ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.88.2008:101
sp. zn. 8 Afs 88/2008 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Měšťanský
pivovar v Poličce, a. s., se sídlem Pivovarská 151, Polička, zastoupeného Mgr. Richardem
Němcem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Hradci Králové, Horova 17, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 9. 2007, čj. 7213/07-1200-602199, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2008, čj. 30 Ca 177/2007 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 9. 2007, čj. 7213/07-1200-602199 zamítl odvolání
žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem ve Svitavách
(správce daně) dne 5. 3. 2007, čj. 12422/07/263912/6621, kterým žalobci byla dodatečně
vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 1 285 260 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), který rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 29. 8. 2008,
čj. 30 Ca 177/2007 - 73 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí soud
uvedl, že pro rozhodnutí ve věci je zásadní to, zda na základě dohody o vydání věci ze dne
3. 2. 1994 bylo ze strany povinné osoby vydáno oprávněným osobám rovněž příslušenství
budovy čp. 151 postavené na stavební parcele č. 836 v k. ú. Polička. Od zodpovězení této otázky
se odvíjí i posouzení dalších skutečností, např. to, zda věci tvořící toto příslušenství byly vzápětí
vloženy do základního jmění žalobce, zda mohly být předmětem další dohody o vydání věci
ze dne 30. 9. 1995 a zda mohly tvořit obsah pronajatého souboru movitých a nemovitých věcí.
Soud prvního stupně založil svou argumentaci na právních názorech vyslovených v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000. V dohodě o vydání věcí dle
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákon „o mimosoudních
rehabilitacích“) není o příslušenství stavby pivovaru zmínka. Podle krajského soudu zjistil
žalovaný skutkový stav projednávané věci zcela nedostatečně, v rozporu s ustanovením §31
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Z podkladů, ze kterých žalobce vyšel
nelze spolehlivě dospět k závěru, že na žalobce přešlo vlastnické právo také k veškerému
příslušenství pivovaru čp. 151. K tomu soud prvního stupně dodal, že finanční úřad se danou
problematikou zabýval poměrně podrobně, avšak žalovaný jeho závěry ignoroval a v odůvodnění
napadeného rozhodnutí se o nich vůbec nezmínil. Žalobní námitkou ohledně problematiky,
ve kterém kalendářním roce měl žalobce účtovat rozdíl mezi ročním nájemným a uplatněnými
daňovými odpisy, se krajský soud nezabýval, neboť ji žalobce podal až po uplynutí zákonné lhůty
ve smyslu §71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností,
v níž se dovolal stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Stěžovatel spatřuje důvodnost kasační stížnosti
ve skutečnosti, že krajský soud nevzal v úvahu skutkový stav a vyšel toliko z nerelevantní právně
teoretické otázky. Předmětem sporu je posouzení oprávněnosti uplatnění odpisů z pronajatého
majetku dle §28 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy platném znění (dále
jen „zákon o daních z příjmů“). Konkrétně šlo o zjištění, že nemovitosti vedené pod položkou 1
– 6 (tj. sklad olejů a kyselin, zadní rampa, přístřešek k sociálnímu zařízení kotelny, stožárová
trafostanice, zpevněná plocha z betonových panelů a opěrná stěna u zadní rampy) Přílohy č. 1
ke Smlouvě na pronájem souboru movitých a nemovitých věcí ze dne 1. 10. 1995 nemohly být
předmětem nájmu, neboť byly již před tímto datem vloženy jako nepeněžitý vklad do základního
jmění žalobce. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci, tak jak jej provedl krajský soud,
jelikož na souzený případ nesprávně aplikoval obecnou právní větu z rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, přičemž nevyhodnotil stěžejní důkazní prostředky a neřešil
skutkový stav, pouze se zabýval právně teoretickou otázkou ohledně problematiky součástí
a příslušenství. Uvedené rozhodnutí nelze na danou věc vztáhnout, jelikož aplikovaný zákon
o mimosoudních rehabilitacích je zákonem speciálním, který má přednost před úpravou obecnou.
Za věc v restitučním smyslu je nutno považovat objekt jako celek, jelikož tak byl i znárodněn.
Ať byly věci příslušenstvím či součástmi, měly být vydány oprávněným osobám. Žalobce přitom
problematiku příslušenství v odvolání nenamítal.
Stěžovatel dále uvedl, že se ve svém rozhodnutí o odvolání podrobně vypořádal
s námitkou žalobce, podle které požadoval na základě §23 odst. 4 písm. d) zákona o daních
z příjmů snížit základ daně o 3 933 366 Kč z důvodu, že tuto částku zaúčtoval do výnosů roku
2005 a zdanil za daní z příjmů právnických osob za zdaňovací roku 2005.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem
i důvody kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s., k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že Okresní soud ve Svitavách
rozsudkem ze dne 25. 2. 1993, čj. 5 C 287/92 rozhodl ve prospěch oprávněných osob o vydání,
mimo jiné, stavební parcely č. 836 s pivovarem čp. 151, v katastrálním území Polička. Současně
určil povinné osobě Pivovary Hradec Králové, státní podnik, uzavřít dohodu o vydání věci.
V rozsudku soudu o oddělení součástí a příslušenství věcí od věci hlavní není pojednáno.
Dohoda o vydání věci byla sepsána dne 3. 2. 1994 a bylo v ní toliko stanoveno, že povinná osoba
vydává mimo jiné stavební parcelu č. 836 s pivovarem čp. 151 včetně všech práv a povinností.
Touto dohodou došlo k převodu celkem 77/112 spoluvlastnických podílů, přičemž 35/112
nemovitého majetku nebylo vydáno. Vlastnické právo k vydávaným nemovitostem přešlo
na oprávněné osoby dnem právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí,
tj. dnem 16. 6. 1994.
Protokolem o předání věci ze dne 31. 8. 1995 obě strany stvrdily, že došlo k fyzickému
předání vydávané věci a její správy, včetně součástí a příslušenství, v rozsahu dle čl. 1 odst. 1
Výměru o rozsahu znárodnění Ministerstva vnitra, upraveném dle inventurního seznamu DHIM
a HIM ke dni 31. 8. 1995. V předávacím protokolu byly věci nemovité vymezeny pod položkami
1 – 41, přičemž stavební parcela 836 s pivovarem čp. 151 byla uvedena pod společnou položkou
1.-9. a sporné nemovitosti byly specifikovány jako hlavní a vedlejší stavby na pozemcích 1.-9.,
a to pod položkou č. 29., 30.-31., 32., 33., 34. a 37.
Následně byla dne 30. 9. 1995 sepsána další dohoda o vydání, a to z důvodu dodatečného
zjištění, že k vydávaným nemovitostem náleží pozemkové parcely v původní dohodě nezahrnuté.
V čl. II této dohody je stanoveno, že „povinná osoba veškeré vydané a vydávané nemovitosti dohodou ze dne
3. 2. 1994 a touto dohodou vydává se všemi právy a povinnostmi s nimi spojenými, jakož i součástmi
a příslušenstvím tj. varnou, ležáckým sklepem, spilkou, kotelnou s vysokým komínem, lahvárnou a sudárnou,
komunikacemi, přípojkou vody a plynu s rozvody, vedlejšími stavbami tj. skladištěmi, garážemi, dílnami,
stožárovou trafostanicí s rozvody, studnou ve dvoře a na louce, kanalizací a retenční nádrží, porosty a oplocením,
tak jak je k datu účinnosti zákona sama užívala nebo užívat oprávněna byla.“
Dne 4. 12. 1993 byla uzavřena zakladatelská smlouva akciové společnosti Měšťanský
pivovar v Poličce, podle které vklady zakladatelů tvoří spoluvlastnický podíl mimo jiné
ke stavební parcele č. 836 s pivovarem čp. 151. Za účelem stanovení výše základního jmění
a pro vyčíslení hodnoty akcií společnosti vypracoval Ing. Arch. P. V. tzv. Technickou pomoc –
odborný názor podle §171 odst. 3 obchodního zákoníku na účetní hodnotu budov a pozemků
(dále jen „odborný názor“). Věci uvedené pod položkou č. 1 - 6 nebyly v odborném názoru
obsaženy.
Dne 1. 10. 1995 byla mezi pronajímateli – J. V. a Ing. K. W. jako zmocněnci oprávněných
osob uvedených v dohodách o vydání věci a nájemcem Měšťanským pivovarem v Poličce,
zastoupeným členy představenstva (J. V. a E. R.) uzavřena nájemní smlouva, podle které
pronajímatelé pronajali nájemci nemovitý (sporné nemovitosti uvedené pod položkou č. 1 - 6) a
movitý majetek za nájemné ve výši 12 000 ročně. Současně bylo dohodnuto, že nájemce bude po
dobu trvání nájemní smlouvy odpisovat pronajatý soubor věcí podle §28 odst. 2 a 3 zákona
o daních z příjmů.
Správce daně na základě kontroly na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 2001, zahájené dne 12. 12. 2004, neuznal v daňových nákladech odpisy ze souboru
movitých a nemovitých věcí ve smyslu §28 odst. 2 zákona o daních z příjmů, neboť nebyla
splněna podmínka existence souboru movitých a nemovitých věcí. Daný soubor totiž
ve skutečnosti obsahoval toliko věci movité. Nemovitosti uvedené pod položkou č. 1 - 6 přílohy
k nájemní smlouvě nemohly být součástí pronajatého souboru, jelikož nezůstaly ve vlastnictví
oprávněných osob, ale byly vloženy s pivovarem čp. 151 jako součást spoluvlastnických vkladů
do základního jmění žalobce.
Kasační soud se nejdříve musel zabývat otázkou, zda uvedené rozhodnutí Nejvyššího
soudu, na kterém krajský soud založil svou právní argumentaci lze na posuzovaný příklad
aplikovat, a to z důvodu, že předmětné rozhodnutí se vztahuje k „ryze“ soukromoprávním
vztahům založeným na základě svobodného projevu vůle vyjádřené podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Zákon o mimosoudních rehabilitacích
je založen na jiných principech a je třeba na něj pohlížet jako na úpravu speciální (lex specialis).
Účelem tohoto zákona bylo zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo
v období let 1948 až 1989. Celý zákon i jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, aby bylo
tohoto cíle možno dosáhnout a aby byly zohledňovány zájmy oprávněné osoby.
Na druhou stranu, jak ostatně opakovaně judikoval Ústavní soud (srov. např. nález ze dne
25. 9. 1997, sp. zn. III. ÚS 336/96, nález ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 42/97 nebo ze dne
13. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 244/98, vše dostupné z http://nalus.usoud.cz), pojmy restitučních
zákonů je nutno vždy vykládat (neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní definici) v souladu
s občanskoprávními instituty. “Příslušenství“ či “součást“ věci podle §120 a §121 občanského
zákoníku jsou typickými instituty občanského práva a lze je uplatnit i v „restitučních“ věcech.
Právní vymezení charakteru věcí, tzn. zda se jedná o věc movitou, nemovitou, věc hlavní,
součást věci nebo její příslušenství je nutno i v tzv. restitučních případech posuzovat ve smyslu
příslušných ustanovení občanského zákoníku. Obdobný závěr lze vyslovit i ohledně převodu
vlastnických práv. Je toliko věcí vůle oprávněné osoby, resp. oprávněných osob, zda uplatní svůj
nárok na vydání věci a dále, zda bude či budou uplatňovat vydání všech věcí, které přešly
do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích
a nebo jen věcí některých.
Krajský soud tedy nepochybil, jestliže na řešení nyní posuzované věci aplikoval názor
vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, ve kterém velký senát
občanskoprávního kolegia dovodil, že „tvoří-li příslušenství věci hlavní nemovitost, může dojít k jeho
převodu na jiného smlouvou, jen jestliže byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství. Pouze
písemné vyjádření vůle převést příslušenství věci vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena
dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky.“ S ohledem na právní názory
vyslovené v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu je třeba nejprve posoudit, zda zde
existovala vůle převodu a poté, zda byla právně významným způsobem projevena. Teprve
vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří předpoklady
pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní
účinky sledované účastníky.
Obiter dictum lze dodat, že na citovaný rozsudek úzce navazují rozhodnutí, v nichž
Nejvyšší soud ČR (ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1844/2004, ze dne 28. 6. 2006,
sp. zn. 32 Odo 454/2004) vyslovil názor, že k platnosti smlouvy o převodu nemovitosti je třeba
nejenom výslovného písemného projevu vůle, ale i přesná identifikace příslušenství v právním
úkonu, bude-li jím nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí. Bude-li
příslušenstvím nemovitost, která evidenci v katastru nepodléhá, postačí k převodu vyjádření,
že věc se převádí “s příslušenstvím“.
Součást věci hlavní není samostatnou věcí v právním smyslu. Hlavní věc a její součásti
tvoří nedělitelný celek. Nelze tudíž s právními účinky převést vlastnické právo k věci hlavní
bez jejích součástí a naopak ani součásti bez věci hlavní. Naproti tomu příslušenství tvoří
samostatné věci, které bez dalšího nesledují právní režim věci hlavní. Příslušenství jsou věci, které
by mohly být samostatným předmětem právních vztahů, avšak na základě rozhodnutí vlastníka
jsou funkčně spjaty s jinou samostatnou věcí - věcí hlavní (zde pivovar). Proto je nutno
vždy zkoumat předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) příslušenství zcela samostatně,
byť s přihlédnutím ke konkrétním souvislostem věci.
Skutečnost, že Protokolem o předání věci ze dne 31. 8. 1995 obě strany stvrdily, že došlo
k fyzickému předání vydávané věci a její správy, včetně součástí a příslušenství, nemá
na posuzovanou věc právní vliv. Fyzické (faktické) předání věci nezakládá právní účinky
a nezpůsobuje, že by takto automaticky přešel i spoluvlastnický podíl k nim.
Dohoda o vydání věci neurčovala, které jednotlivé nemovitosti tvořící objekt pivovaru
jsou budovami hlavními a které budovami vedlejšími, dále nespecifikovala, které věci tvoří
součást věci hlavní a které jsou příslušenstvím. Závěr o tom, zda příslušenství sdílí či nesdílí
právní osud s věcí hlavní je záležitostí práva. Pro posouzení této právní otázky může být
podstatný i posudek znalce, pokud se týká popisu jednotlivých věcí. S tímto posudkem se musí
správce daně vypořádat v rámci hodnocení důkazů. Žalovaný má k dispozici znalecký posudek
Ing. J. Č. ze dne 14. 11. 2002 vztahující se k charakteristice všech sporných věcí. V něm soudní
znalec zařadil sklad olejů a kyselin, zadní rampu, stožárovou trafostanici jako příslušenství věci
hlavní (budovy pivovaru), a to za předpokladu stejného vlastníka a na základě jeho rozhodnutí.
Přístřešek k sociálnímu zařízení kotelny posoudil jako součást věci hlavní, zpevněnou plochu
z betonových panelů jako součást pozemku stavební parcely č. 836 a konečně opěrnou stěnu u
zadní rampy jako součást zadní rampy. Přitom dle jeho názoru zadní rampu a stožárovou
trafostanici lze považovat i za samostatnou stavbu. Pouze v důsledku toho, že prvně uvedené
věci byly ve vlastnictví majitele věci hlavní, který určil, aby byly užívány spolu s věcí hlavní, nabyly
povahy příslušenství. Jestliže je předmětem restitučního řízení uložení povinnosti uzavřít dohodu
o vydání více nemovitostí, je třeba mít na paměti, že každá z těchto nemovitostí je způsobilým
předmětem občanskoprávních vztahů, tj. lze ji považovat za samostatnou věc ve smyslu §118
odst. 1 občanského zákoníku, ohledně které také může být uzavřena samostatná dohoda o vydání
věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2002, IV. ÚS 364/2000, dostupné
z http://nalus.usoud.cz).
Správní orgán prvého stupně ve Zprávě o daňové kontrole ze dne 8. 2. 2007,
čj. 7347/07/263932/2907 konstatoval, že pro právní posouzení věci vyšel z rozsudku krajského
soudu ze dne 19. 1. 2006, čj. 31 Ca 12/2005 - 68, který se vztahoval ke zdaňovacímu období 1997
a 1998 a kterým bylo rozhodnutí stěžovatele zrušeno pro vady řízení. Finanční úřad se v souladu
s právním závěrem vysloveným krajským soudem podrobně zabýval právní povahou sporných
věcí a zaujal k nim stanoviska (str. 13 – 30 Zprávy). Tuto skutečnost však žalovaný ve svém
rozhodnutí o odvolání nepochopitelně a bezdůvodně pominul a v kasační stížnosti se opět
přiklonil k argumentaci, dle které v této věci není potřebné se zabývat, co je součástí
a co příslušenstvím věci hlavní.
Správce daně je oprávněn v rámci správy daně činit veškerá opatření potřebná
ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností. Má tak právo
posoudit jakýkoliv právní úkon a jakoukoliv rozhodnou – i soukromoprávní - skutečnost
související s daňovou povinností daňového subjektu.
Správce daně v rámci daňové kontroly vztahující se ke zdaňovacímu období roku 1997
a 1998 vyjádřil pochybnosti o rozsahu plných mocí udělených J. V. a Ing. K. W. oprávněnými
osobami. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že by se správce daně měl v dalším řízení vyjádřit
také i k otázce platnosti a existence této nájemní smlouvy. Z výpovědí některých z oprávněných
osob z konce listopadu 2001 (přílohy č. 27 - 34 správního spisu) vyplývá, že o uzavření nájemní
smlouvy nevěděly nebo si tuto skutečnost nepamatovaly, avšak žádnému z nich nebyl poukázán
podíl ze sjednaného nájmu. Zmocněnci svůj mandát spatřují v plných mocích ze dne 11. 9. 1992
a doplněné ke dni 5. 7. 1993 udělených jim oprávněnými osobami za účelem vydání věci dle
zákona o mimosoudních rehabilitacích a dále za účelem založení akciové společnosti. Zmocněnci
oprávněných osob kromě toho uvedli, že z důvodu opatrnosti předložili všem zmocnitelům
písemný čtyřstránkový výčet své činnosti za dobu od udělení plné moci do 31. 12. 2001 (tedy až
po zahájení daňové kontroly), ke kterému nebyla vznesena jediná výhrada. Zmocněnci dále
argumentovali (příloha č. 61) tím, že jejich veškeré úkony jsou každoročně odsouhlaseny
nadpoloviční většinou všech spoluvlastníků, a to v rámci zprávy o činnosti na jednáních valné
hromady akcionářů žalobce. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že takto byl informován
nájemce, tedy akciová společnost a nikoliv osoby oprávněné, tedy pronajímatelé. Akciová
společnost není založena na osobním prvku, ale na vlastnictví akcií, přičemž převoditelnost akcií
na jméno může být sice omezena, nikoliv však vyloučena, a proto se jejich vlastníci mohou měnit.
Správní orgán by měl v následujícím řízení taktéž posoudit, zda sporné nemovitosti
uvedené pod položkou č. 1 - 6 Přílohy v rozhodné době vůbec existovaly. Nejvyšší správní soud
si je vědom toho, že dokazování ohledně doby jejich vzniku je ztíženo, poněvadž tyto věci
nebývají vedeny v katastru nemovitostí. Spisový materiál obsahuje tvrzení žalobce ve formě
notářského zápisu ze dne 16. 7. 2002, ve kterém uvádí, že sporné nemovitosti byly dokončeny
v roce 1994, a proto ani nemohly být zahrnuty do odborného názoru ze dne 3. 12. 1993.
Na druhou stanu z vyjádření místního šetření Stavebního úřadu v Poličce (příloha č. 55)
vyplynulo, že nemovitosti v rozhodné době již existovaly, a to většinou již před rokem 1976,
přičemž se k nim nedochovaly žádné stavební doklady.
Vzhledem k výše uvedenému je tedy možné, že některé věci uvedené pod položkou
č. 1 - 6 Přílohy mohly na osoby oprávněné přejít již na základě první dohody o vydání věci ze dne
3. 2. 1994, tak jak uvádí stěžovatel. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem,
že se správní orgán bude muset v dalším řízení zabývat skutečnostmi zásadními pro správné
rozhodnutí ve věci. Zdejší soud nepředjímá, k jakým závěrům po provedení důkazů ve správním
řízení správní orgán dospěje. Ten bude muset zejména určit, které z věcí uvedenými pod
položkou č. 1 – 6 jsou samostatnými stavbami, které tvoří součást a které tvoří příslušenství
pivovaru čp. 151, pozemku nebo i jiných věcí. V tomto směru je stěžovatel povinen se vypořádat
se znaleckým posudkem Ing. J. Č. ze dne 14. 11. 2002, a to buď vyjít ze závěrů v něm obsažených
nebo odůvodnit, proč to není možné, a vyhodnotit právní povahu sporných věcí jiným
způsobem. Taktéž by měl akceptovat stanoviska obsažena ve Zprávě o daňové kontrole ze dne
8. 2. 2007. Tyto stavby je třeba posoudit nejenom vzhledem k jejich právní povaze, ale také
z hlediska doby jejich vzniku. Správce daně by měl také posoudit, zda zmocněnci byli na základě
plných mocí oprávněni k uzavření smlouvy o nájmu a zda vyrozumění oprávněných osob o
uzavření nájemní smlouvy po šesti letech odpovídá postupu dle ustanovení §33 občanského
zákoníku. Teprve poté bude moci určit, zda nájemní smlouvou byl skutečně pronajat soubor věcí
movitých a nemovitých.
Nejvyšší správní soud se k námitce, dle které žalobce neoprávněně žádal o snížení základu
daně za zdaňovací období roku 2001 o částku daňových odpisů zahrnutých v základu daně
zdaňovacího období roku 2005 nevyjádřil, jelikož se jí vzhledem k opožděnosti nemohl věcně
nezabývat ani krajský soud.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozsudku krajského soudu, jakož i obsáhlého
spisového materiálu, dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud, tedy, že stěžovatel zatížil
své rozhodnutí vadou, pro kterou je nutné toto rozhodnutí zrušit. Kasační stížnost proto jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch a nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalobci, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Petr Příhoda
: předseda senátu