ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.17.2009:83
sp. zn. 2 Azs 17/2009 - 83
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: S. K., zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou,
advokátkou se sídlem v Praze, Muchova 9/223, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2007, č. j. OAM-
1207/VL-20-K03-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 9. 10. 2008, č. j. 1 Az 55/2007 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se u r č u je částkou
5589 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce jako stěžovatel brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí
žalovaného, jímž bylo vysloveno, že se stěžovateli neuděluje mezinárodní ochrana podle §12,
§13, §14, §14a, §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí
žalovaného vycházelo ze skutečnosti, že stěžovatel nebyl pronásledován z azylově relevantních
důvodů a navíc v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl částečně nedůvěryhodné údaje.
Žalovaný rovněž dospěl k tomu, že žádost byla podána stěžovatelem ve snaze legalizovat si pobyt
na území ČR. Městský soud pak dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno
na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci, v souladu se zákonem a bylo přesvědčivě
odůvodněno.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti podle §104 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále též „s. ř. s.“), se Nejvyšší správní soud dále zabýval tím, je-li kasační stížnost
přijatelná (§104a s. ř. s.), tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle uvedeného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) zdejší soud pro stručnost odkazuje např. na svoje
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikováno ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006.
V projednávané věci stěžovatel argumentuje kasačními důvody zakotvenými v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., brojí tedy proti nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Výslovně sice tvrdí, že uplatňuje i důvody podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ve skutečnosti však takovými důvody neoperuje (zdejší soud
připomíná, že důvody kasační stížnosti posuzuje podle jejich obsahu, nikoliv dle jejich označení).
Stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky vidí v tom, že mu azyl podle §12 písm. a)
zákona o azylu měl být udělen. V zemi původu se věnoval politické činnosti (roznášel letáky a jiné
materiály a zúčastnil se mítinku proti prezidentu Lukašenkovi). Státními orgány byl
pronásledován, neboť u něj byla nalezena literatura politického rázu. Běloruské orgány nerozlišují
mezi tím, zda je stoupenec opozice více či méně politicky aktivní. Stěžovatel ve své vlasti
pociťoval, že je pro státní orgány nepřítelem.
Stěžovatel se také domnívá, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu. Ze strany běloruských státních orgánů totiž dochází k nelidskému
zacházení s osobami, které neprojevují sympatie s tamním režimem. Stěžovatel se také obává,
že v případě svého návratu do země původu bude pronásledován, zadržen a uvězněn za svoji
minulou politickou aktivitu.
K tíži stěžovatele nelze přičítat tu skutečnost, že o udělení mezinárodní ochrany
nepožádal bezprostředně po vstupu na území ČR. Žádný předpis totiž nestanoví, ve kterém
okamžiku je žadatel povinen podat svou žádost. Stěžovatel žádost podal během několika málo
dní po vstupu na území ČR.
Z uvedených důvodů navrhuje stěžovatel napadený rozsudek zrušit a vrátit věc
městskému soudu k dalšímu řízení.
K přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že na námitky obsažené
v kasační stížnosti dává dostatečnou odpověď dosavadní judikatura správních soudů. V řízení
o udělení mezinárodní ochrany mívá zásadní význam žádost, v níž žadatel rozvede důvody, které
jej k jejímu podání vedly, a pohovor, v němž dále osvětluje svůj příběh. Tyto závěry vyplývají
např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89,
www.nssoud.cz. Podobné závěry jsou uvedeny i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72, www.nssoud.cz, kde se uvádí, že „povinnost zjistit skutečný stav
věci (…) má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu
konečně odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem na §77 s. ř. s., neboť tam založené oprávnění
soudu provádět dokazování dotýkající se požadavku plné jurisdikce, se však po výtce váže k předmětu soudního
řízení, totiž rozhodnutí vydaného správním orgánem, který je povinen postupovat podle příslušných procesních
předpisů. Takto je třeba chápat i ust. §75 s. ř. s, podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti
o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. Správní orgán musí umožnit žadateli o azyl
sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem
předestírat důvody, pro které je azyl obvykle poskytován.“ V nyní souzené věci ovšem stěžovatel učinil
v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a při pohovoru několik rozporných prohlášení,
která nebyl s to osvětlit či vyjasnit. I z tohoto důvodu pak byl příběh stěžovatele žalovaným
hodnocen jako zčásti nedůvěryhodný. Nejasnosti se ani v kasační stížnosti stěžovatel nesnaží
vysvětlit a nepokusil se o to ani v žalobě. Rozporům ve výpovědích žadatele o mezinárodní
ochranu a následné posuzování žadatelova příběhu jako nedůvěryhodného již bylo mnohokráte
předmětem přezkumu Nejvyšším správním soudem. Zde je možno poukázat např. na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004-40, či rozsudek ze dne
1. 4. 2009, č. j. 2 Azs 5/2009 - 113, oba viz www.nssoud.cz.
Pokud jde o tu část příběhu žadatele, kde nebyly zjištěny rozpory, nejedná se o situaci,
která by spadala pod §12 písm. a) zákona o azylu, jak tvrdí stěžovatel. Stěžovatel totiž během
řízení před správním orgánem uváděl, že ani neví, v jaké politické straně byl. Vstoupil do ní
pod vlivem alkoholu. Účastnil se sice sjezdu, ale pil zde pouze vodku a politické debaty vedli
ostatní. Své politické názory stěžovatel nekonkretizoval. I podmínkami pro udělení azylu
z politických důvodů se zdejší soud mnohokráte zabýval. V rozsudku ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, www.nssoud.cz, je uveden závěr, že předpokladem naplnění pojmu
pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod je, aby žadatel o azyl nějaký politický
názor měl, dokázal jej adekvátním způsobem prezentovat, a věrohodně popsal příkoří, kterého
se mu právě z těchto důvodů dostalo. V rozsudku ze dne 15. 2. 2006, č. j. 3 Azs 442/2004 - 61,
www.nssoud.cz, který rovněž posuzoval žádost běloruského státního občana, Nejvyšší správní
soud uvedl, že „ojedinělý krok směřující k uplatňování politických práv (v daném případě jedna tvrzená účast
na demonstraci) nelze považovat za natolik intenzivní postoj, který by bylo možno považovat za uplatnění
zákonného důvodu pro udělení azylu spočívajícího v pronásledování za uplatňování politických práv a svobod.“
Z judikatury tedy plyne, že aby mohl být někdo stíhán z politických důvodů, musí nějaké politické
postoje zastávat. Stěžovatel však žádné takové postoje osvětlit nedokázal.
Pokud jde o argumentaci stěžovatele prostřednictvím §14a zákona o azylu, je třeba
upozornit na to, že stěžovatel konkrétně neuvádí, jaké reálné hrozby, které předpokládá
§14a odst. 2 písm. a) až d) zákona o azylu, mu hrozí. Doplňkovou ochranou se zdejší
soud rovněž zabýval v řadě svých rozhodnutí. Viz např. rozsudek ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, rozsudek ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, oba
www.nssoud.cz. Částečně lze odkázat i na judikaturu ve věci tzv. překážek vycestování, kterýžto
institut však již byl ze zákona o azylu vypuštěn. Lze tak poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2004, č. j. 7 Azs 164/2004 - 85, www.nssoud.cz.
Konečně pokud jde o argument podaný v kasační stížnosti, že k tíži stěžovatele nelze
přičítat, že o udělení mezinárodní ochrany nepožádal bezprostředně po vstupu na území ČR,
existuje i zde bohatá judikatura. Tak např. v rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, www.nssoud.cz, je uvedeno, že o azyl je nutno žádat bezprostředně
poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 3,
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl
návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokátce za dva úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení
včetně první porady s klientem ze dne 29. 1. 2009 a písemné podání soudu týkající se věci samé
ze dne 10. 2. 2009 (doplnění kasační stížnosti) – částkou 2x 2100 Kč a 2x 300 Kč na úhradu
hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. a), d), §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu; celkem tedy 4800 Kč. Advokátka rovněž požádala
o cestovné v souvislosti s cestou ze sídla své kanceláře v Praze do věznice ve Vinařicích,
kde se nachází stěžovatel. Podle §13 odst. 4 advokátního tarifu se cestovní výdaje řídí právními
předpisy o cestovních náhradách. Těmi je třeba rozumět zejm. §157 odst. 4, §158 odst. 4 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhlášku č. 451/2008 Sb., kterou se pro účely poskytování
cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel
a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot. Advokátčin automobil tovární značky
Hyundai Getz, registrační značky x má dle údajů v technickém průkazu průměrnou spotřebu při
kombinované jízdě 6,7 l bezolovnatého benzinu 95 oktanů na 100 km. Cesta z Prahy do věznice
ve Vinařicích a zpět měří 70 km, čas strávený na cestě činil 2 hodiny. Advokátka natankovala
benzin v ceně 24,60 Kč/l. Náhrada za pohonné hmoty se tedy vypočítá dle vzorce 6,7 x 0,7 x
24,60 Kč = 115,374 Kč. Náhrada za použití automobilu pak podle vzorce 70 x 3,90 Kč = 273
Kč. Náhrada za pohonné hmoty a použití vozu po zaokrouhlení na celé koruny směrem nahoru
činí 389 Kč. Konečně advokátce přísluší náhrada za promeškaný čas podle §14 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu (4 x 100 Kč = 400 Kč).
Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává odměna v celkové výši 5589 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu