ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.13.2009:85
sp. zn. 6 Azs 13/2009 - 85
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Marie
Turkové v právní věci žalobce: A. L., zastoupeného JUDr. Miladou Sigmundovou, advokátkou,
se sídlem Jana Zajíce 16, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou
3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2007,
č. j. OAM - 244/VL - 10 - K04 - 2006, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2008, č. j. 29 Az 3/2008 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 27. 12. 2007, č. j. OAM -
244/VL - 10 - K04 - 2006. Uvedeným rozhodnutím nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana
podle ustanovení §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), s tím, že nebyly shledány důvody ani pro udělení azylu, ani doplňkové ochrany dle
téhož zákona. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich
náhradu právo.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel, že při svém rozhodování vycházel
z informací o zemi původu stěžovatele, přičemž největší důkazní hodnotu měla v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí č. j. 9 Azs 159/2007 - 46 z 13. 12. 2007)
výpověď žadatele. Ke zrušení rozhodnutí nebyl dán zákonný důvod - stěžovatel nesouhlasí
zejména s tím, že odůvodnění správního orgánu bylo nedostatečné. Soud v daném případě dal
žalobci částečně za pravdu, a to s ohledem na tvrzená pochybení procesního charakteru.
Toto tvrzení nemá oporu ve spisu. Dne 15. 3. 2006 vedl žalovaný správní orgán s žalobcem
pohovor, kde byl žalobce poučen o nutnosti uvádět pravdivé a úplné informace. Hned na první
otázku uvedl, že poskytuje pravdivé a úplné informace. Správnímu orgánu ale vědomě sdělil
nepravdivý příběh a vystupoval pod falešnou identitou. Zjišťování pravé totožnosti přitom
dle rozsudku NSS č. j. 5 Azs 189/2005 - 136 z 30. 1. 2006 není úřední povinností žalovaného.
V dalším pohovoru z 8. 12. 2006 předestřel žalobce zcela nový příběh, aniž by však svá tvrzení
jakkoli podložil. Stěžovatel nemohl při nevěrohodnosti výpovědi žalobce postupovat jiným
způsobem. K otázce věrohodnosti odkázal např. na rozhodnutí NSS č. j. 6 Azs 113/2007 - 105
z 20. 12. 2007. Žalobce není nezletilý, jeho krádeže v supermarketech rovněž ilustrují
jeho chování. Aktivity na území ČR charakterizované jako opoziční proti režimu v zemi původu
jsou účelové a výpověď svědka u soudu nemá důkazní hodnotu k žádosti jmenovaného. Vlast
opustil legálně, s pasem, což neprokazuje zájem orgánů Běloruska o jeho osobu. Kasační stížnost
považuje stěžovatel za přijatelnou, když pochybení krajského soudu má dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Soud nezohlednil nevěrohodnost žalobce
a nepřípustnost legalizace pobytu v ČR prostřednictvím azylového řízení, čímž nerespektoval
ustálenou judikaturu. Dále je zde nastolena otázka dosud judikaturou neřešená, a to posuzování
účelovosti politických aktivit až ve státě, kde se žadatel domáhá mezinárodní ochrany. Stěžovatel
v závěru navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Ze spisového materiálu v daném případě vyplynulo, že žadatel měl podle pohovoru
ze dne 15. 3. 2006 v zemi původu potíže z toho důvodu, že odmítl platit policistům pravidelnou
finanční částku za prodejní místo na tržnici. Po odmítnutí placení byl několikrát odvezen
na oddělení a tam bit. Poté opustil zemi původu. Dne 4. 10. 2006 obdržel správní orgán
od žadatele dopis, v němž se omlouvá za předchozí nepravdivé údaje, k nimž ho údajně navedly
osoby ukrajinské národnosti, s nimiž se seznámil na nádraží. Sdělil svou pravou totožnost včetně
kopie některých osobních dokladů. Při následném pohovoru dne 8. 12. 2006 sdělil správnímu
orgánu zcela jiný příběh, pravé důvody údajně původně neříkal z obav z možného vyhoštění.
Po sbírání podpisů ve prospěch prezidentského kandidáta K. na univerzitní půdě si jej k sobě
zavolal děkan školy a jakýsi člověk v obleku mu v jeho kanceláři sdělil, že ví, čím se zabývá, a
navrhl mu spolupráci s tím, že pokud odmítne, bude muset opustit školu a bude moci být zatčen.
Krátce nato opustil zemi. Správní orgán jeho výpověď vyhodnotil jako nevěrohodnou, což bylo
hlavním důvodem pro jeho zamítavý postup. Dále však také podle odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu žadatel neuvedl, že by měl v Bělorusku potíže se státními orgány a neuvedl
skutečnosti svědčící o jeho pronásledování z azylově relevantních důvodů. Jmenovaný se sice
snažil správní orgán přesvědčit o svém podílu na politické činnosti (sběr podpisů na podporu K.),
v daných souvislostech však neměl žádné potíže. Ze všech uvedených důvodů nebyla žalobci
udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona o azylu. O
důvodech zrušujícího rozhodnutí krajského soudu bude podrobně pojednáno níže.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (u všech níže citovaných rozhodnutí NSS platí, že jsou dostupné
na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.) - viz výše, řádné zastoupení (§105
odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. (Teprve je-li kasační
stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.). V daném případě
byla kasační stížnost posouzena jako nepřijatelná, a to především z toho důvodu, že „že Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné“. Pochybení
tohoto typu a intenzity shledáno nebylo, jak bude ještě vysvětleno níže.
Stěžovatelem je principiálně uplatňována nepřezkoumatelnost rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval
odůvodněním napadeného rozhodnutí. Krajský soud v odůvodnění uvedl dva důvody
pro svůj postup (tj. pro zrušení rozhodnutí žalovaného) - zkráceně ocitováno:
1. „Soud dal žalobci částečně za pravdu, a to s ohledem na pochybení namítané žalobcem
jako procesního charakteru. Soud nemohl přehlédnout, že žalobce v záznamu o pohovoru
z 8. 12. 2006 uvedl: „měl bych toho ještě mnoho co říct. Když jsem volal s přáteli v Bělorusku,
řekli mi, že mě hledají orgány“. Téhož dne uvedl, že se angažoval na podporu K. a že byl za to
kontaktován, zřejmě policistou. Dne 4. 10. 2006 se omlouval za dřívější zkreslení údajů. Žalovaný
v rozporu s §50 odst. 3 správního řádu nezjistil všechny okolnosti případu a nevypořádal se
s uvedenými skutečnostmi dostatečně, když v rozhodnutí uvedl, že žadatel neuvedl skutečnosti
svědčící o jeho pronásledování z azylově relevantních důvodů. Správní orgán měl podrobněji
vedeným pohovorem zjistit vyčerpávajícím způsobem všechny skutečnosti, které vedly žalobce
k opuštění Běloruska a případné nenaplnění azylově relevantních podmínek řádně odůvodnit.“
2. „Nelze dále přehlédnout skutečnost (zejména po výpovědi svědka při jednání u soudu),
že žalobce vyvíjí na zdejším území aktivity, které by bylo možno v Bělorusku hodnotit
jako opoziční vůči současnému politickému režimu v zemi původu. Neobstojí ani závěr
správního orgánu, že hodnotí výpovědi žalobce jako účelové a vykonstruované při hodnocení
hrozby problémů v případě návratu do země původu. I z tohoto důvodu vyžaduje správní řízení
doplnění.“
Nejvyšší správní soud se tímto vyhodnocením případu krajským soudem ve světle
podkladů ve spise zaobíral a dospěl k následujícím závěrům:
Ad 1. Především je třeba uvést, že u prvního z důvodů krajský soud zcela pominul skutečnost,
že zásadním důvodem pro postup žalovaného byla skutečnost, že vyhodnotil výpověď žalobce
(ohledně jeho angažovanosti na podporu opozičního politika K.) jako nevěrohodnou.
Na krajském soudu tak bylo spíše zhodnotit, zda tato kvalifikace výpovědi (jako účelové
a vykonstruované) byla správná, či špatná, popř. zda její odůvodnění bylo dostatečné,
srozumitelné a přesvědčivé. To však soud neučinil. Tuto zásadní skutečnost zcela přešel, namísto
toho vytkl správnímu orgánu, že „nezjistil všechny okolnosti případu a nevypořádal se s uvedenými
skutečnostmi dostatečně, když v rozhodnutí uvedl, že žadatel neuvedl skutečnosti svědčící
o jeho pronásledování z azylově relevantních důvodů. Správní orgán se měl podrobněji vedeným
pohovorem zjistit vyčerpávajícím způsobem všechny skutečnosti, které vedly žalobce k opuštění Běloruska“.
Ke klíčové otázce dostatečnosti, správnosti, či nesprávnosti vyhodnocení výpovědi
jako nevěrohodné ze strany žalovaného (která ve své podstatě vedla k neudělení mezinárodní
ochrany) se vůbec nevyjádřil. Pokud pak hodnocení žalovaného v otázce nevěrohodnosti
považoval za nesprávné, neuvedl v čem konkrétně tuto nesprávnost, či nedostatečnost shledává.
Ad 2. V případě druhého důvodu pro zrušení rozhodnutí žalovaného shledává Nejvyšší správní
soud odůvodnění rozsudku krajského soudu rovněž nesprávným. Především je třeba zdůraznit,
že údaje o aktivitách žalobce na zdejším území opozičních vůči současnému běloruskému
politickému režimu nebyly součástí spisu správního orgánu a nebyly předmětem správního řízení
ani vyhodnocení otázky doplňkové ochrany žalovaným. Za těchto okolností nemohl krajský soud
zohlednit (navíc zásadním způsobem rozhodným pro zrušení věci) výpověď žalobce a svědka
učiněnou teprve při jednání u soudu ohledně skutečností, které vůbec nebyly uplatněny v řízení
přes správním orgánem a nebyly tak předmětem přezkoumávaného řízení. V souladu
s rozhodnutím NSS č. j. 2 Azs 4/2009 - 180 z 26. 5. 2009 je třeba uvést, že Krajský soud
podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání správního rozhodnutí vychází zásadně ze skutkového
a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Žalovaný touto informací
v řízení o azylu nedisponoval a proto k ní nemohl přihlédnout ani krajský soud. Nejvyšší správní
soud přitom konstatoval již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, „ jistá procesní
aktivita je … požadována i po žalovaném, který by měl v průběhu pohovoru vhodně kladenými otázkami zjistit,
zda-li žadatelem tvrzené skutečnosti jsou relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany a tvrzení žadatele
podle toho klasifikovat.“ To ovšem nic nemění na tom, že břemeno tvrzení ohledně důvodů
doplňkové ochrany leží na straně stěžovatele (viz rovněž rozsudek NSS z 31. 10. 2008,
sp. zn. 5 Azs 50/2008). V projednávaném případě žadatel skutečnosti, které byly předmětem
svědecké výpovědi připuštěné soudem a které se na základě úvahy soudu staly důvodem
ke zrušení rozhodnutí, v průběhu pohovoru neuvedl.
Ani jeden z důvodů uvedených krajským soudem ke zdůvodnění svého postupu tedy
není v úplnosti správný. Nejvyšší správní soud však ze spisového materiálu na druhé straně zjistil,
že také odůvodnění správního orgánu vykazuje značné a závažné nedostatky: především se to
týká míry a dostatečnosti odůvodnění správního orgánu v zásadní otázce nevěrohodnosti
výpovědi žadatele. Je nutno konstatovat, že správní orgán se zdůvodnění nevěrohodnosti
výpovědi žadatele zabýval pouze v rozsahu tří vět na straně 3 svého rozhodnutí. Uvedl zde
nejprve popis genealogie případu, výčet kroků, k nimž v řízení došlo, a poté - bez dalšího
vysvětlení - konstatoval, že vnímá žadatelův příběh jako účelový a vykonstruovaný, s využitím
dostupných informací z internetu a od jiných žadatelů. Žadatel byl dle správního orgánu
instruován o nezbytnosti mluvit pravdu, nicméně toto nerespektoval a jeho výpovědi postrádají
znaky kompletní a věrohodné výpovědi. Více se těmito znaky, ani otázkou zdůvodnění
(vyhodnocení) pravdivosti - nepravdivosti nových údajů a závěrečným posouzením věrohodnosti
nezabýval. Pokud správní orgán v řízení nově tvrzené skutečnosti odmítne považovat
za věrohodné, tak je důležité, aby bylo patrno, jakými myšlenkovými soudy správní orgán
postupoval, což odůvodnění správního orgánu nesplňuje. Stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje
k otázce věrohodnosti zejména na rozhodnutí NSS č. j. 6 Azs 113/2007 - 105 z 20. 12. 2007.
Avšak odůvodnění správního orgánu v onom případě právě vykazovalo prvky značné
konkrétnosti a přesvědčivosti, správní orgán se otázkou vyhodnocení věrohodnosti zabýval
velmi pečlivě a srozumitelně. V tomto rozhodnutí je také uvedeno následující: „Odůvodnění
rozhodnutí je však v tomto směru přesvědčivé: je třeba pochopit, že v daném případě se nejedná
o situaci, kdy správní orgán a priori neakceptoval nová tvrzení stěžovatele jen proto, že byla
vnesena až v určité (pozdější) fázi řízení. V takovém případě by měl stěžovatel pravdu: v řízení
skutečně není uplatněna koncentrační zásada a žadateli o azyl tak není stanovena lhůta, v níž musí
uplatnit relevantní skutečnosti. V daném případě se však jedná o situaci, kdy správní orgán
na základě souvisejícího sledu faktických okolností a na základě logických a přesvědčivých úvah
dovodil, že konkrétní okolnosti případu (tj. nulová zmínka relevantních skutečností
ve vlastnoručně psaném prohlášení, odmítnutí žádosti manželky a dětí jako zjevně nepřijatelné
s vysvětlením azylově irelevantních důvodů, nepravděpodobnost tajení natolik podstatných
okolností odchodu ze země původu při vypsání všech důvodů odchodu z vlasti) skutečně svědčí
o nevěrohodnosti příběhu, uváděná tvrzení za daných skutkových okolností správní orgán
nepřesvědčila a byla vyhodnocena jako účelově použitá. Nešlo tedy o případ neakceptování
nových tvrzení uvedených v pozdější fázi řízení, ale o případ logického a srozumitelného
zohlednění konkrétních okolností vývoje případu. Např. k námitce, že žadatel neuvedl všechny
skutečnosti z obavy o zneužití údajů ze spisu v domovské zemi, správní orgán uvedl, že je velmi
obtížné si představit, že ve chvíli, kdy je člověk nucen opustit svou vlast, a to z důvodu,
který je tak závažný, aby kvůli němu vyhledal mezinárodní ochranu, pak tento důvod skryje
před správním orgánem státu, u kterého o pomoc žádá.“ Je zjevné, že předmětné (tedy nyní
projednávané) rozhodnutí správního orgánu právě takové přesvědčivé a srozumitelné
odůvodnění nevěrohodnosti výpovědi založené na konkrétních odkazech, úvahách
a hodnoceních zcela postrádá. Správní orgán se nezabýval ani vymezením, které části výpovědi
žadatele považuje za nevěrohodné, a jak tedy ve svém důsledku jako celek (popř. i v částech)
vyhodnocuje první a jak druhou výpověď. Dále je třeba uvést, že odůvodnění rozhodnutí
vykazuje i další známky vnitřní rozpornosti a nekonzistentnosti, a to právě v otázkách zásadních
pro posouzení věci: např. správní orgán - po (nepříliš zdůvodněném) konstatování
nevěrohodnosti výpovědi žadatele - pokračoval tak, že: „žadatel neuvedl, že by měl v Bělorusku
potíže se státními orgány.“ ... „žadatel neuvedl skutečnosti svědčící o jeho pronásledování
z azylově relevantních důvodů“. Tyto skutečnosti však žadatel (alespoň částečně, či v náznaku)
uváděl a v případě jejich pravdivosti by si vyžadovaly podrobnější hodnocení (a to i s ohledem
např. na rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83: „ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu hovoří o „odůvodněném strachu z pronásledování“, nikoli o uskutečněném pronásledování. ... Zákon
o azylu staví na potencialitě pronásledování, resp. na odůvodněném strachu, nikoliv pouze na reálných zážitcích
žadatele. Je na žalovaném, aby své závěry o (ne)odůvodněnosti obav stěžovatele přesvědčivě doložil.“)
I z tohoto důvodu byla otázka vyhodnocení věrohodnosti výpovědi žadatele klíčová. Rovněž
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem, že jednání a výpověď žadatele nepůsobí příliš
pravdivě a věrohodně, za okolnosti naprosto nedostatečného jasného odůvodnění a vypořádání
nejasností však tato okolnost zůstává na úrovni neurčitého pocitu, nikoli jasné, zdůvodněné
a racionálně přesvědčivé analýzy a vyjádřené úvahy. Správní orgán sám se však ve svém
rozhodnutí nedrží v úplnosti vyhodnocení výpovědi jako nevěrohodné a místy - poněkud mlhavě
(a nutno poznamenat také nepříliš podloženě, ani konkrétně) - vyhodnocuje situaci žadatele
i věcně (např. „jmenovaný se sice snažil správní orgán přesvědčit o svém podílu na politické
činnosti - sběr podpisů na podporu K. - v daných souvislostech však neměl žádné potíže“, nebo -
bez bližší konkretizace - „žadatel neuvedl skutečnosti svědčící o jeho pronásledování z azylově
relevantních důvodů“). Za situace, kdy zásadní otázka posouzení věrohodnosti výpovědi žadatele
není správním orgánem dostatečně a přesvědčivě zdůvodněna, kdy rozhodnutí jako celek působí
poněkud mlhavě a neurčitě a kdy ani vlastní hodnocení věci správním orgánem není konzistentní,
považoval Nejvyšší správní soud meritorní (zrušující) rozhodnutí krajského soud ve věci za
správné - s korekcí provedenou výše uvedeným právním názorem. V tomto směru odkazuje
Nejvyšší správní soud na svoji ustálenou judikaturu, ze které budiž ocitováno: „Nesprávné dílčí
závěry krajského soudu lze korigovat právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu bez
toho, aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno. Takto bylo postupováno i v daném případě, neboť
není na místě rušit napadený rozsudek krajského soudu, jehož výrok obstál při přezkumu
zákonnosti, byť se opírá o dílčí nesprávné závěry, jejichž korekce byla provedena výše.“ (dle
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 6 As 68/2006 - 125.). Nejvyšší
správní soud se tedy sice s úvahou krajského soudu plně neztotožňuje (viz výše), k zásahu do
rozhodnutí však s ohledem na výše uvedené nepřistoupil. Odstranění nedostatků zdůvodnění
nevěrohodnosti výpovědi žadatele, jasné vymezení nevěrohodných a věrohodných částí výpovědi
žadatele, konzistentnost při hodnocení postavení žadatele, celkové ujasnění a jednoznačné
vyznění odůvodnění rozhodnutí, jakož i dořešení a objasnění případných sporných otázek je
žádoucí.
Nejvyšší správní soud zvažoval za výše uvedených - poněkud nestandardních - okolností
závažněji otázku, zda v daném případě neměl připustit přijatelnost (a rozhodovat spíše
rozsudkem), avšak dospěl k závěru, že se jednak nejedná o přesah vlastních zájmů stěžovatele,
jednak jeho právní vyhodnocení věci nevybočuje z běžné judikatorní praxe a dále zejména -
pochybení krajského soudu nebylo natolik závažným, aby vedlo ke zrušení rozsudku a spadá tak
pod výše uvedené vymezení nepřijatelnosti. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu také poskytuje dostatečnou odpověď na předkládané a výše osvětlené problémy.
Nejvyšší správní soud za uvedených okolností neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu