ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.6.2009:88
sp. zn. 5 Azs 6/2009 - 88
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: B. O., zastoupen JUDr. Marií Cilínkovou,
advokátkou se sídlem v Praze, AK Bolzanova 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008, č. j. 46 Az 17/2008 – 25, o kasační stížnosti Organizace pro
pomoc uprchlíkům, o. s., se sídlem Kovářská 4, Praha 9 proti výroku II. rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008, č. j. 46 Az 17/2008 – 25
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Kasační stížnost Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s. se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna advokátky JUDr. Marie Cilínkové, se sí dlem v Praze, AK Bolzanova 1
se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-60/LE-BE03-BE07-2008 ze dne 21. 1. 2008.
Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím zamítl žádost o udělení mezinárodní ochrany stěžovateli
jako zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož
i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád
přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení
může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí
o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu
tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení
a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko
v případě důvodů výjimečných.“
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že se ani žalovaný ani soud nezabývali faktickou
vynutitelností práva a jeho ochrany v zemi původu stěžovatele. Ochrana práv není pro občany
na Ukrajině dostupná. Stěžovatel tvrdil, že mu na Ukrajině z důvodu dluhů hrozí nebezpečí
na zdraví a životě. Za situace, kdy se správní soudy shodují na tom, že azyl se poskytuje jako
mezinárodněprávní ochrana tehdy, kdy vlastní stát není schopen ochranu před útoky poskytnout,
nebo takové útoky trpí, měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. S ohledem na skutečnost,
že správní orgán i krajský soud posoudily situaci stěžovatele jako právně bezvýznamnou,
aniž by se zabývaly faktickým fungováním mocenských struktur na Ukrajině, jsou obě rozhodnutí
nepřezkoumatelná, zejména pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
je dána taktéž tím, že krajský soud v odůvodnění odkazuje na zjištění žalovaného, aniž o nich
podává bližší výklad a úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil. Stěžovatel požádal o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského
soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. ve věcech 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006,
1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz)
V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že co se týče rozsahu zjišťování
skutkového stavu věci a opatřování důkazů ohledně situace v zemi původu, včetně okolností
azylově relevantních, ze strany správního orgánu, existuje ustálená judikatura, podle které
má správní orgán povinnost zjistit skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu řízení o mezinárodní ochraně uvedl; srov. především rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz. Pokud v řízení o udělení
mezinárodní ochrany vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 zákona o azylu,
pak správní orgán bez dalšího žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně
nedůvodnou. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 téhož zákona. Zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu tedy znamená, že neproběhlo
dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného zákona;
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71,
www.nssoud.cz. Obdobnou otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz, v rozsudku ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 15. 9. 2005,
č. j. 7 Azs 138/2005 - 69, www.nssoud.cz.
Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu a též rozhodnutí
soudu, když se tyto nezabývaly faktickým fungováním mocenských struktur na Ukrajině
a faktickou vynutitelností práva a bez toho konstatovaly, že stěžovatel není v zemi původu
pronásledován, je nutno uvést, že ve správním řízení leželo břemeno tvrzení azylově relevantních
důvodů především na stěžovateli (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2005,
č. j. 6 Azs 224/2004 - 37, dostupný z www.nssoud.cz). Za situace, kdy stěžovatel fakticky žádné
azylově relevantní důvody neuváděl a ve své žádosti o azyl se zmiňoval pouze o problémech
s mafií, které dluží peníze, za situace, kdy se ani nepokusil obrátit s žádostí o pomoc na příslušné
orgány, nelze žalovanému ani soudu vytýkat, že se nezabývali možností ochrany stěžovatele
v zemi původu a neposuzovali policejní systém a funkčnost justiční ochrany. Nadto je Nejvyšší
správní soud nucen připomenout, že dle ustálené judikatury případná neutěšená situace se stavem
dodržování lidských práv v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu sama o sobě nezakládá
důvod pro její udělení dle §12 zákona o azylu. Jak již tento soud mnohokráte zdůraznil, právně
významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany se jeví
konkrétní situace stěžovatele a důvody, pro které o azyl žádá.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem advokát. V takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby po 2100 Kč,
a sice za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění kasační
stížnosti ze dne 29. 9. 2008 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna
advokáta činí 4800 Kč. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává celková odměna a náhrada hotových
výdajů řízení o kasační stížnosti ve výši 4800 Kč. Protože advokát soudu doložil, že je plátce daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se přisouzená částka o částku odpovídající dani,
kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně
vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč; odměna
advokáta navýšená o daň tedy činí 5712 Kč. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává celková
odměna a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 5712 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru, že o něm není třeba rozhodovat
tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
II.
Proti výroku II. napadeného rozsudku, kterým krajský soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal, podala dne 28. 4. 2008
kasační stížnost Organizace pro pomoc uprchlíkům (dále jen „OPU“), která zastupovala žalobce
v řízení před krajským soudem.
V kasační stížnosti výslovně uvádí, že napadá výrok II. z důvodu nezákonnosti,
neboť je přesvědčena, že nepřiznáním odměny za zastupování se soud dopustil porušení
ustanovení §35 odst. 2 ve spojení s §35 odst. 8 s. ř. s. a také porušení čl. 15 Směrnice Rady
č. 2005/85/ES. Kasační stížnosti navrhuje rozsudek ve výroku II. zrušit a věc vrátit k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností podané kasační stížnosti.
Dle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, nepřípustná. Citované ustanovení
přezkum výroku o nákladech řízení vylučuje v těch případech, kdy kasační stížnost směřuje
„jen“ proti tomuto výroku.
V rozhodnutí č. j. 4 Ans 1/2004 – 53 ze dne 20. 9. 2004 Nejvyšší správní soud uvedl,
že „podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení, nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Rozhodnutím o nákladech řízení je nutno rozumět
postup soudu podle §61 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o povinnosti nahradit náklady řízení rozhodne soud
zpravidla v rozsudku nebo usnesení, jímž se řízení končí, přičemž pro jeho rozhodnutí platí zásady uvedené
v §60 odst. 1 až odst. 8 téhož zákona. Rozhodnutím o nákladech řízení je tedy nejen rozhodnutí o povinnosti
nahradit druhému účastníku náklady řízení, ale též rozhodnutí, jímž bylo soudem vysloveno, že žádný
z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, ať již z jakéhokoliv zákonem přípustného důvodu. Pokud
pak ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. stanoví, že kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech
řízení je nepřípustná, pak to nepochybně platí i pro výrok, který je v dané věci napaden kasační stížností.“
Výše uvedené závěry plně dopadají na nyní posuzovanou kasační stížnost. V daném
případě je z označení, obsahu a taktéž ze závěrečného návrhu kasační stížnosti nepochybné,
že tato brojí pouze proti výroku o nákladech řízení. V takovém případě nezbývá Nejvyššímu
správnímu soudu než podanou kasační stížnost odmítnout.
V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na usnesení Ústavního soudu ze dne
5. 6. 2008, sp. zn. II.ÚS 264/07, v němž ve vztahu k ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. uvedl,
že „rozdílný názor na interpretaci běžného práva sám o sobě nemůže založit porušení práva základního (mezi
mnohými viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
sv. 8, č. 66). To platí i pro výklad příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich
náhradu. Navíc Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu
k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům
do výroků o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva
na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz nález Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. března 2006). Kasační stížnost je toliko mimořádným opravným
prostředkem, a proto jsou jak důvody kasační stížnosti, tak i její rozsah, vázány na nejzávažnější případy
nezákonností. Mezi tyto případy nepatří dle vůle zákonodárce (ani dle přesvědčení Ústavního soudu) okruh
uvedený právě v ustanovení §104 odst. 2 soudního řádu správního. Formalistické argumentaci stěžovatele,
podle níž jeho stížnost nesměřuje „jen“ proti výroku o nákladech řízení, ale „také“ proti výrokům ostatním,
a proto nebylo možno §104 odst. 2 soudního řádu správního aplikovat, nelze přisvědčit. Účelu zákona, totiž
nezatěžovat Nejvyšší správní soud podružným rozhodováním, by se při takovém výkladu dalo vyhnout jednoduše
tím, že by kasační stížnost napadala kromě výroku o nákladech řízení i jakýkoliv výrok další. To je možné
v zásadě vždy a předmětné ustanovení by takový výklad učinil prázdným. Navíc vyloučení výroku o nákladech
řízení z možnosti podat proti němu mimořádný opravný prostředek (v tomto případě kasační stížnost), není
v českém právním řádu ojedinělé. Rovněž dovolání upravené občanským soudním řádem nelze podávat
proti výroku o nákladech řízení. Vůbec námitka stěžovatele, týkající se údajné neústavnosti části ustanovení
§104 odst. 2 soudního řádu správního, je podle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě účelová. Úprava
nepřípustnosti kasační stížnosti v §104 soudního řádu správního je totiž zcela jednoznačná a vylučuje dvojí
interpretaci. Stěžovatel tak mohl a měl vědět, že se nejedná o další opravný prostředek a že tedy jeho kasační
stížnost bude Nejvyšším správním soudem v této části odmítnuta bez meritorního projednání.“
Z výše uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než kasační stížnost
odmítnout, jakožto návrh, který je podle tohoto zákona nepřípustný (§46 odst. 1 písm. d, §120
s. ř. s.)
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu