ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.13.2007:117
sp. zn. 8 Afs 13/2007 - 117
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: 1. JVS a. s., se sídlem
Severní 8/2264, České Budějovice, zastoupeného Mgr. Olgou Volmanovou, advokátkou
se sídlem Radniční 7a, České Budějovice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých
Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 7. 2006, čj. 4169/120/2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2007, čj. 10 Ca 159/2006 - 74,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2007,
čj. 10 Ca 159/2006 - 74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Finanční úřad v Českých Budějovicích (správce daně) vyměřil žalobci dodatečným
platebním výměrem ze dne 10. 11. 2005, čj. 249251/05/077910/2626, daň z příjmů právnických
osob za rok 2001 ve výši 14 235 820 Kč. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím odvolání
žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru zamítl.
II.
Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, čj. 10 Ca 159/2006 - 74, zamítl.
Krajský soud neshledal důvodnou žalobní námitku, podle níž je náklad ve výši
180 000 Kč, který žalobce zaúčtoval do daňových nákladů za úhradu faktury za zpracování
materiálu „Zavádění ekologického systému řízení ve společnosti 1. JVS a.s.“ , daňovým výdajem
ve smyslu §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o daních z příjmů“, „ZDP“). Krajský soud naopak přisvědčil žalovanému,
který předmětný materiál posoudil jako dlouhodobý nehmotný majetek [Čl. I. odst. 3 Přílohy 1
Opatření FMF (Federálního ministerstva financí) čj. V 20 100/1992, kterým se stanoví účtová
osnova a postupy účtování pro podnikatele, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2001
(dále jen „Opatření“)]. Konstatoval přitom, že materiál, který je podle žalobce expertním
posouzením silných a slabých stránek společnosti a je použitelný jako podklad pro vlastní
rozhodnutí o provedení investic, splňuje podmínky pro zatřídění pod kategorii dlouhodobý
nehmotný majetek ve smyslu §25 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, neboť je využitelný
pro dobu delší než jeden rok a jeho pořizovací cena převyšuje 60 000 Kč.
Dále krajský soud odmítl námitky, že správce daně a žalovaný postupovali nezákonně
při posuzování způsobu, kterým žalobce uplatňoval jako nájemce daňové odpisy
tzv. komplexního pronájmu. Opatření stanovilo podle krajského soudu ve vztahu k účtování
při pronájmu majetku odepisovaného nájemcem podle §28 odst. 2 zákona o daních z příjmů
povinnost zaúčtování pronajatého majetku v účetnictví nájemce a ve vztahu k účtování
nájemného povinnost celkovou částku za pronájem sjednanou ve smlouvě rozdělit na složku
odpovídající výši odpisů a na složku nájemného. Závazkem z pronájmu (sledovaným na účtu 474)
je vždy neodepsaná část vstupní ceny hmotného investičního majetku a proúčtováním odpisů
dochází ke snížení zůstatkové ceny tohoto majetku, a tím ke snížení závazků z komplexního
pronájmu. Žalobce nepostupoval v souladu s citovaným Opatřením a nemohl proto využít
možnosti uplatnit daňové odpisy jako náklady vynaložené na zajištění příjmů ve smyslu §24
odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů. Tím, že žalobce neúčtoval o odpisech jako o části
smluvního nájemného, snížil hospodářský výsledek o neúčetně uplatněné odpisy pronajatého
majetku, a neoprávněně tak snížil základ daně. O nájemném účtoval bez rozlišení, zda se jednalo
o nájemné za pronájem majetku, který jako nájemce mohl odepisovat , a nájem za majetek ost atní.
Krajský soud přisvědčil žalovanému, že žalobce zahrnul odpisy pronajatého majetku do základu
dvakrát, jednou jako součást sjednaného nájemného (celkovou částkou na účtu nájemné obcí),
a podruhé mimoúčetně jako rozdíl, o který odpisy hmotného a nehmotného majetku převyšují
odpisy tohoto majetku uplatněné v účetnictví. Tímto postupem došlo ke zkrácení daňových
odpisů. Povinnost pokračovat v odepisování započatém vlastníkem [§30 odst. 12 písm. f) zákona
o daních z příjmů] podle krajského soudu neznamená, že pokud pronajímatelé neodepisovali,
nebyl žalobce povinen dodržet předepsaný způsob účtování komplexního pronájmu. Nájemce
v takovém případě převezme vstupní cenu pronajatého majetku, jeho zatřídění do skupin (pokud
o tom pronajímatel rozhodl), a poté dále postupuje podle Opatření.
Krajský soud odmítl i námitku, kterou žalobce uplatnil ve vztahu ke způsobu
dodatečného stanovení daňové povinnosti správcem daně. Postup podle §31 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) je stanoven jako možnost
stanovení daně v případě, kdy daň nelze stanovit dokazováním. Potřeba tohoto náhradního
postupu v dané věci nenastala.
Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, že bylo porušeno právo žalobce
vyjádřit se k výsledku daňové kontroly před jejím ukončením. Žalobce byl seznámen s výsledky
daňové kontroly, bylo respektováno jeho právo písemně se vyjádřit k výsledku kontroly a správce
daně zahrnul vypořádání jeho námitek (byť jim nepřisvědčil) do výsledné zprávy o daňové
kontrole.
III.1
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], vad řízení spoč ívajících v tom,
že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správními
orgány takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatel především namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku s tím, že krajský
soud téměř výlučně přebírá argumenty žalovaného, vůči kterým stěžovatel v žalobě uvedl řadu
námitek. Těmito námitkami se soud prakticky nezabýval a v části týkající se problematiky
tzv. komplexního pronájmu odkázal pouze na zjištění učiněná správcem daně a žalovaným,
aniž by je sám přezkoumal. Podle stěžovatele rozsudek obsahuje řadu faktických chyb,
z nichž některé mění námitky, které stěžovatel uplatnil v žalobě.
Dále stěžovatel vytkl krajskému soudu nesprávné právní posouzení účetního dokladu
R 104266, který se váže k pořízení materiálu „Zavádění ekologického systému řízení
ve společnosti 1. JVS a.s.“. Uvedl, že setrvává na svém tvrzení, že daný materiál slouží k dosažení,
zajištění a udržení příjmů, a to z důvodů uvedených v žalobě i v předcházejícím daňovém řízení.
Zdůraznil, že daný materiál není pouhým návrhem procesu na zavedení systému řízení,
ale je využitelný i pro případ, že tento systém zaveden nebude, neboť slouží jako podklad
pro rozhodování stěžovatele.
Stížnost krajskému soudu dále vytýká, že se nezabýval námitkami a důkazy stěžovatele
k otázce tzv. komplexního pronájmu, neuvedl důvody, pro které jsou žalobní námitky irelevantní
a omezil se pouze na zopakování některých závěrů z rozhodnutí žalovaného. Tyto závěry
stěžovatel navíc považuje za nesprávné. Je sporné, zda bylo povinností stěžovatele rozdělit
celkově sjednanou částku za pronájem na dvě složky – na složku odpisů a na složku nájemného
a v případě, že bylo sjednané nájemné nižší než odpisy, zahrnout tento rozdíl do výnosů, jak tvrdí
žalovaný, či zda byl stěžovatel oprávněn uplatnit odpisy z pronajatého majetku jako odpisy
daňové, a to bez ohledu na výši účetních odpisů pronajatého majetku. Opatření dává možnost
variantního řešení zvoleného stěžovatelem, podle něhož se nájemné rozdělí na složku
pro budoucí odkoupení majetku a na složku nájemného. Stěžovatel zdůraznil, že v rozhodnutí
žalovaného není učiněn závěr, že by stěžovatel nebyl oprávněn využít možnosti uplatnit daňové
odpisy jako náklady vynaložené na zajištění příjmů ve smyslu §24 odst. 2 zákona o daních
z příjmů. Předmětem sporu byl způsob účtování o komplexním pronájmu, tedy zda při účtování
majetku daňově odepisovaného nájemcem byly dodrženy postupy dané účetními předpisy.
Žalovaný dospěl k závěru, že nebylo účtováno o účetních odpis ech, proto se má v daném případě
účtovat o odpisech daňových. Podle stěžovatele je takový závěr nezákonný, neboť nemá oporu
v právních předpisech. Krajský soud tuto otázku podle stěžovatele vůbec nepřezkoumal.
Stěžovatel tvrdí, že uplatnil v souladu s §28 odst. 2 zákona o daních z příjmu
tzv. komplexní pronájem (práva a povinnosti spojené s odpisováním majetku, tj. účetní i daňové
odpisy byly převedeny z pronajímatele na nájemce) a namítl, že dodržel podmínky pro uplatnění
daňových odpisů v jím uplatněné výši. Krajský soud zamítl žalobu a ztotožnil se s právním
názorem žalovaného, aniž by rozlišoval kategorie účetních a daňových odpisů.
Stěžovatel, v návaznosti na smlouvy uzavřené s pronajímateli, uplatňoval daňové odpisy
z pronajatého souboru movitých a nemovitých věcí a zároveň o tomto souboru účtoval v souladu
s Opatřením. Celkovou částku za pronájem, sjednanou ve smlouvách, rozdělil na složku
odpovídající výši účetních odpisů a na složku nájemného. Při stanovení výše účetních odpisů
stěžovatel vyšel z odpisového plánu pronajímatelů, kteří o majetku účtovali do uzavření smluv
o komplexním pronájmu. Pro změnu jejich odpisových plánů přitom neexistoval zákonný důvod.
Krajský soud bez zákonné opory tvrdí, že stěžovatel byl povinen účtovat ve výši daňových
odpisů, resp. měl účtovat o daňových odpisech. Zvláštností posuzované věci je skutečnost,
že pronajímatelé (rozpočtové organizace) majetek neodepisují a stěžovatel, který převzal jejich
odpisový plán, uplatnil účetní odpisy v nulové výši. Stěžovatel uváděl údaje a doklady z účetnictví,
z nichž je patrné, že o odpisech bylo účtováno v nulové výši, tyto důkazy přitom krajský soud
nehodnotil. Stěžovatel v žalobě poukázal na shodný daňový výsledek v případě, že pronajímatel
nebo nájemce využijí svého práva odepisovat majetek, který je předmětem pronájmu.
Rovněž k těmto námitkám krajský soud nepřihlédl, aniž by svůj postup odůvodnil.
Dále se stěžovatel domnívá, že je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný v části
odůvodnění zabývající se převzetím odpisového plánu pronajímatelů, neboť zde krajský soud
zaměňuje Opatření stanovené pro rozpočtové a příspěvkové organizace a obce (opatření
č. V/20 530/1992, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro rozpočtové
a příspěvkové organizace a obce) a Opatření pro podnikatele (opatření č. V/20 100/1992).
Stěžovatel vytkl krajskému soudu také nesprávný výklad §31 odst. 5 daňového řádu.
Krajský soud řádně nezdůvodnil, proč odmítl názor stěžovatele, že v případě nemožnosti
stanovení daně dokazováním nebyly použity pro stanovení daně pomůcky. Stěžovatel poukázal
na rozsudek Krajského soudu v Brně (sp. zn. 30 Ca 247/2003) a namítl, že v jeho případě bylo
možné stanovit daň pouze pomocí pomůcek.
Vady řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. podle stěžovatele spočívají v tom,
že se krajský soud v odůvodnění rozsudku spokojil pouze s opakováním tvrzení správce daně
a žalovaného, přestože proti těmto závěrům byly v žalobě vzneseny konkrétní námitky.
Těmi se však krajský soud nezabýval.
Konečně stěžovatel namítl, že trvá na své námitce, podle níž bylo porušeno jeho právo
vyjádřit se k výsledku daňové kontroly před jejím ukončením. Přestože mu byl předán koncept
závěrečné zprávy o daňové kontrole a písemně upozornil na řadu zásadních nedostatků, správce
daně tyto námitky nereflektoval a konečné znění zprávy o daňové kontrole obsahuje všechny
namítané chyby a nedostatky.
III.2
Žalovaný se ztotožnil s právním názorem krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační
stížnosti jako nedůvodné. K námitce postupu správce daně v rozporu s §16 odst. 4 písm. f)
daňového řádu uvedl, že správce daně seznámil stěžovatele s výsle dky kontroly a zprávu
o daňové kontrole doplnil o vyjádření k jeho námitkám, které stěžovatel podal v podání ze dne
10. 10. 2006.
III.3
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Důvodnost
této námitky by totiž z podstaty věci bránila přezkumu napadeného rozsudku z dalších důvodů.
Stěžovatel vymezil důvod kasační stížnosti odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tj. nepřezkoumatelnost rozhodnutí, spočívající v jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů, nebo jiné vadě řízení před soudem, která by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé. Navzdory tomuto vymezení ovšem obsah stížních námitek směřuje
spíše ke kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. tvrzené nezákonnosti
napadeného rozsudku z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Rozsudek lze považovat za nepřezkoumatelný, pokud soud svou argumentaci opře
o skutečnosti v řízení nezjišťované, zjištěné v rozporu se zákonem, anebo v případě,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. 133/2004 Sb. NSS), dále např. při absenci základních zákonný ch náležitostí
rozsudku bez možnosti seznat, o jaké věci bylo rozhodováno nebo jak bylo rozhodnuto,
a také např., pokud by byl výrok rozsudku v rozporu s jeho odůvodněním, nebo jehož důvody
nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (srov. č. 244/2004 Sb. NSS). Podobné vady
však stěžovatel krajskému soudu nevytýká. Jakkoliv je hmotněprávní posouzení věci provedené
krajským soudem ve své stručnosti na samé hraně přezkoumatelnosti, důvody jeho rozhodnutí
jsou z něj patrné a je zřejmé, proč se krajský soud přiklonil k názoru žalovaného o nemožnosti
uplatnit daňové odpisy jako náklad podle §24 zákona o daních z příjmů.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že se námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu ve skutkově i právně obdobné věci téhož stěžovatele za býval v rozhodnutí
ve věci vedené pod sp. zn. 8 Afs 12/2007, v níž námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku shledal
důvodnou. Jakkoli by se mohlo jevit, že se jedná o námitky shodného charakteru, tvrzené
skutečnosti, pro které shledal Nejvyšší správní soud v c itovaném rozhodnutí rozsudek krajského
soudu nepřezkoumatelným, se od nyní posuzované věci liší. V nyní posuzované věci se krajský
soud vypořádal se všemi žalobními námitkami, byť velmi stručně, zatímco v rozsudku, který byl
předmětem kasačního přezkumu v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 8 Afs 12/2007, se dostatečně nevypořádal s námitkami brojícími proti daňové
uznatelnosti jednotlivých výdajů v souvislosti s plněním vyplývajícím ze smluv o nájmu
vodohospodářského majetku ve vlastnictví města/obce (tzv. „provozovatelských smluv“).
V namítané záměně Opatření stanovené pro rozpočtové a příspěvkové organizace a obce
(č. V/20 530/1992) a Opatření pro podnikatele (č. V/20 100/1992), pak Nejvyšší správní soud
nespatřuje nepřezkoumatelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která by se mohla
dotknout práv stěžovatele. Z obsahu rozsudku vyplývá, že se nejedná o záměnu v aplikaci
dvou opatření vztahujících se na rozdílné subjekty, ale že se jedná o písařskou chybu. Krajský
soud nejprve podrobně vymezil znění jednotlivých článku Opatření pro podnikatele
č. V/20 100/1992, podle kterých měl stěžovatel postupovat (viz str. 10 rozsudku) a následně
výslovně konstatoval, že „žalobce nepostupoval v souladu s citovaným opatřením“ (srov. str. 11 rozsudku).
Za těchto okolností nelze přisvědčit názoru, že krajský soud posuzoval povinnosti stěžovatele
při účtování o komplexním pronájmu podle nesprávného opatření.
Nejvyšší správní soud se proto dále v souladu s obsahem kasační stížnosti a v rozsahu
jím uplatněných námitek zabýval rozsudkem krajského soudu především z hlediska právního
posouzení věci [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Stěžovatel krajskému soudu vytkl nesprávné posouzení povahy materiálu „Zavádění
ekologického systému řízení ve společnosti 1. JVS a.s.“ jako dlouhodobého nehmotného majetku.
Stěžovatel v této souvislosti ovšem pouze zopakoval svoji žalobní námitku, aniž by uvedl,
v čem konkrétně spatřuje pochybení krajského soudu. Samotné „setrvání na svém tvrzení“
o daňové uznatelnosti nemůže účinně nahradit konkrétní námitky proti nesprávnosti úsudku
rozsudku krajského soudu, aniž by toto „tvrzení“ bylo podloženo (např. konkrétními podklady
vytvořenými na základě předmětného materiálu nebo jiným relevantním výstupem, pro který byl
tento materiál využit). Stěžovatel je povinen v kasační stížnosti explicitně uvést jím spatřované
důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu, pouhé zopakování žalobních
tvrzení, se kterými se již krajský soud v rozsudku vypořádal, nelze podřadit ž ádnému
z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a proto je taková stížní námitka podle
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, v níž stěžovatel krajskému soudu
vytkl nesprávný výklad §31 o dst. 5 daňového řádu. Způsob stanovení daně nevychází z volby
správce daně nebo přání daňového subjektu, ale uplatňuje se v závislosti na splnění určitých
zákonných předpokladů. Hierarchie způsobů stanovení daně je patrná z §31 daňového řádu.
Způsoby stanovení daňové povinnosti jsou podle daňového řádu řazeny tak, aby mělo přednost
stanovení daně dokazováním. Způsoby stanovení daně nejsou dílčími postupy, které by bylo
možné v daňovém řízení libovolně a pružně kombinovat podle uvážení správce daně,
neboť zákonné předpoklady jejich užití jsou odlišné. Jednotlivé způsoby stanovení daňové
povinnosti se uplatňují v přísném pořadí a navzájem se vylučují, stanovení daně pomocí pomůcek
pak nastupuje pouze tehdy, nelze-li daň stanovit dokazováním (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 2. 2007, čj. 1 Afs 7/2006 - 77, www.nssoud.cz). V posuzované věci
k takovému případu nemohlo dojít, neboť daň byla stěžovateli stanovena dokazováním poté,
kdy správce daně vyloučil pět neprokázaných (resp. nesprávně zaúč tovaných) výdajů. Stěžovatel
se mýlí, vychází–li z předpokladu, že není- li některý z údajů v účetnictví prokázán, nelze daň
stanovit dokazováním a je třeba přejít k pomůckám. Jen tehdy, kdyby důkazy naprosto či částečně
chyběly a nastala situace, že by daň nebylo možno stanovit dokazováním, mohl by správce daně
přistoupit k jejímu stanovení za užití pomůcek. Ze své podstaty jsou vstupní údaje,
s nimiž správce daně pracuje při stanovení daně podle pomůcek, vždy méně přesné než údaje
získané dokazováním, protože jsou vždy jen odhadem (byť kvalifikovaným) pravděpodobných
okolností hospodaření daňového subjektu. Stanovení daně podle pomůcek je tak náhradním
postupem pro případy, kdy jsou shromážděné důkazní prostředky ve svém celku tak sporé
nebo převážně tak nevěrohodné, že jich zkrátka nelze použít (srov. např. rozsudek ze dne
12. 4. 2006, čj. 1 Afs 93/2005 - 101, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud nepřitakal stěžovateli ani v tvrzení, že se krajský soud s touto
žalobní námitkou nevypořádal. Krajský soud se námitkou zabýval a svůj závěr dostatečně
odůvodnil. Z odůvodnění je zřejmé, o jaké skutečnosti své rozhodnutí opřel (zjištění vyplývající
ze zprávy o daňové kontrole) a z jakých právních úvah přitom vycházel. Jeho argumentace
je logická a dostatečně srozumitelná. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že odůvodnění
napadeného rozsudku není zatíženo vadami, které by vedly k jeho nepřezkoumatelnosti.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by stěžovateli bylo upřeno právo vyplývající
z §16 odst. 4 písm. f) daňového řádu. Citované ustanovení zajišťuje daňovému subjektu právo
vyjádřit se k výsledku uvedenému ve zprávě a ke způsobu jeho zjištění před ukončením daňové
kontroly včetně případných návrhů na doplnění. Zajištění tohoto práva stěžovateli je ze spisu
zřejmé; stěžovatel byl seznámen s konceptem zprávy o kontrole a dne 10. 10. 2006 podal
své písemné vyjádření, na které správce daně v závěru zprávy o daňové kontrole reagoval.
Neúspěšnost námitek vůči zjištěním správce daně uplatněných v tomto vyjádření ne lze
zaměňovat s nemožností jejich uplatnění, která shledána nebyla.
Posouzení kasační stížnosti se dále soustředí na zodpovězení otázky, zda byl stěžovatel
povinen v uplatněných nákladech odečíst od celkově sjednané částky nájemného částku
odpovídající daňovým odpisům pronajatého majetku, které rovněž uplatnil. Touto právní
otázkou se Nejvyšší správní soud ve skutkově i právně podobné věci téhož stěžovatele
již v minulosti zabýval, pro stručnost poukazuje na svůj rozsudek dne 21. 8. 2007,
čj. 8 Afs 109/2005 - 96 (www.nssoud.cz), a pouze stručně opakuje, že odpisováním podle §28
odst. 2 věty první zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (Nejvyšší správní
soud nepřehlédl, že nyní posuzovaná věc se týká daňové povinnosti stěžovatele za rok 2001.
Podle článku II., bodu 3, zákona č. 492/2000 Sb., však mohl nájemce za specifikovaných
podmínek pokračovat v odpisování až do sjednaného termínu ukončení smlouvy, nejpozději
do 31. prosince 2005.), bylo třeba rozumět odpisování daňové. Byl-li však nájemce povinen
rozdělit v rámci účetnictví celkovou částku za pronájem sjednanou ve smlouvě na složku
odpovídající výši odpisů a na složku nájemného podle účtové osnovy, bylo třeba složkou
odpovídající výši odpisů rozumět odpisy účetní. Daňové a účetní odpisy je třeba rozlišovat.
Při posouzení tzv. komplexního pronájmu přitom neexistoval zákonný základ pro nahrazení
účetních odpisů odpisy daňovými. Zákonnou oporu nelze nalézt ani pro závěr, podle nějž byl
stěžovatel povinen, v případě, že pronajímatel majetek účetně ani daňově neodepisoval, započít
s účetním odpisováním, převzít od pronajímatele evidenci a dodržet způsob účtování
komplexního pronájmu, který má vliv na výši základu daně. V té souvislosti nelze nalézt
ani zákonný základ povinnosti stěžovatele započít s účetním odpisováním, resp. zákonný základ
povinnosti započít s účetním odpisováním v určité výši v návaznosti na neodpisování tohoto
majetku pronajímatelem. Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci neshledal důvod,
aby se od svého právního názoru odchýlil a odpovídající stížní námitku proto shledal důvodnou.
Přestože Nejvyšší správní soud některým námitkám stěžovatele nepřisvědčil, uzavírá
s odkazem na svoji argumentaci shora, že kasační stížnost je důvodná . Nejvyšší správní soud
proto rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. V něm krajský soud rozhodne vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku [§110 odst. 3 s. ř. s.].
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
[§110 odst. 2 s. ř. s.].
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu