ECLI:CZ:NSS:2008:7.ANS.2.2008:35
sp. zn. 7 Ans 2/2008 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, se sídlem Na Sadech 26-
27, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 2008, č. j. 10 Ca 24/2008 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 3. 2008,
č. j. 10 Ca 24/2008 - 15, zamítl žádost podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) ze dne
13. 2. 2008 o osvobození od soudních poplatků za podanou žalobu na ochranu proti nečinnosti
Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích ohledně jeho žádosti o poskytnutí
informací. Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel v žádosti o osvobození od soudních poplatků
nedostačujícím způsobem čestně prohlásil, že je dlouhodobým adresátem státního příspěvku
na živobytí a že nemá oprávnění k nakládání s žádným vlastnictvím. Stěžovatel byl
z tohoto důvodu poučen, že jeho čestné prohlášení nepostačuje, stejně jako potvrzení
o poskytnutí příspěvku na živobytí v nespecifikované výši pro zdravotnická zařízení za účelem
hrazení regulačních poplatků ve zdravotnictví. S tímto poučením byl stěžovateli zaslán tiskopis
„Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků“ s tím, aby jej řádně vyplnil a předložil zpět krajskému soudu. Stěžovatel však vrátil
uvedený tiskopis nevyplněný a odkázal na listinu založenou u správy krajského soudu
a na své čestné prohlášení. Za tohoto stavu krajský soud žádosti stěžovatele nevyhověl,
neboť čestné prohlášení není doložením toho, že stěžovatel nemá dostatečné prostředky.
Takovým dokladem není ani potvrzení Městského úřadu v Poličce ze dne 7. 1. 2008 o poskytnutí
příspěvku na živobytí, v němž není konkretizována jedna z dávek, které může být stěžovatel
příjemcem, není uvedena výše dávky a navíc bylo vydáno pro zdravotnická zařízení v souvislosti
s hrazením regulačních poplatků.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
kterou obsahově opřel o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel předně namítal,
že napadené usnesení nerespektuje obsah žádosti o osvobození od soudních poplatků,
kterou jako žalobce učinil, a účinný projev jeho vůle pak maří zavádějící citací znění čestného
prohlášení. S. ř. s. vyžaduje od žadatele jen doložení nedostatku prostředků, a soudci pak ukládá
povinnost učinit si úsudek o zákonných podmínkách pro individuální osvobození žadatele
od soudních poplatků. Krajský soud učinil závěr, že stěžovatel nedoložil nedostatečnost
prostředků, ale z odůvodnění jeho usnesení není patrno, co tedy vlastně doložil, a jaký je úsudek
krajského soudu z takového podkladu. Jediným úsudkem, který vyplývá z napadeného usnesení
je závěr, že krajskému soudu je neznámá výše státního příspěvku v hmotné nouzi a že krajský
soud popírá platnost listiny, jež je uložena u správy tohoto soudu. Krajský soud tak fakticky
vymáhá vyplnění formuláře vzoru 060, ačkoliv i obsahem tohoto vzoru jsou prohlášení žadatele
o pravdivosti všeho, co je tam uvedeno. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby mu bylo přiznáno
osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud především netrval, pokud jde o podmínky řízení o kasační stížnosti,
na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, ani na povinném zastoupení stěžovatele
advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo na bezplatné zastoupení
se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek pro osvobození
od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je usnesení, jímž byla zamítnuta žádost
o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další řetězení
téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze napadeného
usnesení, by vedlo k popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval a k popření vlastního
smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, zda účastník měl být
od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupný na www.nssoud.cz).
Konstantní judikatura Ústavního soudu vyslovila závěr, že „rozhodnutí o tom,
zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních
poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený
princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu nepřísluší
přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku
dospěl. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně
i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození
neodůvodňují nebo neodůvodňovaly (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000,
sp. zn. IV. ÚS 271/2000).
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků
je zařazen v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník,
který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy
senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků se však, mimo ustanovení §36
odst. 3 s. ř. s., též aplikuje za použití ustanovení §64 s. ř. s. i ustanovení §138 o. s. ř.,
podle kterého lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat
věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Při rozhodování o osvobození
od soudních poplatků pak soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši
soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze
uplatněného nároku a k dalším obdobným okolnostem.
Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků tedy krajský soud přihlíží
nejen k majetkovým poměrům žadatele, ale též k výši soudního poplatku. Při hodnocení
majetkových poměrů žadatele je třeba přihlédnout jak k výši jeho příjmů a množství
disponibilních finančních prostředků, tak k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit. Rozhodnutí
o žádosti pak musí vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených podmínek
a musí odpovídat tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry
znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo. Osvobození od soudních poplatků
je proto možno přiznat pouze osobě, která objektivně není schopna soudní poplatek zaplatit
a nemá jinou možnost, jak se domoci svých práv než cestou soudního řízení.
Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele, resp. jejich tíživosti, v současné
době nejsou v platném právu vyjádřeny. Soudy jsou proto nuceny překlenout tento nedostatek
v každém konkrétním případě interpretací. Celkové zhodnocení všech okolností, které v této věci
vypovídají o poměrech žadatele je tak věcí úvahy soudu a promítá se do závěru, zda je žadatel
s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky. Jestliže mu to jeho poměry
nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků
(v plném rozsahu nebo zčásti).
Z ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. vyplývá, že účastník může být osvobozen od soudních
poplatků při splnění tří předpokladů: a) podání žádosti o osvobození od soudních poplatků,
b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, c) doložení nedostatku prostředků.
V dané věci stěžovatel současně se žalobou ze dne 13. 2. 2008 podal žádost o osvobození
od soudních poplatků. V žádosti uvedl, že nemá prostředky k tomu, aby mohl dostát
svým poplatkovým povinnostem, což osvědčuje v listině uložené u správy Krajského soudu
v Českých Budějovicích dne 4. 2. 2008. Stěžovatel v této žádosti také čestně prohlásil,
že je „dlouhodobým adresátem státního příspěvku na živobytí, nemá oprávnění k nakládání
s žádným vlastnictvím, a nemá ani oporu v rodinném zázemí a u úvěrových ústavů“. Krajský
soud přípisem ze dne 14. 2. 2008 sdělil stěžovateli, že pro rozhodnutí o osvobození od soudních
poplatků nepostačuje jen jeho tvrzení o tom, že je poživatelem určité dávky v nespecifikované
výši a že nemůže nakládat žádným vlastnictvím. Z těchto důvodů proto stěžovateli současně
zaslal tiskopis „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození
od soudních poplatků“ s tím, že je třeba ho řádně vyplnit a vrátit tomuto soudu ve lhůtě
do 29. 2. 2008. Tento přípis i spolu s tiskopisem převzal, po předchozím uložení dne 15. 2. 2008,
stěžovatel dne 27. 2. 2008. Dne 3. 3. 2008 podal stěžovatel osobně do podatelny krajského soudu
potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků, které sám nazval čestným prohlášením a bez dalšího v něm proškrtl kolonky II. (příjmy
z pracovního-obdobného poměru), III. (příjmy z dohod o pracích konaných mimo pracovní
poměr), IV. (příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti), V. (příjmy z hmotného
a sociálního zabezpečení), VI. (další příjmy), IX. (závazky, kde uvedl, že dluhy nesděluje);
pokud jde o kolonky I. (poměry osobní a rodinné) odkázal na jednotlivé řádky čestného
prohlášení ze dne 13. 2. 2008, dále proškrtl kolonky VII. (osobní majetek), VIII. (výdělkové
a majetkové poměry manžela žadatele), v nichž rovněž odkázal na řádky čestného prohlášení
ze dne 13. 2. 2008, a posléze v kolonce X. (jiné okolnosti, které by mohly mít vliv na osvobození)
uvedl, že příjmové poměry jsou osvědčeny čestným prohlášením ze dne 13. 2. 2008 a aktuální
listinou, uloženou u správy krajského soudu. Takto vyplněné potvrzení pak stěžovatel opatřil
datem 3. 3. 2008 a vlastnoručním podpisem.
Protože ze soudního spisu nevyplývá, že by žaloba stěžovatele byla zjevně neúspěšná
(například opožděná), zkoumal krajský soud existenci předpokladu c). Nejprve je třeba zdůraznit,
že účastníka „zatěžuje“ jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. To znamená, že pokud chce
být účastník ohledně své žádosti o osvobození od soudních poplatků úspěšný, musí nejen uvést,
v čem spatřuje svůj nedostatek prostředků, který podle jeho názoru vede k tomu,
že nemůže soudní poplatek uhradit, ale současně musí i takové tvrzení řádně doložit.
Stěžovatel však zejména vůbec neunesl své břemeno důkazní v tom smyslu, že by krajský
soud na základě jím předložených důkazů mohl dospět k právnímu závěru pro stěžovatele
příznivému. Právní úprava institutu osvobození od soudního poplatku totiž neukládá krajskému
soudu povinnost, aby sám za žadatele vyhledával skutečnosti, které by měly charakterizovat
nedostatek jeho prostředků k uhrazení soudního poplatku. Krajský soud také nemohl presumovat
finanční potíže stěžovatele, stejně jako existenci dluhů, byť by jinak tyto okolnosti
mohly objektivně naplňovat podmínky k úplnému nebo částečnému osvobození od soudních
poplatků.
Stěžovatel ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků jen velmi stroze uvedl,
že nemá prostředky k tomu, aby mohl dostát svým poplatkovým povinnostem. Stěžovatel sice
v žádosti čestně prohlásil, že je „dlouhodobým adresátem státního příspěvku na živobytí,
nemá oprávnění k nakládání s žádným vlastnictvím, a nemá ani oporu v rodinném zázemí
a u úvěrových ústavů“, ale minimálně v něm neuvedl zásadní údaj, a to v jaké výši měsíčně pobírá
tento státní příspěvek, o jaký příspěvek se vlastně jedná, z jakého titulu a rozhodnutím
kterého úřadu mu byl vyměřen. Proto krajský soud zcela důvodně sdělil stěžovateli,
že pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků nepostačuje jen jeho tvrzení,
že je poživatelem určité dávky v nespecifikované výši a že nemůže nakládat žádným vlastnictvím,
proto mu také zaslal tiskopis „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
pro osvobození od soudních poplatků“ s tím, že je třeba ho řádně vyplnit a vrátit soudu
ve stanovené lhůtě. Stěžovatel sice vrátil krajskému soudu tento tiskopis, ale de facto nevyplněný
a odkázal na své původní čestné prohlášení a listinu založenou u správy krajského soudu.
Stěžovatel tak jednak řádně neuvedl, v čem spatřuje nedostatek prostředků,
který podle jeho názoru vede k tomu, že nemůže soudní poplatek uhradit a jednak
toto své neurčité tvrzení vůbec ničím nedoložil.
Jako nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud stížní námitku, že napadené usnesení
krajského soudu nerespektuje obsah jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a že účinný
projev jeho vůle pak maří krajský soud zavádějící citací znění čestného prohlášení. Krajský soud
totiž v odůvodnění napadeného usnesení citoval naprosto přesně, a nikoliv zavádějícím
způsobem, znění čestného prohlášení stěžovatele, které uvedl v žádosti o osvobození
od soudních poplatků. Napadené usnesení krajského soudu proto vychází ze žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků. Jelikož však stěžovatel v této žádosti, a ani později,
nedoložil, že nemá dostatečné prostředky k zaplacení soudního poplatku, rozhodl krajský soud
v souladu se zákonem o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Stejně tak nemůže obstát
námitka stěžovatele, že z odůvodnění napadeného usnesení není patrno, co tedy vlastně doložil
a jaký je úsudek krajského soudu z takového podkladu. Jediným úsudkem, který vyplývá
z napadeného usnesení je totiž to, že je krajskému soudu neznámá výše státního příspěvku
v hmotné nouzi, a že krajský soud popírá platnost listiny, jež je uložena u správy tohoto soudu.
Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je totiž zřetelně patrno, že za stávajícího
stavu čestné prohlášení stěžovatele není doložením toho, že tento nemá dostatečné prostředky
a že takovým dokladem není ani potvrzení Městského úřadu v Poličce ze dne 7. 1. 2008
o poskytnutí příspěvku na živobytí z důvodů, které jsou uvedeny v odůvodnění napadeného
usnesení. Krajský soud proto dovodil, že stěžovatel nesplnil svou zákonnou povinnost doložit,
že nemá dostatečné prostředky. Pokud se stěžovatel domnívá, že krajský soud fakticky vymáhá
vyplnění tiskopisu „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození
od soudních poplatků“ ačkoliv i jeho obsahem jsou prohlášení žadatele o pravdivosti všeho,
co je tam uvedeno, neodpovídá tato jeho domněnka skutečnosti, protože např. k bodům II. a III.,
pokud je žadatel vyplňuje, je třeba i potvrzení zaměstnavatele, a k bodům IV. až VI.
Je třeba doložit přílohy, kterými jsou rozhodnutí daňová a rozhodnutí o přiznání dávky
z hmotného a sociálního zabezpečení. Právě ty byly v případě stěžovatele aktuální, a přesto
byla tato kolonka proškrtnuta.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není opodstatněná, a proto ji zamítl (§110 odst.1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Jihočeské vědecké knihovně žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu