ECLI:CZ:NSS:2009:1.AS.30.2009:70
sp. zn. 1 As 30/2009 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Adam Berčík,
proti žalovanému: Úřad městského obvodu Ústí nad Labem - město, správní odbor,
se sídlem Velká Hradební 8A, Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem,
advokátem se sídlem Vaníčkova 1070/29, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 5. 3. 2009, čj. SO/119650/2009, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2009, čj. 15 Ca 36/2009 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Shora cit. rozhodnutím žalovaný s odkazem na §10 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb.,
o právu shromažďovacím, zakázal shromáždění oznámené žalobcem Adamem Berčíkem
jako svolavatelem na den 18. 4. 2009 v době od 8.00 do 22.00 hodin. Účelem pochodu měla být
„Vzpomínka na oběti bombardování města Ústí nad Labem“. Pochod se měl konat v Ústí
nad Labem po trase Sadová – Masarykova – Štefánikova – Na popluží – České mládeže –
Resslova – Palachova – Sadová.
[2] Žalovaný v jednostránkovém odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že navrhovaná trasa
pochodu vede po frekventovaných komunikacích města Ústí nad Labem. V ulici Masarykova
dosahují denní limity 11 000 vozidel, v ul. Štefánikova 10 500 vozidel. V oblasti křižovatek ulic
Sadová – Masarykova a Masarykova – Štefánikova dosahují frekvence až 20 000 vozidel. Šířkové
uspořádání komunikací pro pěší není vhodné pro kumulovaný pohyb chodců. Zatížené
křižovatky na trasách pochodu jsou zajištěny provozem signalizačních zařízení, které je nutné
z důvodů zachování bezpečnosti ostatních účastníků silničního provozu v průběhu akce dočasně
vyřadit z provozu. Toto opatření je nutné provést vzhledem k omezené kapacitě chodníkových
ploch v místech přechodů pro chodce a nemožnosti zajistit plynulý pohyb účastníků pochodu.
Signalizační zařízení by následně změnou signálu umožňovala průjezd křižovatkou i za situace
neuvolněného přechodu pro chodce. Došlo by tak k výraznému omezení plynulosti dopravy
a neúměrnému snížení bezpečnosti všech účastníků silničního provozu.
[3] Zároveň by v důsledku pochodu došlo k narušení plynulosti dopravy, a to i drážní,
která je provozována ulicemi Masarykova, Štefánikova, Sadová a Palachova. Vyjmenovanými
ulicemi projede za hodinu 36 spojů městské hromadné dopravy. Tyto frekvence jsou trvalé
po celý den, přičemž narušení plynulosti městské hromadné dopravy je nepřijatelné pro celkové
fungování dopravy na území města. Oznámenou akci je dle žalovaného možno konat v jiném
místě, a to v místě již dříve ohlášeného shromáždění, které má shodného svolavatele i účel
konání. O zákazu shromáždění rozhodl žalovaný na základě výše uvedených skutečností,
okolností a souvislostí, opírajících se též o stanoviska silničního správního úřadu, vlastníka
komunikací a v neposlední řadě Policie ČR.
II.
Rozhodnutí krajského soudu
[4] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce dne 20. 3. 2009 žalobou. V ní tvrdil, že ačkoliv
žalovaný odůvodnil zákaz shromáždění omezením dopravy, které bude v závažném rozporu se
zájmy obyvatelstva, na podporu tohoto tvrzení nepředložil žádné relevantní důkazy. V žádném
případě není kapacita chodníkových ploch překážkou natolik závažnou, aby mohla nebo musela
vést k rozhodnutí, jež znamená potlačení shromažďovacího práva jako jednoho ze základních
lidských práv. Průvod má vést po komunikacích pro pěší, které vyhovují platným předpisům
a normám a jsou svou šířkou i ostatními parametry způsobilé pojmout relativně malý počet
osob (300), které jdou v uspořádaném průvodu za asistence přiměřeného počtu organizátorů.
Přechod přes křižovatky lze bez problémů zvládnout, v případě nutnosti i za asistence Policie ČR.
Nebude nutné vypínat signalizační zařízení. Situace obdobné ohlášenému pochodu nastávají
dle žalobcova názoru též v dopravních špičkách nebo při odchodech diváků ze stadionů,
přesto nedochází k žádnému významnému omezení dopravy, kvůli němuž by bylo nutno přijímat
mimořádná opatření. Plánovaný průvod se má konat v sobotu v odpoledních a večerních
hodinách, kdy je frekvence dopravy natolik nízká, že závažné ohrožení její plynulosti za daných
okolností nepřipadá v úvahu.
[5] Žalobce považoval rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné, neboť tvrzení
o omezení dopravy v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva v něm není důkazně podloženo.
Žalovaný rovněž nijak nekonkretizuje, co je obsahem stanovisek, o něž se jeho rozhodnutí opírá.
Jeho závěr o závažném omezení dopravy tak není v rozhodnutí řádně odůvodněn, toto
rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Byl-li žalovaný toho názoru,
že vzhledem k omezení dopravy je možno konat akci v jiném místě, mohl a měl postupovat
dle §8 zákona o právu shromažďovacím. To však neučinil, ačkoliv zákaz shromáždění je krajní
a poslední krok. Postupem žalovaného tak bylo porušeno žalobcovo právo podle čl. 19 Listiny
základních práv a svobod a čl. 11 Evropské úmluvy o lidských právech.
[6] Krajský soud napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 25. 3. 2009 zrušil. Podle názoru
soudu pouhé konstatování žalovaného, že navržená trasa pochodu vede po frekventovaných
komunikacích města Ústí nad Labem (s uvedenými dosahovanými limity vozidel), není
dostatečným důvodem pro zákaz této ohlášené akce podle §10 odst. 3 zákona o právu
shromažďovacím. Důkazní břemeno leží v případě zákazu shromáždění na správním orgánu,
který musí důkazy nejen shromáždit, ale i jimi své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Přitom nestačí
pouze obecný odkaz na podkladová stanoviska založená ve správním spisu.
[7] Soud dále přihlédl ke skutečnosti, že termín ohlášeného pochodu je 18. 4. 2009, což je
sobota, kdy dopravní frekvence, tak jak je uvedena v rozhodnutí žalovaného, zcela jistě
nedosahuje v rozhodnutí uváděné intenzity. Nejedná se totiž o běžný pracovní den, a proto je
počet spojů MHD omezen; soud zde odkázal na www.dpmul.cz. Žalovanému dále vytkl,
že v odůvodnění rozhodnutí pouze zmiňuje stanoviska silničního správního úřadu, vlastníka
komunikací a Policie ČR. Tato stanoviska ovšem nijak nekonkretizuje, neuvádí, co z těchto
stanovisek použil pro své správní uvážení a v jakém směru. Rovněž nezdůvodnil, jaký konkrétní
význam mají tato stanoviska pro uplatnění uvedeného zákonného ustanovení. Žalovaný nezvládl
v požadované míře vykonat svoji diskreční pravomoc (správní uvážení), a to z hlediska
rozumnosti a náležité pečlivosti. Soud rovněž považuje za nepřípustné omezovat základní
občanské právo pouze z preventivních důvodů v obavě z možného omezení dopravy. Žalovaný
navíc nepostupoval v souladu s §8 zákona o právu shromažďovacím a nenavrhl žalobci konání
pochodu na jiném místě nebo v jinou dobu.
[8] Žalovaný rovněž nezohlednil počet účastníků pochodu, jak jej žalobce v ohlášení
uvedl (300). Dle názoru krajského soudu jsou schopny komunikace pro pěší tento počet
účastníků bez problémů pojmout. Soud se též ztotožnil s námitkou žalobce, že při jiných akcích,
například při odchodu ze sportovních utkání, nepochybně dochází k daleko větší kumulaci osob
a ze strany žalovaného nemusí být činěna žádná zvláštní opatření. Žalovaný tak neprokázal
splnění podmínek pro zákaz shromáždění podle §10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím.
III.
Stručné shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále také „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, v níž výslovně uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zároveň
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[10] Stěžovatel předně uvedl, že krajský soud rozhodl o žalobě podané 20. 3. 2009 až dne
25. 3. 2009, čímž porušil lhůtu danou §17 zákona o právu shromažďovacím. Proto je napadený
rozsudek nezákonný.
[11] Dále stěžovatel namítá, že z napadeného rozsudku není zřejmé, zda bylo stěžovatelovo
rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost či pro vady řízení. Rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost, a to nejen z výše uvedeného důvodu, ale i pro nedostatek důvodů
jeho vydání, jakož i pro vady řízení před soudem, které mají za následek jeho nezákonnost.
Krajský soud se především nijak nevypořádal s tím, zda jsou či nejsou dány důvody pro zákaz
shromáždění, neboť pouze zpochybnil důvody pro zákaz uvedené stěžovatelem, aniž by toto
zpochybnění podložil jakýmkoliv relevantním argumentem. Naopak žalobcova tvrzení,
která nijak neověřoval, vzal za pravdivá, věrohodná a prokázaná. Údaje o množství projíždějících
vozidel na předmětných komunikacích města Ústí nad Labem vyplývají ze statistických měření
odboru dopravy Magistrátu města Ústí nad Labem. Krajský soud ve svém rozhodnutí neuvedl,
jaké jiné důkazy by měl stěžovatel předložit, než právě výsledky měření tohoto příslušného
orgánu.
[12] Za mylný považuje stěžovatel názor soudu, že v sobotu nedosahuje provoz takové
intenzity jako ve všední den. Přestože velké množství obyvatel odjíždí na víkend z města
na venkov, velké množství obyvatel jezdí v sobotu do centra města na nákupy, stejně jako mnoho
obyvatel okolních venkovských obcí jezdí za nákupy do obchodních center. Tato skutečnost
značně zvyšuje množství vozidel, které komunikace na trase pochodu musí pojmout.
[13] Jelikož žalobce ohlásil shromáždění na časový úsek od 8.00 do 22.00 hodin, je nutno
položit otázku, zda konáním shromáždění s takto dlouhou dobou trvání nedochází k zneužívání
práva na shromažďování. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 470/2000 dospěl k závěru,
že již i tři hodiny plánovaného pochodu nelze považovat za bagatelní dobu. Pokud krajský soud
dále s odkazem na webové stránky dopravního podniku města zpochybnil stěžovatelův údaj
o počtu spojů MHD (36 za hodinu), pak tak učinil, aniž by si ověřil skutečný stav. V opačném
případě by totiž dospěl k závěru, že v sobotu právě takový počet spojů v uvedených ulicích
za hodinu projede, což stěžovatel dokládá podrobným výčtem linek a počtu spojů.
Dále stěžovatel konstatuje, že v případě konání shromáždění bude nutné odpojit veškeré zařízení
sloužící pro pohyb drážních vozidel (trolejbusů) od přívodu elektrické energie, a to z důvodu
ochrany bezpečnosti a zdraví osob a majetku. Obyvatelé by tak byli nuceni používat k dopravě
osobních automobilů, jejichž případný odklon od trasy pochodu by znamenal naprostý kolaps
dopravy.
[14] Pokud krajský soud stěžovateli vytýká nezvládnutí diskreční pravomoci, pak tímto
nepřiměřeně zasahuje do pravomoci správních orgánů. Stěžovatel měl zákonem danou možnost
volby mezi několika možnostmi. Nelze mu tedy vytýkat, že pokud ji učinil, že ji v požadované
míře nezvládl vykonat. Nelogický je i požadavek rozumnosti a náležité pečlivosti při výkonu této
pravomoci. Krajský soud v této části odůvodnění dle stěžovatelova mínění doslovně převzal
komentář k §10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím, který je volně dostupný v systému
ASPI, jehož autory jsou Luboš Jemelka a Jan Břeň, a to aniž by na tuto skutečnost poukázal.
[15] Stěžovatel dále tvrdí, že není jeho povinností navrhnout svolavateli v souladu s §8
cit. zákona, aby se shromáždění konalo na jiném místě nebo v jinou dobu, neboť zákon používá
výraz „může“, nikoliv „musí“. Žalobce již 3. 3. 2009 oznámil na 18. 4. 2009 jiné shromáždění
se stejným účelem, které se mělo konat na jiném místě v Ústí nad Labem (po jiné trase pochodu),
a to v době od 18.00 do 23.00 hod. Oznámená akce proto mohla být konána jinde, aniž by tím
byl zmařen účel shromáždění. Toto dříve oznámené a nezakázané shromáždění způsobí již samo
o sobě značnou zátěž pro dopravu, která bude muset být přesunuta i do nově navržené
a zakázané trasy. Dle stěžovatelova názoru není žalobci upíráno jeho ústavně zaručené právo
svobodně se sdružovat, jelikož jej může realizovat v ten samý den na jiném místě.
Pokud se přímo v centru krajského města koná na velké rozloze již jedno shromáždění oznámené
identickým svolavatelem, s identickým účelem, a je zřejmé, že doprava běžně využívající
i centrum města bude muset být přesunuta jinam, pak další shromáždění konané
na frekventované komunikaci ve stejný den by způsobilo dopravní kolaps.
[16] Krajský soud stěžovateli vytkl, že dostatečně nezohlednil počet účastníků pochodu.
To považuje stěžovatel za nesprávné, neboť již v rozhodnutí výslovně uvedl, že komunikace
pro pěší nejsou vhodné pro kumulovaný pohyb chodců. Naopak krajský soud nijak nepodložil
svůj názor, že komunikace ohlášený počet osob bez problémů pojmou. Lichý je i argument
srovnávající pochod s odchodem diváků ze sportovních akcí, protože pochod je oznámen
na dobu od 8.00 do 22.00 hodin, oproti tomu odchod návštěvníků utkání proběhne řádově
v desítkách minut, a nedochází tak k omezení dopravy, které by bylo v závažném rozporu
se zájmem obyvatelstva. Ohlášené shromáždění však pro svou délku takový efekt mít bude.
IV.
Stručné shrnutí vyjádření žalobce
[17] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel se kasační stížností
pokouší doplnit a rozvést zcela nepřezkoumatelné odůvodnění svého původního zákazu.
[18] S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva žalobce dovozuje, že právo
shromažďovací převyšuje nad principem volného pohybu osob, dopravy a zboží. Stěžovatelovo
tvrzení, že ohlášený pochod omezí dopravu na trase po celý den, je absurdní. V České republice
je zcela běžné, že jsou shromáždění např. v Praze nebo Litvínově ohlašována s nepřetržitým
trváním 24 hodin denně na půl roku dopředu, přesto nejsou zakázána a ani nepůsobí vyřazení
dotčených ulic z běžného užívání. Stěžovatel nejedná v souladu s principem dobré správy,
ale na politickou objednávku.
[19] Pokud by Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu jen proto, že tento
soud nestihl rozhodnout ve stanovené třídenní lhůtě, došlo by k bezprecedentnímu zásahu
do žalobcových práv nabytých v dobré víře, neboť ten žalobu podal včas a řádně, nemůže
proto nést negativní důsledky opožděného postupu soudu. Ze stěžovatelova postupu je patrné,
že se pokouší zlegalizovat své šikanózní jednání. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[20] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Přitom neshledal vadu, k níž by musel přihlédnout
i bez návrhu.
[21] Soud se nejprve zabýval kasačními důvody podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že přes některá dílčí pochybení krajského soudu nejsou stěžovatelovy námitky
oprávněné (V.A.). Dále byla nedůvodnou shledána námitka, podle níž by rozsudek měl být
zrušen pro vadu řízení před krajským soudem spočívající v překročení lhůty pro rozhodnutí
(V.B.). Dále soud zvážil též existenci vady řízení před krajským soudem, kterou by musel vzít
v potaz z úřední povinnosti (V.C.). Konečně se soud zabýval správností závěru krajského soudu
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele (V.D.). Na základě všech těchto úvah pak soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V. A.
Námitka stěžovatele o nepřezkoumatelnosti roz sudku krajského soudu
[22] Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
a nesrozumitelné pro nedostatek důvodů. V tomto mu však nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění
rozsudku je zcela zřejmé, že stěžovatelovo rozhodnutí bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost.
Krajský soud zcela konkrétně uvedl, jaké nedostatky v odůvodnění shledal. Zejména uvedl,
že stěžovatel nesplnil zákonný požadavek řádně a dostatečně zdůvodnit skutečnosti rozhodné
pro zákaz shromáždění. Zejména nestačí pouze „obecný odkaz na podkladová stanoviska
založená ve správním spise“, když jejich obsah není v rozhodnutí vůbec zmíněn. Podle krajského
soudu není vůbec jasné, co z těchto stanovisek stěžovatel použil pro své správní uvážení
(s. 5 rozsudku).
[23] Stěžovatel v této souvislosti namítal též nesrozumitelnost rozsudku, neboť z něj není
patrné, jaké další důkazy měl k zatížení dopravy předložit. Ani v tom nelze se stěžovatelem
souhlasit. Z rozhodnutí stěžovatele totiž není zřejmé ani to, jak a kdo jím uváděná data ohledně
zatížení dopravy shromáždil (že se jedná o data Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru
dopravy, získaná blíže nespecifikovaným měřením, je uvedeno až v kasační stížnosti) a ani to,
zda se týkají pracovního dne či víkendu. Takto nutno chápat též výtky krajského soudu
adresované směrem ke stěžovatelovu rozhodnutí.
[24] Nedůvodnou je proto, s ohledem na právě uvedené, námitka stěžovatele, že krajský soud
ve svém rozsudku výslovně neuvedl, zda stěžovatelovo rozhodnutí zrušil podle §78 odst. 1 s. ř. s.
pro nezákonnost či pro vady řízení. Je pravdou, že krajský soud výslovně zákonný důvod zrušení
rozhodnutí neuvedl. Z odůvodnění rozsudku jsou však důvody zrušení rozhodnutí stěžovatele
zcela zřejmé a jednoznačné. Proto zrušení rozsudku krajského soudu jen proto, aby krajský soud
následně výslovně uvedl, že rozhodnutí stěžovatele ruší pro vadu řízení - nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů, by bylo zcela nemístným formalismem.
V. B.
Námitka vady řízení před soudem spočív ající v překročení lhůty pro rozhodnutí
[25] Vadu řízení před soudem stěžovatel spatřuje především v tom, že bylo rozhodnuto
až po uplynutí třídenní lhůty k vydání rozhodnutí stanovené §11 odst. 3 zákona o právu
shromažďovacím. K této otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne
10. 10. 2007, čj. 3 As 19/2007 - 55 (všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou dostupná
na www.nssoud.cz), v němž konstatoval: „Pokud není rozhodnuto o opravném prostředku v souladu
s požadavkem rychlosti soudního rozhodnutí stanoveným tímto zákonem, dochází k porušení tohoto práva.
Přestože však Městský soud v Praze v projednávaném případě nepostupoval procesně bezvadným postupem,
neboť o žalobě nerozhodl do tří dnů, ale až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, nejedná se v daném případě
o vadu, která by mohla mít na zákonnost jeho rozhodnutí vliv. Nejvyšší správní soud zde poznamenává, že tato
vada by již ani nemohla být napravena v případném dalším řízení u krajského soudu.“
[26] V nyní posuzovaném případě překročení lhůty pro rozhodnutí rovněž vyústilo v porušení
zákona o právu shromažďovacím. Tato skutečnost však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí
jako celku, a to tím spíše, že jím bylo rozhodnuto ve prospěch žalobcova ústavně zaručeného
práva a důvody zrušení napadeného správního rozhodnutí obstojí (srov. obdobně též rozsudek
NSS ze dne 4. 9. 2007, čj. 5 As 26/2007 - 86, publ. pod č. 1385/2007 Sb. NSS).
V. C.
Vada řízení zjištěná z úřední povinnosti
[27] Ačkoli tuto vadu stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuvedl, Nejvyšší správní soud
se z úřední povinnosti musel zabývat tím, zda krajský soud nepochybil, pokud ve svém
rozhodnutí odkázal na internetové stránky Dopravního podniku města Ústí nad Labem,
aniž by provedl dokazování při jednání. Krajský soud konkrétně na s. 5 rozsudku uvedl,
že „přihlédl ke skutečnosti, že termín ohlášeného pochodu je 18. duben 2009, což je sobota, kdy dopravní
frekvence, tak jak je uvedena v rozhodnutí žalovaného, zcela jistě nedosahuje v rozhodnutí uváděné intenzity,
neboť se nejedná o běžný pracovní den, a proto je počet spojů MHD omezen (viz. www.dpmul.cz).“
[28] Předně nutno uvést, že zjišťuje-li soud obsah určité internetové stránky za účelem zjištění
skutkových otázek, může se tak stát toliko v rámci dokazování. Vědomost o obsahu určité
internetové stránky nemůže být skutečností obecně známou, kterou podle §121 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s. není třeba dokazovat. Institut skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) totiž slovy
judikatury Nejvyššího soudu „umožňuje, aby určité skutečnosti vnějšího světa, které soud zná ze své úřední
činnosti a o nichž nemá pochybnosti, byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem
dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci
co by základu rozhodnutí […] Avšak i v tomto případě je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými – soudem
uvažovanými – skutečnostmi v řízení seznámeni, aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz
je vyvracející; i poznatek soudu o tzv. úředně známé skutečnosti totiž nemusí být správný. Je též nezbytné,
aby soud, jenž vzal v úvahu skutečnosti úředně známé a nadto na nich založil své rozhodnutí ve věci, náležitě
vyložil v odůvodnění rozhodnutí, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti
známé, jak se o nich dozvěděl a jsou-li skutečně známé všem členům senátu, jednal-li a rozhodoval-li soud v této
podobě.“ (rozsudek NS ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, všechna zde cit. rozhodnutí
NS jsou dostupná na www.nsoud.cz). Je evidentní, že takto chápaný institut skutečnosti obecně
známé je s vědomostí soudu o obsahu určité internetové stránky zásadně neslučitelný. Nutno
k tomu podotknout, že obsah určité internetové stránky vzhledem k povaze internetu může být -
a obvykle též je - proměnlivý v čase (ke stejnému závěru došel NS v rozsudku ze dne 31. 1. 2008,
sp. zn. 29 Odo 164/2006). Ostatně z judikatury NSS je patrné, že zdejší soud činí skutková
zjištění vyplývající z obsahu internetových stránek výlučně na základě dokazování (srov. nedávno
rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2009, čj. Pst 1/2008 - 66, ve věci vláda v. Dělnická strana, bod 35).
[29] Obsah krajským soudem citovaných internetových stránek Dopravního podniku města
Ústí nad Labem proto nemohl být obecně známou skutečností; krajský soud ostatně v této
souvislosti §121 o. s. ř. ani neaplikoval. Protože dokazování provádí soud při jednání (§77
odst. 1 s. ř. s.), je evidentní, že krajský soud pochybil, pokud provedl důkaz obsahem
internetových stránek s cílem upřesnit skutkový stav dané věci (tedy frekvenci spojů MHD
v sobotu) mimo jednání.
[30] Nejvyšší správní soud proto musel dále zvážit, zda tato vada mohla mít vliv na zákonnost
rozsudku. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není, jelikož se tohoto pochybení soud dopustil
v souvislosti s věcným posuzováním jednoho z žalobních bodů, ovšem jádro jeho rozhodnutí je
postaveno na nepřezkoumatelnosti stěžovatelova rozhodnutí (viz bod [24] výše). Za těchto
okolností by tedy ani nařízení jednání a provedení důkazu v jeho průběhu, včetně
event. prokázání, že v sobotu je počet spojů MHD za hodinu 36 (jak tvrdí stěžovatel),
nikoliv méně (jak uvádí ve svém rozsudku krajský soud), nemohlo ničeho změnit na tom,
že stěžovatelovo rozhodnutí musí být zrušeno. O vadu řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, se totiž ve smyslu judikatury NSS nejedná, pokud lze
přesvědčivě dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec
nedošlo (takto např. rozsudek ze dne 28. 7. 2008, čj. 8 Afs 49/2006 - 95 nebo rozsudek ze dne
4. 5. 2006, čj. 2 As 28/2005 - 70, resp. již rozsudek ze dne 14. 10. 2005, čj. 6 Ads 57/2004 - 59).
V. D.
Tvrzené nesprávné posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
[31] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu (viz k tomu zejm. body
[22] a [23] shora), že rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[32] Stěžovatelovo rozhodnutí obsahuje odůvodnění v rozsahu méně než jedné strany
formátu A4. Jediným důvodem zákazu je tvrzení, že nutné omezení dopravy by bylo v závažném
rozporu se zájmem obyvatelstva. Jádro velmi stručné argumentace, proč bylo shromáždění
zakázáno, je obsaženo ve čtyřech strohých odstavcích. Z nich vůbec nevyplývá, jakým postupem
a úvahami stěžovatel ke svému závěru dospěl. Přitom judikatura správních soudů v podstatě
po celou dobu existence demokratického zřízení na území dnešní České republiky konzistentně
vychází ze závěru pregnantně vyjádřeného již prvorepublikovým Nejvyšším správním soudem,
podle něhož „dospěje-li úřad k úsudku, že zamýšlené shromáždění ohrožuje veřejnou bezpečnost a veřejné
blaho, nemůže se v zákaze omeziti jen na sdělení tohoto závěru, nýbrž je povinen uvésti konkrétní skutečnosti,
na základě nichž k tomuto závěru dospěl“ (rozsudek ze dne 13. 9. 1933, č. 14670/33,
Boh. A 10706/1933; v současnosti srov. jednotnou judikaturu NSS, např. rozsudek ze dne
10. 10. 2007, čj. 3 As 19/2007 - 55).
[33] Z ustálené judikatury NSS jasně vyplývá, že vlastní výrok správního rozhodnutí nemůže
přesvědčit o správnosti rozhodnutí, nebude-li řádně odůvodněn. Odůvodnění je shrnutím
všech zjištěných skutečností odůvodňujících výrok rozhodnutí. Musí proto plně odpovídat
skutečným výsledkům provedeného řízení. V odůvodnění se podle §68 odst. 3 správního řádu
(zákon č. 500/2004 Sb.) uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy,
kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom,
jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
V každém případě je třeba, aby byla dobře vystižena podstata věci a právní i skutkové úvahy
správního orgánu. Těmto požadavkům judikaturou správních soudů opakovaně vznášeným
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2006, čj. 4 Ads 23/2004 - 49) žalobou napadené
rozhodnutí nevyhovělo. Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů je nutno shledat
proto, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela chyběly skutkové a právní úvahy správního
orgánu, které jej vedly k vydání tohoto rozhodnutí, nebylo zřejmé, z jakých podkladů rozhodnutí
vyšlo, co bylo jejich obsahem a proč je v ohlášeném shromáždění spatřován závažný rozpor
se zájmy obyvatelstva.
[34] Ve vztahu k námitkám stěžovatele podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je nutno především
konstatovat, že nedostatky v odůvodnění svého rozhodnutí nemůže stěžovatel sanovat
vyjádřeními podanými v průběhu soudního řízení, v daném případě tedy především v kasační
stížnosti (viz k tomu shodně rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2004, čj. 3 As 51/2003 - 58
a konstantní judikatura).
[35] Zcela nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatel v kasační stížnosti uvádí
možnost dalších dopravních problémů vyplývajících ze souběhu dvou shromáždění – pochodů
po různých trasách ve městě, potřebu vyřadit z provozu trolejové vedení na trase pochodu,
otázku možného zneužívání shromažďovacího práva po velmi dlouhou dobu nebo vysvětlení
důvodů údajně vysokého sobotního provozu ve městě. Těmito skutečnostmi se Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat, neboť by to přesáhlo úkol správního soudu přezkoumat správní
rozhodnutí, a v podstatě by to mohlo vést k tomu, že by shromáždění bylo zakázáno správním
soudem na základě skutečností poprvé uplatněných teprve před soudem (zde dokonce poprvé
před kasačním soudem).
[36] Stěžovatel se dále domnívá, že krajský soud nesprávně označil za pravdivá a oprávněná
tvrzení žalobce, aniž by tyto své závěry podložil dostatečnými argumenty. Ani v tom mu ovšem
nelze přisvědčit. Pokud totiž krajský soud dovodil, že stěžovatel své rozhodnutí nedostatečně
odůvodnil (byť přitom soud užil poněkud nešťastných slovních obratů jako „nezvládl vykonat
volbu“ nebo „výkon správního uvážení z hlediska rozumnosti a náležité pečlivosti“), pak je
jeho závěr správný. Jak bylo naznačeno výše, krajský soud především vytkl stěžovateli,
že jeho rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Vzhledem k uvedenému je nedůvodné
i stěžovatelovo tvrzení, že soud nahradil správní uvážení správního orgánu uvážením soudním,
protože soud je toliko označil za nedostatečně odůvodněné.
[37] Stěžovatel zcela pomíjí skutečnost, že ohlášené shromáždění je pochod pohybující
se po ohlášené trase. Jak v rozhodnutí, tak v kasační stížnosti vychází z nutnosti vyřadit
z provozu signalizační zařízení (semafory) na předmětných ulicích na celý den. To je ovšem závěr
zcela nelogický, pročež ani data o celodenním provozu na předmětných komunikacích
(z nichž alespoň pokud jde o automobilovou dopravu stále není zřejmé, zda jde o provoz
víkendový či spíše všednodenní) nemohou sama o sobě obstát jako argument pro zákaz
shromáždění (srov. zejm. rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2007, čj. 5 As 26/2007 - 86,
publ. pod č. 1385/2007 Sb. NSS).
[38] Stěžovateli je možno přisvědčit v tom, že §8 zákona o právu shromažďovacím mu ukládá
možnost, nikoliv povinnost navrhnout svolavateli, aby se shromáždění konalo na jiném místě
nebo v jinou dobu. Přesto je správným závěr krajského soudu, že stěžovatel nesprávně zůstal
v tomto směru absolutně nečinný. Měl-li totiž obavy, jež popisuje především v kasační stížnosti
a jednou větou též v rozhodnutí samotném, mohl a měl vejít se svolavatelem v jednání, ujasnit si
vzájemný vztah obou shromáždění, dobu jejich trvání a popř. svolavateli navrhnout úpravy trasy
či času tak, aby k jím zmiňovaným následkům nedošlo. Jelikož deklarovaný účel i svolavatel obou
shromáždění je totožný, lze přinejmenším předpokládat, že titíž lidé se nebudou pohybovat
na dvou různých místech najednou. Žádným z účastníků řízení nezpochybněný počet tří set
účastníků shromáždění pak sám o sobě nemusí bez dalšího představovat počet, s nímž by byla
spojena opatření výjimečného charakteru.
VI.
Shrnutí
[39] Soud shrnuje, že stěžovatel zakázal shromáždění z jediného důvodu. Tímto důvodem
měla být skutečnost, že nutné omezení dopravy způsobené shromážděním bude v závažném
rozporu se zájmem obyvatelstva, přičemž lze bez přiměřených obtíží konat shromáždění jinde.
Ovšem ani tento jediný důvod zákazu stěžovatel nijak blíže na necelé jedné stránce vlastního
odůvodnění nevysvětlil. V odůvodnění rozhodnutí zcela chybí skutkové a právní úvahy správního
orgánu. Z velmi stručného odůvodnění tak není vůbec zřejmé, co bylo obsahem tam zmíněných
stanovisek, o jaká stanoviska vůbec šlo, zda se denní dopravní limity vozidel uvedené
v rozhodnutí vztahují k pracovnímu dni, nebo naopak k sobotě. Stěžovatel ani nijak neosvětlil,
proč bude ohlášené shromáždění v závažném rozporu se zájmy obyvatelstva: stěžovatel
jednoduše bez dalšího podřadil dopady shromáždění tomuto neurčitému právnímu pojmu. Vždy
je to přitom správní orgán, kdo je povinen své rozhodnutí důkladně a přesvědčivě odůvodnit.
Důvody zákazu shromáždění nelze dále vysvětlovat a rozhojňovat teprve ve vyjádření k žalobě
nebo, jak to stěžovatel činí v tomto případě, teprve v samotné kasační stížnosti. Proto krajský
soud správně rozhodnutí stěžovatele zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
jeho důvodů.
[40] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Jelikož Nejvyšší správní soud
rozhodl bezodkladně o věci samé, nezabýval se stěžovatelovým návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
[41] Nad rámec nyní posuzovaného případu je nutno zdůraznit, že výkon shromažďovacího
práva v podobě průvodů, demonstrací a podobných akcí se stejně jako např. výkon práva
svobody projevu z povahy věci nebude uskutečňovat mimo obydlená místa, nýbrž právě
v místech, kde se pohybují ostatní lidé. Výkonem tohoto práva organizátoři (svolavatelé) logicky
chtějí oslovit co největší okruh osob, zaujmout jejich pozornost, a to do jisté míry i za cenu
určitých komplikací vyvolaných shromážděním v podobě zvýšeného hluku, dopravních omezení,
ztížené možnosti průchodu těmito místy, omezení využití služeb apod. Jednostranné nadřazení
těchto potíží nad výkon shromažďovacího práva prostřednictvím zákazu shromáždění
by znamenalo, že stát, jeho orgány či samospráva nejsou schopny materiálně zajistit naplnění
jedné ze základních ústavních svobod. To by ve svém důsledku mohlo vést až ke znemožnění
konání většiny podniků spojených s větší účastí osob na veřejnosti přístupných místech,
ať už by jejich obsah byl jakýkoliv (od náboženské pouti přes sportovní a kulturní akce, vojenské
přehlídky, až po politické mítinky). Nezbytnost zákazu každého konkrétního shromáždění
tak musí být vždy posuzována i v souvislosti s jinými obdobnými akcemi a je-li důvod pro zákaz
shledán, musí být vždy dostatečně jednoznačně odůvodněn a vyjádřen.
VII.
Rozhodnutí o nákladech řízení
[42] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu
právo, žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval a ani soud z obsahu spisu žádné jeho náklady
neshledal. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2009
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu