ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.42.2008:75
sp. zn. 9 Azs 42/2008 - 75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: K. A., zastoupené Mgr. Dagmar
Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2006, č. j. OAM-1323/LE-07-07-2006, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 11. 2007, č. j. 1 Az 79/2006 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni, advokátce Mgr. Dagmar Dřímalové, se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, se nepřiznává odměna za zastupování.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala
zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), jímž byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 14. 12. 2006, č. j. OAM-1323/LE-07-07-2006, kterým jí nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti
a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje
na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006
Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka konstatovala, že rozsudek městského
soudu napadá v rozsahu výroku, jimž se žaloba zamítá, a to z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Jako konkrétní stížní námitku uvedla to, že soud v předcházejícím řízením
nesprávně posoudil právní otázku pronásledování a důvodů pro udělení azylu ve smyslu
§12 písm. a) a b) zákona o azylu. Totéž uvedla ve vztahu k postupu správního orgánu
v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany s tím, že splňuje zákonné podmínky
pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro udělení doplňkové ochrany
dle §14a zák ona o azylu nebo azylu humanitárního dle §14 zákona o azylu. Připomněla
přitom, že při pohovoru uvedla, že svoji vlast opustila, neboť za jejím manželem přišla
skupina mladíků a navrhla, aby se stal jejich poradcem. Manžel si vzal čas na rozmyšlenou
a informoval „šéfa“ vesnice, který ovládá také obecní policii. Starosta svolal schůzi místní
rady, která rozhodla, že budou informovat SDO – Senior Distrikt Office –,
který zastupuje vládu. Dva dny po schůzce k nim domů přišla skupina mladíků, aby zabili
jejího manžela. Místo něho však zabili jeho strýce a tetu. Zástupci skupiny ví, že zabili
nepravou osobu, a proto je stěžovatelka přesvědčena, že život její i jejího manžela
by byl při návratu zpět v ohrožení. Nadto v souvislosti s postupem správního orgánu
uvedla, že porušil ustanovení §2 odst. 4, §3, §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu.
Závěrem stěžovatelka konstatovala, že dle jejího názoru mělo být její žádosti
o udělení mezinárodní ochrany vyhověno a že veškerý skutkový stav je nutno znov u
posoudit ve světle důvodů uvedených v §§12, 14, 14a a 14b zákona o azylu. Navrhla
proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Lze tedy shrnout, že předložená kasační stížnost předestírá k rozhodnutí několik
na sebe navazujících otázek, v jejichž světle Nejvyšší správní soud předně konstatuje,
že příkoří, na němž v daném případě stěžovatelka založila svoje vycestování z vlasti,
tj. obava z útoku soukromých osob (skupiny mladíků), není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, pokud problémy
se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými,
tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité
sociální skupině či pro zastávané politické názory. Odkazuje přitom na svoji předchozí
judikaturu, zejména na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, či ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, www.nssoud.cz.
Za pronásledování či odůvodněný strach z něho by v daných souvislostech mohla
být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo
k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu před ataky ze strany
soukromých osob; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005,
č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publikovaný pod č. 1347/2007 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu je totiž pouze takové ohrožení
života či svobody, které je přičitatelné státní moci ať už proto, že je přímo původcem
tohoto ohrožení nebo ho podporuje či toleruje anebo ho není schopna odpovídajícím
způsobem eliminovat; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004,
č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, www.nssoud.cz. Z pohovoru vedeného se stěžovatelkou během
řízení o udělení mezinárodní ochrany před správním orgánem ani ze zpráv o situaci
v zemi původu, které byly správním orgánem shromážděny jako podklady pro jeho
rozhodnutí (Druhá zpráva generálního tajemníka o Integrované pobočce OSN v Sierra
Leone, ze dne 29. 8. 2006; Zpráva organizace Freedom House, Svoboda ve světě – Sierra
Leone, 2006; databáze ČTK), však takové závěry neplynou, jakkoli se tyto zprávy v zásadě
shodují na tom, že obecná bezpečnostní situace v Sierra Leone je poté, co zde skončily
boje, velmi křehká.
Pokud jde o stěžovatelkou namítané naplnění důvodů pro udělení azylu podle §14
zákona o azylu, připomíná Nejvyšší správní soud, že smysl institutu humanitárního azylu
spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době
přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu
(např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Stěžovatelka však v tomto směru
žádné konkrétní okolnosti netvrdila a postup správního orgánu byl tedy opodstatněný,
neboť míra volnosti jeho reakce je omezena v zásadě pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz).
Ve vztahu k druhé formě mezinárodní ochrany, a sice tzv. doplňkové ochraně,
zdejší soud uvádí, že jejím smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu
a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní
ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených
v §14a zákona o azylu (vycházejících zejména, avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek
humanity založených na objektivních hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak
nežádoucí požadovat jejich vycestování. Jakkoli se tedy aplikace institutu doplňkové
ochrany vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země
původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě
aplikace institutu azylu, jsou i při rozhodování o udělení či neudělení doplňkové ochrany
do jisté míry určující tvrzení samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet.
V projednávané věci bylo třeba vycházet především z tvrzení stěžovatelky ohledně
její obavy z ohrožení života ze strany soukromých osob v zemi původu. K tomu Nejvyšší
správní soud podotýká, že jakkoli předestřenou obavu stěžovatelky rozhodně nelze
podceňovat či bagatelizovat, nelze ji současně považovat za natolik intenzivní
a důvodnou, neboť nebyly zjištěny závažné a potvrzené důvody pro bezprostřední,
vážné ohrožení života stěžovatelky, a to nejen s přihlédnutím k obsahu shora
uvedených informací, z nichž vyplývá zlepšení bezpečnostní situace v Sierra Leone,
ale také s přihlédnutím k okolnostem pobytu stěžovatelky v zemi původu a jejího
odchodu, kdy pobývala několik dní v hlavním městě Freetownu, aniž by jí hrozilo
bezprostřední nebezpečí. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu neprokazují, že by situace
stěžovatelky byla nějak excesivní a neřešitelná prostřednictvím policie nebo v rámci
tzv. vnitřního přesídlení (mimo obec Dambala, v níž by bylo možné očekávat reálné
problémy s danou skupinou mladíků).
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná, že smyslem práva azylu,
jakož i doplňkové ochrany, není poskytnout žadateli ochranu před jakýmkoliv negativním
jevem v zemi původu, neboť obě dvě zmíněné formy mezinárodní ochrany
jsou aplikovatelné pouze v omezeném rozsahu, a to na základě zákonem uznaných
důvodů, jimiž je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.
Ve vztahu k pouhé paragrafové a slovní citaci jednotlivých ustanovení správního
řádu Nejvyšší správní soud považuje za nutné poznamenat, že j ednou ze zvláštních
náležitostí kasační stížnosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) je i označení důvodů, pro něž stěžovatel
napadá rozhodnutí krajského, resp. městského soudu - tzv. stížních bodů. Stížní bod musí
zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje
rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však
jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel v kasační stížnosti naplnit konkrétním
a jedinečným obsahem, tedy vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru
v řízení před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle
něj rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní
otázky soudem apod. Pouhá paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení
jako stížní bod neobstojí a je pro soud irelevantní. Je jistě možné učinit takový odkaz
součástí stížního bodu; musí být ovšem doplněn konkrétním tvrzením vypovídajícím
o konkrétní situaci, námitce či postoji stěžovatele, což se ovšem v projednávané
věci v případě odkazů na jednotlivá ustanovení správního řádu nestalo; srov.
např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 - 41,
či rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Nehledě na to, že odkaz na předmětná ustanovení správního řádu byl uplatněn
až poté, kdy byl vydán napadený rozsudek, a proto tvoří nepřípustné novum ve smyslu
§109 odst. 4 s. ř. s., ke kterému se nepřihlíží.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany městského soudu, který se svým
postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená
a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s . ř. s., zástupkyni stěžovatelky,
která jí byla soudem ustanovena k ochraně jejích práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci však Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni
z řad advokátů – Mgr. Dagmar Dřímalové – náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jmenovaná ve svém vyjádření ze dne 17. 6. 2008, doručeném Nejvyššímu
správnímu soudu dne 19. 6. 2008 (č. l. 68), sdělila, že v předmětné právní věci odměnu
a náhradu hotových výdajů za zastupování stěžovatelky neuplatňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu