ECLI:CZ:NSS:2009:1.AZS.77.2008:58
sp. zn. 1 Azs 77/2008 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Bc. Radovana Havelce
a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: R. L., zastoupeného Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou, se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvu
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 3. 2007, č. j. OAM-1-201/VL-20-08-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2008, č. j. 64 Az 27/2007 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Bohdany Novákové se u r č u je částkou 5712 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovu žádost o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu).
Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl
v záhlaví označeným rozsudkem.
Tento rozsudek žalobce (dále též stěžovatel) napadl včasnou kasační stížností, doplněnou
podáním ze dne 13. 6. 2008. Namítl, že žalovaný i soud posoudili věc v rozporu se zákonem
o azylu. V jeho případě totiž neměl být aplikován §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, ale §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 8 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V České republice má žalobce rozvinutý soukromý a rodinný život, žije zde již řadu let,
má tu dlouhodobý vztah a hodlá se oženit. Závazek respektovat jeho soukromý a rodinný život
je mezinárodním závazkem České republiky ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší
správní soud nerozhodoval, neboť zákon o azylu spojuje odkladný účinek přímo s podáním
kasační stížnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
K samotným důvodům kasační stížnosti je nutno v prvé řadě upřesnit, že stížní důvod,
který žalobce věcně vymezil jako „závazek respektovat jeho soukromý a rodinný život“, formálně
právně odpovídá článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.) a nikoli čl. 3 této úmluvy, jak žalobce uvedl v kasační stížnosti. Stejně
tak vycestování cizince v rozporu s mezinárodním závazkem České republiky se považuje
za vážnou újmu pro účely udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu
a ne podle písm. b) tohoto odstavce.
Žalobce v kasační předestřel jedinou právní otázku, tedy zda jeho soukromý život
a budoucí rodinné vztahy na území České republiky mohou založit důvod pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Otázka toho, jaké situace mohou vytvářet rozpor
s mezinárodními závazky ČR ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, však již byla
dostatečně vyřešena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 2 Azs 30/2007 - 69 (www.nssoud.cz), v němž bylo ve vazbě na starší judikaturu, zabývající
se právě namítaným porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a posuzující je pohledem dřívějšího znění §91 zákona o azylu, konstatováno: „Jakkoli ovšem
nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona o azylu, jak bylo zmíněno výše,
v otázce, která je řešena v nyní posuzovaném případě tuto shodu shledat lze, neboť jak §91 dřívějšího znění,
tak §14a nynějšího znění zákona o azylu označoval rozpor s mezinárodními závazky ČR za jednu z alternativ
vedoucí k udělení jimi upravovaného režimu ochrany. Ve znění zákona o azylu před účinností novely
č. 165/2006 Sb. by tak rozpor vycestování cizince s mezinárodními závazky vedl ke shledání překážky
vycestování podle §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nyní by tato skutečnost byla považována za vážnou újmu
ve smyslu jeho §14a odst. 2 písm. d). Z toho důvodu lze na tuto situaci aplikovat právní názory vyslovené
tímto soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému ustanovení §91 zákona o azylu. Ten přitom k výkladu toho,
co je možno chápat za rozpor s mezinárodními závazky ČR podle tohoto ustanovení, uvedl ve svém rozsudku
ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 2 Azs 177/2005 (publ. na www.nssoud.cz), v reakci na argumentaci údajným
porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.,
dále jen „Evropská úmluva“) rozdělením stěžovatelovy rodiny v případě jeho vycestování toto: „Není ani namístě
zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky vycestování poukazem na ustanovení §91 odst. 1
písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor vydání žadatele o azyl s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní
závazky totiž nemohou být jakékoliv povahy, ale musejí se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement,
tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných skutečností, a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu
tohoto ustanovení, jak navrhuje stěžovatel. Jistě by nebylo dostatečným důvodem pro shledání překážky vycestování
například ani to, pokud by se žadatel o azyl během svého pobytu v ČR zabýval dovozem zboží z jiné členské
země Evropské unie, takže jeho vypovězení do země původu by mohlo uškodit volnému pohybu zboží
jako jednomu ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích z jejího členství v Evropské unii.
Tímto pohledem je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný čl. 8 Evropské úmluvy.“ Již z tohoto judikátu
tak jednoznačně plyne, že soukromý život a rodinné vazby v České republice
(a tím spíše ani rodinné vazby budoucí) nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu.
Zároveň je třeba konstatovat v souladu s právním názorem vyjádřeným například
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71
(www.nssoud.cz), že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu
či rozhodnutí o neudělení azylu ani doplňkové ochrany v situaci, kdy žadatel nesplňuje zákonné
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, samo o sobě nevylučuje pobyt takového cizince
na území ČR, jsou-li k tomu dány rodinné důvody, tuto otázku je však třeba řešit dle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu
se základním právem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života,
i když by realizace takového práva předpokládala jeho pobyt na území ČR. V takovém případě
tedy není ani relevantní důvod pro to, aby správní orgán rozhodující o azylu či správní soud
přezkoumávající takové rozhodnutí upřednostňoval ve smyslu čl. 10 Ústavy ustanovení
stěžovatelem uváděného článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či jiných
mezinárodních smluv zakotvujících právo na soukromý a rodinný život před ustanoveními
soudního řádu správního či zákona o azylu, neboť žádná kolize mezi těmito předpisy za daných
okolností nenastává.
Jiná by byla situace tehdy, pokud by na základě skutečností, které např. nastaly
až po rozhodnutí správního orgánu ve věci mezinárodní ochrany, bylo třeba předejít situaci,
které se právě zákon o azylu snaží zabránit, tedy pokud by i v případě krátkodobého pobytu
stěžovatele v zemi původu hrozilo porušení zásady non-refoulement zakotvené v čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků či porušení jeho základních práv dle čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod, tzn. že jeho život či osobní svoboda by byly v zemi původu ohroženy
na základě jeho rasy, náboženství, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického
přesvědčení nebo pokud by zde bylo reálné nebezpečí, že by byl v zemi původu zbaven života
nebo vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Pouze na takovou situaci
skutečně dopadá judikatura, jež umožňuje přednostní aplikaci mezinárodních úmluv
před vnitrostátními zákony (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, publ. pod č. 1336/2007, a ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56,
publ. pod č. 721/2005 Sb. NSS) a podle níž by za těchto okolností byl Nejvyšší správní soud
například nucen upřednostnit aplikaci těchto mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika
vázána a které mají ve smyslu čl. 10 Ústavy přednost před zákonem, před aplikací jinak závazných
pravidel dle §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož správní soudy vycházejí ze skutkového stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu, i dle §71 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož lze žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Nicméně
v dané věci o takový případ nejde.
Lze dodat, že kasační soud neshledal ani žádné pochybení krajského soudu tak výrazné
intenzity, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost rozhodnutí
ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Žalobci byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení
a v doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 6. 2008, a náhrady hotových výdajů,
tedy ve výši 2 x 2100 Kč a 2 x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d),
§13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 4800 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 912 Kč, odpovídající dani,
kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovené
advokátce se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 5712 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu