ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.186.2008:141
sp. zn. 4 Ads 186/2008 - 141
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: Ing. L. K., proti
žalovanému: Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem
Orlická 4/2020, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 5. 6. 2007, č. j. 12 Ca 67/2006 – 80,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2007, č. j. 12 Ca 67/2006 – 80, jímž byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 771/03/Mi a 772/03/Mi.
Těmito rozhodnutími žalovaný potvrdil platební výměry vydané Okresní pojišťovnou VZP
Hradec Králové č. 4240201437 ze dne 20. 11. 2002 a č. 2140201436 ze dne 20. 11. 2002,
jimiž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dle §15 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. dlužné
pojistné ve výši 8937 Kč a dle §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. penále ve výši 25 034 Kč.
Napadeným rozsudkem zamítl soud žalobu a žádnému z účastníků nepřiznal právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění shrnul žalobu i vyjádření žalovaného, jakož i podstatný
obsah správního spisu a uvedl, že námitky stěžovatele jsou nedůvodné. Stěžovatel nevyužil
svého práva na výběr pojišťovny, a proto podle §10 zákona č. 550/1991 Sb., o Všeobecné
zdravotní pojišťovně, ve znění pozdějších předpisů, byl zařazen do registru pojištěnců VZP ČR.
Jelikož byl osobou samostatně výdělečně činnou v období od 1. 1. 1993 do 8. 6. 1995,
měl povinnost informovat o této skutečnosti zdravotní pojišťovnu a rovněž tak byl povinen
předložit zdravotní pojišťovně po podání daňového přiznání za zdaňované období přehled
o příjmech a výdajích. Protože tak neučinil, byl mu zaslán VZP Hradec Králové dne 9. 7. 1999
dopis ze dne 1. 7. 1999, kterým mu bylo oznámeno, že je evidován v období od 1. 7. 1994
do 31. 12. 1994 jako samoplátce pojistného v kategorii osoby bez zdanitelných příjmů. Okresní
pojišťovna VZP až v roce 2001 na základě informací Finančního úřadu v Chlumci nad Cidlinou
zjistila, že žalobce měl v letech 1993 až 1995 příjmy z podnikání a byl v těchto letech osobou
samostatně výdělečně činnou. Po zahájení řízení namítal pouze promlčení. Městský soud v Praze
dále uvedl, že stěžovatel nesplnil podmínku placení pojistného za každý celý kalendářní měsíc
zálohově za dobu činnosti osoby samostatně výdělečně činné a ani nezaplatil doplatky pojistného
do 8 dnů po podání daňového přiznání za uplynulý kalendářní rok (§7 a 8 zákona
č. 592/1992 Sb.). Dostal se tak do prodlení a byl povinen zaplatit penále. Stěžovatel řádně
nesplnil povinnost hradit pojistné a zálohy na pojistné, neboť uhradil pouze 8 částek po 297 Kč
a jedenkrát 153 Kč od září 1994 do června 1995. Proto bylo dlužné pojistné i penále vyúčtováno
shora uvedenými platebními výměry. Městský soud v tomto postupu žalovaného neshledal žádné
pochybení. K otázce promlčení soud uvedl, že se neztotožnil se závěrem zástupkyně veřejného
ochránce práv o promlčení celého dlužného pojistného a penále. Podle ustanovení §16 odst. 1
zákona č. 592/1992 Sb. se právo předepsat dlužné pojistné promlčuje za 5 let ode dne splatnosti.
Soud dospěl k názoru, že žalovaný učinil kvalifikovaný úkon směřující k doměření pojistného,
jímž se podle citovaného ustanovení přerušuje běh promlčecí lhůty. Tímto kvalifikovaným
úkonem byl podle názoru soudu dopis ze dne 1. 7. 1999 doručený stěžovateli dne 9. 7. 1999,
kterým došlo k přerušení promlčecí doby. Ode dne 9. 7. 1999 tedy začala běžet nová pětiletá
promlčecí doba pro předepsání dlužného pojistného. Soud neshledal důvodnými ani namítané
procesní vady v průběhu správního řízení, které by ani tak neměly vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí.
Proti napadenému rozsudku stěžovatel brojil kasační stížností, v níž požádal o přiznání
odkladného účinku s tím, že zaplacení neoprávněně požadované částky 34 421 Kč
by mu při jeho podprůměrném příjmu ze starobního důchodu způsobilo nenahraditelnou újmu.
Požadoval zrušení napadeného rozsudku z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Naplnění těchto důvodů spatřoval zejména v tom, že Městský soud
v Praze nezhodnotil všechny doložené důkazy a nesprávně posoudil právní otázky. Stěžovatel
namítl, že Městský soud v Praze nezajistil analýzu způsobu výpočtu, který předložil žalovaný,
jakož se ani nezabýval správností náhradních přehledů, kde jsou chybně vyplněny kolonky výdajů.
Dále uvedl, že pojistné platil ve správné výši 297 Kč měsíčně, protože v daňovém přiznání
měl vždy základ daně z příjmů „nula“. Dále odkázal na zprávu ze šetření zástupkyně veřejného
ochránce práv a také judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne
17. 6. 2004, sp. zn. 2 As 81/2003 a rozsudek ze dne 27. 6. 2005, č. j. 5 As 22/2004 - 52.
Podle názoru stěžovatele byl dopis VZP ze dne 9. 7. 1999 značně zmatený, neurčitý, a tím pádem
ho nelze hodnotit jako kvalifikovaný úkon přerušující promlčecí dobu. Na základě
toho stěžovatel dovodil, že Městský soud v Praze nerespektoval judikaturu Nejvyššího správního
soudu, nezhodnotil všechny navržené důkazy jednotlivě a v jejich souhrnu, a tím vyšel
z nesprávně zjištěného skutkového a právního stavu a porušil tím ustanovení §77 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V doplnění kasační stížnosti ze dne 9. 8. 2007 stěžovatel zdůraznil, že trvá na tom,
že jeho dluh u VZP neexistuje, protože byla nesprávně posouzena otázka promlčení. Ke zjištění
výše dluhu na pojistném a výše penále může dojít podle názoru stěžovatele pouze kvalifikovaným
úkonem, jako je kontrola plateb, a to tak, že kontrola je provedena za přítomnosti obou stran,
kdy se zajistí potřebné podklady a obě strany se vyjádří k podkladům podle §33 správního řádu
a dále podle §3 správního řádu. Za kvalifikovaný úkon tedy lze považovat kontrolu,
která ovšem nebyla ze strany VZP nikdy provedena a VZP se o to nikdy ani nesnažila.
S tímto odůvodněním navrhl stěžovatel zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že v související věci již jednou rozhodoval o kasační
stížnosti stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007,
č. j. 12 Ca 67/2006 – 107, jímž stěžovateli nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů pro řízení
o předmětné kasační stížnosti. Kasační stížnost ve věci neustanovení zástupce stěžovateli
pro řízení o předmětné kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zamítl svým rozsudkem ze dne
25. 6. 2008, č. j. 4 Ads 15/2008 – 123.
Ze soudního spisu je patrné, že Městský soud v Praze po doručení zamítavého rozsudku
Nejvyššího správního soudu stanovil stěžovateli výzvou ze dne 5. 9. 2008 lhůtu jednoho měsíce
od doručení této výzvy k předložení plné moci udělené advokátovi k zastupování v řízení
o kasační stížnosti.
Ve stanovené lhůtě stěžovatel soudu pouze sdělil přípisem ze dne 22. 9. 2008, že podal
v zákonné lhůtě proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 25. 6. 2008,
č. j. 4 Ads 15/2008 – 123, ústavní stížnost „dne 28. 8. 2008, doručenou dne 29. 8. 2008“.
Jelikož tato ústavní stížnost nebyla zatím vyřízena, dospěl stěžovatel k názoru, že je nutno
považovat probíhající řízení u Ústavního soudu za úkon přerušující lhůtu k doložení plné moci
advokáta do doby vyřešení této procesní otázky.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud dotazem u Ústavního soudu zjistil, že ústavní
stížnost proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 4 Ads 15/2008 – 123,
byla Ústavním soudem ČR odmítnuta usnesením ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 2207/08,
z důvodu neodstranění formálních a obsahových nedostatků podání, jakož i nedostatku
povinného zastoupení advokátem.
Podle §105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná
nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.
V nyní posuzované věci je z výše uvedeného nesporné, že stěžovatel není zastoupen
advokátem a sám nemá právnické vzdělání. Nedostatek zastoupení advokátem stěžovatel mohl
zhojit doložením plné moci na základě výzvy soudu, což však neučinil. Jak je z jeho přípisu
patrné, považuje své tvrzení o tom, že podal proti pravomocnému rozsudku zdejšího soudu
o neustanovení advokáta ústavní stížnost, za dostatečný důvod k přerušení lhůty k doložení plné
moci.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tato soudcovská lhůta k provedení úkonu
(zde k doložení plné moci udělené advokátu) se ze zákona nestaví a podání ústavní stížnosti nemá
ze zákona odkladný účinek, tj. neodkládá vykonatelnost napadeného pravomocného rozhodnutí
(§79 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud stěžovatel zamýšlel tímto návrhem docílit přerušení řízení do doby rozhodnutí
o údajně podané ústavní stížnosti, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že ustanovení §48
odst. 2 písm. f) s. ř. s. upravuje možnost soudu přerušit řízení, zjistí-li soud, že ve věci probíhá
jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé nebo takové řízení
sám vyvolá. Přerušení řízení z tohoto důvodu je tedy vázáno na soudcovské uvážení,
které lze realizovat pouze za uvedených podmínek, tj. probíhajícího jiného řízení ve věci,
jehož výsledek může ovlivnit rozhodování soudu o věci samé.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal pro takový postup žádný důvod,
neboť dva dny poté, kdy kasační stížnost došla Nejvyššímu správnímu soudu, skončilo řízení
o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu 25. 6. 2008, č. j. 4 Ads 15/2008 –
123, před Ústavním soudem usnesením ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 2207/08, a to bez
věcného vyřízení. Nejvyšší správní soud tak ani neměl možnost přerušit dané řízení. Nadto
Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel do dne vydání tohoto rozhodnutí nedoložil do
spisu plnou moc udělenou advokátovi a ani se tak nepokusil odstranit nedostatek podmínek
řízení, tj. zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti.
Na stěžovatele je tedy nutno nahlížet tak, že nesplňuje podmínku povinného zastoupení
podle ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační
stížnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínek
řízení (k tomu viz např. usnesení zdejšího soudu ze dne 12. 11. 2003, č. j. 3 Afs 9/2003 - 19,
přístupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud jen pro úplnost uvádí, že o návrhu, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s., nebylo třeba zvlášť rozhodovat,
neboť Nejvyšší správní soud z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení věc
neposuzoval meritorně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu