nutnost podání námitek a připomínek v určité lhůtě, neupozornění
na zásadu koncentrace řízení). Další okruh případů, kdy správní soudy již v minulosti připouštěly
uplatnění novot v odvolacím řízení, je dán charakterem stavebního řízení v jeho nejobecnějších
souvislostech, především pak potřebou chránit veřejný zájem (srov. §39 stavebního zákona,
jenž ukládá stavebnímu úřadu stanovit v územním rozhodnutí podmínky k ochraně veřejných
zájmů). Z tohoto hlediska patří mezi významná rozhodnutí rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 17. 5. 1999, č. j. 6 A 95/94- 87, v němž lze nalézt úsudek, že „koncentrační zásada v řízení
o povolení stavby má omezené užití v tom smyslu, že porušení kogentního právního předpisů hmotného
nebo procesního práva v řízení nesmí správní orgán přejít již z úřední povinnost. Je-li námitka účastníka
poukazující na porušení takového právního předpisu učiněna v průběhu řízení jeho účastníkem i po uplynutí lhůty
k námitkám stanovené, nemůže ji správní úřad odmítnout jako opožděně podanou, ale musí se jí věcně zabývat.“
Tento názor limitující užití koncentrační zásady v řízení podle stavebního zákona pak byl použit
i v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2003, č. j. 52 Ca 1/2003 - 77
(publikován pod č. 88/2004 Sb.NSS).
Městský soud v Praze se postupem žalovaného v odvolacím řízení (který námitku ohledně
absence rozhodnutí podle §12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, posoudil
a neodmítl ji jako opožděnou) zaobíral ex officio, a dovodil, že se jednalo o námitku v odvolacím
řízení nepřípustně (opožděně) uplatněnou s ohledem na zásadu koncentrace řízení zavedenou
v §36 stavebního zákona. Limity uplatnění této zásady plynoucími z judikatorní praxe shora
uvedené se nezabýval.
Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že by připustil vytčení podstatné vady řízení
před žalovaným, pokud mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§76 odst. 1
písm. c/ s. ř. s.) z úřední povinnosti, ovšem za splnění podmínky, že taková vada je patrná
bez dalšího ze spisu a brání přezkumu napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních
bodů (znamená to, že ne každá, byť podstatná vada řízení před správním orgánem, může být
důvodem k postupu ex officio, neboť ve správním soudnictví je uplatňována zásada dispoziční,
tedy že soud zkoumá správní akt výlučně z hlediska žalobních bodů obsažených v žalobě –
srov. §71, §75 odst. 2 s. ř. s.) – možnost postupu z moci úřední při splnění takto vymezených
podmínek dovodil Nejvyšší správní soud například v rozsudcích ze dne 24. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 23/2003 – 39 (publ. pod č. 272/2004 Sb. NSS) a ze dne 20. 10. 2004,
č. j. 1 Afs 37/2004 - 41 publ. pod č. 650/2005 Sb. NSS). Pokud by úvaha městského soudu
o nepřípustnosti (opožděnosti) uplatnění námitky vztahující se k posouzení zásahu do krajinného
rázu byla po právu, pak by soud byl oprávněn takovou vadu konstatovat ex officio, neboť je
zřejmá bez dalšího ze spisu a brání přezkumu napadeného rozhodnutí ve vztahu k žalobnímu
bodu týkajícímu se nesprávného vyhodnocení takové námitky žalobce v odvolacím řízení,
neboť jestliže se správní orgán neměl určitou námitkou vůbec zaobírat v odvolacím řízení,
pak soud nemůže zkoumat, zda se s takovou námitkou vypořádal správně. Městský soud tedy
žalovanému vytkl podstatnou vadu řízení, která vedla k nemožnosti provést přezkum rozhodnutí
právě v tomto ohledu, avšak dovodil (implicitně), že tato vada nepůsobí nezákonnost rozhodnutí,
jinak by musel napadený správní akt zrušit. V již shora citovaném rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2003, č. j. 52 Ca 1/2003 - 77, se však tato vada řízení považuje
za takovou vadu, která působí nezákonnost rozhodnutí ve věci samé (nerespektování procesní
rovnosti účastníků správního řízení), byť v této věci se nejednalo o postup ex officio,
nýbrž o zrušení rozhodnutí k námitce žalobce. Třebaže by tedy Nejvyšší správní soud akceptoval
vstup městského soudu do řízení o přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného z úřední
povinnosti, pokud by jeho závěry o aplikaci koncentrační zásady sdílel (což jak dále uvedeno
nesdílí), pak ovšem zůstává nepřezkoumatelným procesní vyústění takového postupu, tedy
zamítnutí žaloby, neboť městský soud svůj náhled na zjištěné pochybení v procesním postupu
(přijetí opožděné námitky v odvolacím řízení) a jeho důsledky omezil pouze na nemožnost
přezkumu žalobní námitky, ovšem ve vztahu k napadenému správnímu aktu již žádné důsledky
seznatelné v odůvodnění rozhodnutí nevyvodil, ať by již byly jakékoliv. Již z tohoto důvodu
by musel Nejvyšší správní soud za použití §109 odst. 3 s. ř. s. napadený rozsudek zrušit.
Ovšem důvody, pro které seznal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, leží
jinde. Nejvyšší správní soud, jak shora uvedeno, aplikuje ve své praxi při přezkumu napadených
rozhodnutí krajských soudů, pokud jsou jimi přezkoumávány správní akty vydávané v řízení
podle stavebního zákona, zásadu koncentrace i v řízení odvolacím; v tomto ohledu nejsou
námitky stěžovatele důvodné a argumentace žalovaného i osoby na řízení zúčastněné je přiléhavá.
Městský soud se však nezabýval omezeními, jež byla v posledních téměř dvaceti letech v oboru
správního soudnictví definována jako limity pro uplatnění zásady koncentrační v odvolacím
řízení správním. Tyto limity jsou jednak povahy procesní (znemožnění uplatnění námitek
v důsledku postupu správních orgánů), jednak povahy věcné a záleží v charakteru námitek
(porušením kogentního předpisu hmotného nebo procesního práva se musí správní orgán
zaobírat i v případě, že taková námitka byla uplatněna po marném uplynutí lhůty; takový závěr
plyne z §3 odst. 1, §46 a 59 správního řádu zakotvujících požadavek zákonnosti správního
rozhodnutí a široký rozsah přezkumu správním orgánem II. stupně). V posuzované věci
nevyvstává nikterak možnost užití prvé skupiny podmínek otevírajících možnost uplatnit námitky
i po lhůtě podle §36 odst. 1 stavebního zákona (žádné porušení procesních povinností správními
orgány ze spisu není zřejmé), ovšem důvodně je nutno se zaobírat charakterem uplatněné
námitky: pokud by jejím obsahem bylo tvrzení o porušení kogentního předpisu hmotného
nebo procesního práva, byl správní orgán se takovou námitkou povinen zabývat. V projednávané
věci je nesporné, že stěžovatel uplatnil své námitky ve vztahu k zásahu do krajinného rázu
po uplynutí lhůty pro ústní jednání (8. 4. 2003), učinil tak až v odvolání (20. 5. 2003 – bod č. 3).
Ovšem obsahem této námitky je tvrzené porušení §12 odst. 2 a §90 odst. 1 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a §126 odst. 1 stavebního zákona, spočívající
v absenci řádného posouzení zásahu do krajinného rázu v souvislosti s umístěním stavby,
tedy porušení povinností stanovených právními normami. Koncentrační zásadu v řízení
o umístění stavby bude možno přísně aplikovat pouze na námitky proti věcnému řešení stavby,
jedná-li se ovšem o respekt k zákonu, musí jej správní orgány obou stupňů zachovat bez ohledu
na to, zda porušení práva někdo namítl. Žalovaný se proto nedopustil pochybení, pokud námitku
žalobce uplatněnou v odvolacím řízení posoudil. Pak ovšem nic nebrání soudu, aby závěry
žalovaného podrobil přezkumu v rozsahu požadovaném v žalobním návrhu.
Městský soud tedy vyložil aplikaci zásady koncentrační v řízení podle stavebního zákona
tak restriktivním způsobem, že jej Nejvyšší správní soud akceptovat nemůže; v tomto ohledu
je tedy dán důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. ve spojení s §110 s. ř. s. pro zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení; v tomto řízení pak bude třeba posoudit
výlučně námitku žalobce vztahující se k aplikaci zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny v řízení o umístění stavby (bod č. 5 žaloby). Nejvyšší správní soud nemůže nikterak
předjímat náhled Městského soudu v Praze na takto vymezenou otázku, pouze připomíná
poslední judikaturu zdejšího soudu k problematice zásahu do krajinného rázu ve vysoce
urbanizovaném městském prostředí vynesenou ve věci sp .zn. 6 A 83/2002 ze dne 28. 12. 2006
(rozsudek dostupný na www.nssoud.cz).
V novém řízení rozhodne městský soud rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu