ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.47.2008:49
sp. zn. 9 Afs 47/2008 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce:
SÜD, s.r.o., se sídlem Lechovice 48, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně,
se sídlem nám. Svobody 4, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 12. 2004,
č. j. 3607/04/FŘ/130, 3610/04/FŘ/130, 3613/04/FŘ/130, 3634/04/FŘ/130,
3637/04/FŘ/130, 3640/04/FŘ/130, 3667/04/FŘ/130, 3670/04/FŘ/130,
3673/04/FŘ/130, 3676/04/FŘ/130, 3679/04/FŘ/130, ve věci dodatečného vyměření
daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 13. 12. 2007, č. j. 30 Ca 321/2007 - 24,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007, č. j. 30 Ca 321/2007 - 24,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížnosti se společnost SÜD, s.r.o (dále jen „stěžovatel“),
domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“), kterým bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku
krajského soudu ze dne 27. 4. 2007, č. j. 30 Ca 82/2005 - 35.
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatel podal proti
citovanému rozsudku kasační stížnost, která nebyla zpoplatněna, ačkoliv byl soudní
poplatek splatný ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. d) a §7 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), jejím
podáním. Krajský soud proto ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích vyzval stěžovatele usnesením ze dne 1. 10. 2007, č. j. 30 Ca 82/2005 – 55b,
k zaplacení poplatku ve výši 3000 Kč ve lhůtě 10 dnů, přičemž jej poučil o procesních
následcích v případě nezaplacení. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl uhrazen,
soud napadeným usnesením řízení o kasační stížnosti dle §47 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „ s. ř. s.“), zastavil.
V kasační stížnosti, podané proti usnesení krajského soudu v zákonné lhůtě
z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., vyjádřil stěžovatel
nesouhlas se závěry krajského soudu. Namítal, že dne 3. 3. 2005 podal jednu žalobu proti
67 rozhodnutím žalovaného Finančního ředitelství v Brně, přičemž jednu žalobu volil
z toho důvodu, že rozhodnutí, proti nimž směřovala, byla obsahově shodná. Krajský soud
však usnesením ze dne 16. 3. 2005, č. j. 30 Ca 56/2005 - 303, žalobu zcela účelově rozdělil
na 67 samostatných žalob a vyčlenil je k samostatnému projednání třem senátům
krajského soudu (29 Ca, 30 Ca, 31 Ca) . O účelovosti tohoto postupu svědčí mimo jiné to,
že senát Ca 29 přidělené žaloby původně pro opožděnost odmítl s odůvodněním, že dle
prezentačního razítka byly žaloby podané po uplynutí zákonem stanovené lhůty, ačkoliv
původně podaná jediná žaloba byla podána k poštovní přepravě včas, přičemž obálku
s razítkem podací pošty měl ve spise senát Ca 30, který samostatně vyloučené žaloby
neodmítl, ale meritorně je přezkoumal. Uvedený nezákonný postup napravil až Nejvyšší
správní soud. O účelovosti celého postupu svědčí i fakt, že po vyloučení 67 žalob
k samostatnému projednání senát 30 Ca opět spojil dvacet tři původně vyloučených žalob
ke společnému projednání a rozhodl o nich rozsudkem č. j. 30 Ca 56/2005 - 326, dále
pak senát 30 Ca spojil i 10 dalších původně vyloučených žalob ke společnému projednání
a rozhodl o nich rozsudkem č. j. 30 Ca 82/2005 - 35. Stejně tak senát 29 Ca opětovně
ke společnému projednání spojil dvacet devět původně vyloučených žalob ke společnému
projednání a rozhodl o nich rozsudkem č. j. 29 Ca 88/2005 - 43. Tímto postupem
byl naprosto popřen smysl a logika původního vyloučení. Porovnáme-li znění
jednotlivých rozsudků, je zřejmé, že senát Ca 29 doslovně opsal odůvodnění výše
uvedených rozsudků senátu 30 Ca, z čehož je možné dovodit, že umělé vyloučení žalob
mělo zřejmě za cíl, aby Krajský soud v Brně vykazoval velký počet rozhodnutých věcí,
přičemž odůvodnění rozhodnutí se opisuje z jednoho rozsudku do druhého bez ohledu
na to, který senát dostal věc k vyřízení.
S ohledem na skutečnost, že rozsudky č. j. 30 Ca 56/2005 - 326, 30 Ca 82/2005 -
35 a 29 Ca 88/2005 - 43, jsou obsahově naprosto totožné, byly vydány v rozmezí jednoho
dne a protože šlo původně o jednu podanou žalobu krajským soudem proti obsahově
shodným rozhodnutím odvolacího orgánu, účelově krajským rozdělenou na samostatné
věci, podal stěžovatel proti všem uvedeným rozsudkům jednu kasační stížnost a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud o ní rozhodl jediným rozsudkem. Stěžovatel uhradil soudní
poplatek ve výši 3000 Kč. Aniž by se krajský soud jakkoliv vyjádřil k návrhu stěžovatele,
vydal ke spis. zn. 30 Ca 56/2005 usnesení, jímž vyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku ve výši 3000 Kč, který stěžovatel dne 3. 10. 2007 uhradil. Dne 4. 10. 2007
stěžovatel obdržel nové usnesení krajského soudu ke spis. zn. 30 Ca 82/2005, aby uhradil
další poplatek ve výši 3000 Kč. Stěžovatel nebyl informován o případném vyloučení
kasačních stížností k samostatnému projednání, na poslední usnesení již nereagoval,
neboť soudní poplatek za jednu kasační stížnost byl fakticky uhrazen dvakrát.
K napadenému usnesení o zastavení řízení stěžovatel zaslal krajskému soudu
přípis, že soudní poplatek uhradil a zaslal soudu doklady svědčící o jeho tvrzení. Teprve
dotazem na podatelně krajského soudu a následně na základě sdělení krajského soudu
ze dne 18. 1. 2007 dospěl stěžovatel k závěru, že krajský soud podanou kasační stížnost
rozdělil na tři samostatné kasační stížnosti, aniž by však stěžovatele jakýmkoliv způsobem
vyrozuměl. Mimo výše uvedeného je nutno zdůraznit, že v kasační stížnosti podané proti
třem identickým rozsudkům byl rozsudek (30 Ca 82/2005 - 35), jehož přezkumné řízení
krajský soud zastavil, uveden v kasační stížnosti na prvním místě a zaplacený poplatek měl
být tedy přiřazen k tomuto rozsudku. I kdyby byla jedna kasační stížnost vyčleněna
z důvodu, že šlo o rozsudek jiného senátu (Ca 29), zbývající dva identické rozsudky vydal
shodný senát.
Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud postupoval v rozporu se zákonem
o soudních poplatcích, když za jednu podanou kasační stížnost požadoval celkem
9000 Kč. Stěžovatel se dovolává nálezů Ústavního soudu spis. zn. II. ÚS 745/06
a I. ÚS 664/2003, dle kterých se soudní poplatek vybírá za počet žalob, nikoli napadených
správních rozhodnutí. Postupem krajského soudu bylo porušeno právo na spravedlivý
proces a soudní ochranu zaručenou stěžovateli v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
S ohledem na vše výše uvedené navrhuje stěžovatel napadené usnesení Krajského
soudu v Brně zrušit a věc vrátit s tím, aby spis týkající se rozsudku
č. j. 30 Ca 82/2005 - 35 ze dne 27. 4. 2005 byl zaslán zdejšímu soudu a věc byla
rozhodnuta spolu s kasační stížností směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně
č. j. 30 Ca 56/2005 - 326 ze dne 26. 4. 2007.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je zastoupen osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisu krajského soudu a přiloženého materiálu žalovaného Finančního
ředitelství v Brně (dále jen „odvolací orgán“) kasační soud ověřil, že stěžovatel napadl
jedinou žalobou ze dne 3. 3. 2005 celkem 67 rozhodnutí žalovaného, která byla
po obsahové stránce shodná, shodná byla i právní argumentace stěžovatele vůči všem
těmto rozhodnutím. Jednalo se o dodatečné platební výměry na spotřební daň z piva,
spotřební daň z lihu a daň z přidané hodnoty. Podstatou sporu týkajících se všech
doměřených daní byla otázka, zda se povolení, udělená stěžovateli Ministerstvem financí
pro prodej zboží za ceny bez daně, vztahovala na jednu či obě prodejny provozované
stěžovatelem. Stěžovatel uhradil soudní poplatek ve výši 2000 Kč. Krajský soud
usnesením ze dne 16. 3. 2005, č. j. 30 Ca 56/2005 - 303, žalobu rozdělil na 67
samostatných žalob a 66 z nich vyloučil k samostatnému projednání třem senátům
krajského soudu (29 Ca, 30 Ca, 31 Ca). Ze spisu vedeného pod sp. značkou
30 Ca 82/2005 bylo zjištěno, že stěžovatel uhradil ke sp. zn. 30 Ca 81/2005
až 30 Ca 113/2005 na soudních poplatcích spojených se žalobou částku 66 000 Kč
(celkem za 33 vyloučených žalob). Dále bylo ze spisu 30 Ca 82/2005 ověřeno,
že při ústním jednání krajského soudu došlo k opětovnému spojení 11 původně
vyloučených věcí, a to věcí týkajících se jak daně z přidané hodnoty, tak spotřební daně
z piva. (Obdobný způsobem postupoval krajský soud i ve věcech sp. zn. 30 Ca 56/2005
a 29 Ca 88/2005). K opětovnému spojení krajský soud v odůvodnění rozsudku výslovně
uvedl, že při spojení věcí vycházel z totožného okruhu účastníků řízení o žalobách proti
rozhodnutím správního orgánu a z míry obdobnosti jednotlivých věcí, jakož i z nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03. Proti obsahově identickým rozsudkům krajského
soudu, kterými bylo rozhodnuto o vyloučených věcech, a to rozsudku ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 30 Ca 56/2005 - 326, rozsudku ze dne 27. 4. 2007, č. j. 29 Ca 88/2005 - 43,
a rozsudku ze dne 27. 4. 2007, č. j. 30 Ca 82/2005 - 35, podal stěžovatel jedinou kasační
stížnost, kterou zpoplatnil soudním poplatkem ve výši 3000 Kč. Krajský soud,
bez jakékoliv součinnosti se stěžovatelem, vyzval stěžovatele k úhradě dalšího soudního
poplatku ve výši 3000 Kč, a to dne 3. 10. 2007. Dne 4. 10. 2007 stěžovatel obdržel další
usnesení krajského soudu, tentokrát ke spis. zn. 30 Ca 82/2005, aby uhradil další poplatek
ve výši 3000 Kč. Na posledně uvedené usnesení již stěžovatel nereagoval.
Dne 25. 10. 2007 byl spisový materiál vedený pod sp. zn 29 Ca 88/2005 spolu
s kasační stížností doručen Nejvyššímu správnímu soudu, který o podané kasační stížnosti
rozhodl dne 23. 4. 2008, rozsudkem sp. zn. 8 Afs 83/2007. Dne 13. 9. 2007 postoupil
krajský soud zdejšímu soudu spisový materiál vedený pod sp. zn. 30 Ca 56/2005 spolu
s kasační stížností proti rozsudku téže spisové značky. O podané kasační stížnosti
bylo rozhodnuto Nejvyšším správním soudem dne 23. 6. 2008 rozsudkem sp. zn.
8 Afs 68/2007.
Dne 13. 12. 2007 krajský soud řízení o kasační stížnosti, vedené pod sp. zn.
30 Ca 82/2005, napadeným usnesením zastavil, věc byla zdejšímu soudu postoupena
15. května 2008.
Předmětem sporu v souzené věci je zákonnost napadeného usnesení krajského
soudu o zastavení řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel
nezpochybňuje závěr krajského soudu konstatující, že jde-li o poplatek za kasační řízení
před Nejvyšším správním soudem, vzniká poplatková povinnost ve výši 3000 Kč
podáním kasační stížnosti. Stěžovatel však tvrdí, že soudní poplatek za kasační stížnost
směřující do rozsudku krajského soudu sp. zn. 30 Ca 82/2005 uhradil.
Při posuzování důvodnosti kasační stížnosti vycházel Nejvyšší správní soud mimo
jiné z konstantní judikatury Ústavního soudu, ze které vyplývá, že v obecné rovině úprava
poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem o soudních poplatcích,
představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález sp. zn. IV. ÚS 162/99,
Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 53). Z toho plyne, že exces
obecného soudu při rozhodování o výši poplatku podle zákona o soudních poplatcích
může dosáhnout takové míry, že zasáhne i do základního práva podle čl. 36 odst. 1 či 2
Listiny.
Zákon o soudních poplatcích neřeší výslovně případ, kdy je zaplacen soudní
poplatek v případě podání kasační stížnosti, která neodpovídá počtu rozhodnutí,
jež jsou učiněna předmětem řízení a jež představují samostatný základ pro řízení
před kasačním soudem. Zdejšímu soudu není ani známo, že by se touto otázkou,
tj. podáním jediné kasační stížnosti proti několika rozsudkům krajského soudu, zabývala
dosavadní judikatura. Dle názoru zdejšího soudu je však nepochybné, že s ohledem
na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kdy každý, kdo byl na svých právech
zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, se může obrátit na soud, aby přezkoumal
zákonnost takového rozhodnutí, je nutno bez jakýchkoliv pochybností postavit najisto,
zda byl či nebyl soudní poplatek stěžovatelem uhrazen. Za výše popsané situace však není
možné dospět k jednoznačném a nepochybnému závěru bez úzké součinnosti
se stěžovatelem, neboť pouze stěžovatel je oprávněn jím uhrazený poplatek přiřadit
k podané kasační stížnosti. Považoval-li tedy krajský soud stěžovatelův návrh za tři různé
návrhy, nemohl se sám a bez dalšího rozhodnout, u které z napadených věcí jsou splněny
podmínky pro předložení věci kasačnímu soudu. Jinými slovy krajský soud nebyl
oprávněn namísto stěžovatele určit, která z podaných kasačních stížností splňuje
podmínky pro přezkum jím vydaného rozhodnutí před Nejvyšším správním soudem
a u které se má řízení zastavit. Za této situace byl soud povinen vyzvat stěžovatele k tomu,
aby sám určil, k jaké věci, resp. k jakému rozsudku krajského soudu se zpoplatněná
kasační stížnost vztahuje. Ze spisového materiálu předloženého kasačnímu soudu
však nevyplývá, že by krajský soud vyzval stěžovatele k tomu, aby specifikoval, ke které
spisové značce má být soudní poplatek přiřazen. Naopak sám vyzval stěžovatele k tomu,
aby uhradil soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve věci 30 Ca 82/2005,
aniž by však měl postaveno na jisto, zda se uhrazený poplatek nevztahuje právě k tomuto
kasačnímu řízení. Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke shora popsanému postupu
krajského soudu považuje napadené usnesení krajského soudu za nezákonné, neboť jeho
důsledkem je podstatné omezení stěžovatele v přístupu k soudu. Jakkoliv je nepochybné,
že nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 byl vydán až po nabytí
právní moci usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 30 Ca 56/2005 - 303, o vyloučení 66 věcí
k samostatnému řízení, ustanovení §39 odst. 2 s. ř. s. jednoznačně, již před vydáním
tohoto nálezu, vázalo oprávnění předsedy senátu vyloučit věci k samostatnému
projednání za předpokladu, že společné řízení není možné či vhodné. V souzené věci
nemá zdejší soud žádné pochyby, že společné řízení ohledně doměřených daní bylo
s ohledem na charakter sporu nejen možné, ale i vhodné, což také následně krajský soud
svým postupem při ústním jednání, tj. opětovným spojením původně vyloučených věcí,
potvrdil.
Pro úplnost zdejší soud k návrhu stěžovatele o spojení kasačních stížností proti
rozsudkům Krajského soudu v Brně vedeným u tohoto soudu pod spisovou značkou
30 Ca 82/2005 a 30 Ca 56/2005 uvádí, že o podané kasační stížnosti proti rozsudku
krajského soud sp. zn. 30 Ca 56/2005 bylo rozhodnuto Nejvyšším správním soudem dne
23. 6. 2008 rozsudkem sp. zn. 8 Afs 68/2007, takže již není co spojovat. Mimo výše
uvedené považuje zdejší soud za důležité zdůraznit, že podle čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Přidělování spisů, resp. nápad věcí do jednotlivých senátů a soudcům, je upraven
rozvrhem práce Nejvyššího správního soudu. Předseda příslušného senátu je proto
oprávněn rozhodnout o spojení pouze těch věcí, které má „ve své moci“, resp. které mu
jako zákonnému soudci byly rozvrhem práce Nejvyššího správního soudu přiděleny. Není
však oprávněn, aniž by zasáhl ústavně garantovaná práva účastníků řízení, spojit věci,
které byly přiděleny rozdílným členům senátu, natož věci, které do jeho senátu přiděleny
vůbec nebyly (tzv. spojení věcí napříč senáty Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelem
uváděné kasační stížnosti byly rozvrhem práce Nejvyššího správního soudu svěřeny
rozdílným soudcům různých senátů tohoto soudu (8 Afs, 9 Afs), a proto je spojení
kasačních stížností ke společnému projednání a rozhodnutí nejen nemožné,
ale s poukazem na porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
vyloučeno.
Závěrem nezbývá než konstatovat, že pokud krajský soud řádně neprověřil,
zda se stěžovatelem včas uhrazený poplatek vztahuje k věci 30 Ca 82/2005 a usnesením
řízení zastavil, znemožnil stěžovateli realizaci jeho základního práva na řádný soudní
proces. Tím došlo k porušení ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, který zaručuje každému, že se může domáhat stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu. Má-li zdejší soud při interpretaci podústavního
práva dospět k ústavně konformnímu výsledku, nezbývá než napadené usnesení krajského
soud zrušit (srovnej např. nález sp. zn. I. ÚS 231/95 či nález sp. zn. I. ÚS 664/2003 ).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
v němž je tento soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud (§110 odst. 2
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu