ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.118.2008:76
sp. zn. 5 Azs 118/2008 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D.,
JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. D., Mgr. Dagmar
Dřímalovou Rezkovou, advokátkou se sídlem Muchova 9, Praha 6, 160 00, Česká republika, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, 170 34, Česká republika, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2008, č. j. OAM-284/LE-C06-L06-2008, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008, č. j. 4 Az 12/2008
– 50,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008, č. j. 4 Az 12/2008 – 50
se ruší a v ě c se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl
žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2008, č. j. OAM-284/LE-C06-L06-
2008, kterým žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Hlavní
argumentem žalovaného byl závěr, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany
ve snaze vyhnout se vydání do Ruské federace, jakož i předání k trestnímu stíhání do Ruské
federace. O udělení mezinárodní ochrany mohl požádat žalobce dříve, neboť na území ČR
pobývá od roku 2003. Žádost podal až poté, co viděl aktuální průběh vydávacího řízení a dále
zjistil, že české justiční orgány podaly návrh na převzetí trestního stíhání justičními orgány Ruské
federace. Meritorním posouzením, zda byly naplněny podmínky stanovené v §12 a §14a zákona
o azylu, se žalovaný vzhledem k aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu nezabýval.
Žalobce ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že do ledna 2003 byl stoupencem
Svazu pravicových sil, veřejně kritizoval politiku současného prezidenta Putina. Spolupracoval
jako regionální zástupce novinářky A. P. pro níž sbíral svědectví, fotografie od účastníků války
v Čečensku. Následně tyto materiály zveřejňoval na internetu. Na internetu taktéž zveřejňoval
materiály o korupci mezi regionálními veřejnými činiteli a vyššími důstojníky policie. Opakovaně
mu v souvislosti s touto činností bylo vyhrožováno důstojníky policie, byl bezdůvodně několikrát
zadržován. Proti jeho příteli bylo zahájeno trestní stíhání a žalobce byl předvolán jako svědek na
policii. Potom jej kontaktovala vyšetřovatelka správy ministerstva vnitra Omské oblasti, požádala
stěžovatele o schůzku, na které mu sdělila, že na ni nadřízený vyvíjí nátlak a nutí ji, aby bez
důvodů a důkazů sdělila žalobci obvinění ze stejného trestného činu. Proto se stěžovatel rozhodl
odjet. Koncem ledna 2003 přijel do ČR , začal zde podnikat. Zároveň pokračoval ve své politické
činnosti a svými články podporoval opozici prostřednictvím internetu. Pokračoval ve
zveřejňování informací kritizujících režim Putina. Ve snaze dostat žalobce zpět na území Ruska,
bez sdělení obvinění, bez důkazů, byl obvodním soudem v Omsku dne 30. 4. 2003 vydán příkaz
k zatčení stěžovatele. Generální prokuratura Ruská federace požádala Ministerstvo spravedlnosti
ČR o vydání stěžovatele do Ruska k trestnímu stíhání. Dne 31. 10. 2006 byl usnesením
pozorovacího soudu zrušen příkaz k zatčení žalobce. V ČR má stěžovatel manželku a syna, kteří
mají české občanství. O azyl v roce 2003 žalobce nepožádal, protože azyl nepotřeboval, byl zde
legálně, měl vízum. Také nepředpokládal, že bude snaha za každou cenu jej dostat na území
Ruské federace k neexistujícímu trestnímu stíhání a bude na něj vydán zatýkací příkaz. Nyní se
rozhodl o azyl požádat, protože bylo proti němu zahájeno trestní stíhání a hrozí mu vydání do
Ruské federace. Domnívá se, že v případě návratu bude pronásledován pro své politické názory,
protože se nevzdá práva kritizovat situaci na území Ruské federace. Usnesením Městského soudu
Nt 419/2004 ze dne 26. 4. 2005 bylo rozhodnuto o vzetí žalobce do vydávací vazby. Stěžovatel
byl v Ruské federaci stíhán pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit tím, že koncem
měsíce června 2001 přiměl osobu jménem Š. V.I., aby na internetu zveřejnil inzerát, podle něhož
společnost Zapsibněftěsbyt prodává hořlavé a mazací materiály, přičemž si oba byli vědomi, že
nemají možnost zmíněné materiály prodat. Žalobce vybral od zákazníků zálohy, které si ponechal
a ze země uprchl. Tímto jednáním způsobil škodu 2 093 331 rublů.
Žalovaný dále zjistil, že Krajským zastupitelstvím v Ústí nad Labem dne 13. 10. 2007 byla
podána obžaloba na žalobce pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250
odst. 1, 4 trestního zákona ČR, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2, že v období od 8. 4. 2005
do 9. 11. 2006 prostřednictvím nabídek na internetu, jménem existujících obchodním firem,
ale bez jejich souhlasu a vědomí, nabízeli dodávku strojů a zařízení společnostem na území Ruské
federace. Poté, co došlo k dohodě, požadovali zaslání zálohy kupní ceny, které použili pro svou
potřebu, aniž by realizovali dodávku zboží. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 13. 11. 2006.
Vzhledem k tomu, že všichni poškození a podstatní svědci, se nacházeli na území Ruské federace,
jevilo se vhodné předat trestní věc orgánům ruské federace. Na základě správního řízení žalovaný
dospěl k závěru, že je na místě aplikovat ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu, neboť bylo
ve správním řízení objasněno, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany ve snaze
vyhnout se vydání do Ruské federace, jakož i předání k trestnímu stíhání do Ruské federace.
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou, kterou městský soud kasační stížností
napadeným rozsudkem zamítl. Shledal, že podmínky pro aplikaci ustanovení §16 odst. 2 zákona
o azylu byly naplněny. Dále konstatoval, že tvrzení žalobce o tom, jaké zaujímá názory
na nedemokratický režim v Ruské federaci a jakým způsobem své názory zveřejňuje na internetu
se jeví jako účelové.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu jednání před soudem nebyla vedena
řádná protokolace, příp. nebyl pořízen audiozáznam tak, aby byla zaznamenána výpověď
stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčený, že celý rozsudek byl již předem připravený, neboť soud
vůbec nepřipustil stěžovatelem učiněné návrhy na doplnění dokazování (tj. zejména listiny,
které stěžovatel předložil při soudním jednání). Právní zástupkyně stěžovatele dne 5. 9. 2008
učinila návrh na přerušení řízení z důvodu podané žádosti stěžovatele o udělení státního
občanství ČR. Současně požádala o odročení jednání a učinila návrh na doplnění důkazů. Městský
soud žádné rozhodnutí ve věci podaného návrhu na přerušení řízení neučinil. Taktéž nerozhodl
o návrhu na doplnění důkazů, resp. k odmítnutí těchto návrhů se nevyjádřil ani v napadeném
rozsudku. Dle názoru stěžovatele městský soud nedostatečně zjistil skutkový stav. V odůvodnění
napadeného rozsudku soud uvádí, že stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany dne
8. 4. 2008, tj. v době, kdy byl vazebně stíhán a byl umístěn do vydávací vazby. Rozhodnutím
Ministra spravedlnosti ČR ze dne 23. 1. 2007 však bylo vydání k trestnímu stíhání do Ruské
federace odloženo do doby skončení trestního řízení na území ČR.
K aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu stěžovatel namítá, že se v Ruské federaci nedopustil
žádného jednání, které by vykazovalo znaky trestného činu, na jehož základě by mohl být vydán
k trestnímu stíhání do Ruské federace. Žádost o vydání do Ruské federace je založena
na smyšlené trestné činnosti stěžovatele, které se nikdy nedopustil a to s jediným cílem, dostat
stěžovatele zpět do Ruské federace a tam jej zlikvidovat. Stěžovatel v průběhu správního řízení
předložil listinné důkazy, že jeho strýc je prezidentem fondu podporujícího stranu bývalého
prezidenta Putina Jednotné Rusko. Policejní orgány Ruské federace se snažily dostat stěžovatele
do Ruské federace s cílem zmařit jeho volební kampaň, neboť stěžovatel byl stoupencem
opoziční strany Gariho Kasparova Jiné Rusko. Stěžovatel předložil i listiny, že spolupracoval
se zavražděnou novinářkou A. P., které poskytoval informace o korupci, zfalšovaných volbách,
únosech a vraždění lidí v Čečensku. Dále předložil důkazy o tom, že byl při výsleších bez
advokáta, byl bit, mučen nasazováním plynové masky. Soud dále nevzal v potaz sdělení
Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 11. 3. 2008. Stěžovatel tak má důvodné
pochybnosti, zda se soud s těmito listinami seznámil před vydáním rozsudku. Stěžovatel namítá,
že správní řízení bylo velmi krátké a rychlé, trvalo pouhých 7 dní. Za tak krátkou dobu
si stěžovatel nemohl obstarat listiny, kterými mohl prokázat svá tvrzení, stejně tak si nemohl
zvolit právního zástupce, čímž byla porušena stěžovatelova ústavní práva. Stěžovatel v ČR založil
rodinu, manželka i syn jsou občany ČR, stěžovatel zde legálně podnikal. Svědčí mu tedy i důvody
humanitární. O mezinárodní ochranu požádal až poté, kdy pochopil, že soud rozhodující o jeho
vydání do země původu nebere v potaz jím uplatněné námitky, v řízení neodstranil zjevné
procesní nedostatky žádosti o vydání, nevyjasnil rozpory v listinných důkazech.
Zákon o azylu nestanoví, ve kterém okamžiku je žadatel o mezinárodní ochranu povinen
požádat. Stěžovatel namítá, že žádost nepodal z důvodu, aby se vyhnul trestnímu stíhání,
ale z důvodu, že v zemi původu mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení
§14a odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatel byl v zemi původu pronásledován dle §12 zákona
o azylu. Stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti. Navrhuje
rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 27. 11 .2008. Uvádí, že z okolností případu
je zjevné, že stěžovatel podal svou žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany až za situace,
kdy mu hrozilo vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. V případě stěžovatele bylo
rozhodnuto příslušnými orgány o povolení jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace
pro spáchání trestného činu podvodu s odložením realizace do doby skončení trestního stíhání
vedeného proti stěžovateli tentokrát na území ČR a to taktéž pro podezření ze spáchání trestného
činu podvodu. Stěžovatel mohl podat žádost dříve, neboť se na území ČR zdržoval od roku
2003. Stěžovatel měl možnost se ve správním řízení vyjádřit k důvodům podání žádosti. Namítá-
li stěžovatel udělení humanitárního azylu, je tato námitka dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě předesílá, že nerozhodoval o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu (městského soudu) o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní
ochrany (dříve azylu) má odkladný účinek ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož
výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost přijatelnou z důvodu zásadního
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele (čtvrtý důvod
přijatelnosti).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žádost o udělení mezinárodní ochrany nepodal
pouze z důvodu, aby se vyhnul trestnímu stíhání, ale z důvodu, že v zemi původu mu hrozí
skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení §14a odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatel má
za to, že byl v zemi původu pronásledován dle §12 zákona o azylu. Tyto skutečnosti tvrdil
již ve správním řízení.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48,
publikovaném pod č. 1724/2008 Sb. NSS judikoval, že §16 odst. 2 zákona o azylu vykládaný
v souladu s čl. 13 a 18 kvalifikační směrnice (2004/83/ES) a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j)
procedurální směrnice (2005/85/ES) vyžaduje aplikaci třístupňového testu: (1) zda hrozí žadateli
vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; (2) zda mohl žadatel požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve; a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost
o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně;
v případě nesplnění byť jedné z nich nelze §16 odst. 2 zákona o azylu aplikovat.
Na základě výše uvedeného třístupňového testu vyplývajícího z §16 odst. 2 zákona
o azylu Nejvyšší správní soud považuje v projednávané věci za nesporné, že stěžovateli hrozí
vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny a že mohl podat žádost o mezinárodní ochranu
dříve. Spornou je pouze otázka, zda stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu „pouze“
s cílem vyhnout se vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Ačkoliv stěžovatel
v pohovoru se žalovaným uvedl skutečnosti, které by mohly být azylově relevantní (zdejší soud
se na tomto místě nikterak nevyjadřuje k tomu, zda tyto důvody jsou dostatečné pro udělení
azylu), žalovaný ani městský soud se těmito skutečnostmi vůbec nezabývali.
Rozhodnutí žalovaného i rozsudek městského soudu jsou tedy nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, a to konkrétně pro absenci posouzení třetího kritéria třístupňového testu
vyplývajícího z §16 odst. 2 zákona o azylu, tj. zda stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu
„pouze“ s cílem vyhnout se vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Jak konstatoval
Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48,
„§16 odst. 2 zákona o azylu tudíž nelze vykládat jako další vylučující klauzuli; vylučující klauzule jsou
taxativně vymezeny v čl. 12 a 17 kvalifikační směrnice (v zákoně o azylu pak v §15 a §15a) a rozšíření
důvodů pro vyloučení z mezinárodní ochrany by bylo v rozporu s komunitárním právem“ [bod IV. b) tohoto
rozsudku].
Při posouzení zákonnosti aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu bude městský soud
povinen aplikovat kritéria pro splnění třetího bodu testu stanovená ve výše uvedeném rozsudku
ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, tj. zejména věrohodnost tvrzení o důvodech
pro mezinárodní ochranu a relevantnost tvrzené hrozby vzhledem k informacím o zemi původu.
Namítal- li stěžovatel vadu soudního řízení, když městský soud nerozhodl o návrhu
stěžovatele na přerušení řízení, nelze s ním souhlasit. Ze soudního spisu vyplývá, že městský soud
při jednání konaném dne 26. 9. 2008 rozhodl o návrhu na přerušení tak, že mu nevyhověl. Dle
protokolu o jednání bylo o návrhu rozhodnuto a poté soud své rozhodnutí stručně odůvodnil.
Takovýto postup je v souladu s ustanovením §48 odst. 2 s. ř. s., které soudu umožňuje, nikoli
přikazuje řízení přerušit v případech citovaným ustanovením upravených. Nelze taktéž shledat
důvodnou výtku stěžovatele ohledně absence řádné protokolace, neboť z protokolu, který byl
přepsán pracovnicí soudu z diktafonového záznamu nevyplývá, že by stěžovatel proti protokolaci
jakkoli brojil. Právní zástupce žalobce v závěrečné řeči pouze zdůraznil, „že zřejmě bylo chybně
protokolováno, že strana Nové Rusko zastupuje Vladimíra Putina, není tomu tak, je jejím
předsedou.“
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto napadený rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s). O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu