ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.83.2008:46
sp. zn. 7 Azs 83/2008 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Bohuslav Hnízdil a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: V. P., zastoupen JUDr. Zdeňkou Beranovou, advokátkou se
sídlem Dvouletky 145/2690, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 24. 7. 2008, č. j. 61 Az 41/2007 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Zdeňce Beranové se u r č u j e
odměna za zastupování ve výši 2856 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 24. 7. 2008, č. j. 61 Az 41/2007 - 20, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 8. 4. 2007, č. j. OAM-1-293/VL-10-11-2007, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížností podané v zákonné lhůtě stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně
posoudil žalobní námitku směřující k porušení §16 odst. 2 zákona o azylu. Zdůraznil,
že mu reálně hrozí v zemi původu v lepším případě politická šikana, v tom horším odsouzení
či fyzická likvidace z politického důvodu. Stěžovatel zatím neví, že by byl z politických důvodů
trestně stíhán, ale tuto možnost nevylučuje. Má tedy strach, že bude pronásledován. Je v těžké
životní situaci, proto nežádal o mezinárodní ochranu a učinil tak až poté, co obdržel vyhoštění.
Stěžovatel ví, že neznalost práva neomlouvá, ale nevěděl, kde se má poradit. Na základě shora
uvedených důvodů navrhl, aby byl napadený rozsudek krajského soudu Nejvyšším správním
soudem zrušen.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Stěžovatel rozšířil
důvody kasační stížnosti nad rámec bodů žalobních, tvrdil-li, že mu reálně hrozí v zemi původu
v lepším případě politická šikana, v horším odsouzení či fyzická likvidace z politického důvodu.
V žalobě totiž pouze uváděl, že neměl stálý zdroj obživy, proto si půjčil peníze na podnikání,
ty mu byly uloupeny, a proto se po návratu domů bojí kvůli nesplacenému dluhu. Podle
§104 odst. 4 s. ř. s. však Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke stížním důvodům, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49 (publ. pod č. 419/2004 Sb. NSS), a také usnesení ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 1 Azs 9/2003 - 33.
Po vyloučení nepřípustného důvodu se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s.
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační
stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10 2005. Pokud jde o jeho výklad, lze pro stručnost
odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
K námitce neznalosti českého práva a skutečnosti, že stěžovatel nevěděl, kde se má
poradit, již Nejvyšší správní soud judikoval, že vnitřní pohnutky, které stěžovatele vedly k tomu,
že nepožádal o udělení azylu před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění, nejsou pro toto
řízení relevantní. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stěžovatel si musel být vědom toho,
že na území České republiky pobývá nelegálně (při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany uvedl, že se nepokusil nějak upravit pobyt, protože mu kamarádi řekli, že by potřeboval
hodně peněz na vyřízení pracovního víza). Svůj nelegální pobyt však měl řešit, kontaktovat státní
orgány, nebo alespoň požádat o pomoc nevládní organizace, čímž by se o možnosti podat žádost
o udělení azylu dozvěděl. Nejvyšší správní soud připomíná, že pokud žadatel o azyl opustí zemi
svého původu z toho důvodu, aby vyhledal ochranu před nebezpečím, které mu v této zemi
hrozí, žádá zpravidla o udělení azylu bezprostředně po příchodu do země, kterou považuje
za bezpečnou. Jen výjimečně si lze představit že mohou existovat legitimní důvody, proč
tak neučiní. V takovém případě vůbec nezáleží na znalosti či neznalosti práva cílové země,
ale rozhodující je jeho potřeba ochrany. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovateli
nic nebránilo obrátit se se svými problémy v zemi původu na státní orgány České republiky
bezprostředně po svém příjezdu. Pokud tak neučinil, zpochybnil tím své důvody pro udělení
azylu a podpořil závěr ministerstva o účelovosti svých podání, kterými chce především legalizovat
svůj pobyt v České republice a vyhnout se tak správnímu vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 11. 2006, č. j. 4 Azs 137/2006 - 36, www.nssoud.cz).
V daném případě je třeba zdůraznit, že stěžovatel nepožádal o mezinárodní ochranu
při příjezdu do České republiky, ale až po nějaké době, kdy zde nezákonně pracoval. Podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2007, č. j. 3 Azs 119/2004 – 50,
www.nssoud.cz, žádost o udělení azylu podaná až po určité době strávené v České republice
za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány,
ztíženy nebo omezeny, znamená přinejmenším nepřímý důkaz toho, že stěžovatel situaci
ve své domovské zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval
natolik palčivě.
Použití §16 odst. 2 zákona o azylu vykládaného v souladu s čl. 13 a 18 směrnice Rady
2004/83/ES a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) směrnice Rady 2005/85/ES vyžaduje třístupňový test:
1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; 2) zda mohl
žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve; a 3) zda je z postupu žadatele patrné,
že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění,
vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny
kumulativně. V případě nesplnění, byť jedné z nich, nelze §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o
azylu aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 24/2008 – 48). V daném případě Nejvyšší správní soud považuje za nesporné,
že stěžovateli hrozí správní vyhoštění a že mohl podat žádost dříve. Vzhledem k tomu,
že neprokázal, že mu hrozí v zemi původu pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo
skutečné nebezpečí vážné újmy, a také s přihlédnutím k celkové nevěrohodnosti stěžovatele,
který uváděl odlišné důvody v žalobě a v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, a proto ji podle §104a s. ř. s.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokátku a náklady řízení
v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají v odměně za jeden úkon právní služby 2100 Kč
(doplnění kasační stížnosti) podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů 300 Kč podle
§13 odst. 3 citované vyhlášky. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou je povinna odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 456 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu