ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.15.2009:99
sp. zn. 2 Azs 15/2009 - 99
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: S. S., zastoupená Mgr. Janem Urbanem,
advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2008, č. j. 29 Az 20/2008 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu stěžovatelky Mgr. Janu Urbanovi se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2008, č. j. OAM-1193/VL-20-L06-2006 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalované Ministerstvo vnitra neudělilo žalobkyni mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění do 31. 12. 2006
(dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu
v Hradci Králové žalobou, který ji rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 29 Az 20/2008 - 62,
zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud shrnul námitky žalobkyně, zejména pak její
tvrzení, že byla v Bělorusku pronásledována policií pro podání trestního oznámení na syna
poslance; v této souvislosti jí mělo být vyhrožováno a měly jí být podstrčeny drogy při domovní
prohlídce. Proto se žalobkyně obává nezákonného trestního stíhání a následného uvěznění;
to vše v kontextu jejího těhotenství. Žalobní námitky tak, dle názoru krajského soudu, míří
převážně do posouzení podmínek pro udělení tzv. doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2
písm. b) zákona o azylu. Soud se přitom ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobkyně neuvedla
žádnou okolnost, na základě níž by bylo možné usuzovat, že je pronásledována z politických
důvodů, neboť nebyla členkou žádné politické strany a nevyvíjela jiné politické aktivity. Taktéž
souhlasil s tím, že nepřichází v úvahu ani závěr o pronásledování z důvodu rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání politických názorů,
a proto ani tvrzené obavy z takového jednání nemohou být brány za důvodné. Krajský soud,
stejně jako žalovaný, v této souvislosti upozorňuje na výlučnost institutu azylu, kdy důvody
pro jeho udělení jsou vymezeny velice úzce. Případ znásilnění žalobkyně byl v Bělorusku řádně
prošetřován, avšak žalobkyně před jeho uzavřením zemi opustila. Její tvrzení, že by mohla být
vyšetřována a odsouzena za držení drog, není ničím podloženo, neboť k vyšetřování
ani k obvinění nedošlo; žalobkyně si na postup policie nestěžovala. Žalobkyně nesplnila
ani podmínky ustanovení §13 zákona o azylu, neboť žaloba proti rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany jejímu manželovi byla zamítnuta. K namítanému porušení §14a zákona
o azylu krajský soud označil obavu žalobkyně za pouhou domněnku a zdůraznil, že žalobkyně
byla opakovaně vyslechnuta, přičemž dokonce i v průběhu jednoho jediného pohovoru odlišně
časově zařadila jak své znásilnění, tak ostatní související okolnosti. To, že některé podklady
naznačují, že v Bělorusku panují nezákonné podmínky ve věznicích, nemůže bez dalšího
představovat důvod pro udělení doplňkové ochrany, nebyly-li shledány odůvodněné obavy
z uvěznění po návratu.
Rozsudek napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnosti s odkazem
na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) až e) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti stěžovatelka znovu opakuje průběh událostí souvisejících s jejím
znásilněním a uvádí, že žalovaný tento skutkový stav sice nezpochybnil, avšak neaplikoval
na něj žádné z ustanovení §12, §13 a §14 zákona o azylu, a ani ustanovení týkající se doplňkové
ochrany podle §14a a §14b tohoto zákona. Stěžovatelka má stále za to, že z obsahu spisu
lze dovodit splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany a svou obavu z návratu do země
původu, jež může vyústit v pokračování vyšetřování údajného držení drog s následným
uvězněním, považuje za důvodnou; nález drog ve svém bytě pak dává do přímé souvislosti
se snahou poslance, jehož syn stěžovatelku znásilnil, přimět jí ke stažení trestního oznámení.
Taktéž nevidí důvod pro pochybnosti o důvěryhodnosti její výpovědi. V této souvislosti odkazuje
např. na Výroční zprávu International Helsinki Federation z května roku 2005 či Zprávu Ministerstva
zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2006; z obou dokumentů vyplývá,
že podmínky v běloruských věznicích a vazebních věznicích jsou nelidské, kruté a ponižující.
Právě v takovém zacházení spatřuje hrozbu vážné újmy. Dále se stěžovatelka vyjadřuje k závěru
krajského soudu, že její tvrzení nebylo podloženo žádným důkazem. Má zato, že krajský soud
vůbec nebral na vědomí specifika řízení o udělení mezinárodní ochrany, v němž žalovaný často
rozhoduje v důkazní nouzi, neboť možnosti žadatelů doložit svá tvrzení jsou často velmi
omezené. Za této situace je vždy třeba zohlednit poměry konkrétní země; je-li o zemi původu
žadatele známo, že stav dodržování lidských práv zde vykazuje nedostatky, pak tyto skutečnosti
musí správní orgán zohlednit v situaci důkazní nouze ve prospěch žadatele. Co se týče údajných
rozporů ve výpovědi, žalovaný výpověď stěžovatelky jako celek nikdy nezpochybnil. Taktéž
poukazuje-li na rozpory krajský soud, není zřejmé, co z tohoto zjištění dovozuje. V tomto ohledu
spatřuje stěžovatelka naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
K závěru žalovaného, že stěžovatelka nevyčerpala všechny vnitrostátní nástroje právní
ochrany, uvádí, že žádný takový prostředek nápravy právní řád země jejího původu neposkytuje,
resp. snaha bránit se proti nezákonnému jednání poslance místní dumy je předem odsouzena
k neúspěchu. V tomto směru odkázala opětovně na informace o zemi původu, tj. Výroční zprávu
International Helsinky Federation z května roku 2005 a Zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA
o dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2006. Jak ostatně konstatoval i Evropský soud
pro lidská práva ve věci Selmouni proti Francii ze dne 28. 7. 1999: „Vládě, která namítá nevyčerpání
vnitrostátních prostředků náleží, aby Soud přesvědčila, že příslušný prostředek byl v dané době účinný a použitelný
jak teoreticky, tak v praxi, tj. že byl dostupný, způsobilý stěžovateli nabídnout nápravu a dával
přiměřenou naději na úspěch.“. Poukázala též na konkrétní judikaturu Ústavního soudu, podle
níž je povinností obecných soudů se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo
a co účastníci tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Za této situace bylo i povinností
krajského soudu vypořádat se s argumenty směřujícími proti závěru o nevyčerpání všech
vnitrostátních prostředků ochrany. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v blíže
specifikovaných rozsudcích. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci trvá na správnosti a zákonnosti napadeného
rozhodnutí. Odkazuje na správní spis a výpovědi stěžovatelky, které v průběhu řízení učinila.
Upozorňuje na podobnost stížních námitek s žalobními, s nimiž se vypořádal jak žalovaný
ve svém vyjádření k žalobě, tak krajský soud v rozsudku. Dle jeho názoru na straně stěžovatelky
nebyly naplněny důvody podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona o azylu, a navrhuje proto
zamítnout kasační stížnost pro nedůvodnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelky a je podmíněn již zmíněným přesahem jejích vlastních zájmů.
Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonný termín „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý
právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb., s účinností
ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán např. v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.“
Pokud jde o konkrétní tvrzení stěžovatelky v průběhu správního řízení, v kontextu
ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu lze konstatovat, že skutečně neuvedla žádné
skutečnosti, které by byť jen naznačovaly, že by byla ve vlasti vystavena pronásledování z důvodů
pro azylové řízení významných (§12 zákona o azylu). Stěžovatelčin odchod z vlasti má příčinu
v jednání soukromých osob – dvou mužů, kteří ji znásilnili a přivodili jí s tím související
problémy, a dále otce jednoho z pachatelů, který je z titulu zastávané veřejné funkce zřejmě
schopný ovlivnit vyšetřování. Podle ustálené judikatury zdejšího soudu však nelze tyto potíže
považovat za pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu (viz například rozsudky ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, a ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, všechny
dostupné z http://www.nssoud.cz). Znásilnění stěžovatelky žádným azylově relevantní důvodem
(tj. uplatňováním politických práv a svobod, rasou, náboženstvím, národností, příslušností
k určité sociální skupině nebo zastáváním určitých politických názorů ve státě) motivováno
nebylo, a ani to stěžovatelka netvrdila, stejně tak tvrzené zásahy do vyšetřování otcem jednoho
z pachatelů byly motivovány soukromými zájmy. Stěžovatelka tak neunesla
břemeno tvrzení, a plně tak na její situaci dopadá rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47 (dostupný z http://www.nssoud.cz). Dále nelze o pronásledování
hovořit tehdy, pokud má stěžovatelka možnost svou situaci řešit se státními orgány. Stěžovatelka
se obrátila na policii, která v její věci zahájila vyšetřování, avšak nevyčkala jeho skončení a zemi
opustila. Nelze proto ani dovodit, že jí byla pomoc ze strany orgánů veřejné moci vskutku
odepřena (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, dostupný
z http://www.nssoud.cz).
K namítané absenci jednoznačného závěru o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatelky
Nejvyšší správní soud uvádí, že mezinárodní ochrana ve smyslu §12 zákona o azylu nebyla
stěžovatelce udělena proto, že neunesla břemeno tvrzení azylově relevantních důvodů, nikoli
pro konstatované rozpory v jejích výpovědích. I v případě, kdy by ve výpovědích rozpory
shledány nebyly, stěžovatelkou tvrzené okolnosti odchodu z vlasti by nenaplnily žádný z azylově
relevantních důvodů - obdobnou situaci řešil Nejvyšší správní soud například v odůvodnění
rozsudku ze dne 27. 7. 2005, č. j. 5 Azs 295/2004 - 88, dostupném z http://www.nssoud.cz.
Kasační stížnost však svými námitkami směřuje především k závěru o neudělení
tzv. doplňkové ochrany (§14a zákona o azylu). Tu je možné přiznat žadateli o azyl i v případě,
kdy nesplňuje důvody pro udělení azylu, existuje-li důvodná obava, že by mu po návratu do vlasti
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo
nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo pokud by vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky).
Povinností správního orgánu i soudu je zabývat se možnou existencí těchto důvodů v případě
jakéhokoli procesního režimu rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu (k tomu
viz rozsudek devítičlenného rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80,
dostupné z http://www.nssoud.cz); současně platí, že „okolnosti stanovené jako překážky vycestování
v §91 zákona o azylu (nyní doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu), nejsou totožné s důvody
pro udělení azylu podle §12 zákona téhož zákona; správní orgán i soud se jimi proto zabývají samostatně.“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2006, č. j. 5 Azs 7/2003 - 60, dostupný
na www.nssoud.cz). Důvody pro udělení doplňkové ochrany stěžovatelka spatřuje
v pravděpodobném trestním stíhání své osoby a následném uvěznění, to vše navíc jako důsledek
křivého obvinění. Poukazuje též na neutěšený stav v běloruských věznicích a na existující
korupci, absentující spravedlivý proces a pouhou formalitu dostupných prostředků ochrany.
Vyhodnocení nebezpečí vážné újmy představuje typický neurčitý právní pojem a je vždy
na úvaze správního orgánu, který vychází kazuisticky ze skutkových okolností konkrétního
případu, z informací o zemi původu žadatele, ale především z věrohodnosti tvrzení předložených
žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Je nepochybné, že intenzita nebezpečí vážné újmy
(zde mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání) musí vykazovat určitou úroveň.
To samé lze říci i o riziku, že k této vážné újmě dojde (obdobně viz rozsudky ze dne 14. 1. 2009,
č. j. 9 Azs 69/2008 - 79, či ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Azs 175/2007 - 49, oba dostupné
z http://www.nssoud.cz). Touto potřebnou mírou intenzity nebezpečí vážné újmy se zabýval
Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 30. 10. 1991 ve věci Vilvarajah a další proti
Spojenému království, stížnosti č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13447/87, 13448/87,
a na rozsudek ze dne 25. 3. 1993, ve věci Costello-Roberts proti Spojenému království, stížnost
č. 13134/87. Podle prvního z citovaných rozsudků pouhá možnost špatného zacházení nemá
sama o sobě za následek porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
který stanoví zákaz mučení a nelidského či ponižujícího trestání nebo zacházení [srov. §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu]. Podle posléze citovaného rozsudku, aby bylo možné pokládat
trest za ponižující a aplikovat na něj čl. 3 citované úmluvy, musí ponížení a pokoření, které tento
trest provázejí, dosáhnout mimořádné úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech
okolností případu.
Správní orgán se problémem, zda stěžovatelce v případě návratu do vlasti hrozí skutečné
nebezpečí vážné újmy, zabýval a dospěl k závěru, že nikoli. Ve své úvaze byl veden zejména
skutečností, že stěžovatelka dosud nebyla z ničeho obviněna, a pokud by se tak skutečně stalo,
nelze bez dalšího predikovat její odsouzení a uvěznění. Své závěry podrobně odůvodnil, přičemž
odkázal na výpověď stěžovatelky, ale také na zdroje informací o zemi původu (v podrobnostech
viz níže). Závěry žalovaného posléze přejal i krajský soud. Pokud jde o standard
důkazního břemene, Nejvyšší správní soud již v minulosti akceptoval test reálného
nebezpečí pro zkoumání důvodnosti obav, že cizinec utrpí vážnou újmu. V rozsudku ze dne
26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, (dostupném z http://www.nssoud.cz:) konstatoval,
že „povinnost nevystavit žadatele o azyl mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (…)
je dána, pokud hrozí „reálné nebezpečí“, že bude takovému zacházení vystaven.“ V odůvodnění tohoto
rozsudku Nejvyšší správní soud své úvahy rozvedl v tom směru, že „ reálným nebezpečím“ (srov.
rovněž §14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno
rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže
stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout
i jeho“. Dále zdejší soud konstatuje, že pokud soud, vzhledem k formulaci žalobních bodů,
shledal stěžovatelčiny obavy z možného stíhání za držení drog a následného uvěznění jako
ne zcela podložené, a nezabýval se proto již účinností prostředků obrany proti němu, jednal
v souladu s judikaturou zdejšího soudu. Stěžovatelčiny úvahy stěží nalézají prostor tam, kde se jí
dostalo přiměřené pozornosti státních orgánů, a to navzdory výhružkám a pokusům soukromých
osob ovlivňovat trestní řízení, proti nimž ostatně stěžovatelka neuplatnila žádnou stížnost
či obdobný prostředek ochrany. Domovní prohlídku za přítomnosti otce jednoho z pachatelů
pak lze vnímat jako pouhý ojedinělý exces státního aparátu vůči stěžovatelce (obdobně
viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2005, č. j. 3 Azs 428/2004 - 83,
dostupný z http://www.nssoud.cz).
Tvrdí-li dále stěžovatelka, že žalovaný nevzal v úvahu situaci v zemi původu a neobstaral
si potřebné důkazy, obsah spisu svědčí o opaku. Ze zprávy Ministerstva zahraničí Spojených států
amerických o dodržování lidských práv za rok 2006 sice vyplývají případy mučení obviněných
či vězňů, avšak jedná se převážně o osoby, které se politicky angažovaly a aktivně vystupovaly
proti režimu, což není případ stěžovatelky. Taktéž z informací organizace „Člověk v tísni – společnost
při ČT“, OPS, č. j. OAM-166-34/2006, ze dne 10. 7. 2006, vyplynulo, že v případě návratu
žadatelů o azyl do Běloruska nebyl zaznamenán případ užití zákona O vznesení doplnění a změn
do některých zákonů Běloruské republiky z důvodu zpřísnění odpovědnosti za činy namířené proti člověku
a společenské bezpečnosti. Státní orgány v Bělorusku tedy nemají zvláštní zájem o osoby,
které před odchodem z vlasti nebyly politicky aktivní. I ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu (rozsudek ze dne 20. 9. 2005, č. j. 4 Azs 378/2004 - 60, dostupný z http://www.nssoud.cz)
setrvává na stanovisku, že mučení a nelidské zacházení či trestání je uplatňováno proti
oponentům režimu, kdy bezpečnostní složky zatýkají a zadržují občany v rozporu se zákonem,
a to nejčastěji v souvislosti s účastí na demonstracích.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka žádný relevantní důvod přijatelnosti své kasační
stížnosti neuvedla, nelze než konstatovat, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje její vlastní zájmy. Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako
nepřijatelnou; proto ji podle §104a s. ř. s. usnesením odmítl.
O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§107 s. ř. s.) Nejvyšší správní
soud samostatně nerozhodoval, neboť kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta. Ustanovenému zástupci stěžovatelky náleží v souladu s §11 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti, tj. sepis podání,
ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč, dle §13 odst. 3
vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Odměna za převzetí a přípravu zastoupení mu přiznána nebyla,
protože vystupoval jako zástupce stěžovatelky již v řízení před krajským soudem. Uvedená částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu