ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.48.2008:57
sp. zn. 7 Azs 48/2008 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: S. A. A., zastoupeného JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se
sídlem Hilleho 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2008,
č. j. 56 Az 172/2007 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Janě Kuřátkové se u r č u j e
odměna za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem dne 28. 3. 2008, č. j. 56 Az 172/2007 - 29, zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 27. 8. 2007, č. j. OAM-1-398/VL-20-11-2007,
kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodních ochrana podle ustanovení §12 až §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je třeba
připomenout, že stěžovateli byla již jednou poskytnuta soudní ochrana projednáním jeho věci
krajským soudem, a to v plné jurisdikci, přičemž další procesní postup v rámci správního
soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatele, ale je podmíněn přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad,
lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud uvádí, že jak ministerstvo, tak krajský soud se vypořádaly
se všemi žalobními námitkami stěžovatele. K námitce týkající se údajných nedostatečných
skutkových zjištění odkazuje Nejvyšší správní soud na svou judikaturu, např. na rozsudek
ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 – 61, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 1 Azs 174/2004 – 103, www.nssoud.cz, kde se těmito otázkami podrobně zabýval,
přičemž povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně skutečný stav věci je limitována
tvrzeními žadatele o azyl, což Nejvyšší správní soud judikoval např. ve svém rozsudku ze dne
26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, www.nssoud.cz.
Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán provedl dokazování a z odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, z jakých důkazních prostředků vycházel při svém rozhodování. Důkazní
prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový
stav, z něhož vycházel správní orgán při svém rozhodování o tom, zda jsou dány důvody
pro udělení azylu podle §12, §14 a §14a zák. o azylu. Ze spisového materiálu bylo rovněž
zjištěno, že stěžovatel nebyl nikterak krácen na svém právu seznámit se s podklady
pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění. Stěžovatel pouze k podkladům
uvedl, že se jedná o obecné informace, které nepopisují mezilidské vztahy a potíže lidí, doplnění
dokazování však nenavrhoval.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud námitku stěžovatele, že ministerstvo nezjistilo
dostatečně aktuální situaci v Nigérii poznačenou konáním voleb. Z předmětného spisu vyplývá,
že si ministerstvo opatřilo následující informace o zemi původu: informace MZV ČR ze dne
12. 4. 2006 a ze dne 18. 4. 2006, informace MV VB ze dne 25. 5. 2007, zprávu International
Crisis Group (ICG) ze dne 30. 5. 2007, informace ČTK ze dne 29. 5. 2007 – „Nový nigerijský
prezident se ujal úřadu“ a článek ČTK ze dne 25. 2. 2007 – „Volby ukázaly, že Nigérie je kolosem
na hliněných nohách“. Z těchto zpráv o zemi původu vyplývají prakticky tytéž informace,
které tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti.
Stěžovatel má zato, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v §12
zákona o azylu, neboť jde o pronásledování z důvodů politických, protože násilí v Nigérii
je rozšířeno a stěžovatel má strach, že by mu mohl být vystaven.
Nejvyšší správní soud již vícekrát judikoval (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 2. 2008, č. j. 2 Azs 102/2007 - 78, www.nssoud.cz), že „poskytnutí azylu je zcela
specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat
s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl jako právní institut není univerzálním
nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (k tomu blíže rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je jím chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno
nahlížet jako na pronásledování“.
Z ustanovení §12 zákona o azylu vyplývá, že účelem přiznání azylu je poskytnout
ochranu tomu, kdo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo cítí
oprávněnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně vymezených. Aby mu mohla být
poskytnuta ochrana formou azylu, musí proto být prokázáno, že je nositelem určitého
přesvědčení (politického, náboženského apod.), pro které je v zemi, jehož občanství má (v zemi
jeho posledního trvalého bydliště), reálně pronásledován, nebo že je pronásledován z důvodu
příslušnosti k jasně vymezené sociální skupině, resp. má důvodnou obavu, že by k takovému
pronásledování mohlo v jeho případě dojít. Stěžovatel v daném případě pouze poukazoval
na obecně špatnou situaci v zemi původu. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek ze dne
21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 – 79, www.nssoud.cz, ve kterém Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování
nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování
nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec
netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes s kutečnost, že pochází ze země
s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje
opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory“. Ohledně stěžovatelova názoru,
že jde o pronásledování z politického důvodu Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, www.nssoud.cz, v němž uvedl, že „předpokladem
naplnění pojmu pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod je, aby žadatel o azyl
nějaký politický názor měl, dokázal jej adekvátním způsobem prezentovat, a věrohodně popsal
příkoří, kterého se mu právě z těchto důvodů dostalo“. To se v posuzovaném případě nestalo.
Lze tak konstatovat, že je zřejmé, že v zemi původu stěžovatele je složitá a nestabilní situace,
touto jsou však postiženi všichni lidé zde žijící podobným způsobem, nelze tedy shledat
u stěžovatele individuální prvek, pro který by ho bylo možno považovat za osobu postiženou
konkrétním pronásledováním. Pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv v zemi
původu není důvodem pro udělení azylu, jak Nejvyšší správní soud již dovodil např. v rozsudku
ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40, www.nssoud.cz.
Stěžovatel dále namítal, že splňuje přinejmenším podmínky pro udělení doplňkové
ochrany. Rovněž touto otázkou se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 7. 8. 2007,
č. j. 5 Azs 15/2007 - 79, www.nssoud.cz., v němž uvedl, že „pro udělení doplňkové ochrany
se vždy posuzuje konkrétní situace žadatele o azyl (kterou žalovaný v rozhodnutí rozsáhle
hodnotil), nikoliv obecně špatná situace v zemi původu“. V daném případě stěžovatel
není ani „uprchlíkem“ ve smyslu čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (vyhlášena
pod č. 208/1993 Sb.), neboť ze žádné skutečnosti nevyplývá, že je „přiměřeně pravděpodobné“,
že v případě návratu do země původu bude čelit pronásledování z důvodů v tomto článku
uvedených. Stěžovateli rovněž nehrozí „reálné nebezpečí“, že by byl vystaven mučení
nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.,
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82). Osobní
situace stěžovatele není v daném případě horší, než situace většiny ostatních osob v zemi
jeho původu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a podle §104a s. ř. s.
ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby v částce 2100 Kč a podle §13 odst. 3
citované vyhláška náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč, celkem tedy 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu