ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.22.2008:51
sp. zn. 9 Azs 22/2008 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: S. I., zastoupené
JUDr. Janem Havlem, advokátem se sídlem Přemyslova 457, Kralupy nad Vltavou,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2007,
č. j. OAM-1434/VL-10-04-2006, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2008,
č. j. 32 Az 35/2007 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátu JUDr. Janu Havlovi, se sídlem
Přemyslova 457, Kralupy nad Vltavou, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala
zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), jímž byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne ze dne 25. 4. 2007, č. j. OAM-1434/VL-10-04-2006, kterým jí nebyla
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
52
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti, resp. v jejím následném doplnění stěžovatelka
konstatovala, že rozsudek krajského soudu napadá v rozsahu výroku I., jímž se žaloba
zamítá, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
V této souvislosti stěžovatelka nejprve shrnula, že od počátku roku 2005 jí začaly
vyhrožovat neznámé osoby v souvislosti s podnikáním jejího bratra. Tyto výhrůžky
oznámila na policii, která jí sdělila, že v podobných případech nejsou schopni pomoci.
Po dalších výhrůžkách a fyzickém napadení, které směřovalo k nátlaku na ukončení
podnikatelské činnosti jejího bratra, se proto rozhodla přestěhovat do jiného obvodu
v Jerevanu, což nevedlo ke změně, a následně tedy ze strachu před pronásledováním
odcestovala. Na pozadí tohoto skutkového rámce pak stěžovatelka namítla, že má za to,
že splňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu a krajský
soud pochybil, když nezrušil napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
přičemž tato skutečnost má zásadní dopad na její hmotně právní postavení. Krajský soud
podle jejího názoru nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a navíc nelze
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. Poukázala přitom
na to, že postupem krajského soudu došlo k vážnému pochybení při výkladu hmotného
práva, a sice při výkladu pojmu „pronásledování“ a pojmu „příslušnost k sociální
skupině“. Pokud jde o první z uvedených pojmů, uvedla, že tento (z hlediska ustálené
judikatury) zahrnuje nejen ohrožení života či svobody přímým jednáním státních orgánů,
ale také trpění tohoto ohrožení života či svobody státními orgány, přičemž v jejím
případě byl pojem pronásledování naplněn nečinností policie jako státního orgánu.
V případě druhého pojmu stěžovatelka dovodila pronásledování své osoby z důvodu
příslušnosti k určité sociální skupině, přičemž touto skupinou rozumí podnikatele
a jejich rodiny, neboť její pronásledování byla dáno v příčinné souvislosti s příbuzenským
vztahem k jejímu bratrovi, který je podnikatelem.
53
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla věcné projednání své kasační
stížnosti s návrhem, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení krajskému soudu.
Lze tedy shrnout, že předložená kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu
předestírá k rozhodnutí otázku zákonnosti napadeného rozsudku krajského soudu,
a to ve světle stěžovatelkou namítaného strachu z ataku soukromých osob,
v němž spatřuje pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině,
kterou jsou dle jejího mínění podnikatelé a jejich rodiny [§12 písm. b) zákona o azylu].
V tomto ohledu – i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka nijak nekonkretizovala
namítaný rozpor s judikaturou – zdejší soud nejprve toliko v obecné rovině poukazuje
na to, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu
před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně
s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním
nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto
institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 5 Azs 125/2005 – 46, www.nssoud.cz).
Ve vztahu ke konkrétním tvrzením stěžovatelky ohledně opakovaných útoků
ze strany soukromých osob Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji předchozí judikaturu
a v této souvislosti zejména na rozsudky ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne
18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49,
či ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, (www.nssoud.cz), které konstatovaly,
že skutečnost, že žadatel o azyl (nyní mezinárodní ochranu) má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, pokud problémy se soukromými osobami
nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním
z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině
či pro zastávané politické názory.
V daném případě je přitom zřejmé, že problémy stěžovatelky žádným z azylově
relevantních důvodů způsobeny nebyly, neboť stěžovatelkou presumovanou příslušnost
k sociální skupině podnikatelů a jejich rodin je nutno odmítnout s tím, že takto široce
pojatou příslušnost ke skupině osob nelze samu o sobě (aniž je provázena dalším znakem
sociálně specifickým) považovat za znak příslušnosti k sociální skupině ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu (srov. rozsudek ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 – 64,
www.nssoud.cz). Sociální skupina ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu
je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý
k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost,
na jejímž základě může Česká republika poskytnout ochranu i z jiných důvodů
motivujících k pronásledování než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického
přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám
spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám jevícím
54
znak způsobilý k pronásledování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 – 48, www.nssoud.cz).
Nadto je třeba připomenout, že stěžovatelka se na policii obrátila pouze jednou
a v návaznosti na prvotní neochotu policie danou věc řešit, způsobenou zřejmě
i omezenou možností stěžovatelky udat popis či totožnost osob, které jí vyhrožovaly,
již pomoci policie či jiného orgánu nevyužila, jakkoli politický systém v zemi původu
stěžovatelky dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
a tyto skutečnosti v předmětném řízení nebyly vyvráceny. I z tohoto pohledu
proto v daném případě nelze vyhrožování ze strany soukromých osob považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 – 36, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená
a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatelky,
který jí byl soudem ustanoven k ochraně jejích práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci
přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b)
a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající
v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání
soudu týkající se věci samé) v částce 4200 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce
600 Kč, tj. celkově v částce 4800 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám právního zástupce stěžovatelky do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu