ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.71.2009:68
sp. zn. 4 Ads 71/2009 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: J. R.,
zast. Ivanem Rohožkou, bytem pod adresou žalobkyně, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, č. j. 2 Cad 53/2007 – 43, o návrhu
žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 2 Cad 53/2007 –
43, zrušil rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 6. 2007, č. X, jímž
byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 5. 10. 2005 o vyrovnání výše částečného invalidního
důchodu na úroveň důchodu, který by jí náležel jen podle českých právních předpisů, tj. včetně
započítání veškeré doby zaměstnání a náhradních dob získaných do 31. 12. 1992. V odůvodnění
rozhodnutí žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) uvedla, že žalobkyně svůj požadavek vznesla s
odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. III. ÚS 405/02. Podle zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění lze však důchod zvýšit pouze s použitím
ustanovení §56 odst. 1 písm. b) cit. zákona, tj. zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen
v nižší částce, než v jaké náleží, a nebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží.
Kontrolou dávkového spisu žalobkyně bylo zjištěno, že od 11. 3. 1985 do 15. 1. 1994, tj. i ku dni
rozdělení České a Slovenské federativní republiky, byla zaměstnána u Vojenského útvaru 7377
Trenčín ve Slovenské republice. S poukazem na čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním
zabezpečení, publikované pod č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“), jakož i čl. 11 Smlouvy a čl.
15 Správního ujednání o provádění Smlouvy, žalovaná uzavřela, že vzhledem k tomu, že
zaměstnavatel žalobkyně ke dni rozdělení ČSFR, tj. ke dni 31. 12. 1992 nebyl organizací se sídlem
zapsaným v obchodním rejstříku a v uvedené době měla žalobkyně trvalý pobyt na území
Slovenské republiky, je k posouzení nároku a přiznání částečného invalidního důchodu za dobu
zaměstnání do 31. 12. 1992 příslušný slovenský nositel pojištění. Z tohoto důvodu byl žalobkyni
v intencích čl. 11 Smlouvy rozhodnutím žalované ze dne 20. 8. 1998 přiznán od 17. 4. 1997
„dílčí“ částečný invalidní důchod podle §44 zák. č. 155/1995 Sb. za dobu zaměstnání (pojištění)
na území České republiky po 1. 1. 1993. Jelikož v žádosti ze dne 5. 10. 2005 neuvedla žalobkyně
žádnou skutečnost rozhodnou pro zvýšení jejího částečného invalidního důchodu a pro takové
zvýšení nenalezla stěžovatelka oporu ani v současné právní úpravě, byla žádost žalobkyně o tzv.
„vyrovnání“ částečného invalidního důchodu zamítnuta. Stěžovatelka vyslovila názor, že citovaný
nález Ústavního soudu, na který se žalobkyně odvolávala, se týkal konkrétního případu a
nezavazuje stěžovatelku k tomu, aby byl aplikován ve všech analogických případech, neboť
soudní judikatura není v České republice pramenem práva. Stěžovatelka je i nadále v důchodové
záležitosti žalobkyně povinna aplikovat článek 20 odst. 2 Smlouvy, s tím, že dobu pojištění před
1. 1. 1993 nelze hodnotit jako dobu českého pojištění.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí stěžovatelky ze dne
27. 6. 2007, č. X, neboť je shledal v rozporu s nálezem Ústavního soudu č. IV. ÚS 301/05, ze
dne 13. 11. 2007. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že vyrovnávací příspěvek vyplývá přímo
ze zásady ústavnosti a ústavního pořádku České republiky. Jestliže tedy podle citovaného nálezu
má Česká republika vůči svým občanům primární povinnost poskytovat přiměřené hmotné
zabezpečení ve stáří za rovných podmínek i v případě, pokud smlouvou tuto povinnost
delegovala na někoho jiného (tj. na Slovenskou republiku) a zajistila tím náhradníka, má tedy
nadále povinnost pokrýt zbývající část povinnosti, tzn. dorovnat eventuální schodek do té míry, v
níž SR tuto povinnost zcela nekryje. Částečný invalidní důchod nebyl ze systému důchodového
pojištění Slovenské republiky přiznán žalobkyni z důvodu neexistence právní úpravy částečného
invalidního důchodu na území Slovenské republiky. Pokud z t ohoto důvodu nebyla žalobkyni
dávka přiznána, má nadále Česká republika platit do té míry, v níž Slovenská republika tuto
povinnost zcela nekryje, tedy za dobu existence společného státu k 31. 12. 1992. Z tohoto
důvodu Česká republika musí zohlednit veškerou dobu pojištění do 31. 12. 1992 a která jí nebyla
slovenským nositelem důchodového pojištění zohledněna, neboť ústavní princip České republiky
převažuje nad zákonem č. 155/1995 Sb. i Smlouvou mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, která
s ohledem na nález č. j. IV. ÚS 301/05 není pramenem komunitárního práva.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka včas kasační stížnost pro jeho nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a pro jeho nepřezkoumatelnost
spočívající ve vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Stěžovatelka s názorem vysloveným Městským soudem v Praze nesouhlasila z důvodů
obšírně a podrobně v kasační stížnosti uvedených a navrhovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Současně s podáním kasační stížnosti požádala, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek, přičemž svůj požadavek odůvodnila skutečností, že zruší-li Nejvyšší
správní soud rozsudek městského soudu, jímž bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, dostane
se věc do stadia nového posouzení žaloby. Městský soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu, může pak rozhodnout opačně, což by mělo za následek, že původní zrušené
rozhodnutí stěžovatelky „obživne“. Důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu
by již ovšem nebylo zrušení rozhodnutí vydaného v mezidobí k realizaci původního rozsudku;
nastala by tak situace, kdy by vedle sebe existovala dvě protichůdná rozhodnutí o téže věci.
Jde o nežádoucí výsledek, který je existujícími procesními instituty prakticky neřešitelný.
V daném případě by rozhodnutí o původní žalobě ztratilo smysl, což by vedlo, podle názoru
stěžovatelky, k naplnění pojmu „nenahraditelné újmy“, jejíž vznik je jednou z podmínek přiznání
odkladného účinku ve smyslu ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s., na který odkazuje §107
téhož zákona.
Žalobkyně podala ke kasační stížnosti vyjádření, v němž se ztotožnila s právním názorem
Městského soudu v Praze a žádala, aby Nejvyšší správní soud nevyhověl stěžovatelce
v jejím návrhu na zrušení napadeného rozsudku z důvodů v kasační stížnosti uvedených
a aby nevyhověl ani její žádosti na odložení vykonatelnosti rozsudku, a to proto, že není splněna
podmínka nenahraditelné újmy. Výše částečného invalidního důchodu by po právu činila
za veškerou dobu pojištění cca o 1050 Kč měsíčně výše než důchod, který nyní pobírá
(místo dosavadních 2530 Kč měsíčně částku 3580 Kč). I s doplacením 3 roky zpětně od října
2002 by se jednalo přibližně o částku 80 000 Kč. Vzhledem k tomu, že v březnu 2012 splní
žalobkyně podmínky nároku na starobní důchod podle slovenských předpisů, takto vyrovnaná
částka českého důchodu by jí náležela jen do března 2012, takže celková částka by představovala
asi 110 000 Kč. Tu nelze v případě jejího vyplacení žalobkyni pokládat za nenahraditelnou újmu
na straně stěžovatelky. Za takovou újmu by mohla být považována, pokud by z tohoto důvodu
nemohla dostát své povinnosti přiznávat a pravidelně vyplácet dávky sociálního pojištění.
To se jistě v daném případě nestane. Navíc ani podle práva EU (Nařízení Rady č. 2580/2001),
na které se stěžovatelka odvolává, není považována za nenahraditelnou újmu újma finanční
a v žádném případě nebude úprava důchodu za veškerou odpracovanou dobu v rozporu
s veřejným zájmem, ale naopak. V rozporu s veřejným zájmem je po více než 10 let trvající šikana
žalobkyně ze strany stěžovatelky, která se v důsledku takového zacházení a velmi špatného
zdravotního stavu posudkovými lékaři podhodnocenému, již 2x pokusila o sebevraždu. Pracovní
úřad ji nemohl při jejím zdravotním stavu nabídnout vhodné zaměstnání ani v Praze, a přišla
tak i o nárok na plný invalidní důchod od slovenské strany.
Dříve než Nejvyšší správní soud rozhodne o věci samé, musí přednostně rozhodnout
o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Podle §107 s. ř. s. kasační stížnost
nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat.
Ustanovení §73 odst. 2 až 4 se užije přiměřeně. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh
žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání
odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob
a není v rozporu s veřejným zájmem.
Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, poskytují soudy ve správním soudnictví
primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku
je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce jako účastníka správního řízení
před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny
zákonem předepsané podmínky.
Situace, kdy bude možno dovozovat vznik nenahraditelné újmy na straně žalovaného
správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou nepochybně představitelné
v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. [Podle dosavadní judikatury
Nejvyššího správního soudu tak např. nelze spatřovat nenahraditelnou újmu způsobenou
žalovanému v tom, že mu bude krajským soudem uložena povinnost vyplatit žalobci dávku
důchodového pojištění, přeplatek na dani apod. (srov. usnesení ze dne 20. 9. 2006,
č. j. 6 Ads 99/2006 - 33, a usnesení ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49, publikované
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 982/2006).]
S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému
správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu
provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností.
Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, pak zásadně platí, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu,
je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným
v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.
V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné
negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu,
jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší
správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala
by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem
kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí
opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového
rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného
dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná
správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu
může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou,
následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí
a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný.
Nejvyšší správní soud připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku
podané kasační stížnosti (i správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán
odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce, srov. citované usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu).
Právě na výše popsanou problematickou situaci, kdy by vedle sebe existovala dvě opačná
správní rozhodnutí, poukázala i žalovaná ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku.
Veden uvedeným názorem rozšířeného senátu dospěl Nejvyšší správní soud v daném
případě k závěru, že žalovanou namítaný nežádoucí stav, který by v daném případě mohl nastat,
pokud by se Nejvyšší správní soud ztotožnil s výkladem příslušného článku smlouvy (Dohody),
který zaujala stěžovatelka. Pak by na straně stěžovatelky bylo možno spatřovat nenahraditelnou
újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s., neboť vrácení případně neprávem vyplacených částek
na základě rozhodnutí vydaného podle napadeného rozsudku krajského soudu by s ohledem
na právní úpravu odpovědnosti příjemců dávek důchodového pojištění, tak, jak je provedena
v zákoně č. 582/1991 Sb. (§118a), neměla nárok na vrácení neprávem vyplacených částek.
Jen pro úplnost k některým námitkám žalobkyně uvedeným ve vyjádření ke kasační stížnosti
pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné dodat, že jakkoliv si je vědom nepříznivé sociální
situace stěžovatelky, pak nezbývá než se stěžovatelkou souhlasit v tom, že primární příčinou
nepřiznání slovenského invalidního důchodu je výsledek posouzení zdravotního stavu žalobkyně
slovenskou stranou, když naopak v České republice byla uznána částečně invalidní od 17. 4. 1997
a od téhož data jí byl přiznán český dílčí částečný invalidní důchod. Současně Nejvyšší správní
soud usoudil, že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem,
ani se nepřiměřeným způsobem nedotkne nabytých práv třetích osob. Nejvyšší správní soud
jen pro úplnost dodává, že rozhodnutím o odkladném účinku nechce v žádném případě
naznačovat, jak bude o kasační stížnosti stěžovatelky rozhodnuto, až její projednání přijde
na pořad.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnosti
podané stěžovatelkou proti rozsudku Městského soudu v Praze přiznal odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu