ECLI:CZ:NSS:2009:1.AZS.40.2009:92
sp. zn. 1 Azs 40/2009 - 92
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Ing. Bc. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: T. L., zastoupené Mgr. Vladanou
Pščolkovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 451/11, Ostrava, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 5. 2008, č. j. OAM-382/VL-07-11-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2009, č. j. 64 Az 45/2008 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Vladany Pščolkové se u r č u je částkou 2 856 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu).
Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
zamítl v záhlaví označeným rozsudkem.
Tento rozsudek žalobkyně (dále též stěžovatelka) napadla včasnou kasační stížností,
doplněnou podáním ze dne 29. 5. 2009. Namítla, že předmětný rozsudek je nepřezkoumatelný,
neboť krajský soud se nevypořádal se všemi tvrzeními uvedenými v žalobě. Stejně
tak se ani žalovaný nezabýval všemi relevantními tvrzeními, která uvedla v žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. V zemi původu žalobkyni hrozí smrtelné nebezpečí, ze strachu o život
se tam také nemůže vrátit. Z protokolu o pohovoru plyne, že se obávala věřitelů, současně
však uvedla, že se na ní snažili vymáhat peníze nezákonným způsobem – výhružkami zabitím
či opakovaným znásilněním. Snažila se najít pomoc u státních orgánů, ale oznámení musela
stáhnout, protože jí bylo vyhrožováno zabitím. Orgány jí však stejně pomoci nechtěly,
neboť dostaly od třetích osob zaplaceno. Stejně tak by jí nepomohly ani v případě jejího návratu.
Přestože žalobkyně zmínila všechny relevantní důvody, žalovaný konstatoval, že zmínila
pouze obavy ze soukromých osob a neuvedla tak skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být
vystavena pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu nebo že jí hrozí vážná újma podle §14a
téhož zákona. Přitom žalobkyně žalovanému sdělila, že nemůže a nechce využít ochrany státu,
jehož je občanem.
Nelze dospět k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky zejména pro udělení doplňkové
ochrany. Byť na tuto skutečnost poukazovala, krajský soud pouze paušálně konstatoval,
že žalovaný uvedl důvody, pro něž nelze doplňkovou ochranu žalobkyni poskytnout. Krajský
soud přitom pouze citoval odůvodnění žalovaného, aniž by jeho závěry přezkoumal. Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
V daném případě nejen z izolovaných otázek a odpovědí žalobkyně v rámci žádosti
o udělení mezinárodní ochrany a pohovoru, ale i z komplexního pohledu, tedy z posouzení
žalobkyní tvrzených skutečností ve všech souvislostech, vyplývá správnost postupu a závěrů
žalovaného při stanovení skutkového stavu (aprobovaného též krajským soudem). Tím bylo,
že důvodem podání předmětné žádosti žalobkyně byly její problémy s věřiteli požadujícími
po ní vrácení půjčky, a následně též snaha o legalizaci pobytu v České republice, a dále,
že žalobkyně neuvedla žádné okolnosti, které by svědčily jak jejímu pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, tak hrozícímu nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona
o azylu v zemi původu.
Skutkově obdobnými případy, v nichž azylové důvody spočívaly v „pronásledování“
ze strany soukromých osob, se Nejvyšší správní soud již zabýval, namátkou lze uvést například
rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, rozsudek ze dne 2. 3. 2005,
č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 92/2004 - 50, rozsudek
ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 81/2006 - 85, či rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 5.
V této souvislosti byla předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu (lze uvést
například rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, rozsudek ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, či rozsudek
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51) též otázka možnosti občanů domáhat se ochrany
svých práv u státních orgánů země původu a schopnosti těchto orgánů jim takovou ochranu
poskytnout.
Otázkou intenzity potíží se soukromými osobami ve vztahu k přičitatelnosti jednání
těchto soukromých osob státním orgánům se pak kasační soud již dostatečně zabýval
např. v rozsudku ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publ. pod č. 1066/2007 Sb. NSS,
rozsudku ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, či v rozsudku ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 - 41.
Námitky týkající se porušení povinnosti spolehlivého zjištění skutkového stavu
žalovaným a nedostatečného soudního přezkumu postupu správního orgánu při zjišťování
skutkového stavu, pak byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu, lze odkázat
například na rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb.
NSS, rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, rozsudek ze dne 16. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, nebo rozsudek ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 22/2004 - 42. V souzené
věci přitom kasační soud shledal, že skutkový stav byl zjištěn řádně a přesně a důkazy,
které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu dostačující.
Otázkami obsahu odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (včetně povinnosti řádně
se vypořádat s argumenty účastníka řízení) a s tím související nepřezkoumatelností rozhodnutí
se Nejvyšší správní soud také již zabýval, např. v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ pod č. 1566/2008 Sb. NSS, rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, rozsudku ze dne 28. 8. 2007,
č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, rozsudku ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 3 As 51/2007 - 84, či rozsudku ze dne 13. 7. 2005, č. j. 6 A 113/2002 - 51. Způsobem,
jakým se má správní orgán v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně
nedůvodné podle §16 zákona o azylu vypořádat s povinností odůvodnit své rozhodnutí
ve vztahu k otázce doplňkové ochrany, zdejší soud poukazuje na svůj rozsudek
ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78.
K tomu nutno uvést, že rozhodnutí žalovaného nelze z žalobkyní namítaných důvodů
považovat za nepřezkoumatelné. Z jeho odůvodnění vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Je z něj též patrné, že správní orgán se zabýval tvrzeními žalobkyně učiněnými ve správním
řízení.
Lze dodat, že kasační soud neshledal v tomto ohledu ani žádné pochybení krajského
soudu tak výrazné intenzity, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo
odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Žalobkyni byla ve věci ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Výše odměny ve vztahu k řízení o kasační stížnosti byla stanovena podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu
a podání kasační stížnosti ze dne 16. 4. 2009 (včetně jejího doplnění ze dne 29. 5. 2009),
a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 2100 Kč a 1 x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11
odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 2400 Kč. Protože ustanovená advokátka
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 456 Kč, odpovídající dani,
kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovené
advokátce se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2856 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu