ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.39.2007:149
sp. zn. 6 As 39/2007 - 149
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: Mladá
fronta a. s., se sídlem Mezi Vodami 1952/9, Praha 4 - Modřany, zastoupena JUDr. Karlem
Čermákem jr., Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Národní 32, Praha 1, proti žalovanému: Úřad
průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6 - Bubeneč, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2005, č. O - 107763, za účasti: B. S., bytem Výškovická
2543/62, Ostrava - Zábřeh, zastoupena JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou, se sídlem
Divadelní 9, Nový Jičín, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 22. 2. 2007, č. j. 6 Ca 204/2005 - 115,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007, č. j. 6 Ca 204/2005 - 115,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadla shora
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti výše
označenému rozhodnutí žalovaného.
Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.) a z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
(§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.).
Stěžovatelka upozornila na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 5/2003 - 52,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, sp. zn. 7 As 60/2003 a sp. zn. 7 Afs 3/2003, podle nichž je rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže z něj není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky považuje
za liché, mylné nebo vyvrácené.
Stěžovatelka vytkla Městskému soudu v Praze, že nevěnoval pozornost jejím námitkám
týkajícím se výkladu pojmu „řádné důvody pro neužívání ochranné známky“ a místo toho
se zabýval pouze tím, zda žalovaný správně hodnotil prováděné důkazy o tvrzených důvodech
neužívání ochranné známky. Stěžovatelka namítla, že výklad příslušných ustanovení hmotného
práva je právní otázkou, kterou je správní soud v rámci správního soudnictví bezezbytku
oprávněn přezkoumávat.
Pojem „řádné důvody pro neužívání ochranné známky“ je podle stěžovatelky neurčitým
právním pojmem, přičemž předmětem soudní rozhodovací činnosti, jakož i rozhodovací činnosti
správních orgánů, je výklad právních norem obsahujících neurčité právní pojmy,
jejich konkretizace postupným vymezováním obecných skutkových podstat a následná aplikace
takto jednotně vyložené právní normy na zjištěný skutkový stav jedinečného případu.
Podle stěžovatelky použití neurčitého právního pojmu v hypotéze právní normy neznamená,
že příslušný úřad má zcela volnou ruku při rozhodování, zda určitý skutkový děj pod danou
skutkovou podstatu spadá, či nikoli, a že toto rozhodnutí je věcí jeho volného uvážení,
resp. hodnocení důkazů, tedy řešením skutkové, nikoli právní otázky. Stěžovatelka namítla,
že výklad určité právní normy, kterou je třeba aplikovat na zjištěný skutkový stav, nelze
zaměňovat za vlastní zjišťování skutkového stavu.
Stěžovatelka dále namítla, že proti skutkovým zjištěním neměla žádné výhrady,
nýbrž argumentovala tím, že považuje právní závěry žalovaného, dovozené ze zjištěného
skutkového stavu, za nesprávné. Stěžovatelka Městskému soudu v Praze vytkla, že v odůvodnění
napadeného rozhodnutí není vůbec uvedeno, proč lze nemoc původního majitele a následné
dědické řízení považovat za řádné důvody neužívání ochranné známky.
S odkazem na preambuli První směrnice Rady ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují
právní předpisy členských států o ochranných známkách (89/104/EHS), §1 zákona
č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách), a ustálenou
judikaturu Evropského soudního dvora (rozsudek ve věci č. C - 10/89 HAG II; pozn. NSS:
rozsudek Soudního dvora ze dne 17. října 1990, Hag II, C - 10/89, Recueil, s. I - 3711) stěžovatelka
uvedla, že základním účelem ochranné známky je garantovat spotřebiteli původ výrobků nebo
služeb v tom smyslu, že pocházejí od určitého jediného podniku, a že ochranné známky jsou
užívány v soutěži jako prostředek soutěžení mezi podnikateli v souvislosti s označováním druhu
výrobků nebo služeb, pro něž je ochranná známka zapsána.
Stěžovatelka upozornila na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci
ANSUL C - 40/01 (pozn. NSS: rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 2003, Ansul, C - 40/01,
Recueil, s. I - 2439), podle kterého musí být ochranná známka užívána v souladu s její základní
funkcí, kterou je zajistit identitu původu výrobku nebo služeb, pro které byla zapsána, za účelem
vytvoření nebo zachování odbytu, s výjimkou užití symbolického charakteru, jehož jediným cílem
je udržet práva poskytnutá ochrannou známkou. Podle stěžovatelky považuje i Evropský soudní
dvůr základní funkci ochranné známky za relevantní kritérium pro výklad pojmu užívání,
resp. vážné užívání ochranné známky, a i při výkladu pojmu „řádné důvody pro její neužívání“
je potřeba z této základní funkce vyjít.
Stěžovatelka je toho názoru, že vydávání periodika je podnikatelskou činností prováděnou
určitým podnikem, zajišťujícím souhru týmu lidí, kteří se společně podílejí na této podnikatelské
činnosti, při níž jedině může docházet k vážnému užívání ochranné známky; nemoc ani smrt
vlastníka ochranné známky tak nelze považovat za řádný důvod jejího neužívání,
neboť tyto okolnosti samy o sobě nebrání provozu vydavatelského podniku.
Stěžovatelka namítla, že původní vlastník napadené ochranné známky neučinil žádné
kroky k jejímu vážnému užívání, neboť nezahájil, a ani se o to nepokusil, pravidelné vydávání
periodika označeného napadenou ochrannou známkou. Podle stěžovatelky mu v tom bránil
nedostatek finančních prostředků, jinak by byla napadená ochranná známka užívána
a v pokračování jejího užívání by nemohlo zabránit ani onemocnění a smrt původního vlastníka.
Stěžovatelka poznamenala, že ochranná známka bývá užívána i třetí stranou na základě licenční
smlouvy, k čemuž mohlo dojít i v posuzovaném případě. Stěžovatelka je toho názoru, že původní
majitel nikdy neměl zájem o vážné užívání napadené ochranné známky, přičemž ustálená
judikatura Evropského soudního dvora požaduje právě takové vážné užívání za nezbytné
k zachování známkoprávní ochrany (C - 40/01, Ansul). Stěžovatelka k tomu uvedla, že za řádné
důvody neužívání ochranné známky lze považovat takové důvody, které brání takovému
vážnému užívání ochranné známky, k nimž by jinak došlo nebýt právě těch okolností, v nichž
spočívají důvody pro neužívání. Městský soud v Praze podle stěžovatelky pochybil, jestliže vyložil
pojem „řádné důvody pro neužívání“ tak, že za řádné důvody lze považovat již samotnou nemoc,
resp. smrt fyzické osoby – vlastníka ochranné známky, ač je z ostatních okolností a skutkových
zjištění zřejmé, že vlastník ochranné známky neměl v úmyslu vážně užívat ochrannou známku
bez ohledu na svou nemoc a následnou smrt.
Stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006,
č. j. 1 As 28/2006 - 97, a uvedla, že i §31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. je třeba
vykládat ve světle textu a cíle směrnice 89/104/EHS a v souladu s judikaturou Evropského
soudního dvora vztahující se k výkladu čl. 12 citované směrnice. Stěžovatelka navrhla přerušení
řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství ohledně výkladu
pojmu „řádné důvody pro neužívání ochranné známky“ ve smyslu čl. 12 odst. 1 citované
směrnice, neboť otázka výkladu tohoto pojmu je pro rozhodnutí relevantní a nejedná se
o „acte éclairé“ ani „acte clair“.
S odkazem na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 28/2006 - 97
stěžovatelka namítla, že Městský soud v Praze pochybil, pokud konstatoval, že vyvozovat závěry
z provedených důkazů je oprávněn výlučně žalovaný, což je podle stěžovatelky v rozporu
se soudním řádem správním (§77 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka souhlasí s názorem, že správní
soud by neměl zasahovat do výkonu tzv. diskreční pravomoci správních úřadů; v daném případě
se však podle stěžovatelky nejednalo o výkon diskreční pravomoci, nýbrž o výklad neurčitého
právního pojmu „řádné důvody pro neužívání ochranné známky“.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že výklad pojmu „řádné důvody
pro neužívání“ obsažený v rozhodnutí žalovaného i v napadeném rozhodnutí je v souladu
se směrnicí 89/104/EHS. Podle žalovaného je při výkladu pojmu „řádné důvody pro neužívání
ochranné známky“ nutno vycházet z toho, že známka není užívána, a proto ani (dočasně) neplní
svou funkci. Podle žalovaného je proto logické, že účel a funkce ochranné známky nemohou být
rozhodujícím kritériem pro posuzování důvodů pro její neužívání. V posuzovaném případě bylo
podle názoru žalovaného užíváním ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. a čl. 12
směrnice 89/104/EHS/ především vydání časopisu, přičemž ve vztahu k tomuto řádnému
užívání žalovaný hodnotil důvody, pro které nemohla být napadená ochranná známka užívána.
Žalovaný namítl, že ze stěžovatelčina podání nevyplývá, v čem žalovaný při výkladu pojmu
„řádné důvody pro neužívání ochranné známky“ pochybil. Dále namítl, že judikáty předložené
stěžovatelkou se týkají výkladu pojmu „užívání ochranné známky“ a nelze je aplikovat na zcela
jinou otázku posouzení důvodů pro její neužívání. Závěrem svého vyjádření upozornil žalovaný
na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 201/2004 a uvedl, že úkolem správního soudu
není podávat vlastní výklad neurčitých právních pojmů. Podle citovaného rozsudku je přezkumná
činnost správního soudu omezena na zjištění, zda správní orgán výklad neurčitého právního
pojmu provedl logicky správně a zda jej řádně zdůvodnil i s ohledem na konkrétní situaci; pokud
odůvodnění takového správního rozhodnutí z tohoto hlediska obstojí, správní soud nemůže
do takového rozhodovacího procesu veřejné správy zasáhnout, neboť takové rozhodnutí bylo
učiněno v souladu se zákonem a k žádnému porušení veřejného subjektivního práva účastníka
nedošlo.
Ze správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti
rozhodné pro řízení o kasační stížnosti:
Dne 27. 11. 1996 byla do rejstříku ochranných známek pod číslem 195914 zapsána slovní
ochranná známka ve znění „MAMINKA 96“ pro třídu (16) časopisy a třídu (41) vydavatelská
činnost (dále též „napadená ochranná známka“) ve prospěch majitele J. S.
V rámci řízení o návrhu stěžovatelky na výmaz napadené ochranné známky zahájeného
dne 9. 1. 2003 bylo žalovanému dne 27. 3. 2003 doručeno potvrzení Okresního soudu v Ostravě
ze dne 24. 3. 2003, že jedinou dědičkou po J. S., zemřelém dne X, je jeho manželka B. S..
Na základě žádosti B. S. ze dne 7. 4. 2003 o převod napadené ochranné známky byla B. S. s
účinností ke dni 10. 4. 2003 zapsána jako majitelka napadené ochranné známky do rejstříku
ochranných známek. Ve svém vyjádření ze dne 7. 4. 2003 k návrhu na výmaz napadené ochranné
známky B. S. uvedla, že původní majitel napadené ochranné známky vydal první číslo časopisu
„MAMINKA“ v dubnu 1997, avšak ve vydávání dalších čísel mu zabránila vážná nemoc.
Toto tvrzení doložila dne 10. 4. 2003 lékařskou zprávou ze dne 7. 4. 2003, z níž vyplývá,
že v květnu 1997 došlo u původního majitele napadené ochranné známky k výraznému zhoršení
jeho zdravotního stavu, které podstatně limitovalo vykonávání běžných každodenních činností,
přičemž stav se zhoršoval až do jeho smrti dne 25. 11. 2002. Návrh na výmaz napadené ochranné
známky byl zamítnut rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 5. 2003, které bylo potvrzeno
rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 6. 2. 2004 v rámci řízení o rozkladu zahájeného
stěžovatelkou.
Dne 25. 5. 2004 byl žalovanému doručen nový návrh stěžovatelky na zrušení napadené
ochranné známky podle §31 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 441/2003 Sb. s účinky ex nunc.
Stěžovatelka ve svém návrhu poukázala zejména na značné finanční prostředky, které vynaložila
na propagaci jí vydávaného časopisu s názvem „maminka“ s podtitulem „to nejlepší v životě
ženy“, uvedeného na trh v říjnu 2001. Časopis „maminka“ se podle stěžovatelky stal všeobecně
známým a označení „maminka“ začalo být spojováno výhradně se stěžovatelkou, jejím výrobkem
a vydavatelskou činností. Dále stěžovatelka uvedla, že dne 30. 12. 2002 byla do rejstříku
ochranných známek pod číslem 250213 zapsána slovní grafická ochranná známka
„TO NEJLEPŠÍ V ŽIVOTĚ ŽENY maminka“ s právem přednosti od 29. 1. 2002 a dne
24. 3. 2003 pod číslem 252690 slovní grafická ochranná známka „maminka“ s právem přednosti
od 19. 6. 2002, obě pro výrobky a služby ve třídách 9, 16, 35 a 41, včetně tiskovin všeho druhu
ve třídě 16 a vydavatelské činnosti ve třídě 41. Stěžovatelka uvedla, že zmíněné ochranné známky
lze považovat za známky, které mají v České republice dobré jméno ve smyslu zákona
č. 441/2003 Sb. a užití jiné ochranné známky s prvkem „MAMINKA“ by klamalo spotřebitele
a vedlo k rozmělnění rozlišovací způsobilosti stěžovatelčiných ochranných známek. Závěrem
stěžovatelka uvedla, že majitel napadenou ochrannou známku neužívá po dobu delší pěti let,
neboť na trhu s tiskovinami se od roku 1997 nevyskytuje žádný časopis s označením
„MAMINKA“ či „MAMINKA 96“, kromě časopisu vydávaného stěžovatelkou.
Ve svém vyjádření k návrhu na zrušení napadené ochranné známky B. S. uvedla, že
časopis s názvem Maminka začal v dubnu 1997 vydávat původní majitel napadené ochranné
známky J. S., který vzhledem ke své nemoci musel vydávání přerušit. Poté vydávala časopis
s názvem Maminka společnost ADORE Publishing, a. s., která však k užití napadené ochranné
známky neměla oprávnění, a byla proto původním majitelem vyzvána k ukončení vydávání a
šíření uvedeného časopisu. Od září 2001 vydávala časopis Maminka stěžovatelka, která byla
původním majitelem napadené ochranné známky dne 8. 2. 2002 rovněž vyzvána k ukončení
vydávání a šíření tohoto časopisu. Stěžovatelka si podle B. S. byla vědoma, že její činnost je
v rozporu se zákonem, a její finanční náklady na propagaci předmětného časopisu jsou podle
B. S. irelevantní. B. S. dále upozornila na skutečnost, že problematikou tvrzeného neužívání
napadené ochranné známky se žalovaný zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2003, které
bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 6. 2. 2004.
Na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2004,
sp. zn. 99 D 3574/2002, které nabylo právní moci dne 5. 8. 2004, přešla práva z napadené
ochranné známky na pozůstalou manželku B. S., a to ke dni smrti původního majitele, tj. ke dni
25. 11. 2002.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 12. 2004 byl návrh stěžovatelky na zrušení předmětné
ochranné známky zamítnut. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný předně uvedl,
že k neužívání ochranné známky ve vztahu k §31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. může
docházet z úmyslných či neúmyslných důvodů. K úmyslnému neužívání může docházet
při přihlašování označení z blokovacích či spekulativních důvodů, k neúmyslnému neužívání patří
důvody nezávislé na vůli majitele, přičemž v takovém případě mohou být dány tzv. liberační
důvody, na jejichž základě je možno omluvit neužívání ochranné známky. Žalovaný dospěl
k závěru, že od počátku zkoumaného období, tj. od 25. 5. 1999 do smrti původního majitele dne
25. 11. 2002 existovaly řádné důvody k nezaviněnému neužívání napadené ochranné známky
spočívající ve vážném onemocnění a smrti původního majitele (pozn. NSS: B. S. se ve svém vyjádření
k návrhu na zrušení o nemoci vůbec nezmiňuje, toto tvrdila pouze u prvního návrhu na výmaz a žalovaný
v odůvodnění rozhodnutí poukazuje na zjištění učiněná v předchozím řízení); takové důvody
podle žalovaného existovaly i v období od 25. 11. 2002 do 5. 8. 2004, tj. do nabytí právní moci
usnesení Okresního soudu v Ostravě, neboť do tohoto data nemohla dědička B. S. z důvodu
probíhajícího dědického řízení napadenou ochrannou známku řádně užívat, ani ji převést, ani
poskytnout právo užívat ji na základě licenční smlouvy. Žalovaný proto konstatoval, že neužívání
napadené ochranné známky v období pěti let předcházejících podání návrhu na její zrušení bylo
nezávislé na vůli jejího vlastníka a nebylo zaviněno jeho nečinností.
Ve vztahu k návrhu podle §31 odst. 1 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb. žalovaný
konstatoval, že ochranná známka se po dni zápisu může stát klamavou pouze v důsledku užívání
vlastníkem nebo s jeho souhlasem. Jelikož žalovaný dospěl při posouzení návrhu podle §31
odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. k závěru, že napadená ochranná známka nemohla být
řádně užívána, nelze konstatovat, že se stala v důsledku jejího užívání vlastníkem klamavou.
Ve vztahu k tvrzení stěžovatelky ohledně vynaložení finančních prostředků na propagaci
vydávaného časopisu, a tím i její ochranné známky, žalovaný uvedl, že se nelze úspěšně domáhat
zrušení starší ochranné známky, jestliže uváděním výrobků či služeb na trh jsou porušována práva
jiného vlastníka ochranné známky.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka dne 10. 1. 2005 rozklad. Namítla,
že jediným důvodem pro zastavení vydávání časopisu „MAMINKA“ původním majitelem
napadené ochranné známky byl nedostatek financí, nikoliv nemoc, což dosvědčuje výzva
jeho právního zástupce ze dne 29. 10. 2001 zaslaná stěžovatelce s žádostí o vypořádání
autorských práv k časopisu „MAMINKA“ a výzva právní zástupkyně ze dne 17. 1. 2002.
Stěžovatelka namítla, že onemocnění nebránilo původnímu majiteli v jeho aktivním vystupování
vůči stěžovatelce a nemohlo být deliberačním důvodem, neboť skutečným důvodem nevydávání
a neužívání napadené ochranné známky byl nedostatek finančních prostředků. Stěžovatelka dále
napadla závěr žalovaného, že B. S. nemohla z důvodu probíhajícího dědického řízení napadenou
ochrannou známku řádně užívat. Namítla, že B. S. byla jako majitelka napadené ochranné
známky zapsána do rejstříku ochranných známek od 10. 4. 2003 a dne 24. 6. 2003 podala návrhy
na výmaz ochranných známek stěžovatelky z pozice vlastníka kolidující ochranné známky. Pokud
by bylo platné stanovisko žalovaného o tom, že B. S. nemohla s napadenou ochrannou známkou
nakládat až do ukončení dědického řízení, lze podle stěžovatelky úspěšně zpochybnit zápis změny
vlastníka napadené ochranné známky ke dni 10. 4. 2003, stejně jako návrhy na výmaz
stěžovatelčiných ochranných známek. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že původní
majitel použil pro svůj jediný výtisk časopisu název „MAMINKA“, nikoliv název „MAMINKA
96“, což nepředstavuje řádné užívání. Nový majitel napadenou ochrannou známku neužíval
vůbec. K zamítavému rozhodnutí vztahujícímu se k §31 odst. 1 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb.
stěžovatelka uvedla, že toto ustanovení se vztahuje nejen na známky užívané, které klamou
veřejnost, ale i na známky, které mohou důsledkem jejich užívání, tj. budou-li užívány, vést ke
klamání veřejnosti.
Ve svém vyjádření k rozkladu B. S. uvedla, že původní majitel učinil přípravu k druhému
vydání časopisu, což bylo prokázáno. Dále namítla, že podání návrhu na výmaz ochranných
známek nelze ztotožnit s pojmem „nakládání s ochrannou známkou“, neboť se nejedná o
nakládání s ochrannou známkou ve smyslu zákona č. 441/2003 Sb., nýbrž o ochranu před jejím
zneužitím. B. S. nesouhlasila se stěžovatelčiným výkladem §31 odst. 1 písm. c) zákona
č. 441/2003 Sb. a namítla, že z použití slov „v důsledku užívání“ vyplývá, že je kladen důraz na
příčinnou souvislost, tj. vyskytne-li se tento jev nebo skutečnost přičiněním něčeho jiného,
v posuzovaném případě přičiněním „užívání“.
Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 31. 5. 2005 byl rozklad zamítnut a rozhodnutí
o zamítnutí návrhu na zrušení napadené ochranné známky bylo potvrzeno. Žalovaný potvrdil
závěr správního orgánu prvního stupně o existenci řádných důvodů pro neužívání napadené
ochranné známky, jímž byla nemoc původního vlastníka a následně dědické řízení, během něhož
byla možnost nakládání s ochrannou známkou omezena, přičemž nedostatek finančních
prostředků na straně původního vlastníka nemůže existenci těchto řádných důvodů neužívání
vyvrátit. Podle žalovaného je pro posouzení otázky užívání napadené ochranné známky rozhodné
datum nabytí právní moci soudního rozhodnutí o vypořádání dědictví, a nikoliv datum vyznačení
v rejstříku ochranných známek. Ohledně interpretace §31 odst. 1 písm. c) zákona
č. 441/2003 Sb. žalovaný uvedl, že ochranná známka musí vést ke klamání v důsledku užívání
svým vlastníkem nebo s jeho souhlasem a zkoumání klamavosti ochranné známky jako takové,
tedy ne v důsledku užívání, je možné pouze v rámci prohlášení neplatnosti podle §32 odst. 1
zákona č. 441/2003 Sb. pro rozpor s §4 písm. g) citovaného zákona. Závěrem žalovaný
konstatoval, že stěžovatelkou uvedené argumenty o vydávání periodika „maminka“
a o jeho známosti nejsou pro hodnocení návrhu na výmaz rozhodné, neboť v rámci §31 odst. 1
písm. a) a c) zákona č 441/2003 Sb. je posuzováno především jednání vlastníka napadené
ochranné známky.
Dne 29. 7. 2005 podala stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného u Městského soudu
v Praze žalobu. V ní uvedla, že rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno na základě zákonem
povolené volné úvahy správního orgánu a že žalovaný při rozhodování nesprávně a způsobem
vybočujícím z obvyklé meze správního uvážení posoudil otázku důvodů ospravedlňujících
neužívání ochranné známky. Stěžovatelka uvedla, že dle ustálené rozhodovací praxe žalovaného
musí důvody ospravedlňující neužívání bez jakýchkoliv pochyb a jednoznačně „zdůvodnit“,
proč majitel známku v daném období neužíval, resp. nemohl řádně užívat. Namítla, že jediným
důvodem pro zastavení vydávání časopisu „MAMINKA“ původním majitelem napadené
ochranné známky byl nedostatek financí, nikoliv nemoc, což dosvědčuje výzva jeho právního
zástupce ze dne 29. 10. 2001 zaslaná stěžovatelce s žádostí o vypořádání autorských práv
k časopisu „MAMINKA“ a výzva právní zástupkyně ze dne 17. 1. 2002. Stěžovatelka namítla,
že onemocnění nebránilo původnímu majiteli ve vykonávání práv z ochranné známky
a v jeho aktivním vystupování vůči stěžovatelce a nemohlo být deliberačním důvodem,
neboť skutečným důvodem nevydávání a neužívání předmětné ochranné známky byl nedostatek
finančních prostředků.
Stěžovatelka dále namítla, že B. S. byla jako majitelka napadené ochranné známky zapsána
do rejstříku ochranných známek od 10. 4. 2003 a dne 24. 6. 2003 podala návrhy na výmaz
ochranných známek stěžovatelky č. 250213 a č. 252690. Pokud by bylo platné stanovisko
žalovaného o tom, že B. S. nemohla s napadenou ochrannou známkou nakládat až do ukončení
dědického řízení, lze podle stěžovatelky úspěšně zpochybnit zápis změny vlastníka napadené
ochranné známky ke dni 10. 4. 2003, stejně jako návrhy na výmaz stěžovatelčiných ochranných
známek. Stěžovatelka uvedla, že žalovaný nijak nezdůvodnil své tvrzení, že pro posouzení otázky
užívání je rozhodující datum nabytí právní moci soudního rozhodnutí o vypořádání dědictví, a
nikoliv datum vyznačení v rejstříku ochranných známek. Stěžovatelka namítla, že rejstřík je
veřejným seznamem a všechny údaje týkající se ochranných známek jsou účinné vůči třetím
osobám okamžikem zápisu do rejstříku. Navíc se podle stěžovatelky dědictví nabývá smrtí
zůstavitele, proto se B. S. stala majitelem ochranné známky již k okamžiku smrti jejího původního
majitele a nic jí nebránilo ve výkonu práv z napadené ochranné známky. Stěžovatelka upozornila
na skutečnost, že žalovaný po celou dobu jednal s B. S. jako s majitelem napadené ochranné
známky.
Stěžovatelka rovněž uvedla, že napadená ochranná známka není užívána řádně,
neboť její původní vlastník užil pro svůj časopis název „MAMINKA“, ačkoliv se napadená
ochranná známka skládá ze dvou částí, a současný vlastník ji neužívá vůbec.
K zamítavému rozhodnutí vztahujícímu se k §31 odst. 1 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb.
stěžovatelka uvedla, že toto ustanovení se vztahuje nejen na známky užívané, které klamou
veřejnost, ale i na známky, které mohou důsledkem užívání, tj. budou-li užívány, vést ke klamání
veřejnosti. K naplnění skutkové podstaty stačí podle stěžovatelky pouhá potenciální schopnost
ochranné známky vést ke klamání veřejnosti.
Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že za řádné užívání ochranné známky
je považováno též užívání v podobě, která se od podoby, ve které byla ochranná známka zapsána,
liší prvky neměnícími její rozlišovací způsobilost (§13 odst. 2 písm. a/ zákona č. 441/2003 Sb.).
Žalovaný upozornil i na čl. 5 C (2) Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví,
podle něhož užívání tovární nebo obchodní známky v podobě, která se liší svými prvky,
jež nemění rozlišovací způsobilost známky, od podoby, ve které byla zapsána, nepřivodí výmaz
zápisu a nezmenší ochranu známky. Vypuštění číslice 96 jako doplňujícího prvku napadené
ochranné známky nezmenšuje podle žalovaného rozlišovací schopnost ochranné známky.
Řádnými důvody pro neužívání ochranné známky mohou být podle žalovaného jen
takové důvody, které objektivně znemožňují vlastníkovi ochranné známky bez ohledu
na jeho vůli vykonávat práva z ochranné známky. Tímto důvodem byla podle žalovaného nemoc
původního majitele a případný nedostatek finančních prostředků nesnižuje závažnost
jeho nemoci, na základě které byl původní majitel výrazně omezen i ve vykonávání běžných
potřeb, tím spíše v užívání napadené ochranné známky vydáváním časopisu.
Ohledně dědického řízení jako deliberačního důvodu žalovaný uvedl, že je pro něj
podstatné, kdo je v dědickém řízení označen jako dědic, a že je tedy pro něj rozhodující datum
nabytí právní moci rozhodnutí o vypořádání dědictví; zápis změny vlastníka ochranné známky
do rejstříku ochranných známek znamená pouze, že změna je účinná vůči třetím osobám. Vlastní
dědické řízení s sebou přináší podle žalovaného značnou nejistotu, která je odstraněna až nabytím
právní moci rozhodnutí o vypořádání dědictví, a proto se jedná o překážku, která znemožňuje
nebo výrazně znesnadňuje nakládání s předmětem dědictví. Pravděpodobnému dědici však náleží
právo chránit dědictví a činit pro to všechny právní kroky, jako tomu bylo v případě dědičky B. S.
Ve vztahu k stěžovatelčinu výkladu §31 odst. 1 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb. žalovaný
uvedl, že ke klamání může dojít pouze v důsledku užívání ochranné známky, z čehož je patrné,
že v případě neužívání nelze citované zákonné ustanovení použít.
Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že stěžovatelka začala
časopis MAMINKA vydávat bez oprávnění k využití ochranné známky, poté si nechala účelově
zaregistrovat ochranné známky „Maminka“, „TO NEJLEPŠÍ V ŽIVOTĚ ŽENY MAMINKA“
a „TO NEJLEPŠÍ V ŽIVOTĚ ŽENY maminka“ a začala tvrdit, že napadená ochranná známka
s právem přednosti je klamavá ve vztahu k později zapsaným známkám. Tento postup je
podle osoby zúčastněné na řízení neobhajitelný a v rozporu s právním řádem.
V podání ze dne 25. 1. 2007 stěžovatelka poukázala na skutečnost, že do českého
právního řádu byly implementovány články 10 a 11 (pozn. NSS: stěžovatelka měla zřejmě v úmyslu
poukázat na čl. 12) směrnice 89/104/EHS a že příslušná ustanovení českého právního řádu musí
být vykládána ve světle textu a cíle této směrnice. Stěžovatelka uvedla, že výmaz ochranné
známky z rejstříku, resp. její zrušení z důvodu neužívání musí nastat vždy, nastanou-li příslušné
právní podmínky pro nastoupení této sankce a je-li podán příslušný návrh. Zrušení ochranné
známky z důvodu jejího neužívání je obligatorním následkem neužívání a nejedná se o otázku,
která by byla v diskreční pravomoci žalovaného. Stěžovatelka uvedla, že řádné důvody neužívání
musí být důvody ve smyslu rozumných, spravedlivých požadavků na vlastníka ochranné známky
a že je třeba přihlédnout i k preambuli citované směrnice. Základním smyslem a účelem
příslušené právní úpravy je podle stěžovatelky ochrana rejstříku ochranných známek
před zahlcením zejména blokačními známkami, které by jejich vlastníci neužívali, naopak
by pouze bránili skutečným soutěžitelům v užívání jakýchkoli označení, případně by na úkor
těchto soutěžitelů získávali neoprávněné obohacení, což by nebylo v souladu se základní funkcí
známkového práva (rozsudek Evropského soudního dvora ve věci SA CNL - SUCAL NV HAG
GF č. C - 10/89; pozn. NSS: rozsudek Soudního dvora ze dne 17. října 1990, Hag II, C - 10/89, Recueil,
s. I - 3711).
Stěžovatelka dále upozornila na dva rozsudky Evropského soudního dvora týkající se
neužívání ochranné známky a jeho následků (rozsudek ve věci C - 40/01 Ansul BV Ajax
Brandbeveilinging BV a C - 259/02 La Mer Technology Inc. a Laboratoires Goemar SA;
pozn. NSS: rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 2003, Ansul, C - 40/01, Rerueil, s. I - 2439
a usnesení Soudního dvora ze dne 27. ledna 2004, La Mer Technology, C - 259/02, Recueil, s. I - 1159),
žádný z nich se však nezabýval výkladem pojmu „řádné důvody neužívání“. Z uvedených
rozsudků podle stěžovatelky vyplývá, že známková ochrana může být udržena toliko tehdy,
pokud vlastník ochranné známky má skutečný a vážný úmysl známku užívat za účelem zajištění
odbytu příslušného druhu výrobků nebo služeb na trhu a za účelem vytvoření nebo zachování
příslušného podílu na trhu. Vlastníkem ochranné známky je soutěžitel účastnící se hospodářské
soutěže; takový soutěžitel však nemůže být závislý na zdravotním stavu jediné osoby. Podnikatel
musí naopak počítat s nemocemi či úmrtím fyzických osob a pro takový případ musí zajistit
pokračující výkon podnikatelské činnosti. Zastavení podnikatelské činnosti kvůli onemocnění či
smrti jedné fyzické osoby svědčí o tom, že známka ve skutečnosti nikdy vážně v rámci určitého
segmentu trhu užívána nebyla. Pokud by vydávání časopisu skutečně odpovídalo vážné
podnikatelské činnosti zajišťující odpovídající podíl na příslušném segmentu trhu, pokračovalo by
i v období onemocnění, popř. smrti původního majitele napadené ochranné známky
prostřednictvím dalších zaměstnanců a jiných pracovníků příslušného podniku. Stěžovatelka
poukázala na skutečnost, že k posuzování řádných důvodů pro neužívání přistupují soudy
členských států Evropského společenství rozdílně, přičemž onemocnění, popřípadě smrt šéfa
podniku nejsou například francouzskými soudy považovány za řádný důvod pro neužívání
ochranné známky (rozsudek Tribunal de Grande Instance de Paris, 3. komora, 6. října 1998,
Framboisine, PIBD 1998, III, 71).
Pro případ, že soud dospěje k závěru o nemožnosti rozhodnutí na základě předložené
judikatury, navrhla stěžovatelka přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru
Evropských společenství ohledně výkladů pojmu „řádné důvody neužívání“.
Při ústním jednání dne 15. 2. 2007 stěžovatelka mimo jiné upozornila na skutečnost,
že původním majitelem napadené ochranné známky byla fyzická osoba, která však ochrannou
známku neužívala, neboť časopis byl vydáván společností S. – vydavatelství – obchod – reklama,
spol. s r. o., ve které byl původní majitel jednatelem a společníkem. Žalovaný tudíž podle názoru
stěžovatelky nesprávně posuzoval zjištěné skutečnosti (nemoc a následnou smrt původního
majitele) jako důvody, které ospravedlňují neužívání napadené ochranné známky po dobu pěti let.
B. S. uvedla, že původní majitel byl autorem většiny článků a z názvu citované společnosti je
zřejmá personifikace s původním majitelem napadené ochranné známky, po jehož onemocnění a
smrti muselo být vydávání časopisu ukončeno.
Napadeným rozhodnutím byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze dospěl k závěru,
že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, věc správně právně posoudil, a Městský soud
v Praze proto odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Napadená ochranná známka nebyla podle Městského soudu v Praze v průběhu pěti
let předcházejících zahájení řízení o zrušení ochranné známky jejím majitelem užívána.
Podle soudu bylo proto nadbytečné hodnotit rozsudky předložené stěžovatelkou,
v nichž je posuzováno, co je a co není užíváním ochranné známky.
Městský soud v Praze dále uvedl, že posouzení řádného zdůvodnění neužívání ochranné
známky je věcí volného hodnocení důkazů správním orgánem a že soud může zkoumat
rozhodnutí žalovaného v mezích žaloby jen z hlediska ustanovení §34 odst. 5 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění platném a účinném v době vydání
rozhodnutí žalovaného, tj. zda rozhodnutí žalovaného obsahuje úvahu, na jejímž základě
žalovaný dospěl k závěru o existenci deliberačních důvodů pro neužívání ochranné známky,
zda tato úvaha neodporuje skutkovým zjištěním a zásadám logického myšlení, nebo není-li jinak
vadná. Jsou-li tyto požadavky splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat
jiné nebo opačné závěry; Městský soud v Praze odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze
č. j. 7 A 147/99 - 35, č. j. 7 A 93/96 - 29, rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 A 73/2000 - 100 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 6 A 6/92. Městský soud v Praze
dospěl k závěru, že žalovaný vycházel ze skutkových okolností, které zjistil v průběhu řízení,
tyto skutečnosti zhodnotil podle příslušných zákonných ustanovení a jeho hodnocení je v souladu
s obsahem učiněných zjištění i s právní úpravou a neodporuje zásadám logiky. Dále soud
konstatoval, že i podle jeho názoru měl majitel napadené ochranné známky důvody
pro její neužívání ve smyslu §31 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb.,
kterými byly smrtelná nemoc původního majitele a probíhající dědické řízení.
Ohledně důvodu zrušení předmětné ochranné známky podle §31 odst. 1 písm. c) zákona
č. 441/2003 Sb. Městský soud v Praze uvedl, že je stejného názoru na výklad tohoto ustanovení
jako žalovaný. Důvod pro zrušení ochranné známky nastane pouze tehdy, je-li známka užívána.
Žalovaný podle názoru Městského soudu v Praze použil výklad doslovný, nikoliv zužující.
Městský soud v Praze neshledal důvod pro přerušení řízení a předložení předběžné otázky
Soudnímu dvoru, neboť podle jeho názoru je posouzení otázky, zda vážná nemoc majitele
ochranné známky a následné dědické řízení jsou či nejsou „deliberalizačními“ důvody,
v kompetenci národních soudů.
Závěrem Městský soud v Praze uvedl, že otázka posouzení řádného užití napadené
ochranné známky na jediném výtisku časopisu MAMINKA není pro posouzení důvodu
pro zrušení ochranné známky vzhledem k uplynutí doby jejího neužívání vyžadované v §31
odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. právně významná.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (§102 s. ř. s.), tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a uplatňuje v ní kasační důvody podřaditelné pod §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích těchto kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Rozhodnutí
krajského soudu je nutno pokládat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů například tehdy,
není-li z jeho odůvodnění zřejmé, proč soud nepovažoval právní argumentaci žalobce
za důvodnou a proč žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené; to zejména
za situace, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS).
Nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je i takové rozhodnutí, v jehož odůvodnění se krajský
soud nevypořádal s žalobními námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, www.nssoud.cz) nebo pokud z něj není zřejmé, jakými
úvahami se krajský soud řídil či proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní
normy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
www.nssoud.cz).
V žalobě napadla stěžovatelka především právní závěr žalovaného, že za řádný důvod
pro neužívání ochranné známky ve smyslu §31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. lze
považovat nemoc a následnou smrt jejího původního majitele a navazující dědické řízení.
Stěžovatelka tvrdila, že jediným důvodem pro zastavení vydávání časopisu „MAMINKA“
původním majitelem ochranné známky byl nedostatek financí, nikoliv nemoc, což prokazovala
výzvami jeho právního zástupce na vypořádání autorských práv. Stěžovatelka dále nesouhlasila
se závěrem žalovaného, že pro posouzení otázky užívání ochranné známky je rozhodné datum
právní moci soudního rozhodnutí o vypořádání dědictví, a namítla, že B. S. se stala majitelkou
napadené ochranné známky k okamžiku smrti původního majitele. Uvedené žalobní námitky
stěžovatelky lze považovat za stěžejní, neboť na posouzení existence či neexistence řádných
důvodů pro neužívání ochranné známky závisí následné rozhodnutí žalovaného o zrušení
ochranné známky či o zamítnutí návrhu na její zrušení.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně konstatoval,
že spornou otázkou je existence či neexistence řádných důvodů pro neužívání napadené
ochranné známky. Dále však uvedl, že může rozhodnutí žalovaného zkoumat v mezích žaloby
jen z hlediska správního řádu platného a účinného v době vydání rozhodnutí žalovaného (§34
odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb.), tedy zda žalobou napadené rozhodnutí obsahuje úvahu,
na jejímž základě správní orgán dospěl k závěru o existenci deliberačních důvodů pro neužívání
ochranné známky, zda tato úvaha neodporuje skutkovým zjištěním a zásadám logického
uvažování, nebo není-li jinak vadná; jsou-li tyto požadavky splněny, nemůže soud
z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo opačné závěry. S odkazem na obsah předloženého
správního spisu a na odůvodnění rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze uvedl,
že žalovaný vycházel ze skutkových okolností, které zjistil v průběhu řízení, tyto skutečnosti
podle příslušných zákonných ustanovení zhodnotil, hodnocení je v souladu s obsahem učiněných
zjištění i s právní úpravou a neodporuje zásadám logiky a v průběhu řízení nebyly porušeny
zásady a zákonná ustanovení správního řízení. Dále je v napadeném rozhodnutí uvedeno,
že „i podle názoru soudu v daném případě majitel předmětné ochranné známky měl důvody pro její neužívání,
které má na mysli ustanovení §31 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., kterými byla
smrtelná nemoc původního majitele (od ledna 1997 do 25. 11. 2002, kdy zemřel) a probíhající dědické řízení
(25. 11. 2002 do 2. 8. 2004) ohledně jeho majetku, včetně vlastnického práva k předmětné ochranné známce“.
Stěžovatelka v žalobě nerozporovala skutková zjištění, k nimž dospěl žalovaný, tedy
zjištění o nemoci původního majitele, jeho následném úmrtí a navazujícím dědickém řízení.
Napadla však právní závěr žalovaného, že tyto zjištěné skutečnosti lze podřadit pod řádné
důvody pro neužívání napadené ochranné známky. Jak již bylo výše uvedeno, Městský soud
v Praze pouze jednou větou konstatoval, že majitel napadené ochranné známky měl důvody
pro její neužívání, přičemž těmito důvody byla nemoc původního majitele a probíhající dědické
řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vůbec není zřejmé, jaké úvahy vedly soud
k přijetí tohoto právního závěru, tedy jakými úvahami se řídil při hodnocení právní otázky
existence řádných důvodů pro neužívání ochranné známky.
Pojem „řádné důvody pro neužívání“ je typickým neurčitým právním pojmem. Jak se již
vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003 - 164,
č. 232/2004 Sb. NSS, „neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně
právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit a často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy.
Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu prostor, aby posoudil, zda konkrétní případ patří do rozsahu
neurčitého pojmu či nikoli“. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší
povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který právní norma předvídá. Jak již uvedl
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 - 73,
č. 701/2005 Sb. NSS, „při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní
skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam
užitého neurčitého pojmu objasnit“. Teprve poté, kdy správní orgán neurčitý pojem vyloží, může
jej konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního případu (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 10. 2004, č. j. 1 As 10/2003 - 58, č. 849/2006 Sb. NSS). Z rozsudku
téhož soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 - 64, www.nssoud.cz, vyplývá,
že „[p]ři interpretaci neurčitého právního pojmu se […] uvážení správního orgánu, na rozdíl od realizace
diskreční pravomoci, zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení, tzn. že je nutno nejprve
objasnit neurčitý právní pojem a jeho rozsah, a poté hodnotit, zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit
do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu“.
Interpretace neurčitého právního pojmu a subsumpce zjištěného skutkového stavu
pod interpretovaný neurčitý právní pojem plně podléhají soudnímu přezkumu. Jak se vyjádřil
Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku č. j. 1 As 10/2003 - 58, „[s]oud […] musí mít
možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace takového pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem,
jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil
ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění nejsou s těmito podklady v logickém rozporu“. K námitce
žalobce musí správní soud řešit otázku, zda určitý jev reálného života byl správním orgánem
správně podřazen pod neurčitý právní pojem, v posuzovaném případě zda nemoc a následné
úmrtí původního majitele napadené ochranné známky a navazující dědické řízení je možno
podřadit pod pojem „řádné důvody pro neužívání ochranné známky“.
S odkazem na judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší správní soud podotýká,
že při výkladu neurčitých právních pojmů je potřeba vyhnout se libovůli či svévolné aplikaci
práva, tj. extrémnímu nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními,
nerespektování kogentní normy, interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretaci a aplikaci zákonných pojmů
v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu,
a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní
normy (nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04, www.nalus.cz ).
Městský soud v posuzované věci tedy zaměnil přístup k přezkumu správních aktů
v případě, kdy správní orgán disponuje povolenou volnou úvahou, tedy úvahou mezi možnými
řešeními, a přezkumem aplikace neurčitého právního pojmu. V posuzované právní věci nemá
správní orgán zákonem umožněnu volnou správní úvahu, která podléhá soudnímu přezkumu
za již konstantně judikovaných, svým způsobem omezených podmínek (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze sp. zn. 6 A 6/92, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 139/2002).
Od správního uvážení je třeba odlišit úvahu správního orgánu o naplnění podmínek zákona
a hodnocení důkazů, a tedy i úvahu o naplnění neurčitého právního pojmu. Takováto úvaha,
jak shora blíže osvětleno, přezkumu soudu podléhá plně (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 7 A 151/2001 ze dne 6. 10. 2005 a sp. zn. 5 As 69/2006 ze dne 29. 4. 2008,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že Městský soud v Praze nepostupoval
při přezkumu rozhodnutí žalovaného podle výše uvedených kritérií pro přezkum správnosti
interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však
není vůbec zřejmé, jaké úvahy jej vedly ke konstatování o správnosti závěrů žalovaného, tedy
o správnosti závěru, že nemoc a následné úmrtí původního majitele napadené ochranné známky
a navazující dědické řízení lze považovat za řádné důvody pro neužívání ochranné známky.
Odůvodnění:
napadeného rozhodnutí neposkytuje skutkovou ani právní oporu výroku
rozhodnutí, a není z něho zřejmé, jakými úvahami se Městský soud v Praze řídil. Rozhodnutí
(výrok i jeho odůvodnění) však musí být jasné a přesvědčivé, jak to ostatně vyjádřil i Ústavní soud
ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 103/99, v němž uvedl, že i z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod je „požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné
moci […] jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí“.
Obdobně kuse a bez uvedení jakékoliv vlastní úvahy se Městský soud v Praze vyjádřil
k žalobní námitce stěžovatelky ohledně posouzení důvodů ke zrušení ochranné známky,
která může v důsledku užívání svým vlastníkem nebo s jeho souhlasem vést ke klamání veřejnosti
(§31 odst. 1 písm. c/ zákona č. 441/2003 Sb.).
Pokud jde o konstatování Městského soudu v Praze v závěru napadeného rozhodnutí,
že ve výlučné kompetenci národních soudů je posouzení právní otázky, zda vážná nemoc
majitele ochranné známky a následné dědické řízení jsou či nejsou „deliberalizačními“
(pozn. NSS: správně „deliberačními“) důvody, upozorňuje Nejvyšší správní soud
zejména na rozsudek Soudního dvora ze dne 14. června 2007, Armin Häupl (C - 246/05,
Sb. rozh. s. I - 4673), ve kterém Soud zdůraznil mimo jiné požadavek jednotné aplikace
a interpretace práva Evropských společenství tak, aby úroveň známkoprávní ochrany nebyla
odvislá od úrovně známkoprávní ochrany jednotlivých členských států (body 42 - 45
cit. rozsudku). Podle uvedeného rozsudku jsou „řádnými důvody pro neužívání“ ochranné
známky překážky s přímým vztahem k posuzované ochranné známce, které znemožňují její
užívání nebo kvůli nimž užívání této ochranné známky ztrácí smysl a které jsou nezávislé na vůli
majitele ochranné známky. Úkolem národních soudů je pak posouzení zjištěného skutkového
stavu ve světle tohoto výkladu (bod 55 cit. rozsudku). Nejvyšší správní soud nesdílí právní závěr
městského soudu o úloze národního soudu při aplikaci zákona o ochranných známkách,
v jehož úpravě se promítla shora citovaná první směrnice Rady 89/1904/EHS, kterou se sbližují
právní předpisy členských států o ochranných známkách. Jestliže již při výkladu pojmu „skutečné
užívání“ ochranné známky dal Soudní dvůr v judikatuře zmiňované stěžovatelkou jasně najevo,
že bude uplatňovat hledisko jednotného výkladu tak, aby se úroveň ochrany zaručená ochranné
známce neměnila podle jednotlivých právních úprav, pak bylo třeba přehledné právní úvahy,
proč tomu má být u neurčitého právního pojmu „řádné důvody“ jinak. Takové právní
zdůvodnění však městský soud nepřinesl, ačkoli řízení před Soudním dvorem ve věci Armin
Häupl, C - 246/05, bylo zahájeno v červnu 2005 a městský soud měl a mohl o této skutečnosti
vědět (tím Nejvyšší správní soud neodhlíží od těžkostí spojených se zjišťováním stavu soudních
řízení před Soudním dvorem). Pokud by v mezidobí Soudní dvůr nepodal ve věci Armin Häupl,
C - 246/05, jednotící výklad, bylo by nepochybně potřebné položit v tomto smyslu předběžnou
otázku. V současné době je však již jasné, že neurčitý právní pojem „řádné důvody“ užitý v čl. 12
odst. 1 citované směrnice a v §31 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 1 zákona o ochranných známkách,
podléhá jednotnému výkladu (bod 45 cit. rozsudku); přitom Soudní dvůr dále v bodech 50 - 55
vymezil charakter okolností, které zakládají překážku užívání ochranné známky (příliš široké
pojetí pojmu „řádné důvody“ by šlo proti systematice čl. 12 odst. 1 směrnice, dosažení cíle
směrnice vyžaduje, aby zapsané ochranné známky byly skutečně užívány pod hrozbou jejich
zrušení). Za tohoto stavu věci pozbývá procesní návrh stěžovatele na položení předběžné otázky
Nejvyšším správním soudem významu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Městského soudu
v Praze zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d/
s. ř. s.) a věc vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Samotnou hmotněprávní
podstatou věci, tedy ani dalším uplatněným kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. namítajícím nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení se Nejvyšší správní soud nezabýval a ani zabývat nemohl,
neboť k tomu by bylo možno přistoupit až poté, kdy by Nejvyššímu správnímu soudu bylo
předloženo k přezkumu přezkoumatelné rozhodnutí.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 věta první s. ř. s.).
V dalším řízení bude třeba, aby Městský soud v Praze opětovně přezkoumal rozhodnutí
žalovaného a doplnil odůvodnění rozsudku o náležitosti, jejichž absence zakládá
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, tj. aby bylo z nového rozhodnutí zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při utváření závěru o skutkovém a právním stavu, jakým způsobem
se vypořádal s žalobními námitkami stěžovatelky (která podrobně právně argumentovala
k závěrům žalovaného o vztahu zjištěných skutečností, tedy nemoci majitele ochranné známky
a řízení o dědictví, aniž obdržela k těmto námitkám odpověď) a na základě jakých úvah
subsumoval zjištěný skutkový stav pod příslušné právní normy; přitom přihlédne i k citované
judikatuře Evropského soudního dvora ve věci Armin Häupl, C - 246/05, jež podstatným
způsobem ovlivňuje výklad neurčitého právního pojmu „řádné důvody pro neužívání ochranné
známky“. Ve světle úvah Evropského soudního dvora (zejména bodů 32 - 55 rozsudku) pak
městský soud vyloží, zda a z jakých příčin (skutkových i právních) zjištěné skutkové okolnosti
(onemocnění majitele ochranné známky, řízení o dědictví) mohly (či nemohly) představovat
překážky znemožňující užívání ochranné známky, či zda kvůli nim užívání ochranné známky
ztratilo smysl, resp. posoudí, zda takový výklad a úvahy jsou obsahem přezkoumávaného
správního aktu, to vše v intencích přezkumu aplikace neurčitého právního pojmu, jak byl shora
osvětlen.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu