ECLI:CZ:NSS:2009:5.APS.4.2009:32
sp. zn. 5 Aps 4/2009 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
VENTUREAL, s. r. o., se sídlem Vídeňská 121, Brno, zastoupený JUDr. Ing. Martinem
Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad kraje
Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2008, č. j. 31 Ca 119/2008 - 12,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2008, č. j. 31 Ca 119/2008 - 12,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 14. 8. 2008 u Krajského soudu v Brně domáhal ochrany
před nezákonným zásahem správního orgánu. Ten spatřoval v tom, že Krajský úřad kraje
Vysočina, odbor životního prostředí, vydal dle §10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů
na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů
na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní
prostředí“) nesouhlasné stanovisko ze dne 5. 6. 2008, č. j. KUJI 42200/2008/OZP/Fr, k záměru
„Větrný park Blatnice“ v rámci posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí
dle citovaného zákona. Vydáním předmětného stanoviska tedy mělo vůči žalobci dojít
k nezákonnému zásahu ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu se žalobce domáhal,
aby soud žalovanému uložil „zrušit výše uvedené stanovisko a nahradit jej souhlasným
stanoviskem“.
Krajský soud usnesením ze dne 9. 10. 2008, č. j. 31 Ca 119/2008 - 12, žalobu podle
§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítl [z povahy věci je však zřejmé, že měl na mysli důvod
pro odmítnutí dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jedná se patrně o chybu v psaní]. Byl toho názoru,
že řízení nemohlo proběhnout a shledal, že stanovisko dle §10 zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí nenaplňuje pojem zásahu ve smyslu §82 s. ř. s., a proto není z materiálního
ani formálního hlediska úkonem, na který by citované ustanovení soudního řádu správního
dopadalo. Za této situace měl krajský soud za to, že chybí základní podmínka řízení o žalobě
podle §82 s. ř. s., přičemž tento nedostatek je neodstranitelný. Krajský soud své rozhodnutí dále
odůvodnil následujícím způsobem:
K podání žaloby dle §82 s. ř. s. je aktivně legitimován každý, kdo tvrdí, že byl přímo
zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu,
který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu
přímo zasaženo, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování.
Za podstatné pro posouzení věci považoval krajský soud to, zda stanovisko dle §10
zákona o hodnocení vlivů na životní prostředí může být nezákonným zásahem ve smyslu §82
a násl. s. ř. s. Co se týká definice samotného nezákonného zásahu, odvolal se krajský soud
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2 Afs 17/2003 - 54,
www.nssoud.cz, kde Nejvyšší správní soud konstatoval, že samotný zákon přesnou definici
neobsahuje a zásah vymezuje velmi obecně a široce, neboť jednoznačné vymezení ani není
možné. Dále předmětný rozsudek obsahoval příkladmý výčet takových možných zásahů.
Nezákonný zásah v podobě nesouhlasného stanoviska pak žalobce dle krajského soudu
spatřoval v tom, že žalovaný nepostupoval nestranně a nezávisle, nerespektoval závěry obsažené
v dokumentaci EIA vyhotovené dle §8 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí ani závěry
obsažené v posudku na dokumentaci dle §9 téhož zákona; bez kladného stanoviska přitom
dle žalobce nelze reálně očekávat, že by následně bylo vydáno územní rozhodnutí a stavební
povolení.
Ve smyslu výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu však krajský soud
dospěl závěru, že stanovisko dle §10 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nelze
považovat za nezákonný zásah; na základě tohoto úkonu, který lze v určitém smyslu srovnat
s institutem znaleckého posudku, nemusí žalobce nic konat, ničeho se zdržet ani nic strpět.
Krajský soud také uvedl, že Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že předmětné
stanovisko nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 s. ř. s. a dané
stanovisko tak není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 1 As 13/2007 - 63, publikovaný pod č. 1461/2008 Sb.
NSS). Předmětné stanovisko lze přezkoumávat až v rámci konečného rozhodnutí, k němuž
je stanovisko podkladem a k zásahu do subjektivního práva stěžovatele dochází až v rámci tohoto
konečného rozhodnutí. V tomto směru krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 1 As 39/2006 - 55 a ze dne 14. 6. 2006, č. j. 2 As 59/2005 - 136,
oba dostupné na www.nssoud.cz.
Kromě výše uvedeného se krajský soud odvolal na další judikaturu Nejvyššího správního
soudu, dle které předmětné stanovisko není způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv
(§2 s. ř. s.), a proto proti němu nelze brojit ve správním soudnictví, a to ani prostřednictvím
žaloby ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. Takové podání proto má soud odmítnout. Není totiž splněna
podmínka řízení v podobě aktivní žalobní legitimace, tj. možnosti subjektu práva být žalobcem
v daném typu řízení. Pokud je zásah do práv žalobce vyloučen, je vyloučeno soudní řízení
a žaloba musí být odmítnuta, přičemž tento závěr dle krajského soudu není v rozporu
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007 - 68,
publikovaným pod č. 1382/2007 Sb. NSS, dle něhož aktivně legitimována k podání žaloby
na ochranu proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu je každá osoba,
která tvrdí, že byla tímto zásahem, pokynem či donucením přímo zkrácena na svých právech
a soud proto v rámci úvahy o splnění podmínek řízení zkoumá pouze toto tvrzení, nikoliv
už jeho důvodnost, neboť ta je předmětem vlastního meritorního posouzení. I z tohoto
rozhodnutí totiž vyplývá, že soud podání odmítne tam, kde je dotčení na právech pojmově
vyloučeno, jako tomu bylo v daném případě.
Žalobce („stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu včasnou kasační stížností. V ní
výslovně namítal stížní důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní
otázky soudem a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel dle svých slov bere na vědomí obsah krajským soudem citovaných rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, dle nichž není stanovisko dle §10 zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví a není způsobilé
zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatele. Na druhou stranu je však toho názoru,
že tyto závěry, stejně jako závěry uvedené v napadeném usnesení samotném, nejsou správné
a nereflektují obsah usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 2469/07.
Nejvyšší správní soud a v souladu s ním i krajský soud upírají předmětnému stanovisku
povahu rozhodnutí a vylučují možnost, že by jeho vydáním mohl být oznamovatel záměru
(zde stěžovatel) zkrácen na svých právech, a to pro předběžný charakter tohoto stanoviska.
Stěžovatel upozorňuje na to, že dle §10 odst. 4 zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí platí, že bez stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí nelze
vydat rozhodnutí nebo opatření nutná k provedení záměru v žádném správním nebo jiném řízení
nebo v jiném postupu dle zvláštních právních předpisů. Vydání nesouhlasného stanoviska navíc
fakticky znemožňuje, aby realizace posuzovaného záměru byla povolena. Předmětné stanovisko
je tedy nezbytnou podmínkou vydání rozhodnutí o povolení posuzovaného záměru
v navazujících správních řízeních a fakticky tedy zakládá právo oznamovatele úspěšně žádat
příslušné správní orgány o povolení záměru. Právě na tomto právu však byl stěžovatel zkrácen
a důvody pro vydání nesouhlasného stanoviska nemají oporu v zákoně. Zároveň bylo toto
stanovisko žalovaným vydáno při výkonu pravomoci v jedné z oblastí veřejné správy. Splňuje
tedy definiční znaky nezákonného zásahu správního orgánu dle §82 a násl. s. ř. s.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že argumentaci stěžovatele výše
specifikovaným rozhodnutím Ústavního soudu považuje za nepřesnou. Z tohoto usnesení lze jen
vyvozovat, že stěžovatelé nevyužili možnost obrany prostřednictvím žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu, netvrdí se v něm však nic o důvodnosti takového
případného návrhu.
Žalovaný přitom v daném případě bral v potaz, že dokumentace a posudek dle §8 a §9
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí obsahovaly závěr, podle něhož s realizací záměru
lze souhlasit; žalovaný však v souladu se zákonem opřel své stanovisko nejen o tyto dokumenty,
ale též o veřejné projednání a vyjádření zaslaná různými subjekty během procesu posuzování
vlivů na životní prostředí. Svůj postup žalovaný v nesouhlasném stanovisku odůvodnil.
Není také zřejmé, jakým způsobem mělo stanovisko přímo zasáhnout do práv
stěžovatele. Navíc správní orgán, který vydává příslušné rozhodnutí, není obsahem stanoviska
vázán. Dané stanovisko tvoří pouze jeden z podkladů pro konkrétní rozhodnutí. Dle logiky
stěžovatele by tak bylo možné napadat žalobami kterýkoli z podkladů správního rozhodnutí.
Žalovaný se domnívá, že zásah, kterým by subjekt mohl být přímo zkrácen na svých právech
dle §82 a násl. s. ř. s., by musel vůči takovému subjektu mít povahu závazného a zároveň
konečného úkonu veřejné moci. V opačném případě by pod §82 s. ř. s. byly podřaditelné úkony,
které soudní řád správní ze soudního přezkumu dle svého §70 vylučuje (úkony předběžné
povahy).
Stěžovatel podává kasační stížnost výslovně z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ovšem podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j.
3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS).
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud musel především rozhodnout, jestli posouzení toho, zda úkon
správního orgánu (zde tedy stanovisko dle §10 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí)
vůbec může být pojmově nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením ve smyslu §82
s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby, nebo otázkou existence podmínek řízení. Nejvyšší správní
soud již podobnou otázku řešil v rozsudku ze dne 20. 9. 2006, č. j. 3 Aps 3/2005 - 139,
publikovaném pod č. 1010/2007 Sb. NSS. Konkrétně zde uvedl, že „pokud soud zvažoval naplnění
jednotlivých znaků, kterými je definován nezákonný zásah, přičemž dospěl k závěru, že tomu v dané věci tak
není, nejedná se o nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nýbrž o nesplnění definičních
znaků nezákonného zásahu dle §82 s. ř. s. Žaloba je v důsledku nesplnění podmínek ust. §82 s. ř. s. podle
§87 odst. 3 s. ř. s. nedůvodná, nikoli neprojednatelná“. V již vzpomínaném rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007 - 68, publikovaném pod č. 1382/2007 Sb.
NSS, ostatně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že aktivně legitimována k podání žaloby
na ochranu proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu je každá osoba,
která tvrdí, že byla tímto zásahem, pokynem či donucením přímo zkrácena na svých právech.
Soud proto v rámci úvahy o splnění podmínek řízení zkoumá pouze toto tvrzení, nikoliv už jeho
důvodnost, neboť ta je předmětem vlastního meritorního posouzení.
Na druhou stranu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2007,
č. j. 4 Aps 5/2006 - 151, www.nssoud.cz, zamítl kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 1. 6. 2006, č. j. 62 Ca 16/2006 - 104, kterým krajský soud v právně obdobné situaci
odmítl žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože dospěl k závěru, že se jedná
o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Rovněž z judikatury citované krajským soudem
vyplývala možnost odmítnutí žaloby dle §82 s. ř. s. v případě řízení ve věci stanoviska podle §10
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (Nejvyšší správní soud zde pro úplnost dodává,
že krajský soud v tomto směru výslovně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 8. 2007, č. j. 1 As 13/2007 - 63, publikovaný pod č. 1461/2008 Sb. NSS, ve skutečnosti
se však jednalo o citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2008, č. j.
2 Aps 1/2008 - 77, publikovaného pod č. 1623/2008 Sb. NSS).
Z důvodu rozporné judikatury se věc stala předmětem posouzení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, který ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 -
247, www.nssoud.cz, uvedl, že „posouzení, zda úkon správního orgánu může být pojmově nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením ve smyslu §82 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí
ve věci samé), nikoli otázkou existence podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“. Ve stejném
usnesení rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dále uvedl, že „ustanovení §82 s. ř. s.
pod nadpisem „žalobní legitimace“ stanoví, že každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím,
a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu
domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování. Podle §85
s. ř. s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky nebo domáhá-li
se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný.
Postavení žalobce jako účastníka řízení o žalobě podle §82 s. ř. s. je (ve spojení s §33 odst. 1 s. ř s.,
podle něhož jsou účastníky řízení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný) nebo ti, o nichž to stanoví tento
zákon) dáno jeho tvrzením. Citované ustanovení §82 s. ř. s. tak pod nadpisem „aktivní legitimace“ vymezuje
okruh tvrzení, která musí žalobce podat, aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky, tj. dal vzniku
příslušnému procesně právnímu vztahu a vedl soud k rozhodnutí, tj. výroku směřujícímu k ochraně veřejného
subjektivního práva. V průběhu řízení je proto nutno zkoumat, zda žalobce tvrzenou aktivní věcnou legitimaci
k podání žaloby skutečně měl, resp., zda se žalovaný státní orgán tvrzeného zásahu do veřejných subjektivních
práv skutečně dopustil (zda je tedy skutečně věcně pasivně legitimován). V tomto smyslu je třeba institut aktivní
legitimace chápat v tradičním pojetí jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu
svědčí subjektivní právo nebo povinnost, o něž se v řízení jedná. Posouzení jednotlivých definičních znaků
tvrzeného nezákonného zásahu (zkrácení na právech, nezákonnost zásahu) představuje vždy úvahu ve věci samé,
která v konečném důsledku může vést nanejvýš k zamítnutí žaloby (se závěrem, že k tvrzenému zásahu vůči
žalobci nedošlo, nebo že k němu sice došlo, nebyl však nezákonný, anebo sice nezákonným byl, avšak žalobce jím
nebyl přímo zkrácen na svých subjektivních právech) - §87 odst. 3 s. ř. s. - nikoliv k jejímu odmítnutí
pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Jednotlivé definiční znaky aktivní legitimace k žalobě
podle §82 s.ř s. nepředstavují speciální formulace podmínek řízení, při jejichž „zjištěné absenci“ se klade
absolutní překážka postupu procesu, takže soud nemůže vydat rozhodnutí o věci, o kterou běží“.
V souladu s názorem rozšířeného senátu je v nyní posuzované věci třeba uzavřít,
že nenaplnění podmínek, jimiž je definován nezákonný zásah, nepředstavuje nedostatek
podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a žaloba proto může být nedůvodná,
nikoliv však neprojednatelná. Usnesení krajského soudu, kterým byla žaloba podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. odmítnuta, je proto nezákonné. Právě z tohoto důvodu je na místě usnesení
krajského soudu zrušit.
Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že již v rozsudku ze dne
3. 6. 2004, č. j. 2 Afs 17/2003 - 54, www.nssoud.cz (na který odkazoval i krajský soud),
konstatoval, že „definici zásahu zákon neobsahuje, zásah vymezuje velmi obecně a široce. Přesná definice ani
není možná, protože pod pojem zásahu spadá velké množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou
různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla,
např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy
ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd.; tedy obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto
jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti
se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak
vyjádřeného) pokynu či příkazu“.
Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007
- 68, publikovaného pod č. 1382/2007 Sb. NSS (v části, jež nebyla překonána výše citovaným
rozhodnutím rozšířeného senátu), „v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu pak je třeba konkrétně
zkoumat, zda stěžovatelem tvrzený zásah splňuje tzv. definiční znaky zásahu uvedené v §82 s. ř. s., neboť není
možno se domáhat ochrany před jakýmkoliv zásahem, ale pouze před takovým, který, jak uvedl Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, publikovaném pod č. 603/2005 Sb. NSS,
kumulativně splňuje následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech
(2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (tj. „zásahem“ správního orgánu
v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), který byl zaměřen přímo proti němu
nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho
důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li, byť jen jediná z uvedených
podmínek splněna, nelze ochranu podle §82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“
V daném případě však nelze seznat v prvé řadě splnění čtvrté podmínky pro úspěšnost
žaloby – nedochází totiž k přímému zásahu, pokynu nebo donucení (zásahu v širším slova
smyslu) vůči stěžovateli, neboť, jak již uvedl krajský soud, na základě daného stanoviska nemusí
stěžovatel nic konat, ničeho se zdržet ani nic strpět. Zásah správního orgánu, proti němuž lze
úspěšně brojit předmětnou žalobou, musí mít podobu bezprostředního omezení autonomní sféry
jednotlivce, což tzv. stanovisko EIA nesplňuje. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu, stanovisko dle §10 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí představuje
pouze podkladový akt, úkon předběžné povahy, který sám o sobě nezasahuje do veřejných
subjektivních práv stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007,
č. j. 1 As 13/2007 - 63, publikovaný pod č. 1461/2008 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 5. 2008, č. j. 2 Aps 1/2008 - 77, publikovaný pod č. 1623/2008 Sb.
NSS). Toto stanovisko nebrání stěžovateli v zahájení navazujících správních řízení, není pro jejich
výsledek závazné a je přezkoumatelné ve správním soudnictví v rámci přezkoumání konečného
správního rozhodnutí. Tím je také zajištěna ochrana veřejných subjektivních práv stěžovatele.
Případná není ani argumentace stěžovatele usnesením Ústavního soudu ze dne
17. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 2469/07, http://nalus.usoud.cz, neboť v případě daného usnesení,
jímž byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, se řízení před Ústavním soudem týkalo
nikoli samotného stanoviska dle §10 zákona o hodnocení vlivů na životní prostředí, ale postupu
v procesu posuzování vlivů záměrů na životní prostředí dle §4 a násl. zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí (konkrétně vynechání oznámení dle §6 předmětného zákona); týkalo se tedy
nikoli „výstupu“, ale „postupu“ v procesu posuzování.
K problematice citovaného usnesení Ústavního soudu se Nejvyšší správní soud ostatně
vyslovil v právně obdobné věci již ve svém rozsudku ze dne 15. 5. 2008, č. j. 2 Aps 1/2008 - 77,
publikovaném pod č. 1623/2008 Sb. NSS, v němž uvedl, že „nelze dát stěžovatelům za pravdu
ani tam, kde argumentují pomocí usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 2469/07,
dostupné z nalus.usoud.cz. Předně je třeba poukázat na formu tohoto rozhodnutí – usnesení, kterým bylo podání
odmítnuto pro nepřípustnost. Ta byla shledána z důvodů, že stěžovatelé v daném případě před podáním ústavní
stížnosti nevyužili všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje. To vše podle zásady,
dle níž ústavní stížnost připadá do úvahy až subsidiárně, jako poslední možnost nápravy.
Judikatura Ústavního soudu v daném případě je totiž jiná. V nálezu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn.
IV. ÚS 158/99, publ. ve Sb. n. u. ÚS, sv. 14, č. 40, s. 355, Ústavní soud uvedl: „posudky, stanoviska
či vyjádření vykonavatelů veřejné správy, jejichž účelem je uplatnění hledisek ochrany zájmů, které tito
vykonavatelé reprezentují, nejsou praxí ani teorií považovány za rozhodnutí. Teorie je řadí mezi tzv. jiné správní
úkony, které nezakládají, nemění, neruší ani autoritativně nepotvrzují konkrétní právní vztahy.“ V usnesení
ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 637/06, nalus.usoud.cz, se Ústavní soud ztotožnil s názorem,
že přezkoumáním podkladového stanoviska ve smyslu zákona o EIA až v rámci soudního přezkumu rozhodnutí
o žádosti o povolení záměru není nijak zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele“.
Jakkoliv se na základě shora nastíněných obecných úvah zdá, že krajský soud nepochybil
v základu argumentace vylučující možnost úspěšně brojit proti samotnému (nesouhlasnému)
stanovisku dle §10 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí jakožto nezákonnému zásahu,
odmítnutím žaloby připravil stěžovatele o právo na projednání věci a vypořádání jeho žalobních
tvrzení. Nejvyšší správní soud připomíná, že odmítnutí žaloby má pro stěžovatele jiné právní
důsledky než zamítnutí žaloby. Pochybení krajského soudu proto nelze posoudit jako formální
nedostatek, který by neměl vliv na práva a povinnosti stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 9. 2006, č. j. 3 Aps 4/2005 - 63, www.nssoud.cz).
Je však třeba opětovně poznamenat, že přezkoumání předmětného stanoviska soudem
může stěžovatel dosáhnout v rámci přezkumu rozhodnutí o povolení záměru (v daném případě
tedy územního rozhodnutí ve věci umístění předmětné stavby, rozhodne-li se stěžovatel svým
návrhem takové řízení zahájit).
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost, pokud jde o otázku existence podmínek
řízení, důvodnou, nezbývá mu tedy, než v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Brně vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: P roti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Lenka Matyášová.
předsedkyně senátu