ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.17.2008:298
sp. zn. 5 Afs 17/2008 - 298
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
UNITED BAKERIES, a. s., se sídlem v Brně, Bohunická 24, zastoupený JUDr. Pavlem
Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 24, proti žalovanému
předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 7,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2007,
č.j. 62 Ca 1/2007 – 140,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci UNITED BAKERIES, a. s., se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“), proti usnesení
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jehož výrokem I. byla ve vztahu k žalobci
UNITED BAKERIES a. s. žaloba odmítnuta a výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalobce nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud žalobu ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c)
zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním(dále jen „s. ř. s.“) odmítl, když dospěl
k závěru, že žalobce je osobou zjevně neoprávněnou k podání žaloby.
Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) a e)
s. ř. s., neboť je přesvědčen, že napadené usnesení trpí nezákonností, spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem, a dále je přesvědčen o nezákonnosti napadeného usnesení
o odmítnutí návrhu žalobce UNITED BAKERIES a. s.
Stěžovatel předně považuje za nezbytné vyjádřit se k identif ikaci účastníků řízení tak,
jak byla provedena soudem v napadeném usnesení. Krajský soud jako žalovaného označili
předsedu Úřadu, a nikoli Úřad. Podle §69 s. ř. s. je v řízení o žalobách proti rozhodnutí
správního orgánu žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni. Jak vyplývá
z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, v dané věci je třeba rozlišovat dvě
skutečnosti, a to proti jakému úkonu je žaloba podávána a kdo je účastníkem řízení.
Je nepochybné, že rozhodnutí, které bylo žalobou napadeno, je rozhodnutí předsedy Úřadu. Tato
skutečnost však procesní subjektivitu předsedy Úřadu nezakládá. Předseda Úřadu není
samostatným správním orgánem, nýbrž jeho funkční složkou sloužící mimo jiné k tomu,
aby v případě rozhodnutí Úřadu, jako ústředního orgánu státní správy, bylo možno věc
přezkoumat způsobem obdobným, jako se tomu děje v případě odvolání proti rozhodnutí orgánů
státní správy, jež mají nad sebou v hierarchii správních org ánů nadřízený orgán, který
je o podaných odvoláních oprávněn rozhodovat. Žalovaným tak i v případě druhostupňového
rozhodnutí zůstává orgán, který o věci rozhodoval již ve stupni prvním, tj. Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže. Výše uvedené koresponduje i s dlouhodobou praxí Nejvyššího správního
soudu při označování účastníků řízení. S odkazem na výše zmíněné je pak v tomto odůvodnění
kasační stížnosti za stěžovatele označen Úřad. Pro případ, že by Nejvyšší správní soud i přes výše
uvedené měl za to, že stěžovatelem je předseda Úřadu, dovoluje si stěžovatel požádat, aby toto
odůvodnění kasační stížnosti bylo považováno za učiněné předsedou Úřadu.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadené usnesení krajského soudu je ve smyslu §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. nezákonné, neboť nesprávně právně posuzuje otázku procesního
nástupnictví účastníků správního řízení.
Krajský soud dle názoru stěžovatele po právní stránc e nesprávně posoudil otázku
procesního nástupnictví v případě, kdy byla z jednoho subjektu na druhý převedena část podniku.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel
spatřuje v názoru soudu, dle kterého by žalobce UNITED BAKERIES a. s., nebyl aktivně
legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí stěžovatele, neboť nemohlo dojít k převedení
veřejnoprávní povinnosti vyplývající z pravomocného rozhodnutí stěžovatele, a to ani v případě,
kdy by jednání, jež mělo být dle rozhodnutí stěžovatele protiprávním, uskutečnilo v souvislosti
s provozováním té části podniku, jež byla předmětem převodu, nebo že by se této části podniku
mělo jakkoli jinak nepřímo „týkat“.
Ačkoli krajský soud ve svém usnesení konstatoval, že vložení části podniku žalobce
DELTA PEKÁRNY a. s. do základního kapitálu žalobce UNITED BAKERIES a. s. se nedotklo
subjektivity prvně jmenovaného, dále však neuvedl, jaká část podniku žalobce DELTA
PEKÁRNY a. s. byla ve skutečnosti převedena a do jaké míry či vůbec měla souvislost
s jednáním, jež bylo předmětem posuzování ze strany stěžovatele v jeho rozhodnutí.
Jeho odůvodnění se tak omezilo na obecný závěr o nemožnosti převedení veřejnoprávní
povinnosti uložené správním rozhodnutím. Výše uvedený názor stěžovatel odmítá.
Pro podporu svého stanoviska stěžovatel uvádí příklady z rozhodovací praxe Evropského
soudního dvora (dále též „ESD“), resp. Soudu prvního stupně (dále též „SPS“), který se již
v několika rozsudcích zabýval problematikou přechodu sankční odpovědnosti soutěžitelů.
V případech, kdy došlo k zániku soutěžitele, právnické osoby, dos pěl ESD, resp. SPS k závěru,
že je třeba identifikovat takového jeho nástupce, jenž je odpovědný nejen za spáchání deliktu,
ale rovněž nese odpovědnost spojenou s uložením sankce za předmětné protisoutěžní jednání.
Stěžejní ideou je nepřípustnost situace, kdy by zánikem soutěžitele, jenž se dopustil
protisoutěžního deliktu, tento, má-li nástupce, unikl své odpovědnosti, resp. takové jednání
by tedy zůstalo nepotrestáno.
V rozsudku ESD č. 40/73 ve věci Coöperatieve Verenigung „Suiker Unie“ v . Komise,
ECR-1663, byla posuzována situace, kdy Suiker Unie jako právní a ekonomický nástupce čtyř
samostatných družstev působících na nizozemském trhu dodávek cukru, převzal vešk erá jejich
práva a závazky, byl řízen stejnými osobami ze stejných adres, a hlavním rysem jeho chování
a chování jeho předchůdců byla kontinuita. ESD v tomto rozsudku konkrétně uvedl, že pokud
soutěžitel, který vykonává kontrolu v době porušení práva, do doby než je uložena pokuta,
přestal právně existovat, musí být identifikován soubor materiálních a lidských zdrojů, nesoucích
odpovědnost v době porušení práva, a poté musí být identifikován vlastník těchto zdrojů v době
vydání rozhodnutí aby bylo zajištěno, že ukončení činnosti právnické osoby nebude znamenat,
že soutěžitel unikne své odpovědnosti.
K obdobným závěrům dospěl SPS v rozsudku č. T-6/89 ve věci Enichem Anic SpA
v. Komise, ECR II-O 1623. Z rozsudku plyne, že je-li spáchán protisoutěžní delikt, je třeba
identifikovat fyzické nebo právnické osoby, které jsou odpovědné za jednání soutěžitele v době,
kdy ke spáchání takového deliktu došlo. Pokud osoba odpovědná za jednání soutěžitele přestane
okamžikem, kdy bylo narušení soutěže spácháno, a okamžikem , kdy mají být z protiprávního
jednání vyvozeny důsledky, právně existovat, je třeba n ejprve nalézt soubor hmotných
a personálních složek, které se na protiprávním jednání podílely, a následně pak určit osob u,
která se odpovědnou za jednání soutěžitele sta la, aby bylo zamezeno tomu, že v důsledku zániku
osoby odpovědné za jednání v době spáchání deliktu tento soutěžitel zůstane nepotrestán.
Jakkoli se situace žalobců DELTA PEKÁRNY a. s. a UNITED BAKERIES a. s. liší
od výše popsaných případů tím, že nedošlo k úplnému zániku soutěžitele, jenž byl na základě
správního rozhodnutí stižen sankcí za protisoutěžní jednání, principiálně se zde jedná o stejnou
základní otázku, kterou je možnost či nemožnost přechodu sankční odpovědnosti na právního
nástupce.
Ve výše uvedené souvislosti lze rovněž uvést, že ze strany Soudu prvního stupně již došlo
k prolomení názorové linie evropských soudních orgánů, dle které se možnost přechodu sankční
odpovědnosti vztahovala pouze na příklady, kdy původní subjekt zanikl a lze předpokládat,
že tento postoj bude zachován i ze strany Evropského soudního dvora. V rozsudku č. T-134/94
ve věci NMH Stahlwerke GmbH v . Komise, ECR 11-00239 stejně jako v rozsudku č. T-9/99
ve věci HFB a ostatní v. Komise, ECR II-O 1487, totiž SPS vyslovil ná zor, že za určitých
okolností může být porušení pravidel hospodářské soutěže připsáno ekonomickému nástupci
právnické osoby za tento delikt odpovědné i přesto, že původní subjekt, který svým jednáním
soutěžní pravidla porušil zcela nezanikl a to proto, aby efektivita prosazování soutěžních pravidel
nebyla snížena například v důsledku změn v právní formě zúča stněných soutěžitelů,
resp. aby soutěžní pravidla nebyla takto soutěžiteli obcházena.
Lze tedy uzavřít, že v rámci komunitárního práva je striktně dodržována zásada,
že porušení soutěžních pravidel nelze bez dalšího liberovat zánikem soutěžitele pouhou změnou
právní formy, jména soutěžitele či jinou účelovou přeměnou p o spáchání takového deliktu.
Je třeba se vždy zabývat podrobně konkrétními okolnostmi případu a provést detailní rozbor
hmotných (materiálních) a personálních složek původního subje ktu i jeho právních nástupců
za účelem zjištění, zda existuje subjekt, jenž po jeho zániku převzal práva a povinnosti s ním
spojená. Nepochybným smyslem takového přístupu komunitárního práva přitom je,
aby v důsledku „účelových“ přeměn osoby odpovědné za jednání v době spáchání
protisoutěžního deliktu nezůstal tento delikt nepotrestán.
Stěžovatel v souvislosti s předmětnou problematikou navíc upozorňuje na praktic ké
důsledky přístupu krajského soudu pro efektivní aplikaci soutěžního práva. Dle názoru
stěžovatele závěr krajského soudu o nemožnosti převedení veřejnoprávní povinnosti uložené
správním rozhodnutím, resp. přechodu sankční odpovědnosti, obsažený v napadeném usnesení
představuje v širším kontextu pro soutěžitele velmi silný ar gument ke zdůvodnění zbavení
se odpovědnosti za jednání, jež by mohlo být v rozporu nejen s českým právním řádem,
ale od 1. 5. 2004 rovněž s Čl. 81 a 82 Smlouvy ES. Jinými slovy je stěžovatel toho názoru,
že postoj soudu k předmětné problematice představuje návod pro soutěžitele, jak velmi bezpečně
a s minimálními náklady obejít zákon a vyhnout se potrestání za závažné protisoutěžní delik ty,
tj. z těchto deliktů těžit, aniž by jim mohl být uložen trest.
Podle stěžovatele shora uvedené okolnosti tedy v edou k jednoznačnému závěru,
že napadené usnesení je nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky procesního
nástupnictví při převodu části podniku ze strany krajského soudu.
Stěžovatel si je vědom právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného
v rozsudku č. j. 3 Azs 33/2004 - 98 ze dne 21. 4. 2005, a proto samostatným stižním důvodem
napadá předmětné usnesení krajského soudu rovněž pro jeho nezákonnost dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.
V souvislosti s tvrzenou nezákonností napadeného usnesení o odmítnutí návrhu
stěžovatel odkazuje na důvody uvedené v bodě IV. tohoto odůvodnění kasační stížnosti
a doplňuje, že rovněž odůvodnění výroku napadeného usnesení, jímž krajský soud zamítl
(správně odmítl) žalobu žalobce UNITED BAKERIES a. s., je dle názoru stěžovatele
nedostatečné. Krajský soud se v něm omezil toliko na konstatování, že soukromoprávní
transakce, k níž došlo mezi žalobcem DELTA PEKÁRNY a. s. a žalobcem UNITED
BAKERIES a. s., se nedotkla subjektivity žalobce DELTA PEKÁRNY a. s., přestože žalobci
tvrdí, že na žalobce UNITED BAKERIES a. s. touto transakcí přešla veškerá práva a závazky
související s příslušnou částí podniku existující v den převo du. Stěžovatel se domnívá,
že z odůvodnění napadeného usnesení není zřejmé, zda a jakým způsobem krajský soud tyto
informace ověřoval, či zda se podrobněji zabýval otázkou, jakým způsobem realizovaná transakce
mohla ovlivnit schopnost žalobce DELTA PEKÁRNY a. s. nést odpovědnost vznikající
z právních vztahů (plnění finančních závazků, atd.). Jinými slovy z odůvodnění napadeného
usnesení není patrné, z jakých skutečností soud vycházel při formulaci svého právního názoru
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 5/2003 - 52 ze dne 25. 7. 2004).
Stěžovatel se domnívá, že v důsledku výše uvedených skutečností trpí napadené usnesení
takovými vadami, které kromě nezákonnosti způsobují v části odůvodnění rovněž jeho
nepřezkoumatelnost.
Podle přesvědčení stěžovatele je nezbytné, aby Nejvyšší správní soud, jakožto vrcholný
orgán správního soudnictví, jehož úkolem je mj. zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování
(§12 odst. 1 s. ř. s.), zaujal k problematice procesního nástupnictví autoritativní stanovisko,
přičemž se stěžovatel domnívá, že toto stanovisko nemůže být v rozporu s pojetím tohoto
problému, jak jej koncipuje komunitární judikatura a na němž jsou vystavěna rozhodnutí
stěžovatele.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce UNITED BAKERIES a. s. se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 29. 11. 2007.
Dle jeho názoru je kasační stížnost nedůvodná. K označení stěžovatele dalším účastníkem řízení
v rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí, které stěžovatel napadá, uvádí, že jak Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), tak i předseda Úřadu jsou orgány,
které jakožto orgány funkčně příslušné k rozhodování v jednotlivých stupních řízení v rámci
jednoho ústředního úřadu státní správy, vydávají v příslušných stupních řízení rozhodnutí.
Při tomto rozhodování vystupují uvedené orgány v rámci jednotlivých stupňů řízení nezávisle,
byť se ve skutečnosti jedná o jeden ústřední úřad státní správy. Správní žaloba tak směřovala
proti Úřadu, resp. proti předsedovi Úřadu, kterýžto jak o funkčně příslušný orgán
(jako druhoinstanční orgán v rámci jednoho ústředního úřadu státní správy) je věcně příslušný
k rozhodování o opravných prostředcích (rozkladech) proti prvostupňovým rozhodnutím nižšího
orgánu (v rámci stejného správního úřadu), jímž je Úřad. Jelikož v souladu s ustanovením §69
s. ř. s. je žalovaným vždy správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, je třeba označení
orgánu, proti němuž směřovala správní žaloba, považovat za správné. Další účastník řízení
se tak v tomto bodě zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu uvedenými v rozhodnutí
č. j. 62 Ca 1/2007 - 153.
V otázce možnosti převodu (resp. přechodu) veřejnoprávní povinnosti se žalobce zcela
ztotožňuje se závěry krajského soudu. K převodu veřejnoprávní povinnosti nemůže dojít
na základě soukromoprávního projevu vůle adresáta dané povinnosti, a to ani v případě, že
by se jednání, jež mělo zakládat takovou veřejnoprávní povinn ost uskutečnilo v souvislosti
s provozováním té části podniku, jež byla předmětem převodu, nebo že by se této části podniku
mělo jakkoli jinak nepřímo „týkat“. Adresátem veřejnoprávní povinnosti (resp. nositelem
odpovědnosti za porušení veřejnoprávní povinnosti) totiž může být zásadně subjekt práva
(tedy např. jeden z dalších účastníků řízení), nikdy a v žádném případě objekt práva (tedy část
podniku převáděná mezi dalšími účastníky řízení). Objekty práva nedisponují kapacitou
ke spáchání správního deliktu, proto nemohou být adresátem sankce za takové spáchání
správního deliktu.
Taktéž není dle názoru žalobce možné uložit správní sankci pouze z titulu vlastnictví věci
(zde z titulu vlastnického práva k části podniku), nýbrž vždy a pouze za jednání (ať již aktivní
jednání či opomenutí) subjektu, a to pouze a jedině subjektu, který správní delikt spáchal. Obecně
potom platí, jak ostatně uvádí i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 2 As 8/2007 - 91, že „povinnost zaplatit pravomocně uloženou pokutu na právní nástupce proto v zásadě
nepřechází, neboť je vázána na odpovědnou osobu, které byla uložena. Účelem správní trestní sankce je postihnout
pachatele deliktu, byla mu uložena v rámci odpovědnostního právního vztahu, jež má ryze osobní a také výchovný
charakter. V situaci, kdy stále existuje subjekt jenž se porušení povinnosti dopustil, nelze přenášet nepříznivé
právní důsledky, jež má trestní sankce způsobit pachateli deliktu, na někoho jin ého, resp. nelze požadovat,
aby újmu nesl ten, kdo se deliktu nedopustil .“
Co se týká převodu práv a povinností soukromoprávním úkonem (a zde konkrétně
přechodu práv na základě převodu části podniku), odkazuje žalobce na usnesení Ústavního soudu
ze dne 15. ledna 1999 ve věci sp. zn. IV. ÚS 499/98, kde Ústavní soud v této souvislosti výslovně
uvedl, že plátce daně (ale zde je nutno uvedené závěry aplikovat na jakéhokoli adresáta
veřejnoprávní povinnosti)‚ „jako subjekt veřejnoprávního vztahu není vůči orgánu veřejné moci
v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subj ektu. Smlouva o prodeji
podniku, resp. části podniku je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovné postavení,
a podle tohoto hlediska je nutno posuzovat i charakter přecházejících práv a závazků. Smlouvou o prodeji
podniku přecházejí závazky vzniklé ze závazkových vztahů bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní
povahu, nikoli však veřejnoprávní povinnosti“ (v daném případě šlo o povinnost zaplatit daňový
závazek vůči státu - tedy veřejnoprávní povinnost).
Žalobce podotýká, že obsah rozhodnutí správního orgánu (a tedy obsah uložené
povinnosti) nezávisí od vůle subjektu a nelze jej vůlí subjektu (a dresáta rozhodnutí) měnit,
a to ani co se týče předmětu či rozsahu uložené povinnosti, ani adresáta této povinnosti. Jen stěží
si lze představit, že by stěžovatel akceptoval situaci, kdy by dalš í účastník řízení prohlásil,
že namísto pokuty ve výši 300 000 Kč zaplatí pokutu ve výši 3 Kč (změna výše sankce), případně
vydá tiskovou omluvu (změna obsahu sankce), resp. že pokutu namísto něj za platí zcela jiný
subjekt (změna adresáta). Přes zjevnou absurditu těchto závěrů právě k jejich přijetí vede
argumentace vedená stěžovatelem v odůvodnění. Je pak zcela irelevantní, zda by ke změně
adresáta došlo na základě jednostranného právního aktu, nebo dvoustranné soukromoprávní
dohody, dokonce ani případná dohoda, jejíž stranou by byl správní orgán, který sankci uložil, není
přípustná. Jakmile totiž jednou správní rozhodnutí nabude právní moci, nelze jeho obsah měnit,
a to ani na základě projevu vůle adresáta, ani projevu vůle správního orgánu, případně obou.
Je též zcela nepřijatelné, aby na základě účelového výkladu právních norem ze strany správního
orgánu došlo po právní moci rozhodnutí o uložení správního deliktu ke změně adresáta sankce
za správní delikt, resp., aby po vydání správního rozhodnutí došlo k převodu či přechodu
odpovědnosti za spáchaný delikt v důsledku soukromoprávního právního úkonu.
K nemožnosti liberace poukazem na smluvní ujednání a o becně k povaze odpovědnosti
u správních deliktů se již ve svých rozhodnutích vyjadřoval také Vr chní soud v Praze, a sice
např. ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 1994, sp. zn. 6 A 12/94: „ Správní úřad se při rozhodování
o povinnosti právnické osoby platit sankci za správní delikt v oboru práva veřejného řídí, nestanoví-li zákon
výslovně něco jiného - obdobnými principy jako soud v oboru práva soukromého při rozhodování o jejich obecné
odpovědnosti za škodu. Základním předpokladem pro uložení sankce tak bude zejména skutečnost, že poškození
nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu nastalo provozní činností právnické osoby, nebo tehdy, jestliže důvod
vznikl při činnosti právnické osoby, jednáním nebo opominutím osob, které právnická osoba k této činnosti
použila. Odpovědnost za správní delikt má objektivní cha rakter.“ V rozsudku ze dne 30. 4. 1 996, sp. zn.
6 A 1 03/94, potom Vrchní soud v Praze konstatoval, že: „Rozhodnutí o pokutě za správní delikt
je rozhodnutím konstitutivního charakteru; povinnost pokutu platit vzniká ex nunc právní mocí rozhodnutí,
kterým se pokuta ukládá. Zanikne- li v průběhu řízení právnická osoba, se kterou bylo řízení o uložení pokuty
za správní delikt vedeno, nelze pokutu uložit jejímu právnímu nástupci, a to i kdyby přejímal všechna pr áva
a povinnosti v okamžiku zániku svého právníh o předchůdce existující.“ Jak bude poukázáno dále, je tento
jednoznačný závěr českého soudního orgánu v přímém rozporu s dezinterpretací rozhodnutí
Evropských soudů provedenou stěžovatelem.
K otázce možnosti převodu veřejnoprávních povinností v případě rozdělení adresáta
povinnosti odkazuje žalobce také na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2007,
č. j. 1 Afs 25/2007 - 52, které pro případ rozdělení adresáta veřejnoprávní povinnosti se zánikem
tohoto adresáta uvádí, že „rozdělení práv a povinností zanikající společnosti na společnosti nové se může týkat
výhradně těch práv a povinností které mají svůj původ v právu soukromém a jejich rozdělení tudíž závisí výlučně
na vůli subjektů účastnících se rozdělení.“ Stejný závěr je však nutno uplatnit i v případě rozdělení
adresáta veřejnoprávní povinnosti bez zániku tohoto adresáta.
Dle závěrů stěžovatele tento názor podporuje i konstantní judikatura Evropského
soudního dvora a Soudu prvního stupně (dále společně jen „Evropské soudy“). V odůvodnění
stěžovatel odkazuje na několik rozhodnutí Evropských soudů a snaží se jejich závěry podpořit
důvodnost podání kasační stížnosti. Žalobce však s tímto názorem zásadně nesouhlasí a považuje
za nutné ostře se ohradit proti dezinterpretaci citovaných rozhodnutí Evropských soudů.
(a) Rozhodnutí Suiker Unie a Enichem Anic Spa
Dle posouzení žalobce jsou rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“)
ve věci Kooperative Verenigung „Suiker Unie“ v. Komise, č. 40/73 (dále jen „Suiker Unie“)
a Soudu prvního stupně (dále jen „SPS“) ve věci Enichem Anic Spa v. Komise, č. T-6/89 (dále
jen „Enichem Anic Spa“) ve vztahu k otázce aktivní legitimace žalo bce zcela irelevantní. Jedná
se vždy o případy, kdy již před vydáním rozhodnutí o porušení pravidel hospodářské soutěže
došlo k zániku subjektu, který hospodářskou soutěž narušoval a zároveň zde existo val subjekt,
který byl jeho (byť nikoli právním, nýbrž ekonomickým) nástupcem. S ohledem na výše uvedené
není proto možné závěry vyplývající z těchto rozhodnutí ve skutkov ě zcela odlišných věcech
aplikovat na případ, v němž krajský soud dovodil neexistenci aktivní legitimace žalobce. Část
odůvodnění v rozsahu odst. 16 - 18 proto nijak nevyvrací závěry soudu o nemožnosti převodu
(resp. přechodu) veřejnoprávní povinnosti vyplývající z pravomocného rozhodnutí stěžovatele.
(b) Rozhodnutí NMH Stahlwerke a HFB
Dalšími rozhodnutími Evropských soudů, na něž stěžovatel v odůvodnění odkazuje jsou
potom rozhodnutí ve věci NMH Stahlwerke GmbH v. Komise, č. T-134/94 (dále jen „NMH
Stahlwerke“) a rozhodnutí ve věci HFB a ostatní v .Komise, č. T-9/99 (dále jen „HFB“). Z těchto
rozhodnutí potom dle interpretace stěžovatele vyplývá, že za určitých okolností může být
porušení hospodářské soutěže připsáno i ekonomickému nástupci subjektu zodpovědného
za delikt, kterýžto závěr aplikuje stěžovatel na posuzovaný případ . Žalobce především uvádí,
že k tomuto závěru je možno dojít pouze v případě, kdy tomu svědčí specifické okolnosti případu
a tedy pouze výjimečně, když v obou citovaných rozhodnutích je zdůrazňováno, že jde
o odchylku od obecně platného principu. Není tedy možné souhlasit se závěrem stěžovatele,
„že v rámci komunitárního práva je striktně dodržována zásada, že porušen í soutěžních pravidel nelze
bez dalšího liberovat zánikem soutěžitele změnou právní formy, jména soutěžitele či jinou účelovou přeměnou
po spáchání takového deliktu.“ Bez ohledu na to, že k žádné takové skutečnosti nedošlo a není
důvodu dovozovat ohrožení účelnosti uložené sankce (viz dále ), nelze z citovaných výjimek
v žádném případě dovodit vytvoření nového principu, který by nahrazoval platný princip,
dle něhož je možno ukládat sankce pouze těm subjektům, které se dopustí správního deliktu.
Ve vztahu k rozhodnutí NMH Stahlwerke nutno dále podotknout, že řešený případ byl
skutkově významně odlišný od případu, který meritorně projednával soud. Jednalo
se o kartelovou dohodu, jejímž účastníkem byl jak subjekt původní, tak i jeho ekonomický
nástupce. Kartelové dohody se prokazatelně účastnily oba tyto subjekty, otázkou v daném
případě tedy nebylo to, zda odpovědnost za správní delikt přešla na ekonomického nástupce (ten
se totiž protisoutěžního jednání dopouštěl prokazatelně také), nýbrž pouze doba, po kterou se
jednotlivé subjekty dopouštěly protisoutěžního jednání, jejíž po souzení mělo vliv na výši uložené
pokuty. Výjimečné okolnosti pro to, aby mohlo být při stanovení sankce přihlédnuto i k jednání
právního předchůdce, nikoliv tedy, aby byla nově založena odpovědnost za spáchaný delikt
právním předchůdcem u právního nástupce, potom SPS spatřoval v tom, že nástupnická
společnost byla subjektem ad hoc speciálně vytvořeným k záchraně (resp. podpoře) oblasti
činnosti, v níž byla v dané oblasti činná původní společnost (která přešla před začátkem kartelu
do likvidace) a postupně (v průběhu existence kartelu) přebírala provoz likvidované společnosti.
V žádném případě tedy nelze najít naplnění obdobných zvláštních okolností,
které by ospravedlňovaly použití této výjimky v případě projednávaném soudem.
Nutno též podotknout, že pokud stěžovatel pouze tvrdí, že takové zvláštní podmínky
naplněny v případě projednávaném před soudem byly, nelze ani hovořit o tom, že unesl břemeno
tvrzení, když v celém odůvodnění neuvádí ani jedinou skutečnost hovořící pro naplnění těchto
zvláštních podmínek, a již vůbec ne břemeno důk azní, když pro své tvrzení (byť tvrzení pouze
v obecné rovině) neuvádí jediný důkaz.
Navíc považuje žalobce za nutné poukázat na dezinterpretaci, kterou stěžovatel zatížil
svoji argumentaci v tomto směru odkazem na rozhodnutí HFB. Toto rozhodnutí v žádném
případě nepodporuje a nerozvádí naznačenou tezi možného přechodu (či převodu)
veřejnoprávních povinností; pouze odkazuje na rozhodnutí NMH Stahlwerke a uzavírá,
že z důvodu odlišného skutkového stavu se závěry obsažené v tomto rozhodnutí nepoužijí
a že k žádnému přechodu odpovědnosti za porušení pravidel hospodářské soutěže v daném
případě nedochází.
Stěžovatel uvádí, že účelem kasační stížnosti je zajištění nepřípustnosti „situace,
kdy by zánikem soutěžitele, jenž se dopustil protisoutěžního deliktu, tento, má-li nástupce, unikl
své odpovědnosti, resp. takové jednání zůstalo nepotrestán o.“ Zároveň vyjadřuje obavu,
že „postoj soudu k předmětné problematice představuje návod pro soutěžitele, jak velmi
bezpečně a s minimálními náklady obejít zákon a vyhnout se potrestání za závažné protisoutěžní
delikty, tj. z těchto deliktů těžit, aniž by jim mohl být uložen trest.“ Zde již se argumentace
stěžovatele vymyká jakékoli logice a je v příkrém rozporu se skutečným stavem věci,
když po nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce žalobce DELTA PEKÁRNY a. s.
pořádkovou pokutu zaplatil a nelze tedy hovořit o jakémkoli vy hnutí se potrestání
či úniku od odpovědnosti. Společnost DELTA PEKÁRNY a. s. spolu s žalobcem UNITED
BAKERIES a. s. z důvodu přesvědčení o neústavnosti rozhodnutí stěžovatele podali proti těmto
správní žalobu, čímž však pouze využili svých právním řádem České republiky garantovaných
práv na ochranu proti nezákonným rozhodnutím správních orgánů. Takové jednání nelze
v žádném případě označit vyhýbání se odpovědnosti, resp. trestu za (údajně) protiprávní jednání.
Navíc žalobce poukazuje na skutečnost, že pokud by stěžovatel skutečně považoval svoji
argumentaci uvedenou v odůvodnění za správnou, nezbývalo by mu než podat kasační stížnost
i proti rozhodnutí (rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2007, č. j. 62 Ca 1/2007 -
153), jehož výrokem byla žaloba DELTA PEKÁRNY a. s. (proti rozhodnutí stěžovatele ze dne
8. 11. 2006 č. j. R 79/2006/01-19805/2006/300) zamítnuta, což zcela zjevně neodpovídá
právnímu názoru stěžovatele vyjádřenému v odůvodnění (kasační stížnosti), podle kterého nebyla
dle stěžovatele společnost DELTA PEKÁRNY a. s. vůbec ve sporu aktivně legitimována.
Dle názoru žalobce je proto v případě, že stěžovatel nepodal kasační stížnost proti rozhodnutí
(ve vztahu ke společnosti DELTA PEKÁRNY a. s.), považovat jeho kasační stížnosti ve vztahu
k žalobci UNITED BAKERIES a. s. za právní úkon ryze účelový.
Z výše uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
stěžovatele pro nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napa dené usnesení krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z rozhodnutí stěžovatele ze dne 8. 11. 2006, č. j. R 79/2006/01-19805/2006/300
napadeného společnou žalobou žalobce UNITED BAKERIES a. s. a společností DELTA
PEKÁRNY a. s. vyplývá, že jím předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozhodl
o rozkladu účastníka správního řízení společnosti DELTA PEKÁRNY a. s. proti rozhodnutí
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 27. 7. 2006, č. j. S 233C/03-11688/2006/620
tak, že prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že účastník řízení, společnost DELTA PEKÁRNY
a. s., jednáním popsaným ve výroku I. uvedeného rozhodnutí (tím, že dne 19. 11. 2003
v rámci místního šetření prováděného Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže
v prostorách této společnosti na adrese Praha 9 – Vysočany, Ke Klíčovu 56/1, postupně
nezpřístupnil část e-mailové korespondence nacházející se v elektronické podobě v uvedených
prostorách tím, že výkonný ředitel Ing. J. J. pracovníkům Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže neumožnil otevřít a přečíst e-mailové zprávy nacházející se v notebooku, který mu byl
poskytnut k jeho pracovní činnosti, znemožnil pokračování v šetření části této e-mailové
korespondence tím, že výkonný ředitel Ing. J. J. zavřel a odnesl notebook, který byl předmětem
šetření pracovníků Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže s tím, že potřebuje pracovně odjet a
notebook si bere sebou, a pracovníkům Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže svévolně odňal
prostřednictvím svého ředitele pro rozvoj a spolupráci RNDr. P. K. dva z dokumentů, které tito
pracovníci v rámci místního šetření převzali (jednalo se o vytištěný e-mail odeslaný dne 7. 7. 2003
M. P., členem představenstva, adresovaný RNDr. P. K., Ing. J. J., panu P. a I. F. – generálnímu
řediteli společnosti ODKOLEK a. s., a vytištěný e-mail odeslaný dne 4. 11. 2003 P. S., ředitelkou
právního oddělení, adresovaný J. M. P., členu představenstva, M. P., panu K. a I. F. a v kopii
adresovaný též RNDr. P. K., Mgr. P., Z. S. a paní J.), porušil svoji povinnost podrobit se
provedení šetření vyplývající pro něj z §21 odst. 4 a 5 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně
hospodářské soutěže a o změně některých zákonů v tehdy platném znění, tj. ve znění před jeho
první novelou provedenou zákonem č. 340/2004 Sb. (dále též zákon č. 143/2001 Sb.), čímž se
dopustil správního deliktu „odmítnutí se podrobit šetření“ ve smyslu §22 odst. 1 písm. a) zákona
č. 143/2001 Sb., porušil svoji povinnost podrobit se provedení šetření, vyplývající pro něj z §21
odst. 4 a 5 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů
(zákon o ochraně hospodářské soutěže), v platném znění, čímž se dopustil správního deliktu
odmítnutí se podrobit šetření ve smyslu §22 odst. 1 písm. a) téhož zákona a podle §22 odst. 1
písm. a) téhož zákona mu uložil pokutu 300 000 Kč.
Z obsahu napadeného rozhodnutí stěžovatele tedy vyplývá, že účastníkem správního
řízení byla společnost DELTA PEKÁRNY a. s., neboť o jejích právech nebo povinnostech mělo
být v řízení rozhodnuto. Z obsahu napadeného rozhodnutí stěžovatele dále vyplývá, že jím
stěžovatel (a předtím správní orgán prvního stupně) uložil účastníku správního řízení společnosti
DELTA PEKÁRNY a. s. za porušení procesních povinností vyplývajících pro ni z §21 odst. 4
a 5 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, podrobit se šetření, pokutu podle
§22 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Žalobce UNITED BAKERIES a. s. nebyl účastníkem
správního řízení, v uvedeném správním řízení nebylo jednáno a nemělo být rozhodnuto o jeho
právech nebo povinnostech a také o jeho právech a povinnostech rozhodnutím stěžovatele
rozhodnuto nebylo. Tuto skutečnost ani žádný z účastníků soudního řízení nezpochybňuje.
Rozhodnutí stěžovatele bylo doručeno účastníku správního řízení společnosti DELTA
PEKÁRNY a. s. dne 9. 11. 2006 a tímto dnem nabylo právní moci.
Žalobu proti rozhodnutí stěžovatele podal účastník správního řízení společnost DELTA
PEKÁRNY a. s. i žalobce UNITED BAKERIES a. s. Společnou žalobu v tomto směru
odůvodnili tak, že společnost ODKOLEK a. s., DELTA PEKÁRNY a. s. a Pekárna Žatec a. s.
po vydání rozhodnutí (stěžovatele) vložily formou nepeněžitéh o vkladu části svých podniků
do základního kapitálu společnosti UNITED BAKERIES a. s. Nepeněžitými vklady jsou části
podniků všech uvedených vkladatelů, tvořící samostatné organizační složky vkladatelů nezapsané
v obchodním rejstříku, nazvané v rámci platné organizační struktury všech vkladatelů
jako Nákladové středisko provoz, které jsou vedeny v účetním systému vkladatelů jako středisko
označené AAA - Nákladové středisko provoz. Účinnost smluv o vkladech částí podniků byla
dohodnuta k 31. 12. 2006. Uplynutím tohoto data na společnost UNITED BAKERIES a. s. tyto
části podniků, tedy soubory hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání
a sloužící k provozování částí podniků, tedy zejména k výrobě a prodeji pekárenských výrobků,
přešly. Na společnost UNITED BAKERIES a. s. současně přešly také veškeré práva a závazky
vkladatelů, které existovaly v den účinnosti převodu částí podniků a které s částmi podniků
souvisely.
Žalobu společnosti DELTA PEKÁRNY a. s. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
27. září 2007, č. j. 62 Ca 1/2007 - 153, jako nedůvodnou zamítl. Kasační stížnost proti tomuto
rozsudku podala společnost DELTA PEKÁRNY a. s. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
se ke kasační stížnosti vyjádřil a navrhl její zamítnutí. Aktivní legitimaci společnosti DELTA
PEKÁRNY a. s. k podání žaloby Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nezpochybnil.
Rozsudkem ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 5 Afs 18/2008, Nejvyšší správní soud kasační stížnost
společnosti DELTA PEKÁRNY a. s. zamítl.
Žalobu žalobce společnosti UNITED BAKERIES a. s. Krajský soud v Brně usnesením
ze dne 13. 8. 2007, č. j. 62 Ca 1/2007 - 140, odmítl, přičemž kasační stížnost proti tomuto
usnesení, jak výše už uvedeno, podal stěžovatel - Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnu tí žaloby, přicházejí pro stěžovatele
v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 p ísm. e) s. ř. s., spočívající
v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ,
kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem (viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98).
Správní soudnictví vychází z koncepce, podle níž má žalobn í legitimaci ten, kdo tvrdí,
že byl rozhodnutím správního orgánu zkrácen na svých právech. Výjimkou je pouze zvláštní
žalobní legitimace k ochraně veřejného zájmu (§66 s. ř. s.).
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech z krácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“),
může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle §65 odst. 2 s. ř. s. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník
řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li,
že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Z obsahu žaloby a přiloženého rozhodnutí stěžovatele ze dne 8. 11. 2006, č. j.
R 79/2006/01-19805/2006/300 napadeného společnou žalobou žalobce UNITED BAKERIES
a. s. a společností DELTA PEKÁRNY a. s. nevyplývá, že by jím (a předtím rozhodnutím Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 27. 7. 2006, č. j. S 233C/03-11688/2006/620,
jako prvostupňovým správním orgánem) bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobci UNITED
BAKERIES a. s., tedy o jeho právech a povinnostech, neboť zcela jasně jím bylo rozhodnuto
ve vztahu ke společnosti DELTA PEKÁRNY a. s. Žalobce UNITED BAKERIES a. s. v žalobě
ani netvrdí, že by rozhodnutím žalovaného došlo k zásahu do jeho práv. Citované rozhodnutí
stěžovatele nabylo právní moci dne 9. 11. 2006, přičemž žalobce UNITED BAKERIES a. s.,
ani společnost DELTA PEKÁRNY a. s. a dokonce ani stěžovatel netvrdí, že by právní
subjektivita společnosti DELTA PEKÁRNY a. s. před nabytím právní moci rozhodnutí
stěžovatele (nebo někdy později) zanikla. Z dosavadního postupu žalobce UNITED BAKERIES
a. s. v tomto řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 Afs 17/2008, z postupu
společnosti DELTA PEKÁRNY a. s. v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 5 Afs 18/2008 a z veřejně dostupného Obchodního rejstříku nelze právní subjektivitu
společnosti DELTA PEKÁRNY a. s. zpochybnit. Z této skutečnosti vycházel i krajský soud.
K soukromoprávní transakci, ke které došlo, podle tvrzení žalobce UNITED BAKERIES a. s.
i společnosti DELTA PEKÁRNY a. s. v žalobě, po doručení rozhodnutí stěžovatele společnosti
DELTA PEKÁRNY a. s., tedy po právní moci rozhodnutí stěžovatele, to je po 9. 11. 2006,
s dohodnutými právními účinky k 31. 12. 2006, krajský soud nepřihlížel. Postu p krajského soudu
shledal Nejvyšší správní soud správným. Odpovědnosti za správní delikt v oboru práva veřejného
se nelze zásadně vyhnout poukazem na smluvní ujednání mezi účastníky soukromoprávního
(obchodního) vztahu. Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98
(na které odkazoval ve vyjádření ke kasační stížnosti i žalobce UNITED BAKERIES a. s.) dospěl
k závěru, že „Smlouvou o prodeji podniku přechází závazky vzniklé ze závazkových vztahů,
bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoliv však veřejnoprávní povinnosti.“
Tento závěr učinil Ústavní soud ve vztahu k daňové povinnosti, lze jej však použít i v daném
případě, neboť není pochyb o tom, že pokuta uložená stěžovatelem společnosti DELTA
PEKÁRNY a. s. za porušení povinnosti podrobit se provedení šetření, vyplývající pro ni z §21
odst. 4 a 5 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, tedy za správní delikt (ve výši
300 000 Kč) podle §22 odst. 1 písm. a) téhož zákona, je veřejnoprávní povinností.
Jen ta skutečnost, že společnosti DELTA PEKÁRNY a. s. a UNITED BAKERIES a. s.
(a další) po právní moci rozhodnutí stěžovatele (9. 11. 2006) uzavřely smlouvu o převodu části
podniků a součástí své smlouvy učinily i převod veškerých p ráv a závazků vkladatelů,
které existovaly v den účinnosti převodu částí podniků (31. 12. 2006) a které s částmi
převáděných podniků souvisely, přičemž právní subjektivita společnosti DELTA
PEKÁRNY a. s. trvala ke dni právní moci rozhodnutí stěžovatele a trvá i nadále, nezakládá
pro žalobce UNITED BAKERIES a. s. aktivní legitimaci k podání žaloby proti rozhodnutí
stěžovatele podle §65 odst. 1 s. ř. s. ani podle §65 odst. 2 s. ř. s. V tomto směru Nejvyšší správní
soud se závěrem krajského soudu souhlasí.
Vzhledem k výše učiněnému závěru vzniká otázka, zda krajský soud mohl žalobu žalobce
UNITED BAKERIES a. s. odmítnout, nebo ji eventuelně měl zamítnout, vzhledem k tomu,
jak posoudil postavení žalobce UNITED BAKERIES a. s. ve vztahu k rozhodnutí stěžovatele.
Nejvyšší správní soud už řešil tuto právní otázku např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 4 As 50/2004 - 59, v němž dospěl k těmto závěrům: „…postup podle §46 odst. 1 písm. c)
s. ř. s., …lze vyhradit toliko případům nedostatku procesní legitimace, například absence osoby
v právním slova smyslu na místě žalobce, nedostatku tvrzení o poškozených právech, nedostatku
tvrzení o tom, že napadené rozhodnutí bylo nezákonné, a jen zcela zjevným nedostatkům
legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb, okamžitě zpravidla již ze žaloby samotné (například
v těch případech, kdy žalobce tvrdí porušení práva, jehož již pojmově vůbec nemůže být
nositelem). …Pokud tomu tak není, musí soud návrh „propustit do řízení ve věci“, kdy teprve,
vyjde-li nedostatek aktivní legitimace najevo, bude s ohledem na tuto skutečnost rozhodnuto
ve věci rozsudkem. Neučiní-li tak, je jeho postup v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a znamená jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé (§109 odst. 3 věta za střed níkem s. ř. s.).“
V daném případě má Nejvyšší správní soud za to, že krajský soud postupoval správně,
když žalobu žalobce UNITED BAKERIES a. s. proti rozhodnutí stěžovatele odmítl podle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s. Mohl tak učinit na základě obsahu žaloby a k ní připojeného rozhodnutí
stěžovatele, aniž musel provádět v tomto směru dokazování. Skutečnosti, které odůvodňovaly
rozhodnutí krajského soudu, které učinil, vyplývaly z těchto písemností. Žalobce UNITED
BAKERIES a. s. je k podání žaloby proti rozhodnutí stěžovatele osobou zjevně neoprávněnou
ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Vzhledem k tomuto závěru se Nejvyšší správní soud
k dalším námitkám stěžovatele nevyjadřoval.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalovaného jako nedůvodnou zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalobce UNITED BAKERIES a. s. a měl by
proto právo na náhradu nákladů tohoto stadia řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
Vzhledem k okolnostem případu, kdy žalobce UNITED BAKERIES a. s. podal žalobu
proti rozhodnutí stěžovatele jako osoba zjevně neoprávněná a jeho žaloba musela být odmítnuta,
má Nejvyšší správní soud za to, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro rozhodnutí
podle §60 odst. 7 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., a náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žalobci UNITED BAKERIES a. s. nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu