ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.23.2008:88
sp. zn. 9 Azs 23/2008 - 88
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: Z. A., zastoupené Mgr. Bc. Ivo
Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2006, č. j. OAM-6535/VL-07-HA08-2003, ve věci
mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 18. 6. 2007, č. j. 63 Az 59/2006 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátce JUDr. Zdeňce Jedličkové,
se sídlem Štefánikova 8, Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 4800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala
zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), jímž byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 4. 5. 2006, č. j. OAM-6535/VL-07-HA08-2003, kterým jí nebyl udělen
azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění účinném v rozhodné době.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
89
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti, resp. v jejím následném doplnění stěžovatelka
konstatovala, že rozsudek krajského soudu napadá v rozsahu výroku I., jímž se žaloba
zamítá, a to z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
V této souvislosti stěžovatelka především uvedla, že krajský soud nesprávně
posoudil otázku udělení azylu podle §12 zákona o azylu, pokud její žalobu zamítl s tím,
že: „opustila zemi původu jen kvůli obavám z jednání osob, které ji opakovaně
předvolávaly k výslechu, tedy obav z příslušníků dříve KGB, nyní SBU, kdy toto jednání
dle názoru soudu nelze označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.“ Domnívá
se, že krajský soud v tomto ohledu zcela pominul, že je u ní dán minimálně jeden důvod
pro udělení azylu spočívající v tom, že: „prokázala důvodné obavy z pronásledování
z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, kdy podle názoru stěžovatelky
neodpovídá skutečnosti, že by v rámci řízení netvrdila skutečnosti, které by prokazovaly
splnění podmínek pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu.“ Poukázala přitom
na to, že popis pronásledování tak, jak jej vylíčila, tj. opakované výslechy a fyzické násilí
ze strany pracovníků Státní bezpečnostní služby (SBU) vedené snahou zjistit informace
o jejím bývalém manželovi (bývalém příslušníkovi KGB), lze zcela jednoznačně
považovat za jev státní mocí minimálně podporovaný a že neví, jaké jiné prostředky
ke své ochraně mohla ještě využít, když z obav o své zdraví a svobodu byla nucena
požádat o ochranu své osoby. Dále stěžovatelka, zejména s odkazem na svého manžela,
namítla, že při dostatečných tvrzeních z její strany bylo třeba mnohem podrobněji
posoudit, zda není nutno aplikovat §13 zákona o azylu, tj. azyl za účelem sloučení
rodiny. V závěru stěžovatelka konstatovala, že se krajský soud v dostatečné míře
nezabýval otázkou udělení humanitárního azylu, a to v situaci, kdy řádně doložila kopie
90
lékařských zpráv a poskytla dostatečná tvrzení, z nichž vyplývá, že se u ní jedná o důvody
zvláštního zřetele hodné pro udělení tohoto azylu.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby kasační soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Co se týče tvrzení stěžovatelky, že prokázala důvodné obavy z jednání příslušníků
bývalé KGB, nyní SBU, snažících se zjistit informace o jejím bývalém manželovi
(bývalém příslušníkovi KGB), v němž spatřuje pronásledování z důvodu příslušnosti
k určité sociální skupině [§12 písm. b) zákona o azylu], považuje Nejvyšší správní soud
za nezbytné poukázat na následující.
Sociální skupina ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu je společenský
útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování.
Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě
může Česká republika poskytnout ochranu i z j iných důvodů motivujících
k pronásledování než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení.
Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám spojeným
přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak
způsobilý k pronásledování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1.
2004, č. j. 2 Azs 69/2003 – 48, www.nssoud.cz). V daném případě je však stěžovatelkou
presumovanou příslušnost k sociální skupině nutno odmítnout s tím, že tuto skupinu
nijak blíže nevymezila a skutečnost, že je manželkou bývalého příslušníka KGB, nelze
samu o sobě (aniž je provázena dalším znakem sociálně specifickým) považovat za znak
příslušnosti k sociální skupině ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu (srov. rozsudek
ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 – 64, www.nssoud.cz).
Současně je třeba poznamenat, že příkoří, na němž stěžovatelka založila svoje
vycestování z vlasti, nelze z hlediska jeho intenzity (závažnosti) považovat za dostatečné
pro naplnění definice pronásledování ve smyslu §2 zákona o azylu, neboť před jedn áním
příslušníků SBU nevyužila dostupných prostředků ochrany, jakkoli politický systém
v zemi původu stěžovatelky dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv
u státních orgánů, a tyto skutečnosti v předmětném řízení nebyly vyvráceny
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 38/2003 – 36, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, www.nssoud.cz). Nelze tedy usuzovat, že v případě jednání
dotčených osob jde o jednání přičitatelné státu, a proto ho nelze považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Pokud jde o stěžovatelkou namítané naplnění důvodů pro udělení azylu podle §14
zákona o azylu, připomíná Nejvyšší správní soud, že smysl institutu humanitárního azylu
spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo p řesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době
91
přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu
(např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, www.nssoud.cz).
V daném případě byla reakce správního orgánu na stěžovatelkou předestřené
zdravotní problémy zcela opodstatněná a v souladu s výše uvedeným, pokud dne
18. 4. 2006 požádal stěžovatelku o udělení souhlasu k nahlížení do její zdravotní
dokumentace a připravil dotazy ke skutečnému zjištění jejího zdravotního
stavu, které měly být adresovány ošetřujícímu lékaři MUDr. V. (viz správní spis č. l. 120 –
123). Stěžovatelka však souhlas odmítla udělit, a to i přes vysvětlení (za přítomnosti
tlumočníka), za jakým účelem je tento souhlas požadován. Za dané situace proto nelze
účinně správnímu orgánu vyčítat, že se v dostatečné míře nezabýval zdravotními
problémy stěžovatelky ve vztahu k možnosti udělení humanitárního azylu a pouze pro
doplnění je třeba v tomto ohledu připomenout povinnost účastníků řízení poskytovat
správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost při opatřování podkladů pro vydání
rozhodnutí (§50 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů).
Závěrem, ohledně námitky týkající se azylu za účelem sloučení rodiny dle §13
zákona o azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka byla uplatněna až poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, a proto tvoří nepřípustné nóvum ve smyslu §109
odst. 4 s. ř. s., ke kterému se nepřihlíží. Pouze na okraj v této souvislosti zdejší soud
připomíná, že daná námitka by mohla být shledána úspěšnou pouze za předpokladu,
že by manželu stěžovatelky, případně jinému rodinnému příslušníkovi stěžovatelky, byl
na území České republiky udělen azyl. Nejvyššímu správnímu soudu však žádná taková
skutečnost není známa a stěžovatelka ji ostatně ani netvrdila. Naopak z rozhodovací
činnosti je zdejšímu soudu známo, že manžel stěžovatelky V. T. v azylovém řízení, jakož i
v následném řízení před krajským soudem, úspěšný nebyl a jeho kasační stížnost byla
usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 Azs 188/2007 – 53,
odmítnuta pro nepřijatelnost.
Nejvyšší správní soudu tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená
a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
92
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve sp ojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele,
který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci proto Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatelky,
JUDr. Zdeňce Jedličkové, ustanovené usnesením krajského soudu ze dne 14. 12. 2007,
č. j. 63 Az 59/2006 – 58, přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm.
f), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, spočívající v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé) v částce 4200 Kč a v náhradě
hotových výdajů v částce 600 Kč, tj. celkově v částce 4800 Kč, a to bez ohledu
na skutečnost, že stěžovatelka posléze (plnou mocí ze dne 30. 1. 2008) zmocnila
ke všem úkonům ve věci řízení o kasační stížnosti advokáta Mgr. Bc. Ivo Nejezchleba.
Zmíněná částka bude shora jmenovanému ustano venému zástupci zaplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu