ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.9.2009:39
sp. zn. 7 Azs 9/2009 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila
a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně: K. E., zastoupena Mgr. Bc. Ivo
Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno , proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2008, č. j. 62 Az 12/2008 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č. j. 62 Az 12/2008 - 18, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 7. 5. 2008, č. j. OAM-349/VL-07-11-2008, kterým byla zamítnuta její
žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku
podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smy slu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek . To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, ný brž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijat elnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně d omnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od př ípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předp okladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že ve smyslu zákona o azylu mohou
být nositelem pronásledování i soukromé osoby, a to za předpokladu, že je jejich jednání
ze strany státních orgánů podporováno, trpěno či tolerováno. V tomto ohledu ministerstvo podle
jejího názoru zcela rezignovalo na posouzení otázky dostupnosti a efektivity vnitrostátních
mechanismů ochrany základních lidských práv v Mongolsku. K této stížní námitce Nejvyšší
správní soud odkazuje na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 244/2004, podle něhož
naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu
vylučuje posouzení žádosti podle §12 citovaného zákona. Rovněž tak v rozsudku ze dne
27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod
č. 349/2004, Nejvyšší správní soud uvedl, že jsou-li splněny podmínky vymezené v ustanovení
§16 odst. 1 zákona o azylu, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, není
namístě zkoumat případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného zákona,
protože udělení azylu je za takové situace vyloučeno. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší
správní soud i na rozsudek ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 – 36, kde vyslovil, že byla-li
žádost o azyl podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost
byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, nemohou před
soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům
udělení azylu.
V daném případě je třeba zdůraznit, že stěžovatelka na území České republiky vstoupila
dne 10. 5. 2007 na základě cestovního pasu a víza vydaného za účelem zaměs tnání, které bylo
platné do 30. 11. 2007. Dne 6. 12. 2007 jí byla uložena bloková pokuta a vydán výjezdní příkaz
s povinností vycestovat do 31. 12. 2007. Protože stěžovatelka toto nerespektovala, bylo jí dne
21. 1. 2008 uloženo správní rozhodnutí na dobu tří let, proti kterému se odvolala. Dne
25. 2. 2008 vydal odvolací správní orgán rozhodnutí, ve kterém odvolání stěžovatelky zamítl,
potvrdil rozhodnutí o správním vyhoštění a uložil stěžovatelce povinnost vycestovat do
29. 4. 2008. Teprve uvedeného dne stěžovatelka podala žádost o udělení mezinárodní ochrany.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2007, č. j. 3 Azs 119/2004 – 50, žádost
o udělení azylu podaná až po určité době strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti
úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy nebo omezeny,
znamená přinejmenším nepřímý důkaz toho, že stěžovatel situaci ve své domovské zemi, pokud
jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.
Použití §16 odst. 2 zákona o azylu vykládaného v souladu s čl. 13 a 18 směrnice Rady
2004/83/ES a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) směrnice Rady 2005/85/E S vyžaduje třístupňový test:
1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; 2) zda mohl
žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve; a 3) zda je z po stupu žadatele patrné,
že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění,
vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny
kumulativně. V případě nesplnění, byť jedné z nich, nelze §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 24/2008 – 48). V daném případě je nesporné, že stěžovatelce hrozí správní vyhoštění
a že mohla žádost o udělení mezinárodní ochrany podat kdykoliv dříve. Vzhledem k tomu,
že neprokázala, že jí hrozí v zemi původu pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo
skutečné nebezpečí vážné újmy, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka podala
žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
Dále stěžovatelka namítala, že se ministerstvo nezabývalo skutečností, že jejím nuceným
odjezdem z České republiky bude podstatným způsobem zasaženo do soukromého a rodinného
života její rodiny. V rozsudku ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 – 71, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné znamená, že neproběhlo
dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Proto že
neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle §14 citovaného zákona, nemůže
správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit, že se azyl podle §14 uděluje či neuděluje.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stí žnosti k věcnému projednání. Za této
situace kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastn í zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu