ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.1.2009:118
sp. zn. 6 Azs 1/2009 - 118
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D.,
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: K. H. D. S., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 11. 2007, č. j. OAM - 1228/LE - 15 - 07 - R2 - 2006, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
24. 9. 2008, č. j. 28 Az 82/2007 - 90,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále též „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
12. 11. 2007, č. j. OAM - 1228/LE - 15 - 07 - R2 - 2006, jímž nebyla žalobci udělena mezinárodní
ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel, že při svém rozhodování plně respekto val
rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 55 Az 10/2006, jímž byl podle §78 odst. 5 s. ř. s.
vázán a doplnil dokazování. Nové informace o zemi původu žalobce jsou citovány v rozhodnutí
žalovaného, na něž odkazuje. Správní orgán rovněž zohlednil při svém rozhodování podklady,
které žalobce předložil k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Skutečný stav byl žalovaným
zjištěn dostatečným způsobem, z něhož vyplynul jednoznačný závěr, že mezinárodní ochrana
ani formou azylu, ani formou doplňkové ochrany nebude udělena. Ke zrušení rozhodnutí nebyl
dán zákonný důvod - stěžovatel nesouhlasí zejména s tím, že odůvodnění správního orgánu bylo
nedostatečné. Odůvodnění rozsudku soudu obsahuje tvrzení, jež nemají oporu ve spisu, předně
je hrubým zkreslením reality tvrzení soudu o pronásledování žalobce v zemi původu. Žalobce
neměl žádné problémy v souvislosti se svými názory a nezažíval nic, co by se dalo nazvat
pronásledováním. Jedinou jeho jednorázovou aktivitou bylo házení kamenů na vojáky,
pokud přišli do jejich čtvrti (uvedeno v protokolu o pohovoru ze dne 8. 11. 2006). Kvůli svému
jednání se nestal terčem represe ze strany státních orgánů či nelegálních struktur. Nedá se tedy
hovořit o pronásledování či odůvodněném strachu z pronásledování dle judikatury Nejvyššího
správního soudu - stěžovatel odkázal na rozhodnutí NSS sp. zn. 7 Azs 276/2004 ze dne
8. 12. 2005 a sp. zn. 7 Azs 216/2005 ze dne 29. 1. 2006. Jednorázový problém, který vznikl
v důsledku kriminálního aktu žalobce, tj. podpálení domu osobě, o níž se do mníval, že je
zapletená do vraždy jeho otce, nelze s odkazem na rozsudek NSS sp. zn. 8 Azs 170/2005 ze dne
25. 8. 2006 označit za pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu. Stěžovatel považuje
rozsudek soudu za jednostranný, soud připustil nové důkazy, které žalobce mohl předložit
již v řízení před správním orgánem, avšak tak neučinil. K otázce doplňkové ochrany
podle §14a a 14b zákona o azylu stěžovatel podotkl, že strana UFC je stranou vládní a žádné
postihy za příslušnost k ní podle informací ve správním spisu nehrozí. Žalobce byl v zemi
původu stíhán za obecně kriminální čin - žhářství. Stěžovatel dále vyjádřil pochybnost
nad totožností žalobce s tím, že je více než pravděpodobné, že zamlčel správnímu orgánu
existenci cestovního dokladu, bez něhož by se na území Evropské unie leteckou cestou,
jak uvedl, nedostal. Kasační stížnost považuje stěžovatel za přijatelnou, když pochybení krajského
soudu má dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Soud nerespektoval obecnou zásadu
rovnosti účastníků dle s. ř. s., ve svém rozsudku zohlednil pouze námitky žalobce a nezabýval
se zhodnocením tvrzení žalovaného, připustil nové důkazy, jež žalobce mohl předložit
již při jednání před správním orgánem a hodnotil je jednostranně. Podle názoru stěžovatele so ud
nesprávně vykládá pojem pronásledování, neboť dovodil existenci pronásledování u žalobce,
a to bez opory ve skutečně zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatel v závěru navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Ze spisového materiálu v daném případě vyplynulo, že žadatel požádal o azyl dne
5. 11. 2006, kdy byl zadržen bez platného cestovního dokladu na území České republiky. Zemi
původu opustil, jak uvedl v pohovoru 8. 11. 2006, z důvodu obav o svůj život, protože byl dne
27. 10. 2006 zabit jeho otec skupinou vojáků shromážděnou kolem R. A., jenž prohlásil, že ho
zabije a vypsal na jeho hlavu odměnu. Žalobce mu na odplatu zapálil dům a odcestoval. Žalobce
byl aktivním členem UFC (Union des Forces Changement) a založil skupinu mladých aktivistů
této strany pod názvem EKPEMOG. Uvedl, že do vlasti se navrátit nemůže kvůli tomu, co
prohlásil R. A. a zejména kvůli tomu, že je hledán vládními vojáky, kteří mu usilují o život.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 11. 2005, č. j. OAM - 1228/LE - 15 - 07 - 2006, nebyla
žalobci mezinárodní ochrana udělena. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě
žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č. j. 55 Az 10/2006 -
70, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutím žalovaného ze dne
12. 11. 2007, č. j. OAM - 1228/LE - 15 - 07 - R2 - 2006, nebyla žalobci ze všech uvedených
důvodů udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu. O
důvodech zrušujícího rozhodnutí krajského soudu bude podrobně pojednáno níže.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (u všech níže citovaných rozhodnutí NSS platí, že jsou dostupné
na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně . Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.) - viz výše, řádné zastoupení (§105
odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. (Teprve je -li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost .). V daném případě
byla kasační stížnost posouzena jako nepřijatelná, a to především z toho důvodu, že „že Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné“. Pochybení
tohoto typu a intenzity shledáno nebylo, jak bude ještě vysvětleno níže.
Stěžovatelem je principiálně uplatňována nepřezkoumatelnost rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval
odůvodněním napadeného rozhodnutí. Krajský soud v odůvodnění uvedl tyto důvody
pro svůj postup (tj. pro zrušení rozhodnutí žalovaného):
Rozhodnutí žalovaného nevychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu, správní
orgán v podstatě spojil důvody žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu s jeho obavou za reakci
ze žhářství, když z informačních zdrojů převzal následující fakta: o vraždě žalobcova otce nejsou
žádné zprávy, hnutí EKPEMOG známé není, UFC je vládní stranu a pan A. zemřel při nehodě.
Stěžovatel přitom toliko odkázal na shromážděné informace o zemi původu s tím, že na žalobce
nelze vztáhnout žádnou formu mezinárodní ochrany, přičemž k důkazům předloženým žalobcem
se prakticky nevyjádřil.
Soud uložil žalovanému povinnost v dalším řízení zhodnotit nejenom důkazy jím
shromážděné, nýbrž se zaměřit (jak již ostatně jednou Krajský soud v Praze rozhodnutím ze dne
16. 1. 2007, sp. z n. 55 Az 10/2006, uložil žalovanému správnímu orgánu) na hodnocení důkazů
předložených žalobcem, a to jak těch, které byly součástí spisu od samého počátku, tak i důkazů
předložených žalobcem krajskému soudu. Dále soud uložil žalovanému povinnost doplnit
dokazování o aktuální zprávy o zemi původu či doplňující pohovor se žalobcem a v odůvodnění
se vypořádat se všemi okolnostmi uváděnými žalobcem.
Nejvyšší správní soud se tímto vyhodnocením případu krajským soudem ve světle
podkladů ve spise zaobíral a dospěl k následujícím závěrům:
Krajský soud konstatoval, že žalovaný v podstatě spojil důvody žalobcovy žádosti
o mezinárodní ochranu s jeho obavou za reakci ze žhářství, když z informačních zdrojů převzal
uváděná fakta, toliko odkázal na shromážděné informace o zemi původu s tím, že na žalobce
nelze vztáhnout žádnou formu mezinárodní ochrany, přičemž k důkazům předloženým žalobcem
se prakticky nevyjádřil. Soud vytkl žalovanému, že jeho rozhodnutí nevychází z dostatečně
zjištěného skutkového stavu, nebyly zjištěny všechny okolnosti případu, správní orgán
se nevypořádal s uvedenými skutečnostmi dostatečně, když v rozhodnutí uvedl, že žadatel
neuvedl skutečnosti svědčící o jeho pronásledování z azylově relevantních důvodů. Správní orgán
nehodnotil důkazy, kterými disponoval.
Soud dále uložil žalovanému povinnost v dalším řízení zhodnotit nejenom důkazy jím
shromážděné, nýbrž se zaměřit na hodnocení důkazů předložených žalobcem, a to jak těch,
které byly součástí spisu od samého počátku, tak i důkazů předloženýc h žalobcem krajskému
soudu. Soud uložil žalovanému povinnost doplnit dokazování o aktuální zprávy o zemi původu
či doplňující pohovor se žalobcem a v odůvodnění se vypořádat se všemi okolnostmi uváděnými
žalobcem.
V souladu s rozhodnutím NSS č. j. 2 Azs 4 /2009 - 180 z 26. 5. 2009 je třeba uvést,
že Krajský soud podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání správního rozhodnutí vychází zásadně
ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Žalovaný
informacemi sdělenými v řízení u krajského soudu v řízení o azylu nedisponoval, a proto k nim
nemohl přihlédnout ani krajský soud. Nejvyšší správní soud přitom konstatoval již v rozsudku
ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, „jistá procesní aktivita je … požadována i po ža lovaném,
který by měl v průběhu pohovoru vhodně kladenými otázkami zjistit, zda -li žadatelem tvrzené skutečnosti jsou
relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany a tvrzení žadatele podle toho klasifikovat.“ To ovšem nic
nemění na tom, že břemeno tvrzení ohledně důvodů doplňkové ochrany leží na straně
stěžovatele (viz rovněž rozsudek NSS z 31. 10. 2008, sp. zn. 5 Azs 50/2008). V projednávaném
případě žalobce přímo u jednání předložil i několik důkazů, kterými dle hodnocení soudu
dokladuje jednak věrohodnost svého příběhu a jednak nadále trvající nebezpečí pro svou
osobu, pokud by se do země původu vrátil, jež v průběhu pohovoru nebyly uvedeny,
a které se na základě úvahy soudu staly důvodem ke zrušení rozhodnutí.
Důvody uvedené krajským soudem ke zdůvodnění svého postupu tedy nejsou v úplnosti
správné. Nejvyšší správní soud však ze spisového materiálu na druhé straně zjistil, že také
odůvodnění správního orgánu vykazuje značné a závažné nedostatky: především se to týká
skutečnosti, že se žalovaný nevypořádal s tvrzením žalobce o jeho obavě z pronásledování
a nevzal v úvahu i širší souvislosti politického boje v zemi původu, nezabýval se tvrzeními
o politických aktivitách žalobce, souvislostmi nakolik smrt žalobcova otce a jeho další jednání
proti R. A. s ouvisí se širším kontextem politického dění v Togu. Dále je třeba uvést, že
odůvodnění rozhodnutí vykazuje i další známky vnitřní rozpornosti a nekonzistentnosti,
a to právě v otázkách zásadních pro posouzení věci: např. … „žadatel neuvedl, že by měl v Togu
problémy kvůli příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání konkrétních politických
názorů“... „žadatel neuvedl skutečnosti svědčící o jeho pronásledování z azylově relevantních
důvodů“. Tyto skutečnosti však žadatel (alespoň částečně, či v náznaku) uváděl a v případě jejich
pravdivosti by si vyžadovaly podrobnější hodnocení (a to i s ohledem např. na rozsudek NSS
ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83: „ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu hovoří
o „odůvodněném strachu z pronásledování“, nikoli o uskutečněném pronásledování. ... Zákon o azylu staví
na potencialitě pronásledování, resp. na odůvodněném strachu, nikoliv pouze na reálných zážitcích žadatele.
Je na žalovaném, aby své závěry o (ne)odůvodněnosti obav stěžovatele přesvědčivě doložil.“). Pokud správní
orgán v řízení nově tvrzené skutečnosti odmítne považovat za věrohodné, tak je důležité,
aby bylo patrno, jakými myšlenkovými soudy správní orgán postupoval, což odůvodnění
správního orgánu nesplňuje. Za situace, kdy rozhodnutí jako celek působí poněkud mlhavě
a neurčitě a kdy ani vlastní hodnocení věci správním orgánem není konzistentní,
považoval Nejvyšší správní soud meritorní (zrušující) rozhodnutí krajského soud ve věci
za správné - s korekcí provedenou výše uvedeným právním názorem. V tomto směru odkazuje
Nejvyšší správní soud na svoji ustálenou judikaturu, ze které budiž ocitováno: „N esprávné dílčí
závěry krajského soudu lze korigovat právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
bez toho, aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno. Takto bylo postupováno i v daném případě,
neboť není na místě rušit napadený rozsudek krajského soudu, jehož výrok obstál při přezkumu
zákonnosti, byť se opírá o dílčí nesprávné závěry, jejichž korekce byla provedena výše.“
(dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 6 As 68/2006 - 125.).
Nejvyšší správní soud se tedy sice s úvahou krajského soudu plně neztotožňuje (viz výše),
k zásahu do rozhodnutí však s ohledem na výše uvedené nepřistoupil. Odstranění nedostatků,
konzistentnost při hodnocení postavení žadatele o mezinárodní ochranu, celkové ujasnění
a jednoznačné vyznění odůvodnění rozhodnutí, jakož i dořešení a objasnění případných sporných
otázek je žádoucí.
Nejvyšší správní soud zvažoval za výše uve dených - poněkud nestandardních - okolností
závažněji otázku, zda v daném případě neměl připustit přijatelnost (a rozhodovat
spíše rozsudkem), avšak dospěl k závěru, že se jednak nejedná o přesah vlastních zájmů
stěžovatele, jednak jeho právní vyhodnocení věci nevybočuje z běžné judikatorní praxe a dále
zejména - pochybení krajského soudu nebylo natolik závažným, aby vedlo ke zrušení rozsudku
a spadá tak pod výše uvedené vymezení nepřijatelnosti. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura
Nejvyššího správního soudu také poskytuje dostatečnou odpověď na předkládané a výše
osvětlené problémy. Nejvyšší správní soud za uvedených okolností neshledal důvod pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal
ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o nákladech řízení má odůvodnění v ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití
§120 s. ř. s.), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
žaloba (v tomto případě kasační stížnost) odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu