ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.64.2008:71
sp. zn. 6 Azs 64/2008 - 71
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Karla
Šimky v právní věci žalobce: O. K. M., zastoupeného Mgr. Irenou Zelenkovou, advokátkou,
se sídlem nám. W. Churchilla 2, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
31. 7. 2007, č. j. OAM - 1 - 277/VL - 10 - 12 - 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008, č. j. 63 Az 88/2007 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Ireně Zelenkové, advokátce, se sídlem
nám. W. Churchilla 2, Praha 3, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 2400 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku
krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž mu nebyl
udělen azyl podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a navrhuje jeho zrušení.
V kasační stížnosti uplatňuje důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně uvádí, že žalovaný
neopatřil v řízení dostatečné podklady pro posouzení situace stěžovatele tak, aby o skutkovém
stavu věci nebyly důvodné pochybnosti. Stěžovatel dále polemizuje s některými závěry
žalovaného (a potažmo i krajského soudu, jenž se se závěry žalovaného v napadeném rozsudku
ztotožnil), které nejsou dostatečně podložené či odporují informacím plynoucím ze zpráv o zemi
původu. Předně upozorňuje, že zprávy o zemi původu jsou neaktuální a nemohou tak potvrdit
stěžovatelova tvrzení. Závěr žalovaného o nepravděpodobnosti nábožensky smíšeném manželství
rodičů stěžovatele je v rozporu s informací o náboženské svobodě v Ghaně, jež plyne ze zprávy
Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Ghaně. Závěr žalovaného
o tom, že stěžovatel tím, že nenahlásil celý incident místním orgánům, jim znemožnil zasáhnout,
pak stěžovatel shledává v rozporu s informací poskytnutou Ministerstvem zahraničních věcí
České republiky, z níž je patrné, že nástupnickými spory se ghanská státní správa nezbývá.
Konečně pak nesouhlasí s tím, že je stěžovateli dáváno k tíži, že se neseznámil s podklady
pro rozhodnutí, ač mu to bylo žalovaným umožněno a byl k tomu řádně vyzván. Z práva
stěžovatele seznámit se s podklady pro rozhodnutí nelze dovozovat povinnost téhož obsahu.
Navíc je v řízení třeba zohlednit skutečnost, že řízení se vede s cizincem, jenž o českém právním
řádu a konkrétně o obsahu procesních oprávnění nemá jasné představy.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Kasační
stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustné důvody
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatel též splňuje podmínku
povinného zastoupení právním zástupcem ve smyslu ust. §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je
tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v tomto rozhodnutí
citovaná jsou dostupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je
rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí jako důvod přijatelnosti
své kasační stížnosti zásadní pochybení krajského soudu ve smyslu shora uvedeného rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 a toto pochybení zjevně dovozuje z důvodů
shora podaných jako důvody kasační stížnosti. Navzdory této argumentaci však Nejvyšší správní
soud důvody pro přijatelnost kasační stížnosti neshledal.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že v řízení před krajským soudem žádná procesní
pochybení (natož pak zásadní povahy) neshledal. Stěžovatel byl v řízení řádně poučen o svých
procesních právech a byl seznámen s vyjádřením žalovaného správního orgánu k podané žalobě.
Nadto se Nejvyšší správní soud zabýval dalšími ze shora nastíněných důvodů
přijatelnosti kasační stížnosti a dospěl k závěru, že stěžovatel v kasační stížnosti uvádí námitky,
s nimiž se již zdejší soud ve své předchozí rozhodovací činnosti plně vypořádal. Nejvyšší správní
soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačními důvody zakotvenými
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., namítá, že rozhodnutí žalovaného vychází
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu
formou azylu podle ust. §12 zákona o azylu mj. proto, že dospěl k závěru, že stěžovatel uprchl
z města, v němž žil a později z Ghany, kvůli obavám z výhružek ze strany svého otce a dalších
muslimů, kteří mu vyhrožovali zabitím pro jeho rozhodnutí přijmout korunovaci králem
v jeho městě. Tyto obavy žalovaný nepovažoval za odůvodněné obavy před pronásledováním
ze strany státu, resp. státem tolerované, neboť toto pronásledování není možno státním orgánům
přičítat ve smyslu ust. §2 odst. 7 zákona o azylu. Stejně tak žalovaný neseznal důvody hodné
zvláštního zřetele podle ust. §14 zákona o azylu a stěžovatel nesplňuje ani podmínky pro udělení
doplňkové ochrany podle ust. §14a a 14b cit. zákona, neboť z dostupných zpráv nevyplývá,
že by stěžovateli po návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. §14a odst. 2)
zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se otázkou přičitatelnosti pronásledování státu zabýval
již v mnohých rozhodnutích a dospěl k závěru, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12
zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto Skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu z 10. 3.2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48). Žalovaný v posuzovaném
případě ze zpráv o zemi původu dospěl k závěru, že by ghanské orgány stěžovateli poskytly
ochranu, kdyby o ni požádal.
Ke stěžovatelově námitce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu Nejvyšší správní
soud odkazuje na svůj rozsudek z 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, v němž uvedl: „Zásada
tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů
prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost
žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova
tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti
úsudku správního orgánu.“ V posuzované věci pak žalovaný požadovanému standartu vyhověl,
když své rozhodnutí opřel o zprávy o zemi původu, které v rozhodnutí řádně označil a které jsou
součástí správního spisu. Namítá-li stěžovatel neaktuálnost těchto zpráv, nemůže s ním Nejvyšší
správní soud souhlasit, neboť zpráva Ministerstva zahraničí USA pojednává o dodržování
lidských práv v roce 2006 (stěžovatelův incident se odehrál 15. 2. 2007), Informace Ministerstva
zahraničních věcí ČR vypracovaná Velvyslanectvím ČR v Ghaně z 11. 6. 2007 vznikla jako
odpověď na dotaz žalovaného týkající se přímo případu stěžovatele, konečně pak informace
Ministerstva vnitra Velké Británie je sice ze září 2005, nicméně informace v ní obsažené nelze
v kontextu s informacemi plynoucími z ostatních použitých zpráv považovat za neaktuální.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Stěžovateli byla usnesením krajského soudu z 7. 10. 2008, č. j. 63 Az 88/2007 - 59,
ustanovena zástupcem pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Irena Zelenáková, advokátka.
Té Nejvyšší správní soud podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. přiznal odměnu za zastupování,
za jeden úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Dále Nejvyšší správní soud přiznal na náhradě hotových
výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů (jeden úkon právní služby po 300 Kč). Dohromady tedy přiznal částku 2400 Kč jako
odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní
soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu