ECLI:CZ:NSS:2009:3.ANS.2.2009:132
sp. zn. 3 Ans 2/2009 - 132
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. M.,
proti žalovanému: Ministr práce a sociálních věcí, se sídlem Na poříčním právu 1, Praha 2,
žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009 č. j. 5 Ca 395/2007 – 100,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedené usnesení Městského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2009, č. j. 5 Ca 395/2007 – 68.
Městský soud v Praze při posuzování žádosti dospěl k závěru, že u žalobce nejsou
splněny podmínky pro ustanovení zástupce tak, jak je definuje ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
neboť u něj nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Uvedená podmínka
pak není splněna především z toho důvodu, že kasační stížnost uplatněná proti rozsudku tohoto
soudu ze dne 6. 3. 2009 zjevně nemůže být úspěšná, neboť problematika výkladu ustanovení §94
odst. 1 správního řádu, jež je podstatou projednávané věci, byla již řešena ve věcech 5 Ca
124/2007 či 5 Ca 264/2006, přičemž v posléze uvedené věci rozhodoval i Nejvyšší správní soud
svým rozsudkem ze dne 26. 3. 2008 č. j. 6 Ans 8/2007 – 94 a s názorem Městského soudu
v Praze se ztotožnil. Podpůrně poukázal Městský soud v Praze též na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 6 Ans 1/2009 – 57, kde byl vysloven názor, že pokud
je úspěšnost žaloby vyloučena, není zapotřebí žalobci ustanovovat zástupce, který by na tomto
faktu nemohl nic změnit a zamítnutí žaloby zvrátit.
V kasační stížnosti žalobce namítl, že se Městský soud v Praze neřídil právním názorem
a závazným pokynem Nejvyššího správního soudu a taktéž ustanoveními §11 odst. 1 písm. b)
a odst. 2 písm. f) zák. č. 549/1991 Sb. K tomu poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 2. 2006 č. j. 3 Ads 88/2005 – 54, ze dne 23. 4. 2008 č. j. 6 Ads 126/2007 – 105, ze dne
17. 7. 2008 č. j. 6 Ads 67/2008 – 44 a ze dne 19. 3. 2009 č. j. 6 Ads 113/2008 – 141. Navrhl
proto, aby usnesení o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce bylo zrušeno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v mezích uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Dříve,
než přistoupil k meritornímu posouzení návrhu, si však musel učinit úsudek o podmínkách řízení.
Podle ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel zastoupen advokátem;
to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie.
Žalobce (dále jen stěžovatel) nemá předepsané právnické vzdělání, plnou moc advokátu,
který by jej zastupoval v řízení o kasační stížnosti, nepředložil. Nejvyšší správní soud však vzal
v úvahu, že předmětem řízení je v daném případě posouzení zákonnosti rozhodnutí soudu,
jímž stěžovateli nebyl pro řízení o kasační stížnosti zástupce ustanoven. Přihlédl přitom
k dosavadní judikatuře, především k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004
č. j. 6 Azs 27/2004 – 41, jímž bylo určeno, že v takovémto případě není nedostatek právního
zastoupení důvodem k odmítnutí kasační stížnosti. Podmínky řízení tedy považoval za splněné.
Stěžovatel v kasační stížnosti sice výslovně neuvedl důvody podle ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s., podle obsahu podání však uplatnil důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem (při výkladu příslušných
ustanovení zákona o soudních poplatcích) a dále důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tedy vadu řízení před soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí
(tvrzené nerespektování judikatury Nejvyššího správního soudu).
K uplatněným stížním bodům pak Nejvyšší správní soud uvádí následující: Ustanovení
§11 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. provádí výčet řízení, která jsou osvobozena od soudních
poplatků, a to bez ohledu na osobní a majetkové poměry účastníků, odst. 2 pak výčet
právnických nebo fyzických osob osvobozených ve speciálních případech, rovněž bez ohledu
na jejich osobní a majetkové poměry. Uvedená osvobození nemají žádnou souvislost
s podmínkami, za nichž může být účastníku ustanoven zástupce, neboť zde ustanovení §35
odst. 8 s. ř. s. při definici jedné z podmínek hovoří o předpokladech osvobození od soudních
poplatků, které dále specifikuje v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Městský soud v Praze
se tedy nesprávného posouzení právní otázky nedopustil a postupoval v souladu se zákonem,
zabýval-li se k žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce věcí právě z hlediska naplnění podmínek
ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. tak nejsou dány.
Rovněž námitka nerespektování judikatury Nejvyššího správního soudu tak, jak ji vymezil
stěžovatel v kasační stížnosti, není důvodná. Stěžovatelem uváděné rozsudky šestého senátu řešily
otázku posuzování potřeby zastoupení v řízení a hodnocení majetkových poměrů, citovaný
rozsudek třetího senátu pak řešil otázku „práva na konkrétního zástupce“, kde stěžovateli
navíc ani nebylo vyhověno. V souhrnu žádný z rozsudků Nejvyššího správního soudu
předložených stěžovatelem neřešil problematiku zjevně neúspěšného uplatňování práva,
o kterýžto rozhodovací důvod Městský soud v Praze napadené usnesení opřel. Jinou námitku
proti tomuto důvodu rozhodnutí stěžovatel neuplatnil. Není tak dán ani důvod kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal v napadeném usnesení ani jiné
vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.,
kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto ze zákona právo na náhradu nákladů řízení,
správnímu orgánu v souvislosti s řízením o ustanovení zástupce stěžovateli žádné náklady řízení
nevznikly, Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.) .
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu