ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.198.2008:73
sp. zn. 4 Ads 198/2008 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: V. N., zast.
Mgr. Eduardem Benešem, advokátem, se sídlem Na Rozcestí 6/1434, Praha 9, proti žalovanému:
Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická
4/2020, Praha 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
15. 7. 2008, č. j. 7 Ca 125/2007 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce Mgr. Eduardu Benešovi, advokátu, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 5712 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2006, č. j. 2804, 2805/03/Kar, žalovaný zamítl jako opožděné
odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Okresní pojišťovny Všeobecné zdravotní
pojišťovny ČR Olomouc č. 4240301332, ze dne 15. 4. 2003, kterým byla žalobkyni uložena
povinnost zaplatit podle §15 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné
zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dlužné pojistné ve výši 33 837 Kč,
a platebnímu výměru č. 2140301331, ze dne 15. 4. 2003, kterým byla žalobkyni uložena povinnost
zaplatit podle §18 odst. 1 uvedeného zákona penále ve výši 60 483 Kč.
Rozhodnutí bylo zasláno žalobkyni a posléze uloženo na poště dne 22. 6. 2006.
Žalobkyně si jej převzala dne 7. 7. 2006.
Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, která došla Okresnímu soudu
v Olomouci dne 7. 9. 2006. Žalobkyně namítala, že nemocenské (zřejmě míněno „zdravotní“,
pozn. soudu) pojištění není v rozvinutých demokratických zemích Evropské Unie povinné,
proto ani v České republice, jakožto jedné z členských zemí Evropské Unie, nemůže být účast
na nemocenském pojištění povinná. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaným zmíněná zákonná
povinnost platby pojištění je odvozena od příjmů pojištěných osob. Jelikož žalobkyně žádné
příjmy ani sociální dávky nepobírala, neměla tedy z čeho platit nemocenské pojištění. Vzhledem
k tomu, že žalobkyně neuzavřela s žádnou zdravotní pojišťovnou pojistnou smlouvu,
nikdy nebyla u žádné zdravotní pojišťovny pojištěna, nevlastní průkaz pojištěnce
a nenavštěvuje lékaře, byl podle jejího názoru postup žalovaného v rozporu s čl. 8 ústavního
zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů,
neboť žalobkyně byla proti své vůli nucena k něčemu, oč nejevila zájem. Žalobkyně
současně soud požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad
advokátů.
Usnesením ze dne 2. 11. 2006, č. j. 17 Nc 113/2006 – 11, Okresní soud v Olomouci
přiznal žalobkyni v plném rozsahu osvobození do soudních poplatků a ustanovil ji zástupkyni
JUDr. Jiřinu Fellnerovou, advokátku, se sídlem Resslova 9, Olomouc.
Dne 2. 2. 2007 došlo Okresnímu soudu v Olomouci doplnění žaloby ze dne 7. 9. 2006,
které žalobkyně podala prostřednictvím ustanovené zástupkyně. Žalobkyně uvedla, že platební
výměry č. 4240301332 a č. 2140301331, ze dne 15. 4. 2003, jí byly doručeny dne 2. 5. 2003.
V těchto výměrech byla žalobkyně poučena o možnosti podat proti platebním výměrům odvolání
ve lhůtě 15 dnů od jejich doručení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že platební
výměry byly žalobkyni doručeny tzv. fikcí ve smyslu §24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, dne 22. 4. 2003. Uvedl, že právní
moc výměrů nastala dne 8. 5. 2003, posledním dnem lhůty pro podání odvolání proto bylo datum
7. 5. 2003. Jestliže žalobkyně podala odvolání dne 17. 5. 2003, bylo podle žalovaného podáno
opožděně. S tímto závěrem žalobkyně nesouhlasila a tvrdila, že je napadené rozhodnutí
nezákonné. Uvedla, že podle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu platí, že nebyl-li adresát
písemnosti, která mu má být doručena, zastižen, ačkoliv se v místě zdržuje, doručovatel
písemnost uloží a vhodným způsobem adresáta o uložení uvědomí. Nevyzvedne-li
si adresát písemnost do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení,
i když se adresát o uložení nedozvěděl. Jelikož si žalobkyně zásilku fakticky převzala,
a o jejím uložení se tedy dozvěděla, byl rozhodným dnem, od něhož se počítal běh lhůty
pro podání odvolání, den, kdy zásilku převzala. Pouze v případě, pokud by žalobkyně od pošty
zásilku nepřevzala, považoval by se za datum doručení den 22. 4. 2003, a byla by tedy rozhodná
doba tzv. fikce doručení. Z uvedených důvodů považovala žalobkyně rozhodnutí,
kterým bylo její odvolání odmítnuto jako opožděné, za nezákonné. Navrhla, aby Okresní soud
v Olomouci napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Dne 21. 3. 2007 převedl Okresní soud v Olomouci věc pod sp. zn. 24 C 51/2007.
Usnesením ze dne 28. 3. 2007, č. j. 24 C 51/2007 – 19, Okresní soud v Olomouci zastavil
řízení. Soud v odůvodnění uvedl, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného má veřejnoprávní
charakter, neboť rozhodnutí o vyměření nedoplatku na veřejném zdravotním pojištění a uložení
penále je mocenským projevem státu vůči účastníkovi, který nemá zásadně rovné postavení
s žalobcem. Nejednalo se tudíž o soukromoprávní povahu sporu, proto v této věci nebyla dána
věcná příslušnost okresního soudu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, nýbrž věcná příslušnost soudu správního soudnictví,
tedy Krajského soudu v Ostravě. Soud proto pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení
spočívající v nedostatku věcné příslušnosti soudu zahájené řízení zastavil. Současně soud poučil
žalobkyni, že podá-li žalobu u věcně a místně příslušného soudu ve správním soudnictví
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení, v takovém případě platí,
že byla žaloba podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 3. 4. 2007 a právní moci nabylo dne 20. 4. 2007.
Dne 26. 4. 2007 podala žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému
soudu v Praze. Uvedla, že proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu u Okresního soudu
v Olomouci dne 7. 9. 2006. Věc byla u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 22 Nc 113/2006 (zřejmě
míněno „sp. zn. 17 Nc 113/2006“, pozn. soudu). Usnesením Okresního soudu v Olomouci
sp. zn. 24 C 51/2007, ze dne 28. 3. 2007, které bylo žalobkyni doručeno dne 3. 4. 2007,
bylo řízení zastaveno a žalobkyně byla poučena, že podá-li žalobu u věcně a místně příslušného
soudu do jednoho měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení, platí, že žaloba byla podána
dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení. V souladu s tímto poučením
podala žalobkyně tuto žalobu. Žalobkyně tvrdila, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné.
Uvedla, že platební výměry č. 4240301332 a č. 2140301331, ze dne 15. 4. 2003, jí byly doručeny
dne 2. 5. 2003. Žalobkyně byla poučena o tom, že může proti platebním výměrům podat
odvolání ve lhůtě patnácti dnů od jejich doručení. V souladu s tímto poučením podala
dne 17. 5. 2003 odvolání. Toto odvolání bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto jako opožděné.
Žalovaný vycházel z toho, že dnem doručení bylo datum 22. 4. 2003, a to na základě tzv. fikce
doručení podle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu, žalobkyně si však výměry vyzvedla
až dne 2. 5. 2003. Právní moc tedy podle žalovaného nastala 8. 5. 2003, posledním dnem lhůty
pro podání odvolání byl den 7. 5. 2003. Žalovaný konstatoval, že pokud žalobkyně
podala odvolání až dne 17. 5. 2003, bylo podáno opožděně. S tímto závěrem žalobkyně
nesouhlasila, neboť §24 odst. 2 správního řádu stanoví, že nebyl-li adresát písemnosti,
která mu má být doručena, zastižen, ačkoliv se v místě zdržuje, doručovatel uloží a vhodným
způsobem adresáta o uložení uvědomí. Nevyzvedne-li si adresát písemnosti do tří dnů od uložení,
považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Protože si však žalobkyně zásilku fakticky převzala, tedy se o jejím uložení dozvěděla,
byl rozhodným dnem, od něhož se počítal běh lhůty pro podání odvolání, den, kdy zásilku
žalobkyně převzala. Pouze v případě, pokud by žalobkyně od pošty zásilku nepřevzala, považoval
by se za den doručení den 22. 4. 2003. Z tohoto důvodu považovala žalobkyně napadené
rozhodnutí žalovaného za nezákonné a navrhla, aby jej Městský soud v Praze zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 15. 7. 2008, č. j. 7 Ca 125/2007 – 27, Městský soud v Praze žalobu
odmítl. V odůvodnění soud uvedl, že zákonná lhůta pro podání žaloby ve správním soudnictví
činí dva měsíce. Žalobkyni bylo písemné vyhotovení rozhodnutí doručeno dne 7. 7. 2006,
od tohoto dne začala běžet lhůta pro podání žaloby, která uplynula dne 7. 9. 2006. Žaloba
však byla soudu podána až dne 26. 4. 2007, tedy po uplynutí zákonné lhůty. Z těchto důvodů
soud žalobu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), jako opožděnou odmítl.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) včas kasační stížnost.
Uvedla, že soud její žalobu odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí, které napadala
jí bylo doručeno dne 7. 7. 2006, lhůta pro podání žaloby uplynula dne 7. 9. 2006,
avšak stěžovatelka žalobu podala dne 26. 4. 2007, tedy po lhůtě pro podání. Stěžovatelka
považovala napadené usnesení za nezákonné a tvrdila, že žalobu podala včas. Konstatovala,
že podání, označené jako žaloba, z něhož bylo patrno, že se domáhá přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 5. 2006, podala dne 7. 9. 2006 (tedy ve dvouměsíční lhůtě od doručení
rozhodnutí správního orgánu) u věcně nepříslušného Okresního soudu v Olomouci.
Věc byla u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 22 Nc 113/2006 (zřejmě míněno
„sp. zn. 17 Nc 113/2006“, pozn. soudu). Žalobkyni byla soudem ustanovena zástupkyně,
která na výzvu soudu dne 2. 2. 2007 doplnila a upravila podání ze dne 7. 9. 2006. Usnesením
Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 24 C 51/2007, ze dne 28. 3. 2007, které bylo doručeno
zástupkyni žalobkyně dne 3. 4. 2007, bylo řízení zastaveno a žalobkyně byla poučena, že podá-li
žalobu u věcně a místně příslušného soudu do jednoho měsíce od právní moci usnesení
o zastavení řízení, platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu
v občanském soudním řízení. V souladu s tímto poučením podala žalobkyně u věcně příslušného
soudu, dne 26. 4. 2007, správní žalobu. Soudu rozhodujícímu v občanském řízení byla žaloba
podána dne 7. 9. 2006, tedy včas. Stěžovatelka byla přesvědčena, že právní názor, který vedl soud
k odmítnutí žaloby pro její opožděnost, je nesprávný. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
Dne 29. 7. 2008 podala zástupkyně stěžovatelky žádost o zrušení ustanovení
zástupcem stěžovatelky. Uvedla, že si stěžovatelka stěžovala na její postup při vyřizování věci,
a že jí nedůvěřuje. Nebyly tedy nadále splněny podmínky pro poskytování právní pomoci
podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
Dne 22. 8. 2008 došla Městskému soudu v Praze žádost stěžovatelky o osvobození
od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti a o ustanovení nového zástupce
z řad advokátů.
Usnesením ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 Ca 125/2007 – 49, Městský soud v Praze zrušil
ustanovení advokátky JUDr. Jiřiny Fellnerové zástupkyní stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti
a ustanovil ji advokáta Mgr. Eduarda Beneše. Soud současně stěžovatelce přiznal osvobození
od soudních poplatků.
Dne 25. 5. 2009 podal zástupce stěžovatelky Mgr. Eduard Beneš doplnění kasační
stížnosti. Uvedl, že stěžovatelka nebyla správním orgánem nijak poučena, ke kterému místně
a věcně příslušnému soudu a v jaké lhůtě bylo možné podat žalobu proti jeho rozhodnutí.
Vzhledem k této skutečnosti podala stěžovatelka žalobu u soudu, který není věcně nebo místně
příslušný pro správní soudnictví. Okresní soud v Olomouci proto řízení zastavil a stěžovatelku
poučil, že může do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení podat žalobu
u věcně a místně příslušného soudu. Stěžovatelka podala žalobu v souladu s poučením.
Podle §72 odst. 3 s. ř. s. v takovém případě platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu
rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného
tak nebyla podána dne 26. 4. 2007, jak ve svém usnesení ze dne 15. 7. 2008 uvedl Městský soud
v Praze, nýbrž v souladu s §72 odst. 3 s. ř. s. dne 7. 9. 2006. S ohledem na výše uvedené zástupce
stěžovatelky navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Stěžovatelka
se v kasační stížnosti dovolávala důvodů podle §103 odst. 1 písm. e) tohoto zákona.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
Podle §24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů, nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou,
zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné
provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným
způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den
této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s., lze podat žalobu do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí
bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě
podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Podle §72 odst. 3 s. ř. s., jestliže soud rozhodující v občanském soudním řízení zastavil
řízení proto, že šlo o věc, v níž měla být podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu,
může ten, kdo takovou žalobu v občanském soudním řízení podal, podat u věcně a místně
příslušného soudu žalobu ve správním soudnictví do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí
o zastavení řízení. V takovém případě platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu
rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán
předčasně nebo opožděně.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadené rozhodnutí
ze dne 31. 5. 2006, č. j. 2804, 2805/03/Kar, bylo žalovaným předáno k poštovní přepravě
a adresováno stěžovatelce. Jelikož stěžovatelka nebyla zastižena poštovním doručovatelem
v místě svého bydliště, byla zásilka dne 22. 6. 2006 uložena na místně příslušné provozovně
držitele poštovní licence. Stěžovatelka byla o uložení zásilky informována a dne 7. 7. 2006
si rozhodnutí převzala.
Ustanovení citovaného §24 správního řádu, uvádí, že nevyzvedne-li si adresát písemnost
do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát
o uložení nedozvěděl. Zásilka obsahující rozhodnutí žalovaného byla uložena na poště
dne 22. 6. 2006. Konec třídenní lhůty náhradního doručení vycházel v daném případě
na den pracovního klidu, neděli 25. 6. 2006, posledním dnem lhůty byl proto ve smyslu §27
odst. 2 správního řádu nejbližší příští pracovní den, tj. pondělí 26. 6. 2006. Od tohoto dne počala
běžet lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, upravená v citovaném §72
odst. 1 s. ř. s., který stanoví, že žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy bylo žalobci
rozhodnutí oznámeno doručením písemného vyhotovení. Jelikož konec dvouměsíční lhůty
pro podání žaloby opět vycházel na den pracovního klidu, sobotu 26. 8. 2008, bylo posledním
možným dnem pro podání žaloby, ve smyslu §40 odst. 3 s. ř. s., pondělí 28. 8. 2006. Vzhledem
k tomu, že stěžovatelka podala žalobu dne 7. 9. 2006, tedy po marném uplynutí lhůty
pro její podání, měl soud povinnost podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. žalobu odmítnout.
Již v předchozí rozhodovací praxi (viz rozsudek ze dne 8. 2. 2006, č. j. 3 As 49/2005 - 77,
či rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 3 As 30/2005 - 66) vyslovil Nejvyšší správní soud názor,
že při posuzování včasnosti správní žaloby podané u správního soudu poté, kdy soud
v občanském soudním řízení pravomocně zastavil řízení ve smyslu §104b odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné kromě zjištění,
zda byla žaloba ke správnímu soudu podána ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí
obecného soudu (§72 odst. 3 s. ř. s.), zkoumat i skutečnost, zda již při podání žaloby k civilnímu
soudu nebyla zmeškána lhůta pro podání správní žaloby stanovená soudním řádem správním,
případně zvláštním zákonem. Podání žaloby u civilního soudu až po uplynutí této lhůty
způsobuje opožděnost i posléze podané správní žaloby, byť by byla podána v měsíční lhůtě
od pravomocného zastavení občanského soudního řízení [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
V projednávané věci Nejvyšší správní soud zjistil, že žaloba podaná u Okresního soudu
v Olomouci dne 7. 9. 2006 byla podána opožděně, Městský soud v Praze tedy správně odmítl
žalobu pro její opožděnost ve smyslu §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pouze opomněl uvést výše
uvedenou argumentaci.
Nejvyšší správní soud dodává, že náhradní doručení ve smyslu §24 odst. 2 správního
řádu je institutem, který za splnění zákonných předpokladů, zcela nahrazuje doručení skutečné.
Proto s ním zákon také spojuje totožné následky. V případě zásilek určených do vlastních rukou
(jakou byla i zásilka adresovaná stěžovatelce, obsahující napadené rozhodnutí správního
orgánu) tak v den následující po uplynutí posledního dne třídenní úložné lhůty začaly
běžet procesní lhůty. V daném případě dvouměsíční lhůta k podání žaloby. Je lhostejné,
zda stěžovatelka kdykoli později rozhodnutí převzala, neboť na běh již započaté lhůty
to nemá vliv. V tomto smyslu se již v minulosti vyjádřil Nejvyšší správní soud, viz usnesení
č. j. 1 Azs 26/2004 – 35, ze dne 10. 3. 2004, či rozsudek č. j. 6 As 17/2006 – 61, ze dne
13. 6. 2007.
Na okraj Nejvyšší správní soud doplňuje, že v daném případě byl rozhodným právním
předpisem upravujícím náhradní doručení zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů. Určení rozhodného právního předpisu upravuje ustanovení §179
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „nový správní řád“),
jež uvádí, že řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto zákona
(tj. 1. 1. 2006), se dokončí podle dosavadních předpisů; v daném případě byl tedy použitelným
právním předpisem starý správní řád. Nicméně i za případné aplikace nového správního řádu
a jeho ustanovení §24 odst. 1 písm. b) by lhůta pro podání žaloby nebyla zachována. Tato norma
uvádí, že jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne,
kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním
dnem této lhůty. Jelikož by v dané věci desetidenní lhůta náhradního doručení vycházela na neděli
2. 7. 2006, považoval by se za datum doručení den 3. 7. 2006. V den následující by počala běžet
dvouměsíční lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Lhůta by tedy uplynula
dne 3. 9. 2006. S ohledem na to, že dne 3. 9. 2006 byla neděle, by byl nejzazším datem pro podání
žaloby den 4. 9. 2006. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala žalobu dne 7. 9. 2006
byla by žaloba i při aplikaci nového správního řádu podána po marném uplynutí lhůty
pro její podání.
Nejvyšší správní soud nezjistil nezákonnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne
15. 7. 2008, č. j. 7 Ca 125/2007 – 27, o odmítnutí žaloby pro opožděnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Kasační stížnost není důvodná, proto ji Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo
na jejich náhradu, neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti stěžovatelky žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Odměna ustanovenému zástupci stěžovatelky byla stanovena za dva úkony právní služby
ve výši 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů [první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a písemné podání soudu podle §11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky], režijní paušál podle §13
odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon. Zástupce stěžovatelky doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměna zvyšuje
o částku odpovídající této dani, která činí 19 % z částky 4800 Kč, tj. 912 Kč. Zástupci
stěžovatelky bude vyplacena částka ve výši 5712 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu