ECLI:CZ:NSS:2009:7.ANS.1.2009:100
sp. zn. 7 Ans 1/2009 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, se sídlem Na Sadech
26-27, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2009, č. j. 10 Ca 24/2008 - 79,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 10 Ca 24/2008 - 79, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce P. Č. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 11. 2. 2009, č. j. 10 Ca 24/2008 - 79, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) usnesením ze dne
11. 2. 2009, č. j. 10 Ca 24/2008 - 79, zamítl žádost žalobce P. Č. ze dne 4. 2. 2009 o osvobození
od soudních poplatků. Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobce po podání
žaloby na ochranu proti nečinnosti Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích (stran
žádosti o poskytnutí informací) požádal dne 13. 2. 2008 o osvobození od soudních poplatků.
Tato žádost byla usnesením krajského soudu ze dne 3. 3. 2008, č. j. 10 Ca 24/2008 - 15 zamítnuta
a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 7 Ans 2/2008 - 33 byla
zamítnuta i kasační stížnost žalobce směřující proti citovanému usnesení krajského soudu.
Usnesením krajského soudu ze dne 28. 8. 2008, č. j. 10 Ca 24/2008 - 49 byla zamítnuta i další
žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 11. 8. 2008 a rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 12. 2008, č. j. 7 Ans 4/2008 - 66 byla zamítnuta kasační stížnost
žalobce směřující proti uvedenému usnesení krajského soudu. Usnesením ze dne 21. 1. 2009
vyzval krajský soud žalobce, aby do 7 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek
za podanou žalobu ve výši 2000 Kč (toto usnesení bylo adresátovi doručeno dne 27. 1. 2009).
Žalobce v podání ze dne 4. 2. 2009 opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků. Na
podporu své žádosti předložil krajskému soudu kopii oznámení Městského úřadu v Poličce ze
dne 4. 5. 2007, že mu byl přiznán příspěvek na živobytí ve výši 3126 Kč měsíčně počínaje
měsícem květnem 2007, kopii oznámení téhož úřadu ze dne 7. 1. 2008, že mu byla přiznána
dávka doplatek na bydlení ve výši 2900 Kč měsíčně od ledna 2008 a posléze předložil i kopii
potvrzení Městského úřadu v Poličce ze dne 28. 1. 2009 o poskytování dávky pomoci v hmotné
nouzi - příspěvku na živobytí (toto potvrzení bylo vydáno pro zdravotnická zařízení, kterým
se hradí regulační poplatky). Krajský soud nemohl žádosti žalobce vyhovět. Osvobození
od soudních poplatků lze přiznat jen tomu účastníkovi řízení, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky (§36 odst. 3 s. ř. s.). Smyslem institutu osvobození od soudních poplatků je přenos
poplatkové povinnosti na stát v případech, kdy žalobce nedisponuje dostatečnými finančními
prostředky. Soud musí hodnotit konkrétní výši soudního poplatku, majetkové poměry žalobce
i povahu sporu. Kriteriem pro rozhodování o osvobození či neosvobození od soudních poplatků
je přitom aktuální nedostatek finančních prostředků, ale i nemožnost si tyto prostředky
do budoucna samostatně obstarat. Je skutečností, že celková částka, se kterou může žalobce
na základě předložených listin disponovat, činí kolem 6000 Kč. Žalobcem předložené listiny
jsou však úředně neověřené kopie a navíc kopie potvrzení ze dne 28. 1. 2009 vůbec nedokládá
konkrétní výši dávky. Z předložených listin proto nelze ověřit, zda údaje v nich uvedené, včetně
účelové vázanosti poskytnutých prostředků, vůbec odpovídají skutečnosti. Žalobce navíc
ani nepředložil jiné listiny dokládající jeho nemajetnost a nemožnost obstarat si finanční
prostředky jinak. Nedoložil také žádnou skutečnost, z níž by se dalo usuzovat na vyloučení
možnosti zvýšit si příjem vlastním přičiněním. Výše soudního poplatku 2000 Kč
se ani nejeví - ve srovnání s částkou, s níž může žalobce disponovat – natolik nepřiměřenou,
aby ji nemohl žalobce v této věci zaplatit. Žalobce tedy nesplnil svou zákonnou povinnost
doložit, že nemá dostatečné prostředky, a krajský soud proto nemohl vyhovět ani jeho žádosti
o osvobození od soudních poplatků.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost (datovanou dnem 27. 2. 2009 a téhož dne předanou k poštovní
přepravě pro Nejvyšší správní soud, kam byla doručena dne 2. 3. 2009 a evidována
pod sp. zn. Na 56/2009), kterou obsahově opřel o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že přílohou žádosti o osvobození od soudních poplatků
ze dne 4. 2. 2009 nebyly kopie listin vydaných Městským úřadem v Poličce. Tyto listiny si opatřil
krajský soud u „místního správce soudních poplatků“. Přes tuto skutečnost však uvedené listiny
nevyhodnotil věcně. Krajský soud nadále zpochybňuje věrohodnost těchto listin Městského
úřadu v Poličce a požaduje odstranění jejich nedostatků. Tento soud však již neuvádí, jaké jiné
listiny a důkazy má opatřit. Krajskému soudu také nepřísluší ověřovat platnost veřejných listin,
které má vzít jen vědomí a učinit si o nich úsudek. Zcela lichý je pak též závěr krajského soudu,
že k prokázání zákonných podmínek stran osvobození od soudních poplatků nestačí neověřené
kopie listin. Zákonodárce jasně vyjadřuje zákonnou podmínku osvobození od soudních poplatků,
kterou je jen nedostatek prostředků. Z tohoto důvodu nemá právní význam zvýrazňovat aktivní
činnost žadatele, srovnávat ji s iniciativou občanského sdružení a hovořit o atributech justice.
Výklad krajského soudu o smyslu institutu individuálního osvobození od soudních poplatků
nemá oporu v důvodové zprávě, ani v dikci zákona. Žádná norma nebrání soudu nařídit jednání
a v něm provádět důkazy i v záležitostech osvobození od soudních poplatků. Tento soud také
zavinil, že uvedené listiny nebyly předloženy v originále. Je tomu tak proto, že se setrvale brání
dokazování v kanceláři soudu, případně u ústního jednání. Zarážející se dovětek krajského soudu,
že by měl konzultovat pracovní zařazení s úřadem práce. Tento závěr svědčí o překročení
kompetence soudu, neboť ani platný doklad o plné invaliditě nedokládá vyloučení možnosti
zvýšení příjmu vlastním přičiněním. Přesto soudy v České republice takovým osobám poskytují
osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 2, 3 s. ř. s.), a jelikož i sám shledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž musel
přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že napadené usnesení krajského soudu je třeba
zrušit, a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud především netrval, pokud jde o podmínky řízení o kasační stížnosti,
na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, ani na povinném zastoupení stěžovatele
advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo na bezplatné zastoupení se váže
k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek pro osvobození od soudních
poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace,
kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení), jímž byla zamítnuta žádost
o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další řetězení
téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze napadeného
usnesení, by vedlo k popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval a k popření vlastního
smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, zda účastník měl být
od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupný na www.nssoud.cz).
Konstantní judikatura Ústavního soudu vyslovila závěr, že „rozhodnutí o tom, zda jsou
splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá
výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip
nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat
závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Přiznané
osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou
účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují
nebo neodůvodňovaly (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000,
sp. zn. IV. ÚS 271/2000).
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník, který doloží,
že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu
osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být
úspěšný, takovou žádost zamítne.
Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků se ale, mimo ustanovení §36 odst. 3
s. ř. s., též aplikuje - za použití ustanovení §64 s. ř. s. - i ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle tohoto zákonného
ustanovení lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat
věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Při rozhodování o osvobození
od soudních poplatků pak soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši
soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze
uplatněného nároku a k dalším obdobným okolnostem. Při hodnocení majetkových poměrů
žadatele je třeba přihlédnout nejen k výši jeho příjmů a množství disponibilních finančních
prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit. Rozhodnutí o žádosti pak musí
vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí odpovídat
tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat
nebo bránit své právo. Osvobození od soudních poplatků je proto možno přiznat pouze osobě,
která objektivně není schopna soudní poplatek zaplatit a nemá jinou možnost, jak se domoci
svých práv než cestou soudního řízení. Vždy je však nutno přihlížet i ke konkrétním možnostem
žadatele finanční prostředky si opatřit. Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele,
resp. jejich tíživosti, v současné době nejsou v platném právu vyjádřeny. Soudy jsou proto nuceny
překlenout tento nedostatek v každém konkrétním případě interpretací. Vyhodnocení všech
okolností, které v této věci vypovídají o poměrech žadatele je tak věcí úvahy soudu a promítá
se do závěru, zda je žadatel, s ohledem na své poměry, schopen zaplatit soudní poplatky. Jestliže
mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození
od soudních poplatků v plném rozsahu nebo zčásti.
Předmětem napadeného usnesení krajského soudu je posouzení opodstatněnosti žádosti
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze dne 4. 2. 2009.
Z dikce ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. především vyplývá, že účastník může být
osvobozen od soudních poplatků při splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků.
Ve spise Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 24/2008 je založena
stěžovatelova žaloba ze dne 13. 2. 2008 a žádost stěžovatele ze dne 4. 2. 2009 jako žalobce
o osvobození od soudních poplatků (předpoklad a/). Ze stejného soudního spisu nevyplývá,
že by žaloba stěžovatele byla zjevně neúspěšná (například opožděná), a je tedy splněn
i předpoklad pod písmenem b). Při zkoumání existence předpokladu c) je potřebné nejprve
zdůraznit, že účastníka „zatěžuje“ jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. Jinak řečeno,
pokud chce být účastník ohledně své žádosti o osvobození od soudních poplatků procesně
úspěšný, musí nejen uvést, v čem spatřuje svůj nedostatek prostředků, který dle jeho názoru vede
k tomu, že nemůže soudní poplatek uhradit, ale současně musí i takové tvrzení řádně doložit.
Právní úprava institutu individuálního osvobození od soudního poplatku neukládá
krajskému soudu povinnost, aby sám za stěžovatele jako žalobce vyhledával skutečnosti,
které by měly charakterizovat nedostatek stěžovatelových prostředků k uhrazení soudního
poplatku. Krajský soud také nemůže presumovat finanční potíže stěžovatele, stejně jako existenci
dluhů, byť by jinak tyto okolnosti mohly objektivně naplňovat podmínky k úplnému
nebo částečnému osvobození od soudních poplatků. V tomto směru by proto ani námitka
stěžovatele nemohla mít v řízení o kasační stížnosti naději na procesní úspěch.
Stěžovatel jako žalobce a současně i jako žadatel o osvobození od soudních
poplatků - podle obsahu spisu - uvedl v žádosti ze dne 4. 2. 2009, že nemá prostředky k tomu,
aby mohl dostát svým poplatkovým povinnostem, což dokládá listinami obsaženými již ve spise,
včetně čestného prohlášení, a nyní aktuálními listinami Městského úřadu v Poličce, které uložil
u krajského soudu. Ve spise jsou poté založeny xerokopie oznámení Městského úřadu v Poličce
ze dne 4. 5. 2007, č. j. 4961/2007/POL o tom, že P. Č. byl přiznán příspěvek na živobytí ve výši
3126 Kč měsíčně počínaje květnem 2007, xerokopie oznámení téhož úřadu ze dne 7. 1. 2008, č. j.
73/2008/POL, že P. Č. byl přiznán doplatek na bydlení ve výši 2900 Kč měsíčně od ledna 2008 a
xerokopie potvrzení o poskytnutí dávky pomoci v hmotné nouzi-příspěvku na živobytí
Městského úřadu v Poličce ze dne 28. 1. 2009, č.j. 681/2009/POL o tom, že P. Č. je od
28. 1. 2009 příjemcem příspěvku na živobytí (toto potvrzení bylo vydáno pro zdravotnická
zařízení, kterým se hradí regulační poplatky a lze ho uplatnit pro uvedený účel po dobu 30 dnů od
data jeho vydání).
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stížnímu bodu, v němž stěžovatel namítá,
že žádná norma nebrání krajskému soudu nařídit jednání a v něm provádět důkazy
i v záležitostech osvobození od soudních poplatků a že krajský soud tak zavinil nepředložení
potřebných listin v originále.
V tomto směru je třeba poukázat na ustanovení §114a odst. 1 o. s. ř., které je nutno
aplikovat za použití ustanovení §64 s. ř. s. i ve správním soudnictví, podle něhož, nebylo-li
rozhodnuto podle §114 odst. 2, připraví předseda senátu jednání tak, aby bylo možné věc
rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Z obsahového hlediska soud v rámci přípravy jednání
jednak zkoumá, zda žaloba má potřebné náležitosti (tedy zda nevykazuje takové vady, které brání
v pokračování v řízení, zda jsou splněny podmínky řízení, zda byla splněna povinnost zaplatit
soudní poplatek, zda tu nejsou překážky, které brání postupu řízení, a další otázky týkající
se postupu řízení. Pokud se to jeví jako účelné, soud může k provedení přípravných úkonů také
svolat jiný soudní rok (tj. nikoliv jednání). Smyslem předvolání k tomuto roku je, aby soud
poskytl účastníkům řízení potřebná poučení a aby je vyzval ke splnění jejich procesních
povinností. Při tomto úkonu soudu mohou být činěna mimo jiné i vhodná opatření ke splnění
poplatkové povinnosti, jakož i zjišťovány podmínky pro přiznání osvobození od soudních
poplatků. Třeba ovšem zdůraznit, že tyto úkony mohou být provedeny jen před nařízením
jednání, a nikoliv až poté, nebo dokonce při samotném jednání. Jiný postup by byl v rozporu
se zásadou rychlého a hospodárného vyřízení věci. Obdobně je třeba postupovat i v případech,
kdy zákon umožňuje rozhodnout věc bez jednání. Ani v tomto případě není možné řešit otázku
osvobození od soudních poplatků až v době, kdy soud již přistoupil k přezkoumávání věci samé.
Ostatně, opačný závěr by neodpovídal smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění v rozhodné době, podle něhož, nebyl-li poplatek za řízení splatný
podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud
vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví. Z tohoto ustanovení vyplývá, že stěžovatel není povinen zaplatit soudní poplatek
pod sankcí ihned při podání žaloby, nicméně ani krajský soud není oprávněn činit v řízení žádné
úkony, nebyl-li soudní poplatek zaplacen (je-li poplatková povinnost dána). Krajský soud proto
musí bezprostředně po obdržení žaloby vyzvat žalobce k zaplacení soudního poplatku. Nelze
tedy pomíjet smysl tohoto ustanovení zákona o soudních poplatcích, z něhož vyplývá, že otázka
osvobození od soudních poplatků musí být soudem vyřešena ještě před nařízením ústního
jednání, resp. před přezkoumáváním věci samé. Krajský soud proto právem řešil otázku
osvobození stěžovatele od soudních poplatků ještě ve stadiu, kdy není nařízeno jednání,
resp. v době, kdy tento soud nepřistoupil k přezkoumávání věci samé.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s námitkou stěžovatele, že zákonodárce jasně
vyjadřuje zákonnou podmínku osvobození od soudních poplatků, kterou je jen nedostatek
prostředků a že z tohoto důvodu nemá právní význam zvýrazňovat aktivní činnost žadatele,
srovnávat ji s iniciativou občanského sdružení a hovořit o atributech justice.
Účelem osvobození od soudních poplatků je mimo jiné ochrana účastníka,
který se nachází v tíživých poměrech bez vlastního zavinění zejména pro objektivní důvody
(např. pracovní nezpůsobilost z důvodu zdravotního omezení, ztráta zaměstnání v důsledku
propouštění zaměstnanců, apod.), před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních
poplatcích. Osvobození od soudních poplatků je proto možno přiznat pouze osobě,
která objektivně není schopna soudní poplatek zaplatit a nemá jinou možnost, jak se domoci
svých práv než cestou soudního řízení. Vždy je však nutno přihlížet i ke konkrétním možnostem
žadatele finanční prostředky si opatřit. Tyto okolnosti musí soud rozhodující o žádosti
o osvobození od soudních poplatků zkoumat v rámci celkových poměrů účastníka řízení, které
odůvodňují úplné nebo částečné přiznání osvobození od soudních poplatků (§138 o. s. ř.
za použití ustanovení §64 s. ř. s.). Aktivita žadatele o osvobození od soudních poplatků a jeho
možnost zvýšit si příjem vlastním přičiněním má tedy podstatný význam při rozhodování
o uvedené žádosti. K prokázání takové aktivity měl být stěžovatel vyzván krajským soudem.
Kasační soud proto obecně nemůže souhlasit s námitkou stěžovatele, že zákonodárce jasně
vyjadřuje zákonnou podmínku osvobození od soudních poplatků tak, že rozhodující je jen
nedostatek prostředků.
Nejvyšší správní soud nemůže zcela přisvědčit ani stížnímu bodu, v němž stěžovatel
vytýká krajskému soudu nesprávnost jeho závěru, který v něm dovozuje, že k prokázání
zákonných podmínek stran osvobození od soudních poplatků nestačí neověřené kopie veřejných
listin.
Podle ustanovení §134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními
orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny
za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li
dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. U každé veřejné listiny
je soud oprávněn zkoumat její pravost, tedy zda byla skutečně vystavena oprávněným subjektem
nebo zda jde o podvrh. Pokud jde o obsah veřejných listin, u těch, jež mají charakter osvědčení
či potvrzení, lze hodnotit i pravdivost obsahu (t.j. je připuštěn důkaz o tom, že obsah listiny
neodpovídá skutečnosti); u veřejných listin, které obsahují nařízení nebo prohlášení orgánu, soud
správnost obsahu nehodnotí. U soukromých listin soud vždy zkoumá jejich pravost, t. j. pochází-
li od vystavitele, i správnost obsahu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 562/2006) „občanský soudní řád v žádném
ustanovení neukládá soudu povinnost provádět důkaz listinami pouze jejich originály; soud proto
hodnotí důkaz provedený fotokopií listiny jako každý jiný důkaz. S odkazem na již dříve
publikované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, nutno
konstatovat, že i když jsou originály listin jako důkazní prostředek zásadně vhodnější než jejich
neověřené fotokopie a soud by se při dokazování, nejsou-li pro to závažné důvody, s fotokopií
listiny neměl spokojit, nelze postup, při němž je přečtena toliko fotokopie listiny, považovat
za odporující zákonu; v této souvislosti lze vážit pouze průkaznost provedeného důkazu“.
V tomto konkrétním případě jsou obsahem spisu xerokopie oznámení Městského úřadu v Poličce
ze dne 4. 5. 2007, č. j. 4961/2007/POL o tom, že P. Č. byl přiznán příspěvek na živobytí ve výši
3126 Kč měsíčně počínaje květnem 2007, xerokopie oznámení téhož úřadu ze dne 7. 1. 2008, č. j.
73/2008/POL, že P. Č. byl přiznán doplatek na bydlení ve výši 2900 Kč měsíčně od ledna 2008 a
xerokopie potvrzení o poskytnutí dávky pomoci v hmotné nouzi - příspěvku na živobytí
Městského úřadu v Poličce ze dne 28. 1. 2009, č.j. 681/2009/POL o tom, že P. Č. je od
28. 1. 2009 příjemcem příspěvku na živobytí (toto potvrzení bylo vydáno pro zdravotnická
zařízení, kterým se hradí regulační poplatky a lze ho uplatnit pro uvedený účel po dobu 30 dnů od
data jeho vydání). Z hlediska jejich obsahu jde o veřejné listiny, jež mají, mimo potvrzení ze dne
28. 1. 2009, u něhož lze hodnotit i pravdivost obsahu, charakter rozhodnutí. Je skutečností, že
originály těchto rozhodnutí a potvrzení jsou v zájmu průkaznosti zásadně vhodnější než jejich
neověřené fotokopie, v silách krajského soudu však bylo, aby vyzval stěžovatele k předložení
originálů uvedených písemností, případně jinak ověřil v zájmu průkaznosti shodu xerokopií listin
s jejich originály. Není proto bez dalšího zcela správný závěr krajského soudu, že z těchto listin
nelze ověřit, zda údaje v nich uvedené, včetně účelové vázanosti poskytnutých prostředků, vůbec
odpovídají skutečnosti, neboť tyto listiny jsou úředně neověřené kopie a navíc kopie potvrzení ze
dne 28. 1. 2009 vůbec nedokládá konkrétní výši dávky.
Nejvyšší správní soud však již musí přisvědčit námitce stěžovatele, že krajský soud,
ač vyslovuje pochybnosti stran průkaznosti a věrohodnosti listin Městského úřadu v Poličce
a požaduje odstranění jejich nedostatků, již neuvádí, jaké jiné listiny a důkazy má stěžovatel
opatřit.
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatuje, že stěžovatel nepředložil
jiné listiny dokládající jeho nemajetnost a nemožnost obstarat si finanční prostředky jinak..
Podle ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. účastníci mají v řízení rovné postavení. Soud
je povinen poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení
o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli
újmu. Poučovací povinnost soudu ve správním soudnictví (§36 odst. 1 s. ř. s.) vychází
z požadavku, aby tato povinnost nastoupila v konkrétní procesní situaci; to je vyjádřeno
podmínkou "aby v řízení neutrpěli újmu". Poučovací povinnost o procesních právech tedy
nespočívá v paušálním poučování jakéhokoliv pisatele podání o souhrnu všech jeho případných
procesních práv za situace, kdy často není ani jasné, zda se pisatel vůbec chce obrátit na soud.
Velmi důležitým a zcela běžným podkladem pro rozhodování o žádosti o osvobození
od soudních poplatků je vyplněný a potvrzený vzor č. 060 o. s. ř. (Potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech k žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce), který je instruktivním materiálem, v němž žadateli postačí jen vyplnit předepsané
kolonky k jednotlivým otázkám, případně některé údaje nechat potvrdit a doložit potřebné
přílohy. Krajskému soudu je třeba vytknout, že v rozporu s ustanovením §36 odst. 1 s. ř. s.
a oproti předchozím postupům (stěžovateli vždy před rozhodnutím o žádosti o osvobození
od soudních poplatků zaslal tento vzor k vyplnění a potvrzení), v případě žádosti o osvobození
od soudních poplatků ze dne 4. 2. 2009 stěžovateli uvedený vzor nezaslal a po strohém tvrzení
v této žádosti, že „jediný příjem k živobytí dokládá listinami ve spise a že podrobné odůvodnění
tohoto úkonu se nalézá v podání ze dne 30. 1. 2009 ve spise 10 Ca 219/08“, přistoupil
po obstarání již citovaných oznámení Městského úřadu v Poličce k vydání napadeného usnesení
o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků. Krajský soud tak rozhodl
jen na základě písemností Městského úřadu v Poličce (bez vzoru 060 o. s. ř.), aniž měl jakýkoliv
jiný podklad o stěžovatelových poměrech osobních a rodinných, příjmech
z pracovního - obdobného poměru, příjmech z dohod o pracích konaných mimo pracovní
poměr, příjmech z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti, o příjmech z hmotného
a sociálního zabezpečení, dalších příjmech, o osobním majetku stěžovatele, případných
výdělkových a majetkových poměrech manžela stěžovatele, o jeho závazcích a jiných
okolnostech, které by mohly mít vliv na osvobození. Přitom obsahem tohoto vzoru nejsou
jen čestná prohlášení žadatele o pravdivosti všeho, co je tam uvedeno. Tak např. k bodům
II. a III., pokud je žadatel vyplňuje, je třeba i potvrzení zaměstnavatele, a k bodům IV. až VI.
je třeba doložit přílohy, kterými jsou rozhodnutí daňová a rozhodnutí o přiznání dávky
z hmotného a sociálního zabezpečení (právě ty byly v případě stěžovatele aktuální, neboť by tak
byly odstraněny pochybnosti stran věrohodnosti předložených listin). Z výše uvedeného vyplývá,
že krajský soud pochybil, pokud stěžovatele nepoučil o tom, jaké jiné listiny žádá předložit
a zejména tím, že mu nezaslal k obvyklému postupu k dalšímu opatření vzor 060 o. s. ř.,
ačkoliv tento vzor byl naposledy stěžovatelem vyplněn dne 28. 8. 2008 a mezitím do února 2009
mohlo dojít k podstatným změnám.
Nejvyšší správní soud musí obecně souhlasit se stěžovatelem v tom, že krajský soud
nevyhodnotil listiny vydané Městským úřadem v Poličce věcně (myšleno správně).
Krajský soud v podstatě dovodil, že stěžovatel může na základě předložených listin
Městského úřadu v Poličce disponovat s částkou kolem 6.000,-Kč měsíčně a že za tohoto stavu
se nejeví výše soudního poplatku 2.000,-Kč natolik nepřiměřenou, aby ji stěžovatel nemohl
zaplatit.
Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Nejedná - li se tedy o případ uvedený ve větě druhé, soud (předseda senátu) při rozhodování
podle tohoto ustanovení především porovnává na jedné straně výdělkové a další majetkové
poměry dotyčného účastníka řízení, na druhé straně pak výši soudního poplatku se zřetelem
na případné další náklady spojené s předmětným řízením před soudem. Výsledkem této úvahy
je pak závěr, zda účastníkovi je možné přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli.
Kasační soud dospěl k závěru, že si krajský soud zřejmě neujasnil výši soudního poplatku,
ačkoliv jeho výše v této věci má význam pro závěr, zda se zřetelem na příjem stěžovatele nebrání
uplatnění práva na soudní ochranu. Tak krajský soud v usnesení ze dne 22. 4. 2008 vyzývá
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu ve výši 1000 Kč (položka 14a bod 2 písm. d/ Sazebníku soudních poplatků),
kdežto v usnesení ze dne 21. 1. 2009 za stejnou žalobu ve výši 2000 Kč
(položka 14a bod 2 písm. a/ Sazebníku soudních poplatků). Pokud by tedy i po doplnění řízení
stran skutečné výše příjmů a dalších majetkových poměrů stěžovatele činily jeho finanční příjmy
skutečně jen částku kolem 6000 Kč měsíčně (při ostatní nemajetnosti) a nebyly by zde jiné
okolnosti modifikující konkrétní možnosti stěžovatele si opatřit i jiné finanční prostředky, nelze
nevidět při úvaze o použití této částky vázanost příspěvku na živobytí v částce 3126 Kč měsíčně
na zabezpečení výživy stěžovatele a ostatních základních osobních potřeb a doplatku na bydlení
v částce 2900 Kč měsíčně na použití ve prospěch stěžovatele k úhradě odůvodněných nákladů
na bydlení (nikoliv tedy k úhradě soudního poplatku, jehož zaplacení si nelze z těchto prostředků
ani představit, vzhledem k výši uvedených příjmů). V tom případě by potom byla velmi
problematická úvaha krajského soudu, že výše soudního poplatku 2000 Kč se nejeví natolik
nepřiměřená ve srovnání s částkou, s níž může stěžovatel disponovat, aby ji nebylo možné
v této jedné věci uhradit.
Nejvyšší správní soud proto zrušil napadené usnesení krajského soudu z důvodu
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby se znovu zabýval všemi skutečnostmi
a námitkami stěžovatele vyslovenými v žádosti o osvobození od soudních poplatků, ve smyslu
odůvodnění tohoto rozsudku doplnil řízení s cílem objasnit zásadní otázku, zda u stěžovatele
existují důvody pro osvobození od soudních poplatků, a podle výsledku a vyhodnocení zjištěných
skutečností vydal rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu