ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.60.2008:48
sp. zn. 9 Azs 60/2008 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: J. J., zastoupeného Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2006, č. j. OAM-1344/VL-10-11-2006, o
udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 18. 4. 2008, č. j. 61 Az 140/2006 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Bohdaně Novákové, advokátce se sídlem
Pod Terebkou 12, Praha 4, se odměna za zastupování nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2006,
č. j. OAM-1344/VL-10-11-2006. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v podané kasační stížnosti, ve znění jejího doplnění ze dne
3. 7. 2008, uplatňuje důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s“). Namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem, konkrétně nesprávnou
aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu v jeho věci. Dle názoru
stěžovatele mělo být v řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu aplikováno
ustanovení §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, ve spojení s čl. 1 odst. 2 zákona
č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 1 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Evropská úmluva“). Stěžovatel v dané souvislosti poukazuje na skutečnost,
že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany neměla být posouzena jako zjevně
nedůvodná, pokud vyslovil obavu ze zabití ze strany soukromé osoby,
ať už z jakéhokoli důvodu v zemi původu, která je nedemokratická, muslimská
a nedodržuje lidská práva svých obyvatel, a to tím spíše, obrátil- li se stěžovatel
s žádostí o pomoc na policii.
Stěžovatel uznává, že jím tvrzené skutečnosti nelze podřadit pod azylově
relevantní důvody, avšak podotýká, že se nepochybně jedná o důvody pro udělení
doplňkové ochrany podle ustanovení §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel
namítá, že žalovaný ani krajský soud nezjišťoval potřebné údaje o postavení obětí
msty v Kyrgyzstánu a o vynutitelnosti práva pro oběti násilí v této zemi. Česká
republika si tedy nemůže být vůbec jista, zda v případě stěžovatele respektovala
a dodržela mezinárodní závazky vyplývající pro ni z čl. 3 Evropské úmluvy
a nedopustila se porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy. Stěžovatel je přesvědčen,
že se v jeho případě měla plně uplatnit přednost mezinárodního práva před právem
vnitrostátním, kterou ve svém rozhodnutí ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64,
potvrdil i Nejvyšší správní soud.
Vzhledem k okolnosti, že se jedná o kasační stížnost ve věci mezinár odní
ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nejprve zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být jeho kasační stížnost
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení
institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní
soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit
podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje,
v mezích kritérií přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních
zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
V projednávané věci však stěžovatel neuvedl výslovně žádný důvod,
pro který by jeho kasační stížnost měla být zdejším soudem věcně projednána,
tedy žádnou okolnost, pro kterou jím podaná kasační stížnost podstatně přesahuje
jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud k problémům stěžovatele spočívajícím ve fyzických
útocích v souvislosti s úmrtím jeho kamaráda, který nešťastnou náhodou zahynul
na venkově při rybaření a z jehož smrti příbuzní viní stěžovatele, konstatuje, že touto
problematikou se opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval,
např. v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, či v rozhodnutí ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48 (obě publikována na www.nssoud.cz). V těchto
rozhodnutích Nejvyšší správní soud vyslovil, že obava z vyhrožování soukromých osob
není bez dalšího azylově relevantním důvodem ve smyslu §12 zákona o azylu,
neboť se jedná o jednání jednotlivců, které nelze přičítat odpovědnosti státu.
Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se udělení doplňkové ochrany podle
ustanovení §14a zákona o azylu Nejvyšší správní soud uvádí následující.
Podle §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci,
který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní
ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec
vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí
vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu,
jehož je státním občanem, nebo státu svého posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu, jehož aplikace se stěžovatel v kasační stížnosti
dovolává, se za vážnou újmu považuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele potud, že doplňková
ochrana je institutem pojmově odlišným od mezinárodní ochrany udělované formou
azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Existenci vážné ú jmy,
která je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany, žalovaný správní orgán
zkoumá na základě skutkových okolností konkrétního případu, informací o zemi
původu a především na základě konkrétních tvrzení, které stěžovatel předkládá
správnímu orgánu v řízení o udělení mezinárodní ochrany.
V dané věci zdejší soud z obsahu napadeného správního rozhodnutí ověřil,
že správní orgán se problémem, zda stěžovateli v případě návratu do země původu
nehrozí nebezpečí vážné újmy, zabýval. Žalovaný neshledal, že by dotyčnému hrozilo
uložení či vykonání trestu smrti, a vzhledem k příčinám, pro které opustil svou vlast,
nedospěl ani k závěru, že by stěžovateli v případě návratu hrozilo mučení, nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání ve smyslu zákona o azylu. Dále konstatoval,
že je mu z úřední činnosti známo, že na území Kyrgyzstánu v současné době
neprobíhá mezinárodní či vnitřní ozbrojený konflikt, a tedy ani z těchto důvodů
stěžovatel nebude v případě návratu ohrožen na životě či lidské důstojnosti.
Nejvyšší správní soud tento názor žalovaného plně sdílí, neboť obavy
stěžovatele v zemi původu byly zapříčiněny jednáním soukromých osob a stěžovatel
neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by měl odůvodněné obavy
z pronásledování z důvodů rasových, náboženských, národnostních, z důvodu
příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů.
S ohledem na vše výše uvedené tak k aplikační přednosti čl. 33 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků nebyl důvod, neboť je prima facie zjevné, že na stěžovatele
citovaný článek Úmluvy o právním postavení uprchlíků vůbec nedopadá.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud považuje za vhodné
se v krátkosti vyjádřit k otázce přednostní aplikace Úmluvy o právním postavení
uprchlíků. V této souvislosti zdejší soud uvádí, že výňatky z odůvodnění
jeho rozsudku ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, v němž jsou obsaženy
právní názory, které stěžovatel cituje a na které poukazuje v kasační stížnosti,
nemohou (vytrženy z kontextu) sloužit paušálně jako opora kasačních námitek ve zcela
jiné věci a za naprosto odlišných skutkových okolností. V případě, v rámci
jehož řešení byly citované závěry vysloveny, se promítla krajní situace žadatele o azyl
v době odchodu ze země původu, kdy důvodem podání žádosti o azyl bylo
stěžovatelem tvrzené pronásledování z náboženských důvodů doložené listinnými
důkazy obsaženými ve správním spisu. Součástí spisového materiálu byl zatýkací
rozkaz, podle něhož stěžovateli hrozil v zemi původu trest smrti podle islámského
zákona („Šarija“) z důvodu šíření nemuslimských názorů a propagandistické práce
směřující proti islámu. Popsaná situace je tak diametrálně odlišná od té,
která je předmětem posouzení v dané věci, kdy argumentace stěžovatele stojí pouze
na jeho tvrzení, že se v zemi původu cítí být ohrožen příbuznými svého kamaráda,
který nešťastnou náhodou zahynul při rybaření a z jehož smrti jej tito příbuzní viní.
Ze shora uvedeného tak vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na veškeré námitky podávané v kasační
stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. a podle tohoto ustanovení ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyně z řad
advokátů Mgr. Bohdana Nováková, advokátka se sídlem Pod Terebkou 12,
Praha 4. Podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., hradí
ustanovenému zástupci hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V předmětné věci
však Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni odměnu za zastupování nepřiznal,
neboť dospěl k závěru, že jmenovaná advokátka neprovedla v řízení o kasační stížnosti
žádný úkon právní služby, který by mohl být považován za důvodně vynaložený
k ochraně práv stěžovatele. Má-li být úkon učiněný v řízení posouzen jako úkon právní
služby ve smyslu §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (advokátní tarif), za který náleží odměna, musí být prokázán jeho účel, cíl
a příčinná souvislost ve vztahu k obhajobě práv zastupovaného účastníka. V daném
případě však podání ustanovené zástupkyně ze dne 3. 7. 2008, označené jako doplnění
kasační stížnosti, v žádném směru nedoplnilo původní kasační stížnost podanou
samotným stěžovatelem, ani jeho argumentaci. Ustanovená zástupkyně tak v řízení
o kasační stížnosti neučinila žádný úkon právní služby, za který by jí ve smyslu výše
uvedených ustanovení advokátního tarifu mohla být Nejvyšším správním soudem
přiznána odměna.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu