ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.48.2008:72
sp. zn. 7 As 48/2008 – 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: WALMARK,
a. s., se sídlem Oldřichovice 44, Třinec, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem
se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 4. 4. 2008, č. j. 9 Ca 393/2007 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2008, č. j. 9 Ca 393/2007 - 40, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 2006/234/kov/WAL,
č. j. sot/8952/07 8953/07 (VARIXINAL mutace 7), jímž byla stěžovateli jako zadavateli reklamy
na přípravek VARIXINAL vysílané na televizních programech Prima televize a Nova v průběhu
roku 2005 uložena podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., ve znění účinném
do 25. 1. 2006, (dále jen „zákon o regulaci reklamy“) pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení
ustanovení §5d písm. d) citovaného zákona. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl,
že zákon o regulaci reklamy chrání zejména spotřebitele, jemuž jsou jako adresátu reklamy
předávány konkrétně zaměřené informace o určitých výrobcích. Reklama vždy slouží k podpoře
prodeje či nákupu výrobku nebo služeb, což je zároveň i jejím definičním znakem. Zákon proto
svými ustanoveními chrání toho, komu jsou tyto účelové informace prezentovány. Městský soud
při výkladu ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy dospěl k závěru, že toto
ustanovení v otázce uvádění spotřebitele v omyl zcela jasně stanoví, jaká jednání tento omyl
vyvolávají. Omyl spotřebitele je vyvolán obsahem reklamy (obrazovou a slovní prezentací), který
přisuzuje potravině vlastnosti, jež jsou zaměnitelné s vlastnostmi a účinky léčiv. Citované
ustanovení proto nelze vykládat tím způsobem, že prokázání skutkové podstaty správního deliktu
spočívá v naplnění znaku omylu způsobeného uváděním nepravdivých údajů o účincích
přípravku. Proto není podle městského soudu pro posouzení věci rozhodné, zda předmětný
doplněk stravy má či nemá léčivé účinky, ale zda je spotřebitel odkazem na léčivé účinky doplňku
stravy uváděn v omyl, byť by i tyto účinky měl. Zaměřil-li proto stěžovatel svoji obranu
na prokázání skutečnosti, že předmětný doplněk stravy má léčivé účinky ve vztahu
ke konkrétnímu onemocnění, nemohla být taková obrana úspěšnou. Správným shledal městský
soud i závěr Rady, že předmětná reklama vzbuzuje dojem léčivých účinků, zejména způsobem
prezentace a umocňující grafickou částí, která naznačuje léčivé účinky přípravku, a také zejména
tvrzením, že „přípravek způsobuje dobrou funkci chlopní, výrazně posiluje žilní stěny, zvyšuje
jejich elasticitu, snižuje bolest a otoky nohou, vrací žilám jejich funkčnost a průchodnost“.
Selektivně vybrané informace o předmětném doplňku stravy, doplněné obrazovým ztvárněním,
užité v reklamě, tak mohou vést k omylu spotřebitele, že jeho používáním lze onemocnění
předcházet, nebo může spotřebitel nabýt dojmu, že doplněk stravy má schopnost odstranit a léčit
příčinu zdravotních obtíží. Městský soud se proto neztotožnil s názorem vysloveným
v obdobných věcech v rozsudcích sp. zn. 10 Ca 334/2007 a sp. zn. 10 Ca 227/2007, že citované
ustanovení zákona o regulaci reklamy umožňuje různý výklad pojmu „uvádět v omyl.“ K žádosti
o moderaci městský soud uvedl, že nezjistil žádný důvod, pro který by shledal, že uložená pokuta
je pro stěžovatele zjevně nepřiměřená. Městský soud rovněž neshledal opodstatněný požadavek
stěžovatele vést ohledně jednotlivých reklam společné řízení a uložit jednu sankci, neboť každé
jednotlivé reklamní mutaci na přípravek Varixinal byl vyhrazen jiný reklamní čas, kdy jednotlivé
mutace reklamy zasahovaly rozdílné diváky (spotřebitele). Rozdílný vysílací čas navíc souvisí
i s rozdílem ve sledovanosti jednotlivých mutací reklamy. Městský soud neshledal důvodný ani
požadavek, aby bylo vedeno společné řízení proti stěžovateli jako zadavateli reklamy
a zpracovateli reklamy, neboť charakter odpovědnosti zadavatele i zpracovatele reklamy podle
§6b odst. 1 zákona o regulaci reklamy nezakládá povinnost vedení společného řízení. Vést
samostatná řízení je proto možností správního orgánu, která není v rozporu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení
právní otázky městským soudem stěžovatel spatřuje především ve výkladu ustanovení §5d
písm. d) zákona o regulaci reklamy. O omylu spotřebitele lze hovořit pouze tehdy, pokud je
u adresáta reklamy vyvolán mylný dojem, který je v rozporu se skutečnými vlastnostmi
propagovaného produktu. V případě, že je výsledný dojem z reklamy u spotřebitele v souladu
se skutečnými vlastnostmi produktu, nejde hovořit o omylu. Radě i městskému soudu je proto
třeba vytknout, že se nezabývaly posouzením pravdivosti obsahu reklamy ve vztahu k vyvolání
omylu. Městský soud rovněž nepřihlédl k nejednoznačnosti citovaného ustanovení, které lze
vykládat dvojím způsobem. V tomto směru lze poukázat na předchozí rozhodnutí městského
soudu ve skutkově i právně obdobných případech (sp. zn. 10 Ca 227/2007,
sp. zn. 10 Ca 334/2007, sp. zn. 10 Ca 335/2007), která odůvodnil základními právními principy
a odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zatím co nyní rozhodl zcela protichůdně. Nejasnost
citovaného ustanovení je přitom zjevná, neboť ještě v průběhu správního řízení, po odvysílání
předmětných reklam, Rada zaujímala stanovisko k výkladu ustanovení §5d písm. d) zákona
o regulaci reklamy tak, že by měl být posuzován obsah reklamy z hlediska pravdivosti
sdělovaných informací ve vazbě na možnost vyvolání omylu. Tato skutečnost jednoznačně
vyplývá z interních analytických materiálů Rady, které jsou založeny ve správním spise. Rada
změnila svůj názor poté, co požádala Státní ústav pro kontrolu léčiv o posouzení, zda způsob
prezentace přípravku nezakládá důvod pro jeho zařazení do kategorie léčiv a tento ústav
se odmítl posouzením přípravku jako doplňku stravy zabývat. Rada tedy změnila výklad
citovaného ustanovení, aby si následně usnadnila rozhodování a nemusela se zabývat
posuzováním pravdivosti tvrzení v reklamě. Z uvedeného je zřejmé, že byl možný dvojí výklad
ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy, a proto je zcela na místě, aby byla poskytnuta
ochrana legitimnímu očekávání a oprávněné důvěře v právo. Třeba zdůraznit i to, že podnikat
v oblasti prodeje doplňků stravy, jako potravin s vysokým obsahem vitamínů a minerálních látek
vyrobených za účelem doplnění běžné stravy, lze pouze v případě, kdy podnikatel může
potencionální zákazníky seznámit s účelem a vlastnostmi nabízeného zboží. Výklad citovaného
ustanovení týkající se omylu spotřebitele, který zaujal městský soud, ale i krajní posouzení
informace, jež odkazuje na vlastnosti a použití v reklamě propagovaných doplňků stravy,
prakticky znemožňuje reklamu na tyto doplňky, pokud zadavatel nerezignuje na sdělení týkající se
složení, vlastností a účelu použití zboží. Výklad zamezující reklamu na doplňky stravy by
prakticky znemožnil podnikání ve výrobě a v prodeji doplňků stravy, což by bylo v rozporu
s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že její podstatou je pouze opakování
tvrzení a námitek, s nimiž se již v rámci vyjádření k žalobě vyrovnala, a na něž reagoval
v napadeném rozhodnutí i městský soud. V tomto směru proto stačí odkázat na odůvodnění
napadeného rozsudku, s nímž se Rada plně ztotožňuje. Pokud jde o tvrzení stěžovatele týkající se
změny jejího stanoviska ohledně výkladu ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy, jde
o pouhou nepodloženou domněnku. Stěžovateli je velmi dobře znám rozdíl mezi doplňkem
stravy, potravinou a léčivými přípravky. Musí mu tak být známa i omezení plynoucí ze zákona
o regulaci reklamy pro jednotlivé komodity. Regulace reklamy samotnou reklamu neznemožňuje,
ale pouze v celospolečenském zájmu reguluje. S ohledem na výše uvedené Rada navrhla, aby
kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ohledně skutkového stavu, jakož i povahy přípravku VARIXINAL (doplněk stravy), není
mezi účastníky řízení sporu. Reklama na přípravek VARIXINAL (mutace 7) začíná záběrem na
ženu v kanceláři, poté muže vystupujícího z auta a doktora se skalpelem v ruce. V levém horním
rohu nápis Varixinal. Ve zvuku následující komentář: „Začíná to pocitem těžkých nohou,
pokračuje otoky a může skončit až nepříjemnou operací.“ Poté následují záběry na stojící a sedící
lidi v hromadném dopravním prostředku. Ve zvuku: „Dlouhé a časté stání, sezení, nadváha
a dědičnost jsou hlavní příčiny vzniku křečových žil.“ Obraz se mění a objevuje se animace celé
dolní končetiny s vyznačenými žilami a bolestivým místem, v levé polovině obrazu jsou nápisy:
sezení, stání, nadváha, dědičnost, těhotenství. Obraz se mění v detailní zobrazení žíly a grafické
znázornění příznivého působení Varixinalu na její funkci. V levé polovině obrazovky jsou nápisy:
Varixinal, dobrá funkce chlopní. Ve zvuku: „Varixinal je špičkový preparát, který výrazně posiluje
žilní stěny, zvyšuje jejich elasticitu, snižuje bolest a otoky nohou, vrací žilám jejich funkčnost
a průchodnost. Varixinal - skutečná úleva pro vaše nohy.“ V závěru je záběr na balení přípravku
a balení kompresivních podkolenek, v levém horním rohu nápis Varixinal a slogan: Skutečná
úleva pro Vaše nohy. Ve zvuku: „Nyní ke každému balení devadesáti tablet kompresivní
podkolenky zdarma.“ Předmětná reklama byla opakovaně vysílána v průběhu roku 2005 na
televizních programech Prima televize (provozovatel FTV Prima spol. s r. o.) a Nova
(provozovatel CET 21, spol. s r. o.).
Podle ustanovení §5d písm. d) věta před středníkem zákona o regulaci reklamy nesmí
reklama na potraviny uvádět v omyl zejména tím, že přisuzuje potravině schopnost předcházet,
ošetřovat nebo léčit lidské choroby nebo na takové schopnosti odkazovat.
Zákon o regulaci reklamy je jednou z norem veřejného práva, která zasahuje do jinak
převážně soukromoprávní úpravy pravidel nekalé soutěže, jako jedné ze dvou hlavních částí
soutěžního práva. Důvodem veřejnoprávní regulace v této oblasti je především snaha
zákonodárce o ochranu spotřebitele - adresáta informací plynoucích z reklamních sdělení, která
jsou formulována především za účelem nalákat a prodat co nejvíce zboží, často bez ohledu na
pravdivost poskytnutých informací či jiné společenské hodnoty. Vlastní úprava nekalé soutěže je
obsažena v §44 obch. zák. v podobě generální klauzule. Nekalou soutěží, která je podle
obch. zák. zakázána, se podle citovaného ustanovení rozumí jednání v hospodářské soutěži, které
je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo
spotřebitelům. Na tuto generální klauzuli navazuje demonstrativní výčet základních skutkových
podstat nekalosoutěžních deliktů, které dále generální klauzuli konkretizují. Mezi něž patří
i klamavá reklama. V této souvislosti Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že naplnění některé
ze skutkových podstat nekalosoutěžních deliktů je deliktem objektivní povahy, u něhož zákon
nevyžaduje zavinění, a proto k nekalé soutěži dochází, jakmile jsou naplněny zákonem stanovené
znaky skutkové podstaty konkrétního deliktu. Zákon o regulaci reklamy obsahuje v ustanovení
§5d písm. d) jednoznačně konkretizovaný obecný zákaz klamavé reklamy, neboť vymezuje, čím
nesmí reklama na potraviny uvádět potenciální spotřebitele v omyl. Jak již bylo výše uvedeno,
reklama na potraviny nesmí uvádět v omyl zejména přisuzováním potravině vlastnosti prevence,
ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění nebo na takové schopnosti odkazovat. Pro
naplnění skutkové podstaty správního deliktu není proto rozhodující, zda reklama uvádí údaje
pravdivé nebo nepravdivé, neboť klamavými mohou být i údaje pravdivé, pokud mohou uvést
spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byly učiněny. Rozhodujícím
je proto celkový dojem, jaký reklama vyvolává (In Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.:
Kurs obchodního práva, Obecná část, Soutěžní právo, 5. vydání, Praha, C.H. Beck, 2007).
Ačkoliv tedy stěžovatel tvrdí, že v reklamě na doplněk stravy VARIXINAL uváděl pouze
pravdivé informace o možných účincích užívání přípravku, což v řízení před městským soudem
i prokazoval, tato skutečnost není rozhodná pro naplnění skutkové podstaty deliktu podle
ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy. V dané věci je naopak rozhodné, zda
stěžovatel použitou kombinací obsahu reklamního sdělení a grafického zpracování reklamy mohl
vzbuzovat v adresátech reklamy dojem, že prezentovaný doplněk stravy je lékem nebo
přípravkem schopným lidské choroby léčit nebo jim předcházet. Pro naplnění skutkové podstaty
je proto dostačující, pokud je na takové schopnosti přípravku obsahem reklamního sdělení pouze
odkazováno.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stěžovatel tohoto dojmu dosáhl kombinací
obrazového ztvárnění působení přípravku a způsobu prezentace, který je způsobilý vyvolat dojem
léčivých schopností prezentovaného výrobku, zejména tvrzením, že „přípravek způsobuje
dobrou funkci chlopní, výrazně posiluje žilní stěny, zvyšuje jejich elasticitu, snižuje bolest a otoky
nohou, vrací žilám jejich funkčnost a průchodnost.“ Spotřebitel je tak způsobem prezentace
reklamy, v níž jsou tyto léčivé účinky přípravku naznačeny, uveden v omyl, neboť přípravek je
pouze doplňkem stravy, nikoliv léčivem, a proto podle ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci
reklamy nesmí preventivní či léčivé účinky přípravku přisuzovat či na ně odkazovat, bez ohledu
na to, zda je obsah reklamního sdělení pravdivý či nikoliv. Nejvyšší správní soud konstatuje, že
citované ustanovení je dostatečně jednoznačné a zřetelně a jasně konkretizuje, čím reklama na
potraviny nesmí potenciální spotřebitele uvádět v omyl. Stěžovatelova argumentace, že přípravek
VARIXINAL má konkrétní účinky, proto nemůže obstát. Možnost dvojího výkladu
předmětného ustanovení, s ohledem na konkrétní určení skutkové podstaty klamání (uvádění
v omyl), nepřichází tudíž v úvahu. Gramatický, jakož i logický výklad sousloví „nesmí uvádět
v omyl“, které je dále blíže určeno demonstrativním výčtem skutkových podstat, nedává prostor
k alternativnímu výkladu ustanovení ve smyslu posuzování pravdivosti v reklamě uvedených
informací. Nejvyšší správní soud proto shledává výstižnou argumentaci městského soudu, která
se týká nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 487/2000, že tento nález dopadá pouze na případy
„neurčitosti“ ustanovení právního předpisu. V dané věci jej aplikovat nelze, neboť se týká
principu legitimního očekávání a výkladu neurčitého práva v případech, kdy je právní norma
nesrozumitelná nebo umožňuje dvojí výklad. Jak bylo již shora uvedeno, ustanovení §5d písm. d)
zákona o regulaci reklamy neobsahuje nesrozumitelnou skutkovou podstatu jednání a smysl
právní normy je zřetelný a jasný.
Nejvyšší správní soud si je vědom náročnosti, kterou zákon o regulaci reklamy v oblasti
ochrany spotřebitele klade na zadavatele reklamy na doplňky stravy, ovšem za daných zákonem
stanovených pravidel je nezbytné zdůraznit ochranu spotřebitele jako subjektu, jemuž jsou
mnohá reklamní sdělení adresována především za účelem zvýšení prodeje výrobku, a nikoliv za
účelem zlepšení zdravotního stavu či fyzické kondice adresátů. Proto nelze přijmout argumentaci
účastníka řízení, že sdělované informace jsou pravdivé. Doplněk stravy je v souladu s platnou
právní úpravou potravinou, a proto nelze akceptovat reklamní sdělení, které tuto potravinu
způsobem prezentace a charakteristikou přiblíží léčivům, až dokonce vyvolá dojem, že v podstatě
jedná o léčivo. Zadavatel reklamy je samozřejmě oprávněn uvádět pravdivé informace ohledně
vlastností nabízeného doplňku stravy, avšak je zároveň především povinen spotřebitele zřetelně
a jasně informovat o tom, že jde pouze o doplněk stravy a nikoliv o léčivo, které by v případě
onemocnění mělo léčivý účinek. Tuto podmínku účastník řízení nesplnil, neboť spotřebitele
dostatečně neinformoval, že o léčivo nejde. Sotva postřehnutelný a velmi krátce prezentovaný
nápis v pravé dolní části obrazovky „doplněk stravy“ nelze považovat za daných okolností za
dostačující. Vadná je jednak velmi krátká doba jeho zobrazení a jednak nedostatečnost tohoto
sdělení, které ve vztahu ke způsobu prezentace výrobku nenese dostatek informací o tom, že se
nejedná o léčivo, které má v případě onemocnění léčivý účinek, a že je tedy v takových případech
nezbytné obrátit se na lékaře. Proto v případě, kdy předmětná reklama budí ohledně povahy
doplňku stravy v tomto směru pochybnosti, je nutné upřednostnit ochranu zdraví spotřebitele.
Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené neshledal důvodnou ani námitku
o porušení jednoho ze základních lidských práv zakotvených v čl. 26 Listiny základních práv
a svobod, protože uvedený výklad citovaného ustanovení neznamená absolutní nemožnost
reklamy na doplněk stravy nebo dokonce zákaz uvádět o nabízeném výrobku pravdivé informace.
Je pouze nutné spotřebitele dostatečně informovat o povaze výrobku, kterým je doplněk stravy,
se sdělením o účincích a působení látek obsažených v přípravku a zřetelně uvést, že se nejedná
o léčivo a že v případě zdravotních potíží je třeba se obrátit na lékaře.
Pokud stěžovatel poukazoval na rozdílnou judikaturu městského soudu ve skutkově
a právně obdobných sporech, nelze než konstatovat, že protichůdné závěry jednotlivých
rozhodnutí městského soudu neposilují důvěru v justici a nepřispívají ani k ochraně právní jistoty
účastníků sporu a principu předvídatelnosti práva. Proto Nejvyšší správní soud rozsudky
městského soudu sp. zn. 10 Ca 227/2007, sp. zn. 10 Ca 334/2007 a sp. zn. 10 Ca 335/2007 pro
nezákonnost zrušil, aby v souladu s ustanovením §12 odst. 1 s. ř. s. zajistil jednotu a zákonnost
rozhodování, jakož i ochranu právní jistoty účastníků. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval
v rozsudku ze dne 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104, dostupný na www.nssoud.cz,
„rozpornost judikatury ve skutkově i právně obdobné otázce je z hlediska právní jistoty účastníků
naprosto nežádoucí a sama o sobě je způsobilá zasáhnout právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Důvodem ke zrušení přezkoumávaného
rozhodnutí pro neodůvodněný rozpor v judikatuře pak ovšem může být jen takový případ, kdy
k tomuto faktu přistupuje i věcná nesprávnost rozhodnutí. Každý potenciální účastník řízení bere
při zvažování svých šancí na úspěch v soudním řízení v potaz i dosavadní (především
publikovanou) judikaturu. Má právo přitom očekávat, že soudy budou v různých případech
rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně. Tím spíše oprávněně očekává, že krajský
soud, který rozhoduje v obdobné věci, v níž již vyslovil svůj názor, tuto věc posoudí ve shodě
s tímto názorem. V opačném případě porušuje princip právní jistoty. Pro úplnost Nejvyšší
správní soud dodává, že tyto úvahy nevylučují možnost vývoje právních názorů, které ovšem
musí být řádně odůvodněny. Názorový střet zakládá rozhodování vyšší soudní instance o sporné
otázce, jejíž následné rozhodnutí bude napříště pro krajské soudy závazné.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože bez prodlení (ihned po předložení spisu a po nezbytném poučení
účastníků řízení) rozhodl o věci samé. Za této situace potom nemohou skutečnosti tvrzené jako
důvod pro přiznání odkladného účinku ani nastat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, který byl publikován pod č. 173/2004 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez
jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Radě žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu