ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.31.2009:67
sp. zn. 5 Azs 31/2009 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. V., zast. Mgr. Radimem Struminským,
advokátem se sídlem Svornosti 2, Havířov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 20. 1. 2009, č. j. 64 Az 73/2007 – 28,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2009, č. j. 64 Az 73/2007 - 28,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna advokáta Mgr. Radima Struminského se u r č u je částkou 5712 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 7. 2007, č. j. OAM-1-542/VL-18-19-2007, byla
zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Hlavní argumentem
žalovaného byl závěr, že žalobce pobýval na území České republiky nelegálně od 16. 8. 2006
(do té doby žalobce pracoval v České republice legálně na základě pracovního povolení), přičemž
žádost o mezinárodní ochranu podal až dne 12. 7. 2007 poté, co mu bylo cizineckou policií
uděleno správní vyhoštění (rozhodnutím ze dne 30. 6. 2007).
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě, ve které
napadl zamítnutí své žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2
zákona o azylu. Dále žalobce (1) brojil proti absenci výroku o neudělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu; (2) brojil proti absenci výroku o nevztažení překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu; a (3) namítal porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2 , §46
a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Žalobce rovněž žádal o ustanovení
zástupce.
Krajský soud v Ostravě nejprve usnesením ze dne 1. 2. 2008, č. j. 64 Az 73/2007 - 23,
rozhodl, že se žalobci advokát neustanovuje, neboť žalobce neprokázal své majetkové a osobní
poměry.
Posléze Krajský soud v Ostravě žalobu rozsudkem ze dne 20. 1. 2009, č. j. 64 Az 73/2007
- 28, zamítl, neboť shledal všechny podmínky pro aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu
za naplněné. K výše uvedeným žalobním bodům se blíže nevyjádřil; toliko konstatoval, že „nebylo
prokázáno, že by žalobce splňoval některou z podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, když jeho snahou bylo
pouze legalizovat si pobyt v České republice po uložení správního vyhoštění“. Krajský soud rovněž neshledal
žádné porušení správního řádu.
Žalobce („stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž uvedl
důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel především namítal, že žalovaný se ve svém rozhodnutí vůbec nevyjádřil
k možné aplikaci ustanovení o humanitárním azylu a o existenci překážek vycestování, krajský
soud měl tedy jeho rozhodnutí zrušit jako nepřezkoumatelné. Dále stěžovatel namítá, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech,
resp. je s nimi v rozporu a i pro tuto vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí
zrušit. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil podmínky pro ustanovení
zástupce, stěžovatel dle svého názoru nemusel prokazovat své majetkové poměry, neboť byl jako
účastník řízení o mezinárodní ochraně ex lege oprávněn k ustanovení zástupce z řad advokátů.
Tento závěr stěžovatel odvozoval od skutečnosti, že žadatel o mezinárodní ochranu je dle §11
odst. 2 písm. ch) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích osvobozen od soudních
poplatků. Stěžovatel měl tedy být v řízení zastoupen advokátem, postupem soudu byl zkrácen
na svých právech. Konečně stěžovatel krajskému soud vytýká, že se v odůvodnění svého
rozsudku nikterak nevypořádal s žalobními body týkajícími se absence výroku, jež by se vztahoval
k §14 a §91 zákona o azylu.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel k první a poslední stížní námitce v souvislosti
s humanitárním azylem dle §14 zákona o azylu poukazoval na svůj špatný zdravotní stav
způsobený tím, že byl dne 26. 11. 2008 sražen na přechodu pro chodce osobním automobilem,
což dokládá lékařskou zprávou. Svůj špatný zdravotní stav považuje stěžovatel za důvod „hodný
zvláštního zřetele“ ve smyslu §14 zákona o azylu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, přičemž odkázal na své
rozhodnutí a stručně zopakoval důvody, na nichž své rozhodnutí založil.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb.
NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně
prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost přijatelnou z důvodu zásadního
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele (čtvrtý důvod
přijatelnosti).
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48,
publikovaném pod č. 1724/2008 Sb. NSS totiž judikoval, že §16 odst. 2 zákona o azylu
vykládaný v souladu s čl. 13 a 18 kvalifikační směrnice (2004/83/ES) a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j)
procedurální směrnice (2005/85/ES) vyžaduje aplikaci třístupňového testu: (1) zda hrozí žadateli
vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; (2) zda mohl žadatel požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve; a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost
o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně;
v případě nesplnění byť jedné z nich nelze §16 odst. 2 zákona o azylu aplikovat.
Na základě výše uvedeného třístupňového testu vyplývajícího z §16 odst. 2 zákona
o azylu Nejvyšší správní soud považuje v projednávané věci za nesporné, že stěžovateli hrozí
správní vyhoštění a že mohl podat žádost o mezinárodní ochranu dříve. Spornou je pouze otázka,
zda stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu „pouze“ s cílem vyhnout se správnímu
vyhoštění. Ačkoliv stěžovatel v pohovoru se žalovaným uvedl skutečnosti, které by mohly být
relevantní z hlediska mezinárodní ochrany (zdejší soud se na tomto místě nikterak nevyjadřuje
k tomu, zda tyto důvody jsou dostatečné pro udělení azylu či doplňkové ochrany), žalovaný
ani krajský soud se těmito skutečnostmi vůbec nezabývali. Rozhodnutí žalovaného i rozsudek
krajského soudu jsou tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a to konkrétně pro absenci
posouzení třetího kritéria třístupňového testu vyplývajícího z §16 odst. 2 zákona o azylu,
tj. zda stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu „pouze“ s cílem vyhnout se správnímu
vyhoštění. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, „§16 odst. 2 zákona o azylu tudíž nelze vykládat jako další vylučující klauzuli;
vylučující klauzule jsou taxativně vymezeny v čl. 12 a 17 kvalifikační směrnice (v zákoně o azylu pak v §15
a §15a) a rozšíření důvodů pro vyloučení z mezinárodní ochrany by bylo v rozporu s komunitárním právem“
[bod IV. b) tohoto rozsudku].
Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že žadatel v žalobě namítal absenci výroku
o (v době rozhodování správního orgánu již zrušených) překážkách vycestování podle §91
zákona o azylu, neboť Nejvyšší správní soud judikoval, že pokud žalobce namítá v žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu ve věci mezinárodní ochrany, že měly být shledány překážky
vycestování podle §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, přestože se na jeho věc vztahuje již znění
zákona o azylu po novele č. 165/2006 Sb., jíž byl §91 zrušen, je krajský soud povinen
interpretovat tuto žalobní námitku ve světle nového právního institutu, jímž byly překážky
vycestování nahrazeny (byť nejde o zcela shodný institut), a tedy přezkoumat rozhodnutí
správního orgánu i z hlediska možného udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona
o azylu, ve znění po novele č. 165/2006 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 12. 2008, č. j. 5 Azs 83/2008 - 65, www.nssoud.cz).
Při posouzení zákonnosti aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu bude v dalším řízení nutno
aplikovat kritéria pro splnění třetího bodu testu stanovená ve výše uvedeném rozsudku ze dne
15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, tj. zejména posoudit dobu, jež uplynula od chvíle,
kdy žadatel začal pobývat na území České republiky nelegálně, do udělení rozhodnutí o správním
vyhoštění, věrohodnost tvrzení o důvodech pro mezinárodní ochranu a relevantnost tvrzené
hrozby vzhledem k informacím o zemi původu. V rámci třetího bodu výše zmíněného testu
je nutné posoudit jak azyl podle §12 zákona o azylu, tak doplňkovou ochranu podle §14a téhož
zákona. Jinými slovy, žádost o udělení mezinárodní ochrany je zjevně nedůvodná podle §16
zákona o azylu pouze tehdy, pokud je zjevně nedůvodná jak z hlediska azylu, tak z hlediska
doplňkové ochrany (v případě §16 odst. 2 zákona o azylu se pak azyl i doplňková ochrana
posuzují v rámci třetího bodu testu).
Kasační námitky směřující proti absenci odůvodnění ohledně doplňkové ochrany
ve smyslu §14a zákona o azylu je tudíž důvodná, stejně jako námitka nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu ve vztahu k žalobní námitce týkající se neudělení humanitárního azylu
dle §14 zákona o azylu. Krajský soud skutečně na tuto námitku nijak nereagoval, a to
ani odkazem na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu k této otázce.
Pokud jde o námitku, podle níž žalovaný vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového
stavu, tato je formulována zcela obecně, Nejvyšší správní soud se k ní nemůže blíže vyjádřit také
vzhledem k tomu, že konstatoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nedostatek
důvodů. Jakmile budou z rozhodnutí žalovaného patrné jeho závěry ve vztahu k možným
důvodům pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany v této věci, bude možné posoudit, zda mají
tyto závěry dostatečnou oporu ve spise, tedy v řádně zjištěném skutkovém stavu věci.
Námitka směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 1. 2. 2008, č. j. 64 Az 73/2007 -
23, jímž stěžovateli nebyl pro řízení o žalobě ustanoven zástupce, nemůže být úspěšná. Krajský
soud o žádosti na ustanovení zástupce řádně rozhodl a své rozhodnutí odůvodnil. Proti tomuto
rozhodnutí byl stěžovatel oprávněn brojit kasační stížností, což neučinil, nemůže tedy zákonnost
rozhodnutí o neustanovení zástupce zpochybňovat až v kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu o věci samé.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost z celkového hlediska důvodnou
a s ohledem na tuto skutečnost napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). O náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2
s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu řízení,
je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta
stěžovatele, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje ustanoveného
advokáta sice totiž patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu nákladů
řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 2 s. ř. s. - v případě
náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozsudku krajského soudu -
rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 5712 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném
od 1. 9. 2006, a dále dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu,
vše zvýšeno v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. o částku odpovídající DPH 19%].
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. července 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu