ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.35.2009:57
sp. zn. 3 Azs 35/2009 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyně: M. K., zastoupená JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem
Milady Horákové 533/28, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2007, č. j. OAM-1-725/VL-10-05-2007, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2009, č. j. 64
Az 97/2007 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna soudem ustanoveného advokáta JUDr. Richarda Čička se u r č u j e
částkou 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení
žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
Žalobkyně brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 7. 10. 2007, č. j. OAM-1-725/VL-10-05-2007. Rozhodnutím
žalovaného správního orgánu byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném v době
rozhodování žalovaného (dále jen „zákon o azylu“). [Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl
v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen pojmem „mezinárodní ochrana“ a institut „překážky
vycestování“ podle §91 zákona o azylu nahrazen tzv. „doplňkovou ochranou“ podle §14a
zákona o azylu.]
V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že jak podanou
žádostí žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, vlastnoručně psaným odůvodněním
k této žádosti i obsahem protokolu o pohovoru k této žádosti bylo prokázáno, že žalobkyně
požádala o azyl zejména proto, že její předchozí žádost o udělení azylu byla zamítnuta.
Dalším důvodem bylo to, že u žalobkyně došlo k jejímu správnímu vyhoštění. Krajský soud
uvážil, že takto uplatněné důvody nelze podřadit pod důvody taxativně vypočtené v ustanovení
§12 zákona o azylu. Žádný z těchto důvodů žalobkyně v průběhu správního řízení neuváděla
ani neprokazovala, dokonce se o něm ani nezmínila. Soud proto uzavřel, že žalobkyně podala
žádost o udělení azylu pouze ve snaze zůstat v České republice a vyhnout se správnímu
vyhoštění. Krajský soud konstatoval, že žalobkyně měla možnost vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění. Žalovaný si podle krajského soudu
opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Nebylo také zjištěno, že by žalovaný jakýmkoliv způsobem porušil při svém rozhodování
ustanovení správního řádu. Krajský soud usoudil, že žalovaný nepochybil a postupoval správně,
když zamítl žádost žalobkyně jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížností, ve které uplatnila stížní důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka namítla nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ze strany
žalovaného, jakož i krajského soudu, který měl za následek nezákonnost spočívající v nesprávném
právním posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení. O udělení
mezinárodní ochrany v ČR stěžovatelka žádala z důvodu, že ve své domovské zemi
byla soustavně pronásledována z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině a byla nucena
hradit tzv. výpalné osobám, které zneužívaly osoby stěžovatelky a její příslušnosti k sociální
skupině tak, aby se na stěžovatelce nezákonně obohacovaly. Takovéto dlouhodobé a opakující
se pronásledování stěžovatelky ji ohrožovalo na životě a majetkových právech a vyvolávalo
u stěžovatelky odůvodněný strach z pronásledování v domovské zemi. Stěžovatelka má zajištěny
náležité vazby na osoby žijící v České republice, legálně v České republice pobývá matka a sestra
stěžovatelky. Sama stěžovatelka v ČR pobývá nepřetržitě od roku 1997. Stěžovatelka má zato,
že žalovaný ani krajský soud se těmito skutečnostmi nezaobírali. Stěžovatelka rovněž namítla
existenci vady soudního řízení, když krajský soud, dle jejího názoru, vedl a rozhodoval
v předmětném řízení bez nařízení ústního jednání ve věci samé, čímž zkrátil zákonná práva
stěžovatelky na osobní účast u soudu a práva osobně hájit své zájmy před soudem v České
republice.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
K námitkám uvedeným v podané kasační stížnosti žalovaný sdělil, že stěžovatelka požádala
o udělení mezinárodní ochrany z důvodů shodných jako v žádosti předchozí. Zopakovala,
že žádostí o udělení mezinárodní ochrany si chce legalizovat další pobyt na území České
republiky a dalším důvodem bylo to, že jí bylo uděleno správní vyhoštění.
Po zjištění přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelka spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Posuzováním opakovaně podané žádosti o azyl, v níž žadatel uvedl skutečnosti v zásadě
shodné či obdobné jako v žádosti předchozí anebo uvedl skutečnosti jiné, které mu však byly
či musely být známé již při podání předchozí žádosti o udělení azylu, se Nejvyšší správní soud
již v minulosti dostatečně zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 29. 1. 2004,
č. j. 2 Azs 64/2003 - 54, publikovaném pod č. 199/2004 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne
29. 8. 2005, č. j. 6 Azs 23/2005 – 77, a rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 7 Azs 10/2008 - 46,
oba dostupné na www.nssoud.cz. K samotné povaze rozhodnutí dle §16 odst. 1 písm. d)
zákona o azylu se Nejvyšší správní soud přímo vyslovil v rozsudku ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 7 Azs 10/2008 - 46, dostupném na www.nssoud.cz, kde konstatoval, že „Rozhodnutí podle §16
odst. 1 písm. d) zákona o azylu nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu, ani za rozhodnutí o odnětí
azylu, neboť se jedná o rozhodnutí o žádosti o udělení azylu, v níž stěžovatel opakuje skutečnosti v zásadě shodné
či obdobné jako při podání předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, o níž již bylo negativně rozhodnuto
správním orgánem a krajským soudem. Ministerstvo ani krajský soud proto nemusely věcně hodnotit zprávy
o situaci v dodržování lidských práv v zemi původu Ukrajině, protože v řízení nevyvstalo, že by stěžovatel byl
uprchlíkem ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků ve spojení s čl. 1 bodem, 2
její přílohy, Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 (vše vyhlášeno
pod č. 208/1993 Sb., dále jen „Úmluva“). Nebyl jím proto, že ze zjištěných skutečností nevyplývá, že by mohl
mít oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů
příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i pro zastávání určitých politických názorů, nebo že by vzhledem
ke shora uvedeným obavám odmítal ochranu své vlasti.“
V dané věci stěžovatelka nepředložila ve správním řízení ani soudním řízení dostatečně
přesvědčivé důkazy o reálném ohrožení života v zemi původu, aby bylo možno vzhledem
k aplikační přednosti mezinárodního závazku České republiky plynoucího z čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků (zásada non-refoulement) před vnitrostátní právní úpravou
správnímu orgánu vytknout, že se měl touto otázkou zabývat i v rozhodnutí vydaném dle §16
zákona o azylu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 23/2007 - 64). V rozsudku ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, který byl
uveřejněn pod č. 721/2005 Sb. NSS, vyslovil Nejvyšší správní soud, že „v případě rozporu
mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované
pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1
Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto,
že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování,
není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy
nedopadá“. Důvody opuštění vlasti v případě stěžovatelky žalovaný řádně zhodnotil již v řízení
předchozím, kde dospěl k závěru, že stěžovatelka podmínky pro udělení azylu dle §12 nesplňuje.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že obavy žadatele
o azyl v zemi původu před vyhrožováním ze strany soukromých osob, v posuzovaném případě
ze strany vymahačů „výpalného“, nebo existence ekonomických problémů, není bez dalšího
relevantním důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, dostupný na www.nssoud.cz).
Ohledně přesvědčení stěžovatelky, že se v jejím případě jedná o pronásledování z důvodu
příslušnosti k určité sociální skupině, třeba odkázat na výklad pojmu „sociální skupina“
provedený Nejvyšším správním soudem např. v rozsudku ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, publikovaném pod č. 364/2004 Sb. NSS, či v rozsudku ze dne
31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 – 67, dostupném na www.nssoud.cz. Namítá-li stěžovatelka,
že žalovaný neposuzoval její rodinné vazby na území ČR, nutno upozornit, že stěžovatelka
tuto námitku v podané žalobě nevznesla, ačkoliv tak učinit zjevně mohla. Jedná
se tedy o nepřípustný právní důvod ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., jímž se Nejvyšší
správní soud nemůže zabývat.
K otázce zjišťování skutkového stavu správním orgánem v případě zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné dle §16 odst. 1 a 2 zákona o azylu
se pak Nejvyšší správní soud obecně vyjádřil v rozsudku ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 24/2008 - 48 dostupném na www.nssoud.cz, v rozsudku ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikovaném pod. č. 181/2004 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 – 48, dostupném na www.nssoud.cz. Vztah ustanovení §16
odst. 1 a 2 a §12 je Nejvyšším správním soudem výslovně řešen v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, dostupném na www.nssoud.cz, a dále v rozsudku ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že krajský soud ve věci rozhodnul bez nařízení jednání
a bez její účasti, pročež měla být porušena základní procesní práva stěžovatelky, nelze ji shledat
důvodnou. Krajský soud v souladu se zákonem poučil stěžovatelku o možnosti rozhodnout
o věci samé bez nařízení jednání dle §51 odst. 1 s. ř. s. Doručenka založená v soudním spise
na č.l. 15 jednoznačně prokazuje, že stěžovatelka osobně převzala dne 16. 12. 2007 zásilku,
která mj. obsahovala výzvu k vyjádření ve smyslu cit. ustanovení, přeloženou do rodného jazyka
stěžovatelky. Stěžovatelka na uvedenou výzvu nijak nereagovala, proto krajský soud postupoval
správně, když rozhodl o věci samé bez jednání.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť podle §32 odst. 5 zákona o azylu, ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005,
má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci
azylu odkladný účinek ex lege.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byla kasační stížnost odmítnuta. Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven
soudem zástupce advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokátovi částkou
4200 Kč dle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění od 1. 9. 2006,
za dva úkony právní služby – první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a doplnění kasační stížnosti ze dne 20. 6. 2009. Soud advokátovi dále přiznal částku 600 Kč
jako paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupci stěžovatelky
se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4800 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu