ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.46.2008:146
sp. zn. 6 Azs 46/2008 - 146
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Marie Turkové a JUDr. Ludmily
Valentové v právní věci žalobkyně: T. K., zastoupené JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem,
se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 15. 11. 2004, č. j. OAM - 3166/VL - 10 - 08 - 2004, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2007, č. j. 59 Az 15/2007 - 105,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu JUDr. Radimu Vicherkovi, se přiznáv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2856 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) byla odmítnuta žaloba
žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2004, č. j. OAM -
3166/VL - 10 - 08 - 2004. Tímto rozhodnutím byla stěžovatelčina žádost o azyl zamítnuta jako
zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
azylu“). Podle žalovaného stěžovatelka svou vlast opustila kvůli rodinným problémům. Nebyly
zjištěny žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být ve vlasti vystavena pronásledování z
důvodů relevantních pro azylové řízení. Žalovaný konstatoval, že legalizace pobytu na území
České republiky a osobní problémy ekonomického a rodinného charakteru nemohou být
důvodem pro poskytnutí mezinárodní ochrany formou azylu. Vzhledem k tomu, že posoudil
žádost stěžovatelky jako zjevně nedůvodnou ve smyslu §16 zákona o azylu, neposuzoval pro
nadbytečnost splnění podmínek pro udělení azylu dle §13 a §14 zákona o azylu a nehodnotil
překážky vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona, neboť jejich aplikace se váže na aplikaci
§12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito nebylo.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke krajskému soudu, v níž pouze
uvedla, že s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí a výrok rozhodnutí napadá v celém rozsahu;
žalovaný podle ní porušil §3 odst. 3 a odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), a §12 zákona o azylu. Odkázala
na své výpovědi při řízení o azylu a na obsah správního spisu a požádala krajský soud,
aby rozhodnutí zrušil.
Krajský soud stěžovatelčinu žalobu nejprve rozsudkem zamítl, toto rozhodnutí však bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem. Důvodem byla skutečnost, že velmi obecná žaloba
neobsahovala konkrétní žalobní body, a krajský soud se ani nepokusil tento nedostatek žaloby
postupem dle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odstranit. Krajský soud ve svém dalším postupu učinil kroky
k odstranění nedostatků žaloby, a po nevyhovění výzvě dle §37 odst. 5 s. ř. s. a neodstranění
nedostatků žaloby tuto odmítl.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského soudu kasační stížností pro jeho nezákonnost,
tedy z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka uvádí, že jí měl být
s ohledem na §35 odst. 7 s. ř. s. a §30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ustanoven zástupce k ochraně jejích práv, popř. - v případě nedoručení zásilky - jí měl být
ustanoven opatrovník. Výzva učiněná krajským soudem na adrese stěžovatelky byla navíc patrně
pouze v českém jazyce. Soud také nezkoumal, zda se na nahlášené adrese stěžovatelka fakticky
pobývala, a zda tedy vůbec měla možnost zásilku převzít. Za těchto okolností měla stěžovatelka
znemožněno uplatnění svých práv u soudu a rozhodnutí krajského soudu je třeba zrušit a vrátit
k dalšímu řízení. Stěžovatelka současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž shledal,
že stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a kasační
stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Stěžovatelka je zastoupena advokátem a kasační
stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka kasační stížností míří na kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost
obecně přípustnou.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V daném případě je pro posouzení věci podstatná i genealogie věci: Nejvyšší správní soud
odkázal ve svém předchozím zrušujícím rozsudku např. na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, www.nssoud.cz,
podle kterého bylo namístě zvolit postup podle §37 odst. 5 s. ř. s. a stěžovatelku vyzvat
k odstranění vad tohoto podání, uvést, jakým způsobem mají být vady odstraněny, a poučit ji,
jaký bude mít její případná nečinnost procesní následek. Lhůta pro doplnění podání pak byla
omezena lhůtou pro podání žaloby. Nejvyšší správní soud sice opakovaně dospěl k závěru,
že není třeba žalobce vyzývat k odstranění vady žaloby spočívající v naprosté absenci žalobního
bodu, uplynula-li již lhůta pro podání žaloby ve smyslu ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40,
www.nssoud.cz), zároveň však již vícekrát judikoval v tom smyslu, že pokud tato lhůta běží,
je třeba k takové výzvě přistoupit (zejména poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 1. 2006, č. j. 5 Azs 311/2005 - 44, www.nssoud.cz, který jasně konstatuje, že seznámil-
li se krajský soud s obsahem žaloby zjevně v době běhu lhůty, ve které lze vady podání odstranit,
bylo jeho povinností vyzvat k odstranění vad podání v rozsahu nezbytném k tomu, aby ve věci
mohl rozhodnout.). Pokud jde o otázku, jak rychle a jakými způsoby má soud ve správním
soudnictví účastníka vyzvat, aby odstranil vadu žaloby spočívající v absenci žalobních bodů,
Nejvyšší správní soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 ve věci sp. zn. II. ÚS
392/01 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 30, nález č. 48, str.
17). V této věci Ústavní soud konstatoval, že i zbývající lhůta v délce 5 dnů, byť je značně krátká
a byť v případě projednávaném Ústavním soudem byla do ní zahrnuta i sobota a neděle (sic!),
neznemožňuje soudu, aby účastníka vhodným způsobem vyzval k odstranění vad (Ústavní soud
jmenuje i například telegrafický kontakt či předvolání účastníka, aby odstranil vady do protokolu).
Krajský soud měl stěžovatelku řádně a neprodleně vyzvat k odstranění vad žaloby spolu s řádným
poučením, jak tyto vady odstranit, nebo se o to alespoň pokusit. Pokud tak neučinil bez
přijatelných důvodů a místo toho se přezkoumal neprojednatelnou žalobu meritorně, zatížil řízení
vadou, k níž musel Nejvyšší správní soud přihlédnout i bez návrhu, a proto rozhodnutí krajského
soudu zrušil.
Krajský soud po zrušení jeho rozsudku přistoupil k obeslání stěžovatelky výzvou
k odstranění vad podání, a to na adresu uvedenou samotnou stěžovatelkou v žalobě. Poté,
co se soudu zásilka vrátila s vyznačením „na uvedené adrese neznámý“, učinil kroky ke zjištění
adresy, na které se stěžovatelka zdržuje. Na adresu zjištěnou u Policie ČR doručoval poté výzvu
opětovně. Tentokrát se zásilka vrátila s vyznačením „nezastižen – oznámeno“ (tj. zásilka ve lhůtě
nevyzvednuta). Po uplynutí lhůty náhradního doručení však nedošlo (ve lhůtě stanovené
ve výzvě) k odstranění vytčených vad. Krajský soud poté žalobu s odkazem na absenci náležitostí
usnesením podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. Usnesení o odmítnutí žaloby bylo na adrese
zjištěné u Policie ČR poté stěžovatelkou řádně přebráno a ve lhůtě byla podána předmětná
kasační stížnost.
V daném případě je tedy zřejmé, že krajský soud postupoval v intencích právního názoru
vyjádřeného Nejvyšším správním soudem v předchozím rozsudku, a pokusil se vady žaloby
řádným postupem odstranit. V obdobném případě již Nejvyšší správní soud judikoval
(viz např. rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52) v tom smyslu, že žalobní body
(§71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.) musí obsahovat jak právní, tak i skutkové důvody, pro které žalobce
považuje napadené výroky rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné; pokud
žaloba postrádá potřebná konkrétní tvrzení a žalobce vzdor výzvě a poučení soudu nijak
nereaguje a vadu neodstraní, postupuje krajský soud v souladu se zákonem, odmítne-li žalobcovo
podání z tohoto důvodu. Nejvyšší správní soud se poté zabýval jednotlivými kasačními
námitkami: K názoru, že stěžovatelce měl být ustanoven zástupce, popř. opatrovník, aby nedošlo
k újmě na jejích právech, je třeba uvést, že k „újmě“ stěžovatelky došlo nikoliv nedostatečným
právním zastoupením, ale nereagováním na výzvy soudu. Dále: podle občanského soudního řádu
je opatrovník ustanovován tehdy, jestliže není znám pobyt účastníka. V daném případě se však
podařilo pobyt účastníka zjistit. Ostatně institut ustanovení opatrovníka pro tento případ je v §29
odst. 3 o. s. ř. formulován pouze jako alternativní a krajní možnost, a to
takto:„Pokud neučiní
jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také účastníku, jehož pobyt není
znám“ (je navíc zřejmé, že k ochraně práv účastníka je účinnější zjišťování pobytu účastníka,
než ustanovování opatrovníka – soudu tedy nelze tento postup vytknout). K otázce ustanovování
účastníka se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil, a to následovně: „Pokud má
být účastníku řízení o kasační stížnosti ustanoven opatrovník podle §29 odst. 3 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s. a v dalším řízení doručováno pouze tomuto opatrovníkovi, musí být skutečně
postaveno najisto, že pobyt dotčeného účastníka je neznámý“ (podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 5 Azs 41/2008 - 87). Pokud se jedná o námitku
potřebnosti překladu výzvy do rodného jazyka stěžovatelky, pak tato námitka by vůbec věcně
přicházela v úvahu, pokud by stěžovatelka výzvu vyzvedla a pro neporozumění textu utrpěla
újmu. Tak tomu však v daném případě nebylo. Rovněž k této otázce se již NSS ve své judikatorní
praxi vyjádřil: „Okolnost, zda usnesení soudu, vyzývající žalobce k doplnění podstatných
náležitostí žaloby, má být opatřeno překladem do rodného jazyka žalobce či nikoli, může být
posuzována teprve tehdy, pokud je žalobci uvedené usnesení fakticky doručeno. Jestliže však
je usnesení nevyzvednuto v úložní době a doručeno je tak fikcí ve smyslu §46 o. s. ř., je již
z tohoto důvodu námitka týkající se rodného jazyka žalobce nedůvodná“ (podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2007, č. j. 2 Azs 28/2006 - 74). Soud dále
podle stěžovatelky měl zkoumat, zda na nahlášené adrese stěžovatelka fakticky pobývala.
Stěžovatelka však v kasační stížnosti ani netvrdí, a už vůbec jakkoli neprokazuje, že tomu tak
nebylo a že se v místě doručování nezdržovala. Podstatné je, že zásilka se v daném případě
z uvedené adresy nevrátila s vyznačením „na uvedené adrese neznámý“, ale s vyznačením
„nezastižen – oznámeno“. Soud tedy správně dovozoval, že stěžovatelka na uvedené adrese
pobývá (tento závěr ostatně potvrzuje i skutečnost, že usnesení o odmítnutí žaloby bylo
na uvedené adrese stěžovatelkou řádně vyzvednuto). Zpochybněna by tedy za těchto okolností
mohla být pouze otázka, že se stěžovatelka na uvedené adrese reálně zdržovala – to však
stěžovatelka nečiní, a v kasační stížnosti ani netvrdí, a už vůbec jakkoli neprokazuje, že tomu tak
nebylo a že se v místě doručování nezdržovala. V obdobné věci již ostatně NSS judikoval
v tom smyslu, že důkazní břemeno ohledně tvrzení o nemožnosti vyzvednout si písemnost
ve stanovené lhůtě, o jejímž běhu a právních důsledcích jejího marného uplynutí byl účastník
v oznámení o uložení písemnosti poučen, stíhá účastníka řízení, nikoli příslušný (tj. obesílající)
orgán (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 44/2007 - 93 ze dne 12. 5. 2008).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. O návrhu, aby byl
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovateli byl k ochraně jeho zájmů pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem
advokát JUDr. Radim Vicherek. V případě ustanovení advokáta platí hotové výdaje
za zastupování a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.). Uvedený advokát podal dne
14. 8. 2008 vyúčtování za poskytnuté úkony právních služeb podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
V tomto vyúčtování požadoval odměnu za 2 úkony právní služby, a to za převzetí věci a za sepis
doplnění kasační stížnosti. Ustanovený advokát je plátcem DPH. Spolu s režijním paušálem
po 300 Kč na 1 úkon právní služby tak uplatňuje celkovou částku ve výši 4800 Kč + DPH.
Podle §11 odst. 1 advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna za každý z úkonů právní
služby v citovaném ustanovení uvedených. Podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náleží
odměna za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce
ustanoven soudem. Ustanovený advokát však neuvádí, že by se uskutečnila první porada
se stěžovatelkou, která je podmínkou přiznání odměny za uvedený úkon. Podání písemného
doplnění kasační stížnosti pak je úkonem, za který náleží advokátu odměna podle §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu. Ustanovenému advokátu tak byla přiznána odměna za jeden úkon
právní služby, což spolu s náhradou hotových výdajů v částce 300 Kč za jeden úkon právní
služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtením DPH činí celkem částku 2856 Kč,
která byla ustanovenému advokátovi přiznána.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu